Když v muzikantských kruzích řeknete Jeff Beck, může nastat až nábožné ticho. Tento černovlasý Londýňan byl, je a navždy bude považován za jednoho z největších kytaristů všech dob. „Elektrická kytara mě zajímala ještě dřív, než jsem znal rozdíl mezi elektrikou a akustikou. Elektrická kytara mi připadala jako fascinující kus dřeva s páčkami a spínači. Prostě jsem jednu musel mít,“ řekl kdysi autorům knihy 17 Wattů: Historie britské rockové kytary. Člověk s takovým zápalem pro nástroj (a narozený na konci 2. sv. války) byl přímo předurčený k tomu formovat zvuk tehdy se rodícího rocku.
Na začátku 60. let prošel několik kapel hrajících rokenrol a rhythm and blues, do kterého se, jako řada tehdejších britských muzikantů, zamiloval. Zažil první koncerty i studivou práci, ale zlomový pro něj byl až rok 1965, kdy v Yardbirds vystřídal Erika Claptona. Tam se potkal s Jimmy Pagem. Tehdy to ještě netušili, ale jednoho dne bude tato tzv. Beck / Page éra považována za jednu z nedostižných rockových sestav. Mimochodem, právě v této sestavě se Yardbirds objevili v kultovním filmu Zvětšenina. Ve scéně z koncertu Beckovi blbne aparatura, a tak vzteky rozmlátí kytaru. Dnes jde celkem o běžné gesto, ale pro tehdejší svět byl film z roku 1966 vůbec prvním okamžikem, kdy lidé mohli vidět nějakého kytaristu roztřískat svůj nástroj. Už tehdy se Beck vepsal do paměti, a to i těm, kteří by na bigbít třeba ani nikdy nešli.
Mimochodem, když už jsme u těch Yardbirds. Jimmy Page v reakci na Beckovo úmrtí napsal krásná slova: „Šestistrunný válečník už není mezi námi, abychom mohli obdivovat to kouzlo, do kterého halil emoce smrtelníků. Jeff dokázal čerpat hudbu z éterična. Jeho technika jedinečná. Jeho představivost evidentně nekonečná. Jeffe, budeš mi a milionům tvých fanoušků chybět. Jeffe Becku, odpočívej v pokoji.“
Slavná Beckova scéna z filmu Zvětšenina
V roce 1967 Beck pro svou výbušnou povahu a nevypočitatelnost dostal z Yardbirds padáka. Už tehdy byl považovaný za fenomenálního kytaristu, ale charakterové problémy mu dost ovlivnily kariéru. Například bubeník Pink Floyd Nick Mason v rozhovoru pro Record Collector prozradil, že po odchodu Syda Barretta Floydi uvažovali, že by vzali Becka mezi sebe. „Ale nikdo z nás neměl nervy se ho na to ptát,“ popsal stručně situaci Mason. Podobně byli ve hře i Rolling Stones po smrti Briana Jonese. Jak báječnou pověst musel muzikant mít, aby o něm uvažovali jak Stouni, tak Floydi?
Jeff Beck nicméně v ani jedné kapele nezakotvil. Místo toho nahrál několik sólových singlů a sestavil The Jeff Beck Group s Rodem Stewartem za mikrofonem a Ronnie Woodem na basu. A jak už to chodí u podobných kapel složených ze samých fenomenálních hudebníků, za pár let se rozpadly.
Svůj nejúspěšnější singl v hitparádách nahrál Jeff Beck s Donovanem.
Do sedmdesátek vplul kytarista s novou The Jeff Beck Group, která se bohužel původní sestavě nevyrovnala. Zvukovou a tvůrčí proměnou ale procházel i sám Jeff Beck, který do sebe nasával nové žánry, hlavně tehdy v zámoří dominantní soul a později jazzrock. A zároveň neustále pracoval na své technice, protáčel vybavení i kytary, sledoval novinky v oboru a s odstupem času prohlásil, že 60. léta, během kterých se tak proslavil, z technického hlediska neodpovídala jeho představám.
Proto měl během 70. let tak rozmáchlý záběr a byl schopný spolupracovat se širokou škálou muzikantů od Davida Bowieho po Mahavishnu Orchestra. Právě v této éře definitivně skončil Jeff Beck jako kapelní kytarista a zrodil se Jeff Beck solitér, jedinečný muzikant, který si dělal hudbu po svém, ale zároveň byl schopný zahrát si s kýmkoliv a udělat z toho zážitek.
A tato pověst mu zůstala dodnes. Dodejme, že po právu, protože hudebníků Beckova formátu se za těch šedesát let v rocku objevilo jen pramálo. Spolupracoval třeba s Erikem Claptonem, Kate Bush, Mickem Jaggerem, Tinou Turner, Ozzy Osbournem nebo, možná trochu nečekaně, ale potvrzuje to jeho pověst univerzálního génia, s Dianou Ross. A to jsme nakousli jen zlomek umělců, se kterými se během své kariéry setkal ve studiu či na pódiu.
Loňský singl s Johnny Deppem je nakonec poslední v Beckově kariéře.
Samozřejmě, ne vše bylo zalito světlem. Bráno čistě řečí čísel nebyl Beck nikdy komerčně úspěšným autorem nahrávek, slušné prodeje měly jen desky Blow by Blow a Wired z poloviny sedmdesátek. Stejně tak se dá těžko oponovat poznámkám, že Beck se na sólovou dráhu dal spíš z donucení, protože v žádné kapele nevydržel. Ale co na tom, když dokázal i tak ovlivnit celé generace kytaristů jako málokdo jiný?
Jeff Beck bude chybět a jeho odchodem přišla rocková scéna o jednu ze svých ikon, o tom není pochyb. Ale jeho odkaz tu s námi bude ještě dlouho.