Soubor přátel táborových ohňů a melancholických písní prosycených atmosférou Sudet neměl podle Švejdíka nikdy ambice cokoli vydat. Přehrávání písní Priessnitz, Umakartu, Kafka Bandu a dalších Švejdíkových projektů s akustickými kytarami je zabavilo vrchovatě. Jenže pak přišlo bezčasí pandemie, dlouhé procházky u řeky Vidnávky a vzpomínky. Debutové album Letní kapely je nejosobnější, jaké Švejdík kdy napsal.
V písni A prý ráj zpíváte, že váš táta pracoval na tři šichty a přes víkendy jezdil na fušky. Čím se živil?
Táta byl dělník a klempíř. Dělal ve fabrice Moravolen v Jeseníku. Naše oblast byla slavná díky lnu, který se vyvážel do celého světa, po revoluci ale všechny ty fabriky zmizely někam do Číny. Takže přes týden pracoval jako údržbář ve fabrice a o víkendech jezdil na fušky klempířiny. Většinou opravovali kostely, které se všude po Sudetech rozpadaly, tak jim stavěli střechy, aby alespoň nějak přežily. Odjížděl pryč každý víkend, jako by byl muzikant.
Také zpíváte, že máma počítala peníze. To ale asi neznamená, že byla účetní…
Máma počítala peníze, abychom vyšli. My jsme byli obyčejná dělnická rodina. Rodiče byli na peníze opatrní a já to v sobě mám taky. Snažím se nerozhazovat.
Takhle tedy vypadalo vaše dětství v Jeseníku?
Ano. Ta písnička je zároveň moje vzpomínka na rodiče. Ti tehdy zažívali dobré časy a věřili, že lepší ještě přijdou. Pocházeli ze slovenských vesnic v Rumunsku a Sudety pro ně byly bohatým krajem. Najednou se jim žilo dobře a věřili, že bude ještě lépe.
To je ten ráj, o němž v refrénu zpíváte, že přijde?
Ano… že prý bude ráj. Ale nejsem si jistý, že přišel. Co se mě týče, na zemi ráj nenastane nikdy. Vždycky tu bude trochu trápení. Ale rodiče v to doufali a myslím, že po revoluci byli trochu zklamaní. Byli v důchodu a začali se koukat na televizi Nova, podle které se všude kradlo. Poprvé za život začali zamykat barák. Jednou jsem přijel z Prahy a bylo zamčeno. Novou dobu asi moc nechápali, ale to většina starších lidí. Dnešek by nechápali vůbec. Ten občas nechápu už ani já.
Ve stejné písni zmiňujete Pepka blázna, na kterého jste pískali a on vás honil po městě. O koho šlo?
Bydleli jsme v Jeseníku na náměstí před kostelem v domě po Němcích, naši sousedé byli sudetští Němci, Řekové, Slováci a další. Ve stejné ulici bydleli i Gondoláni, někdejší doprovodná kapela Karla Gotta. Byli světští a trochu starší, chodili do školy s mojí tetou. Takže to byla taková divoká ulice plná dětí všech národností. Bydlel tam i Pepek, který byl skutečně blázen. Když jsme na něj pískali, začal nás honit. To byla naše zábava. Pak zmizel v blázinci, a když se vrátil, hodně ztloustl a už nereagoval ani na pískání. Nevím, co mu tam dávali za léky.
Podle písničky jste ale Pepkovi blázinec trochu záviděl, protože jste měl před odvodem. Jak na vojnu vzpomínáte?
Dneska už to není tak strašné, ale šel jsem tam velmi nerad. Jsem bytostný pacifista, uniformy a řády nemám rád dodneška. Byl jsem tam z totálního donucení a ze začátku hodně nešťastný. Nakonec jsem si tam ale našel kamarády, kteří mi zůstali dodnes. Krajní situace lidi spojí silněji, takže na tohle vzpomínám v dobrém. A vojna mi v lecčems otevřela oči.
V čem?
V pohledu na člověka a na to, čeho je schopen v mezních situacích. V basách, blázincích, vojnách a koncentrácích je svět pokřivený. Blbě se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil, ale takové to tam tenkrát bylo. Vojně jsem se vyhýbal tři roky, měl jsem blízko k modré knížce, nakonec mě ale stejně odvedli. Bydleli jsme na malém městě, takže na nás bylo vidět, taky jsme byli trošku chuligáni a pankáči. Tehdy existovaly jen dvě možnosti: Jít na vojnu, nebo do blázince do Bílé Vody, kde člověk přišel o papíry a o všechno.
Kdy jste šel na vojnu?
Na odvody jsem chodil od roku 1980, v roce 1984 jsem nastoupil.
Takže v době, kdy vznikla vaše první kapela Chlapi z práce?
Tu jsme založili před vojnou. Bylo to takové podivné sdružení, punková nebo spíš garážová kapela. Chvíli předtím jsem dostal přes držku a skončil s prasklou spodinou lebeční. Byly to divoké časy. Za ten úraz jsem dostal nějaké peníze, koupil si bicí a sháněl kluky, se kterými bych mohl hrát. Tak jsem se setkal s Peťou Kružíkem, dozvěděl jsem se, že by měl mít zesilovač po tátovi. On byl zdravý a vojně se nevyhýbal, takže šel hned. Jsme skoro stejně staří, ale on šel dřív. Asi čtyři roky jsme se neviděli, a když jsem se vrátil, pořád jsme si říkali Chlapi z práce.
Jak se z vás stali Priessnitz?
Po vojně jsem byl trochu neurotický, tak jsem šel dělat zahradníka do lázní Gräfenberk nad Jeseníkem. Tam jsem poznal Zdeňka Petrželku neboli J. A. Pitínského, který tam byl ve vyhnanství. Coby slavný brněnský dramatik pracoval jako domovník. Občas jsem si chodil přivydělat na šichty do prádelny, kde jsme se seznámili. Prý slyšel, že mám dobrou kapelu, ale říkal, že máme blbé jméno. To byly takové ty „osmdesátkové“ názvy jako Černý penicilin nebo Stará dobrá ruční práce. Říkal nám vlci z hor a trval na tom, že když jsme z Jeseníků, měli bychom se inspirovat v kraji. Zrovna jsem stál před budovou s nápisem Priessnitzovo sanatorium a přišlo mi to skvělé. Basákovi se ten název líbil, ale chtěl vyškrtnout to sanatorium.
Jak se člověk stane v 80. letech pankáčem v pohraničním maloměstě?
Normálně, poslouchali jsme Sex Pistols, Buzzcocks a The Clash jako všichni pankáči. Zároveň jsme ale u hranic chytali polská rádia, z nichž běžně hrál punk a hlavně nová vlna. Republika, Lady Punk a další kapely. Před revolucí se každý mohl rozhodnout, kým bude. Stejně jako dnes. Buď spolupracoval, stal se svazákem, vystudoval a dělal tyhle sračky, nebo byl hašišák, mánička, hipísák, případně pankáč. V tu chvíli mohl dělat akorát v kotelně, zahradníka nebo deratizéra.
Což jsou profese, které zmiňujete ve skladbě Zahradník.
Jasně. Já jsem byl spíš pankáč, ale máničky mě naučily, jak v tom chodit. Když člověk neměl šest týdnů zaměstnání, hrozil mu kriminál za příživnictví. Takže jsem ty práce často měnil a třikrát nebo čtyřikrát si udělal delší prázdniny. Po těch šesti týdnech jsme všichni chodili v montérkách, které sloužily jako maskování. Hospody byly tenkrát plné dělníků, takže jsme se mezi nimi ztratili. Mě vlastně bez razítka nikdy nenačapali.
Mám pocit, že debut Letní kapely je vaše nejosobnější deska. Souhlasil byste?
Je to tak. Teď před létem už si na to pomalu nevzpomeneme, ale při nástupu covidu jsme se s rodinou sebrali, naložili auto, odjeli z Prahy a já čekal konec světa. Představoval jsem si, jak se vyprázdní obchody a začneme pěstovat brambory, abychom měli zásoby.
Přesně, jak to zpíváte v písni Jámy hladové.
Ano. Táta mi popisoval, jak s dědou za války vykopali jámy, ve kterých uskladňovali brambory, aby dlouho vydržely. Díky tomu přežili čtyři tuhé zimy v rumunských horách.
Takže se vám na albu protnula minulost se současností…
… a některé texty dobu dokonce předběhly. Písnička Nevěř cizím je příběh baráku, ve kterém jsem vyrůstal. Na půdě jsem nacházel fotky bývalých majitelů a text je mojí vzpomínkou na to, jak je vyhnali. Deska po několika měsících vyšla a člověk teď sleduje rodiny z Ukrajiny a malý děcka, jak utíkají před válkou. Najednou se mi to všechno propojilo. V refrénu zpívám, že když se podíváš skrze čas, uvidíš, jak se historie opakuje. Ale já byl takový přecitlivělý…
Během pandemie?
Ano. Říkal jsem si, že je konec. Konec světa. Tak jsem vzpomínal a rekapituloval život při vycházkách kolem řeky Vidnávky, kterou jsem nakreslil na obal alba.
O Letní kapele jste před lety řekl, že nemá ambice nahrát velké album. A najednou tady nad ním sedíme.
To je pravda. Kdyby nebyl covid, asi bychom drhli jen ty covery u táboráku. Vznikli jsme jako lokální kapela, hráli jen po místních akcích. Ne že bychom jezdili po zábavách, ale vymýšleli jsme si své. Například koncert na Boží hoře nebo na Rychlebských stezkách, což je takové moderní centrum s kamennými stezkami pro cyklisty.
Pochopil jsem, že v Jeseníkách kulturní život funguje, i když je to odlehlý kus země.
Existují tam dva světy. Jeden je oficiální, tedy zábavy a koncerty na náměstí. Vedle toho pak existuje svět lidí, kteří žijí na samotách a trochu stranou. Organizují akce po zaniklých osadách, stezkách nebo kostelích. Někteří jsou starousedlíci, co se lehce poučeni světem vrátili. Ajťáci, kteří se odstěhovali z města, protože nemusí sedět každý den v kanceláři. A pak jsme to my, co se tam vracíme na chalupy. Říkáme tomu rychlebský punk. Tahle alternativnější větev mi vyhovuje už od komunismu. Hrát na náměstí se starostou v zádech, to úplně není můj styl.
Snažili jste se na album dostat estetiku lidových písní, o kterých jste dříve mluvil? Občas tam takové zdobné motivy zazní.
Já jsem tam folklor chtěl ještě výraznější. Jakýkoli… řecký, slovenský nebo německý, bylo mi to jedno. Proto jsem Apostolose prosil, aby jako rodilý Řek hrál na buzuki (řecký strunný nástroj původem z Anatolie, pozn. red.). Moc se mu nechtělo, ale ve studiu ho producent Dušan Neuwerth nakonec přesvědčil. Jenže i když Apostolos hraje na kytaru, má svébytný styl. Jsem rád, že na albu občas zazní prvky kultur, ze kterých pocházíme. Já jsem vyrostl na folklorních nápěvech, které máma, tetičky a babičky zpívaly ve vícehlasech. Ale spíš to tam probublává. Já totiž nevím, jak definovat hudbu ze Sudet.
Protože sudetský folklor neexistuje.
Právě. Na Moravě to mají jednodušší, u nás ve Slezsku jdeme spíš za intuicí.
Přestože má Letní kapela základ u táboráku, písně mají ve výsledku bohaté aranže. Kdo je měl na starosti?
U táboráku jsme drhli spíš ty staré písničky. Pak jsme šli ke mně nahoru do ateliéru, kde vznikaly nové. Přinesl jsem jednoduchou písničku, zahrál ji na kytaru, věnoval ji klukům a začali jsme na tom společně pracovat. Někdy to byl trochu zápas, snažil jsem se vysvětlit, že nechci velký randál. Chtěl jsem, aby se nástroje doplňovaly, abychom vycházeli z folku a blues. Ono se to nezdá, ale muzikanti z Jeseníku za sebou mají slušnou muzikantskou dráhu. Prošli Smyčcovým orchestrem Jeseník, lokálními dechovými orchestry, každý hraje v nějaké kapele. Takže nám to nakonec začalo pěkně hrát.
Už jsme zmínili kapelu Chlapi z práce, která se v roce 1989 proměnila v Priessnitz. Teď o chlapech z práce znovu zpíváte v písni Není to málo. Proč se vás tenhle obraz drží?
Ve skladbě Ponedělí s Priessnitz zase zpívám o chlapech po výplatě, se kterými popíjí moje holka. Chlapi z práce jsou všichni moji kámoši z Jeseníků. Žil jsem s nimi už jako dítě. Moji rodiče byli dělníci, já jsem taky vyučený. Mám barák ve vesnici, která byla vždycky chudá. Dokonce tak chudá, že i za Němců tam vyhráli volby český komunisti. Tam jsou všichni chlapi zvyklí makat.
Takže „chlapi z práce“ jsou zase Jeseníky?
Ano. Jeseníky jsou o chlapech, kteří umí všechno. Opraví auto i střechu, a když člověk potřebuje s čímkoli pomoc, stačí zajít do místní hospody. To jsou všechno chlapi z práce, moji kámoši.
Vaše výtvarná i hudební tvorba je s Jeseníky pevně spjatá. Na přelomu 80. a 90. let, kdy se většina kapel snažila tvářit světově, jste se rozhodli založit čistě jesenický soubor. Chtěl jsem se zeptat, co vás k tomu kraji tolik přitahuje, ale vlastně mě víc zajímá, jak je možné, že se to téma pro vás nevyčerpalo?
To se taky divím. Nejvíc mě to překvapilo během covidu, když jsem začal kreslit jesenické grafiky. Krajinomalbu mám rád, ale nikdy jsem na ni neměl čas. Vždy jsem rok dva dělal komiks a mezitím práce na zakázku. Najedou jsem mohl kreslit krajinky a moc mě to bavilo. Když člověk chce krajinu skutečně pochopit, nemůže mít velký záběr. Já chodím deset patnáct kilometrů kolem chalupy a kreslím pořád stejná témata. Vždycky v nich objevím něco nového, už jen jak se mění roční období.
A kde berete nové příběhy?
Když člověk někde vyroste, je to pro něj nevyčerpatelná studnice příběhů. Jsem v Jeseníkách zakotvený. I když žiju v Praze, doma se cítím v Rychlebách. Když se mi zdají sny, odehrávají se tam. V Praze se věnuji řemeslu. V horách ke mně chodí nápady a ve městě je realizuji.
Všechna ta nostalgie, vzpomínky na dětství, výjevy potůčků a lesů. Nebál jste se, že sklouznete ke kýči?
Toho se bojím vždycky! Všechno, co dělám, je na hraně a já se vždycky bojím, že přepadnu do kýče nebo budu příliš alternativní. Když něco působí alternativně, většinou to není záměr, ale moje chyba. Například komiks Alois Nebel vypadá hodně alternativně, jenže já tenkrát prostě líp kreslit neuměl. A také jsem na to neměl moc času. První desky Priessnitz asi zní taky alternativně, ale my jsme prostě jen neuměli moc hrát. Mám rád, když je to přesně hraně.
Seznamte se
Jaromír Švejdík (58) alias Jaromír 99 je český zpěvák, skladatel, kytarista a výtvarník. Proslavil se v jesenické kapele Priessnitz, pro kterou napsal většinu textů. Stojí také za hudebními projekty Umakart, Jaromir 99 & The Bombers, Kafka Band a dalšími, napsal album pro Václava Neckáře. Výtvarnou kariéru začal coby kreslíř storyboardů, dnes patří mezi nejvýraznější komiksové autory, jmenujme autorskou sérii Bomber, grafické romány Zámek, Zatím dobrý, Zátopek nebo Čáslavská. S Jaroslavem Rudišem vytvořil komiks Alois Nebel, spolupracoval také na stejnojmenném filmu, k němuž složil i píseň Půlnoční, již nazpíval Václav Neckář. Žije napůl v Praze a v Rychlebských horách.