„Posloucháme na kost ohlodanou Extázi, která má ránu. Uprostřed místnosti sedí Jan P. Muchow, posílá do nás hypnotické basové linky, až to brní po těle,“ psali Honza Vedral a wlado v reportáži ze zkušebny Ecstasy of Saint Theresa už v létě 2024 o tom, že se blíží vydání nové písně kapely, která se tehdy čerstvě probouzela z hibernace. „Ta skladba neprošla sítem času. Když jsme později začali organicky s celou kapelou pracovat na další písni, neměl jsem ani chuť ji vytahovat,“ přiznává nyní Muchow, když se ho ptám, zda zmíněné tóny byly základem skladby, kterou už dnes fanoušci znají jako Moon Sun Anything. „Věděli jsme, že gól je ta jedna skladba, neměli jsme chuť dělat tři a pak zkoumat, která je lepší. Tady bylo všechno správně.“
Píseň, se kterou nakonec The Ecstasy of Saint Theresa po dlouhých devatenácti letech přerušili ticho, se o slovo přihlásila až letos. „Někdy v únoru a březnu jsme začali pomalu zkoušet na listopadové koncerty v Akropoli a zároveň se sešli, abychom vytvořili něco nového. Když jsme se před rokem po osmi letech vrátili na pódia, bylo to v pohodě. Začali jsme zase hrát. Další rok jsme ale opět nebyli na scéně a čekaly nás dva vyprodané koncerty, aniž bychom něco vydali? To by bylo trapné,“ vzpomíná Muchow, proč si kapela dala za cíl udělat minimálně singl. A to se povedlo. Novinka začíná příznačně slovy „silence disappears“.
Singl Moon Sun Anything vyšel v listopadu. Jak se zrodil?
Byli jsme domluvení, že na zkoušky každý přinese nějaký nápad. Demo, akord, písničku, kus textu, cokoli. S Káťou jsme to nesplnili, ale Karel s Markem ano. Finální písnička obsahuje kousek jejich nápadů, celou jsme ji pak dodělali společně tady ve studiu, což bylo skvělé. Nenazval bych ten proces kapelní jam, ale společná tvorba od prvního jadýrka. Dřív jsme takhle většinou netvořili. Obvykle jsem něco připravil, pak jsme na tom pracovali s Katkou, někdy jsem ale vymýšlel i texty a zpěvy. Bylo to pro mě nudnější, vše jsem musel vykovat sám a někdo to se mnou následně jen vybarvil. Kapelní tvorba, ač pro nás netypická, mě velmi bavila. Spojená energie víc lidí je silnější než jednotlivce.
Chápu to jako doklad toho, že je vám spolu po comebacku dobře.
Jasně. Energie mezi námi ale byla vždycky. Marek je pro mě skoro jako syn. Začal s námi hrát ještě na gymplu. Do Anglie s kapelou odjel, když měl před maturitou svaťák. Hodně propojení jsme tedy byli i dřív. Ale prostě jsme spolu neskládali a nepsali, i když jsme dohromady třeba upravovali koncertní verze stávajících skladeb. Teď to byla koncentrovaná tvorba a mám pocit, že je díky tomu nová skladba jiná, i když v ní pořád původní DNA je.
Jak při vydání písně kapely po devatenácti letech přistupujete k setkání starého a nového?
Bál jsem se. Ta doba je úplně šílená. Dělám hudbu denně a vůbec mi to nepřišlo tak dlouho. Nikdy jsem nic nepočítal a pocitově jsme minulé písně vydali nedávno. Když jsme si uvědomili, s jak závratným číslem máme co do činění, říkali jsme si, že to hlavně nesmí být blbost. Věděli jsme, že bychom neměli vydat žádnou kravinu. Zároveň jsem se obával, aby to nebyl revival. Snad není.
Jak do písně zasáhla Kateřina?
Většina textu je od ní. Myslím, že si vyzpívává duši. Nemám odstup, ale musím říct, že jsem v životě točil spoustu zpěvů, i s ní, a tohle je jeden z nejlepších pěveckých výkonů, co jsem nahrával. Až jsem byl překvapený, co z ní jde a jak je to autentické. Mám u zpěváků často pocit, obzvlášť v dnešní době, že je jejich výkon hodně umělohmotný a nezasáhne mě. Tohle mě ale zasáhlo, zní to silně a emotivně. Podobně to mám třeba u Adele, i když mi není žánrově blízká, její zpěv je srdcervoucí. Z novějších zpěvaček to tak mám třeba s Lolou Young – věřím jí každou slabiku. Vlastně celý život spolupracuji víc s holkama, jsem v tomhle směru asi feminista, ale připadá mi, že ta skladba je v něčem holčičí – v tom smyslu, že je o věcech, které jsou holky schopné cítit.
Jak člověk pracuje se strachem, aby to nebyl revival?
Byla to jen má vnitřní obava. Jediný přístup byl ten, aby nás to bavilo. Aby mě to bavilo. A překvapovalo. Bylo pro mě důležité, aby se nikdo nenudil a neřekl si, ježíš, to už jsem od nich slyšel. Dneska se dělají písničky 2:30 protože je v nich jen jeden nápad, z kterého nakonec ještě okrouhají jen sloku a prodají to na dvakrát opakovaném refrénu. My jsme se ale nikdy nesnažili o airplay, a tak jsme svobodnější. Jasně, když se bude písnička líbit a zahrají ji, jako to teď přislíbili třeba na slovenském Plus FM, budeme rádi, ale nikdy to nebyla motivace, nebo něco, čím bych se řídil. Vnitřní drive záleží na tom, co se mi líbí.
Kdysi vás hrál na BBC John Peel. Budete do Anglie posílat svou novou tvorbu?
Popravdě mě to zatím nenapadlo, i protože je doba mezinárodní a všechno je všude dostupné. Bude to spíš záležet na Supraphonu, co vymyslí. John Peel už tu není a nevím, jak se to řeší. Důraz je spíš na playlisty na Spotify a podobně. Nejlepší by bylo, kdyby někdo natočil třicet vteřin videa, jak na naši píseň tančí s pejskem, a začalo se to sdílet na TikToku.
Hudební průmysl se logicky omlazuje a lidi, se kterými jsme tenkrát spolupracovali, jsou možná dnes v důchodu. Kola pop music se točí jinde. I když kapely jako Ride nebo Slowdive z naší shoegaze scény teď hrají dost, ale my už vlastně nejsme ta kapela. Máme jinou zpěvačku i repertoár. Přišla mi teď nabídka headlinovat v Londýně festival shoegaze a dreampopových kapel, ale podle mě nemá cenu, abychom tam přijeli. Lidi by byli zklamaní. Jsme jinde.
Třeba jsou tam taky jinde a bude to ladit.
Schválně jsem tam naši novou píseň poslal, aby věděli, s kým tančí. Uvidíme.
Zrovna máte rozpracovanou hudbu k pohádce. Má vaše filmová tvorba na tu vaši současnou kapelní nějaký vliv?
Kluci říkali, že je v Moon Sun Anything slyšet, že dělám filmy. Chtěl jsem, aby skladba měla svůj epický vývoj. Úvod, střed, nějaký zvrat... a závěrečnou tečku. Skladatelsky jsem si to tak přál, ale podle mě to není ovlivněné filmem, ale třeba i tím, že čtu knihy a podobně. Nechtěl jsem, aby to bylo AB/AB.
Jasně, že to má celý příběh. Vždyť je to jedna píseň po téměř dvou dekádách!
Takový opus magnum na čtyři minuty.
Je ten návrat na scénu potřeba, kterou jste pocítili, nebo jste podlehli poptávce? Vsadím se, že se vás na comeback lidé ptali léta pořád dokola.
Ne, to jde z nás. My jsme měli s Kateřinou děti ve stejné třídě, potkávali jsme se denně. Občas jsme si řekli: Hele, existuje ještě kapela? A oba odpověděli, samozřejmě! Chceš teď něco dělat? Ne. Nebylo tam vnitřní pnutí. Je známé, že první jiskra návratu zažehla díky našim dětem. Loni jsme hráli na jejich školní akci, oslovili rodiče, ať vystoupí – s námi tam vystupovala Lenka Dusilová, PSH, Vojta Dyk… a Extáze. Skvělý line-up! A díky tomu jsme zjistili, že nám to vlastně chybí. Vždycky jsme kapelu cítili jako svou součást, jen chvíli nebyla naplňována. Že jsme se vrátili k exekuci existence kapely, ale fakt není z donucení. Ta touha jde zevnitř.
Jak se snáší vlastní tvorba s vaší ostatní prací? Jde to dělat zároveň?
Pro mě není možné dělat teď aktuálně od desíti do pěti štědrovečerní pohádku a pak se pustit do volné tvorby. Člověk je vyčerpaný. Teď jsem si uvědomil, jak moc se do toho potřebuji ponořit. Všechno ostatní jsem proto při práci na nové písni odložil stranou a neposlouchal nic jiného. Máme kapelní skupinu na Whatsappu a já ji spamoval třeba šestkrát denně změnami, které se mi zdály zásadní. Až se mi zbytek kapely smál. Zásadní věci se ale dějí ve vteřině, jako když jsme dotáhli refrén. Užíval jsem si to i po audiofilní stránce – když jsme například nahrávali bicí tady ve studiu a pak části u Marka na chatě. Když jsem pak přemýšlel, kdo bude skladbu mixovat, došel jsem k tomu, že než někomu vysvětlovat, co je schválně blbě a jaký je náš svět, tak to udělám sám. Radši ať to má blbej názor, ale jeden.
Ve fázi mixu se leckdo dokáže pořádně zamotat.
Já jsem v tomhle směru absolutně netechnický. Nekoukám na měřáky, poslouchám ušima. Nechal jsem si ale taky nakonec s některými detaily poradit od Dereka Saxenmeyera, se kterým jsem už pracoval na hodně albech, třeba Báry Polákové nebo novém Richardu Müllerovi. Původně jsem myslel, že to dám jemu, ale i on mě podpořil, ať to dodělám sám a je to o nás. Proto jsem nakonec režíroval i klip – s velkou pomocí kameramana Saši Šurkaly. Všechno se odehrávalo ve staré partě.
Co bude dál?
Máme chuť dělat další hudbu. Doba není albová, tak je jedno, jestli to bude časem deska nebo ne. Následující krok je pokračovat ve studiové práci. Další hraní teď na jaro naplánované nemáme – na řadě je další audio.
Anatomie písně
Jan P. Muchow, zpěvačka Kateřina Winterová, klávesista Karel Drašnar a bubeník Marek Frič, tedy současná The Ecstasy of Saint Theresa, se sešli začátkem roku 2025 ve studiu. Nakopl je loňský návrat ke koncertování a stud, že pokud s tím něco neudělají, koncem dalšího roku opět stanou na pódiu bez nového materiálu. Slovy Jana P. Muchova se po představení nápadů, se kterými Karel s Markem na setkání přišli, stalo tohle: „Člověk se pustí do práce s původním nápadem a začne si hrát. Něco přidá, někam ho to zavede, tu ubere, aby byl prostor na něco jiného. Najednou mě napadlo, že udělám sloku na jednom tónu, je to E, najednou mi došlo, že to děláme v tříčtvrtinovém rytmu – že to je valčík. A už to v člověku jede – tohle mě baví! Chvíli jsem chtěl mít písničku celou v jednom tónu, ale to mi pak přišlo jako nuda, tak jsme napsali refrén a začali vymýšlet harmonie. Tím se najednou všechno rozsvítilo. Od určitého momentu vše zapadá jako tetris – stavíš dílky a píseň roste. Začínáme refrénem v okleštěné podobě, pak se to rozprskne a Katka popíše doslovně maybe I was never lost a přijdou akustické kytary a divnosmyčce. Pak naroste poslední refrén a přijde natvrdo dovětek I don’t feel anything looking at you. Čau, na shledanou.“ Tak tedy čau, těšíme se na další pokračování příběhu.