Od první chvíle je tudíž jasné, že prim bude hrát pečlivě budovaná atmosféra a hudba gradovaná na hranu snesitelnosti.
Ethel Cain, vlastním jménem Hayden Silas Anhedönia, ve svojí hudbě propojuje prvky jižanské gotiky s hororem, ústředním tématem je náboženství se všemi jeho negativními aspekty, generačními traumaty i pocity vyloučení. Zpěvaččina tvorba se obvyklým měřítkům popu vymyká nejen svým slowcoreovým pojetím, ale i stavbou, tedy dlouhou stopáží písniček, které navíc mnohdy postrádají klasickou strukturu se slokami a refrény. Přesto jsou naživo velmi dynamické, a to zejména díky pozvolné a spalující gradaci, která postupně rozechvívá celé tělo až na hranici únosnosti.
Pokud se totiž na prvním českém koncertě Ethel Cain něco potvrdilo, tak její schopnost strhnout pozornost směrem k hudbě samotné a všem jejím prezentovaným vrstvám – na pódiu se vyjma světelných a kouřových efektů neděly žádné skopičiny, také promluvy k publiku byly velmi úsporné; protagonistka víceméně staticky pěla za křížem, někdy před ním a párkrát si sedla.
Opírala se nejen o svůj rozměrný hlas, který osciluje mezi subtilními vzdechy a hurikánem, ale také o dobře fungující kapelu. To se ukázalo v několika instrumentálních písních, které v portfoliu Ethel Cain rozhodně nehrají podružnou roli. Nejsou jen pouhým přemostěním, ale dalšími dílky do skládačky příběhu zpěvaččina alter ega.
Právě kvůli instrumentálním částem, ať už ze srpnové desky Willoughby Tucker, I’ll Always Love You nebo z lednového ambientního projektu Perverts, však dynamika koncertu několikrát trochu spadla na zadek. Jde totiž o skladby, které fungují při poslechu ve sluchátkách, ale naživo, a navíc při stání, jsou přeci jen poněkud neurčité a dlouhé, i když pořád velmi intenzivní.
Jakmile se Ethel Cain opět naplno chopila mikrofonu a nechala rozeznít svůj hlas v melodičtějších písních, energie se rychle vrátila. A bylo to znát i na publiku, které sice jásalo po úplně každé skladbě, ale po těch zpěvnějších významně ožilo. Finále, nesoucí se ve znamení debutu Preacher’s Daughter, pak bylo skutečným vrcholem, během nějž zpěvačka ukázala jednak stylovou vrstevnatost svojí tvorby, ale i velký hlasový rozsah. Škoda, že takových písniček nezařadila o krapet víc.
Tuzemská premiéra, která byla dlouho dopředu vyprodaná, přesto ukázala, že je Ethel Cain jednou z nejzajímavějších mladých hudebnic na poli alternativního popu – možná proto, že do klasické popové škatulky nakonec vůbec nezapadá. Také se potvrdilo, že někdejší srovnávání s Lanou Del Rey je úplně liché. Ethel Cain si vyšlapala vlastní osobitou cestu. Už teď po ní jde velmi jistým krokem.
Hodnocení: 85 %
Ethel Cain, 1. listopadu, Velký sál Lucerny
