O hudbě a prostředí, ve kterém vzniká, by se s Michalem Novákem dalo hovořit asi nekonečně dlouho, ale stejně tak dlouho bychom mohli mluvit o tématech, jako jsou motivace či osobní rozvoj, a v neposlední řadě i o podnikání. Se stejnou jiskrou odpovídá na otázku, co brzdí zdejší muzikanty, stejně jako popisuje své aktuální aktivity v oblasti hudebního vzdělávání. Spolu s Radimem Vysokým buduje celosvětové tržiště hudebních online kurzů ArtMaster. Bavili jsme se o přístupu k budování kariéry, nevyužitých možnostech, které se zdejším muzikantům nabízí, stavu české scény a konkurenci i o tom, proč mu otázka budoucnosti Bandzone dělá těžkou hlavu.
Jedním z nedostatků českých hudebníků je podle tebe ve srovnání se světem nedostatek odhodlání. Kapely, které mají velké cíle, mají třeba jednu zkoušku za čtrnáct dní – víc o svých cílech hovoří, než aby pro ně něco reálně dělaly. Vidíš zde v tomhle ohledu pozitivní vzory?
Stoprocentně. Když mluvíme o oddanosti svým snům a snaze něčeho dosáhnout, jako první mě napadne Albert Černý. Velmi koncepční, pracovitý a disciplinovaný člověk. Takových je celá řada. Jsou to skoro všichni ti úspěšní. Jsem přesvědčený, že Mirai, Jelen a všechny další kapely, které dnes vyprodávají O² areny, přestože jsou profesně relativně mladé – nehrají třicet čtyřicet let jako Kabát nebo Chinaski – často uspějí právě díky nadstandardnímu přístupu.
Někdo se diví, že v jejich hudbě neslyší klíč k úspěchu. Nezdá se jim tak výjimečná. Jsou zaskočení, proč zrovna jim se tak daří. Ale zejména tady v Česku je úspěch často daný právě prací a disciplínou. Zdejší standard je relativně nízko. Nechci tím vůbec urazit zrovna ty, co jsem jmenoval, ale je fakt, že člověk zde nemusí být hypertalentovaný muzikant, aby dokázal svojí tvorbou v konkurenci českých kapel zazářit. Menší dávku talentu je třeba doplnit dalšími, pro úspěch důležitými vlastnostmi.
Přibývá kapel, které jsou na sobě ochotny tvrdě pracovat?
Paradoxně myslím, že ne. Procento lidí a kapel, kteří jsou ochotni hudbě obětovat všechno a je pro ně prioritou číslo jedna, je nejspíš pořád stejné. Dřív z nich byly normalizační hvězdy – Karel Gott, Zagorová a další. Jejich snaha uspět byla obrovská. Dnes jsou to například kapely, u kterých by před pěti lety nikoho nenapadlo, že za chvíli budou hrát v největší české aréně, a ony tam hrají. Kromě již zmíněných mě napadají třeba i pracovití rockeři Dymytry. Stejně jako kdysi, jich je i dnes jenom pár.
Proč to tak je?
Nevím. Trochu výchovou, historií a nastavením společnosti. Mladí žijí v blahobytu a bezpečí. Jejich tendence sáhnout na svůj komfort je obecně čím dál menší. Dřina je velký diskomfort a hodně mladých lidí ho nechce připustit. To se odráží v koníčcích, kapelách, ale i v práci. Sleduji to, když se snažíme najmout někoho mladého do týmu. Většina není připravena snášet výraznější stresy, tlaky a vyhrocené situace. Žijeme si dobře a pohodlně a málokdo z muzikantů chce osm hodin denně cvičit, protože to není zábava. Lidi se chtějí bavit a u toho mít úspěch, ale to nejde.
Letos se v hudební branži vtipkovalo, že za chvíli nebude česká kapela, která by nehrála v O2 areně. Přitom těch, kteří ji opravdu dokážou vyprodat a odehrát v ní důstojný koncert, je ve skutečnosti pořád jen hrst.
Taky čím dál častěji slýchávám, že O2 arenu dnes může udělat každý, ale mě to vnitřně dráždí. Nechápu, proč to lidi zmiňují v negativní konotaci, jako by je to štvalo. Že jsou dnes v podstatě klubové kapely schopné naplnit halu pro šestnáct tisíc lidí, je přece známka toho, že má české publikum zájem o české kapely, a já z toho mám upřímně velikou radost. Lidi jsou ochotni se sjet z celé republiky, aby viděli a zažili něco výjimečného s českou kapelou, kterou mají rádi. A to i když ji přes rok mohou vidět ještě čtyřikrát na majálesech, festivalech a ve svém oblíbeném klubu.
Vidím v tom generační obměnu. Když dělal Gott sedmdesátiny, Michal David a Olympic slavili šedesát a Vondráčková s Bílou dělaly vánoční koncerty, nikomu to nepřišlo divné. Nikdo pohrdlivě neříkal, že dnes může téměř každá popová hvězda hrát v O2 areně. A najednou, když kapely, které na sobě pracovaly a jsou připraveny nahradit starou generaci, po čemž zde mimochodem pořád slyším volání, jsou lidi zaskočení a skoro naštvaní.
Nicméně si nemyslím, že by dnes v O2 areně mohl hrát každý. Možná je takových kapel teď o něco víc, protože kupní síla je větší a ukazuje se, že lidé jsou ochotni zaplatit i u českých kapel o něco víc, ale chtějí vidět parádu a hezkou show, jakou v Ostravě v kulturáku neuvidí. Přejí si zažít něco nového, chtějí více, než si jen poslechnout hezké písničky.
Další věc samozřejmě je, že koncert v obří aréně není jediné měřítko úspěchu a nemusí to být cíl pro všechny.
Já si ale myslím, že to je pro každou kapelu obrovská meta a známka úspěchu. My máme ve stáji čtyřicet kapel a nedovedu si představit, že by kterákoli z nich nepovažovala vyprodanou O2 arenu za cíl, ke kterému by se jednou ve své kariéře chtěla dostat.
Ty jsi byl, díky Bandzonu, vždy vyhlášený jako člověk se zájmem o mladé talenty. Dnes máš zkušenost i s prací pro jednu z největších českých kapel – s Lucií. Zároveň třeba Pokáče jste v RedHead odchytili už na začátku jeho kariéry a rostli s ním. Co je pro tebe nejvíc uspokojující?
Každá ta spolupráce má úplně jinou energii a mě velmi baví obě. Jako mě baví jezdit v lese na motorce, tak mě baví snowboardovat v Alpách. Může se zdát, že si je to všechno blízké, ale ty projekty jsou naprosto odlišné. Nastoupit na dva roky do Lucie byla obrovská výzva a taky velký stres – práce s nimi nese obrovskou zodpovědnost. Já konkrétně jsem měl na starost kompletní řízení financí, a když lítají kolem miliony, nemůže se vám stát, že přehlédnete buňku v tabulce a něco špatně sečtete. Je to spoustu práce, ale je to super. Odpoledne přijdeš do O2 areny, všechno se staví, všude cvrkot, chlapi v helmách budují scénu a člověk má pocit, že je u něčeho velkého a úžasného.
Pak si zase jiný den pozvu do naší zkušebny, která je trochu studiem, například Filipa Jedličku, mladého interpreta vystupujícího pod jménem LICKLIP, s nímž jsme začali pracovat, a několik hodin nahráváme a povídáme si o jeho vizích a snech. To je stejně tak vzrušující a zábavné. Poslouchat, jak nadaný mladý člověk, který vyrůstal ve svobodné době, vnímá svoji budoucí kariéru a svět vůbec, je taky boží. Z takových lidí získávám entuziasmus, pozitivno a víru, že všechno jde. Pomáhá mi to žít spokojenější život.
Kapela The.Switch vydala na konci 2023 album Skrytý místa.
RedHead Music vznikl jako bookingová agentura. Jaká je situace dnes?
Dodnes si říkáme, že jsme primárně bookingová agentura. To umíme nejlíp. Vývojem jsme ale došli do fáze, že nemůžeme poskytovat jen booking, ale je třeba nabízet i všechno kolem. Například zmíněná Lucie nemůže mít víc agentur, potřebuje jeden malý tým, který dělá všechno. Kompletní management od svolávání členů kapely na zkoušky, logistiky po zařizování, kdo komu a kam doveze před koncertem večeři. Navíc už dnes zvládáme většinu aktivit, které donedávna zajišťovaly výhradně vydavatelství. Od zajištění PR po digitální distribuci. Pro většinu umělců v naší stáji se pořád staráme především o booking, ale čím dál víc jich s námi chce dělat i ostatní věci. Pro každého je pohodlnější zavolat s jakoukoli otázkou jednomu člověku. Mít na všechno jeden tým, který všechno zařídí, je ve skrytu duše podle mě sen každého umělce.
Martin Kudla v této rubrice mluvil o tom, jak streaming změnil hudební scénu. My dost podobně vnímáme vývoj v bookingu a práci s kapelami. Spoustu věcí jsou schopny si zařídit samy. Mají na to nástroje – do Distrokidu nasypeš album a máš ho ve všech službách na celém světě. Sociální sítě dost převzaly PR a práci s médii. Lidi už si tolik nekupují časopisy, aby se něco dozvěděli. Najdou si něco na Discover Weekly od Spotify a sledují přímo sociální sítě daných interpretů. Je to větší tlak, ale dává to umělcům i větší kontrolu a obrovskou svobodu. To se mi zdá skvělé. Zároveň je to pro samotné umělce neuvěřitelně vyčerpávající. Musí toho zvládat strašně moc. Proto nás scéna tlačí k tomu být full service agentura, která zastane cokoli z těch činností, které si umělec zrovna nechce nebo neumí dělat sám.
Zostřuje se na trhu, kde většina velkých vydavatelství směřuje k tomu, aby svým umělcům poskytla i 360stupňový model služeb, rivalita?
Rivalita existuje. My se ale všichni známe hodně dlouho a troufám si tvrdit, že se všichni máme docela rádi, že je to spíš, jako když se špičkují bratři, kdo něco zvládne líp. Přejí to i tomu druhému, ale snaží se být lepší. Všichni se snaží to dělat slušně a korektně. Scéna je malá, nikdo si nemůže dovolit špatnou reputaci, znamenala by pravděpodobně rychlý konec. Není tajemství, že konkurenční vydavatelství zvou námi zastupované interprety na obědy a snaží se jim představit svůj styl práce. To nás ale neuráží, přijde mi to přirozené. Od toho je konkurence, aby se navzájem hecovala k lepšímu výkonu. Nás to tlačí k tomu dělat kapelám a interpretům tak dobrý servis, aby zcela přirozeně zůstávali loajální vůči stáji RedHead. Stejně je to naopak, kdybychom mohli od Universalu získat Mirai nebo Bena od Championship Music, udělali bychom pro to všechno, co je v našich možnostech. Velkých jmen je pár a všichni s nimi chtějí pracovat. Nejen proto, že vydělávají peníze, ale protože je to atraktivní práce. S většími zdroji je mnohem větší prostor pro kreativitu. U menších kapel je zase potřeba být vynalézavější a vymyslet, jak z ničeho uplést něco. Také kreativita, ale v jiném slova smyslu.
Věčným tématem české scény je snaha uspět v zahraničí. Vím, že i tvůj sen je, aby se českým kapelám ve světě dařilo. Snažíte se tomu nějak napomoci i skrze RedHead? Jdete například po umělcích, u kterých takový potenciál vidíte?
Je to můj sen. Přál bych si zažít, že se zde objeví talentovaná kapela nebo interpret, který doopravdy uspěje ve světě. A tím nemyslím, že se třeba dostane do Top 3 v Eurovizi, ale že třeba v Los Angeles nebo Las Vegas uvidím billboard s pozvánkou na koncert například Mikolase Josefa a na jeho show přijdou tři tisíce lidí. To bych si moc přál. A zrovna Mikolas má mindset, díky němuž by to mohl dokázat.
Nicméně v RedHeadu na tom nepracujeme. V zahraničí nemáme zatím vybudovanou dostatečně rozsáhlou síť kontaktů. Když náš umělec uspěje v Česku a bude chtít ven, spíš mu doporučíme kroky, které podniknout, ale už bez naší součinnosti. Tím, že bychom se to snažili improvizovaně zajistit, bychom ho spíš mohli brzdit.
Vracíme se tím k tématu, že české kapely jsou někdy trochu líné. Já jsem celý život obklopený kapelami, které sní o tom, že uspějí v zahraničí. Pořád o tom mluví a věří tomu. Na druhé straně jsem občas naštvaný z jejich malé akceschopnosti. Sleduji aktuálně výborné kroky Petra Blažka z MMF a Martona Naraye ze SoundCzechu a to, jak zde vytvářejí příležitosti a možnosti výjezdů mladých talentů například na showcase festivaly po celém světě. Těžko se pak bráním určité rozladěnosti, když vidím, že kolikrát mají problém obsadit těch pár míst, která někde vyjednali. A to se často povede i státní dotace ve formě pokrytých letenek nebo ubytování! A kapely jsou vůči tomu často úplně apatické. Když jen kecají, sen zůstane snem. V tom je v Anglii, Americe i třeba v Německu obrovský rozdíl – chytnou se sebemenší příležitosti, kterou hledají, jak hladoví vlci. S naprostým soustředěním na cíl ji okamžitě na maximum vytěží. Tady musíš lidi přemlouvat, abys je zadarmo mohl dovézt na showcase. S tím se mi smiřuje velmi těžko.
LICKLIP je podle Michala Nováka výrazným talentem mladé scény.
A opravdu je to jinde jinak? Nejsme k sobě jen příliš kritičtí?
V Texasu jsem potkal jednu muzikantku. Malinkou padesátikilovou blondýnku, která táhla po ulici stokilové klávesy. Dali jsme se do řeči, protože na konferenci South by Southwest (SXSW) jsou všichni kamarádi. Vyprávěla mi, že tam vystupovala jako nájemný hráč australské zpěvačky. Ptal jsem se, jestli je vyslala Austrálie, a ukázalo se, že všechno si zařídila a zaplatila ta zpěvačka sama na své vlastní triko. Zajímavé na tom je, že hráli ve tři odpoledne na zahrádce jednoho z barů – na SXSW je odhadem sto padesát různých scén. Před tou jejich mohlo odpoledne stát třeba dvacet pět lidí a nebylo ani jisté, že se tam objeví někdo z těch „důležitých“ lidí, které chcete zaujmout. Ale ona chtěla nasát atmosféru, networkovat, získat zkušenosti. V duchu jsem se smál, protože jsem si nedovedl představit českou kapelu, která dva roky šetří, všichni chodí na brigády a pak to takhle investují, se vší pokorou zahrají, rozdají cédéčka a letí zpátky. (Krátce po našem rozhovoru bylo zveřejněno, že na SXWX letost míří Anna Vaverková, pozn. red.)
Ale jsou tu naštěstí i ti, co se snaží. Již zmíněný Albert, I Love You Honey Bunny, Thom Artway… Je tu nová generace úžasných zpěvaček, jako jsou Aiko, Annabelle, Pam Rabbit, které hledají cesty a jsou víc nastavené na svět než na zdejší trochu pivně rockerskou scénu. Držím jim palce.
Posunout konkrétní hudebníky dopředu se snažíš i v YouTube pořadu Majkláčova pitevna, ve které jsi použil podobný koncept, jako má naše rubrika Feedback. Líbí se mi, že tvá kritika je často neúprosná, ale vyžádaná.
Nijak si neužívám lidi drtit nebo jim říkat špatné zprávy. Vlastně mě docela trápí někoho uvádět do rozpaků nebo zraňovat. Nikdy bych si nedovolil takhle tvrdě a otevřeně stejné věci říkat někomu, kdo mě o to nepožádal. Proto jsem vždy Jardovi Konášovi vyčítal Hudební masakry, na tom konceptu jsme se neshodli. Vždy jsem do něj šťouchal, že nikomu nepomůže. Dneska se mi Jarda zdá dál, pokornější, a možná i já jsem smířlivější a pokornější. Každopádně i jeho Masakry trochu formovaly, jak to chci sám dělat. Pomohl mi, abych si uvědomil, co chci, a co ne. Proto je můj koncept postavený na tom, že interpreti vědí, do čeho jdou, vědí, co mohou čekat, a je jen na nich, jestli svůj singl pošlou a nechají se dobrovolně zpražit. Někteří to přesto neustojí a v noci mi píšou vyčítavé zprávy, že jsem jejich dílo vůbec nepochopil. Tímto intenzivním střetnutím mého názoru a díla také ale často vznikne přátelský vztah a dozvídám se pak o vývoji, který to kapele přineslo.
Časem z toho může vzniknout Majkláčův inkubátor.
Mohl bych dělat sestřihy před a po. Z nějaké černobílé hrůzy barevný zázrak. Ale ono to do jisté míry už jako nástroj pro talent scouting funguje. Díky Pitevně jsem objevil kapelu Byt číslo 4, o níž jsem dřív vůbec neměl ponětí. Nikdy nekoukám na klipy dopředu. Přiletím na poslední chvíli a jedu spatra. Vidím to v tu chvíli poprvé v životě, moje reakce jsou spontánní. V tomhle případě najednou začal kytarový riff a hodně signifikantní vokál, který u nás neumím k nikomu přirovnat. Skvělá čeština, vtipný text, říkal jsem si wow, tohle může být díky lyrice a živosti, která z nich čiší, další Vypsaná fiXa. To je krásný poctivý příběh – kapela něco natočila levně, ale dala do toho všechnu péči a talent. Lidi začali reagovat, protože cítí autenticitu. Dnes už je zastupujeme.
Kapelu Byt číslo 4 Novák objevil díky svému pořadu Pitevna.
Co dalšího tě v poslední době na české hudební scéně nadchlo?
Navzdory všemu, o čem jsme mluvili, se domnívám, že je ve skvělé kondici. Bavili jsme se, že leckdo je schopný udělat O2 arenu. Fantastický trend. Představ si, kdyby Mirai při veškeré své exponovanosti a hitovosti měli problém naplnit kluby pro tři sta lidí. To by byl průšvih. Že mají úspěšné halové turné, je skvělý signál. Že to můžou udělat i Jelen, je skvělý signál. Do nedávna byli kulturáková kapela. Lidé mají rádi českou hudbu a chodí na ni.
Co dál?
Těší mě také nová generace mladých producentů, jako je třeba Filip Vlček, Damián Kučera, Ondra Fiedler, Dan Hudček. Kluci, kterým je třicet a už mají deset let zkušeností, zároveň se vzdělávají, jezdí na songwriting campy a sessions a setkávají se s lidmi ze zahraničí, což mění jejich mindset. Posiluje to víru, že můžeme tvořit konkurenceschopnou hudbu pro celý svět. Kde není víra, a doteď zde nebyla, není cesta. To je moje celoživotní mantra. Teď už se ta cesta začíná objevovat a blížíme se momentu, kdy to někdo skutečně dokáže. Už je tu hodně mladých a šikovných lidí na světové úrovni. Dostupnost techniky velmi liberalizovala celé prostředí, a když jsi dnes talentovaná osmnáctiletá producentka a jsi ochotná u toho denně deset hodin sedět, stačí ti zvukovka za pár tisíc a můžeš vytvářet hity jako Skrillex, který světové megahity tvoří v laptopu v letadle. Dostupnost těch věcí znamená, že dnes už jde opravdu o talent a kreativitu. Dnes je to spravedlivé, ale zase je o to celosvětově větší konkurence. Bariéry vstupu jsou minimální.
A ještě jednou navážu na to, co jsem říkal – těší mě prostředí, ve kterém se zde pohybujeme. Respektujeme se a rádi se vidíme a povídáme si. Necítím zde tlaky, mafie a vekslácké pozadí devadesátek. To zmizelo a začínáme se blížit západu spíš než východu, za což jsem velmi vděčný.
Od již aktivních hudebníků jsi nyní své projekty posunul i k lidem, kteří s hudbou teprve začínají. Proč ti Robert Kyncl rozmluvil, abys nahrál kytarový kurz se Slashem? Pro vysvětlení – bývalý obchodní ředitel YouTube je investorem projektu ArtMaster, který se z individuálních uměleckých kurzů přetransformoval v platformu pro online výuku formou YouTube lekcí.
Setkání s Robertem Kynclem pro mě bylo naprosto ohromující. Je přesně takový člověk, jakým bych jednou chtěl být. Klidný, neuvěřitelně chytrý, moc toho nenamluví, sedí, poslouchá. Pak řekne tři věty a máš týden o čem přemýšlet. Začalo to tak, že jsme s Radimem Vysokým s českými hudebníky točili kurzy. Pak jsme se setkali s Jaroslavem Beckem, který stojí za hrou pro virtuální realitu Beat Saber. Řekl nám, že zrovna komunikuje s Linkin Park, Imagine Dragons či Green Day, je schopný nás na tyhle lidi napojit a pomoci začít to dělat globálně.
Lapali jsme po dechu a já si představoval, jak se Slashem točím kurz elektrické kytary. Jaroslav zmínil kamaráda Roberta Kyncla, s nímž se snaží investovat do českých projektů s globálním potenciálem. Robertovi se líbil náš přístup a jak to děláme, ale řekl, že s námi do toho půjde jedině, když budeme technologická společnost, která bude usilovat o to, aby její produkt byl lépe škálovatelný – tedy, aby v případě zájmu ve světě kapacitní zdroje nebránily růstu společnosti.
Co konkrétně to znamená?
Jeden kurz nás stojí třeba tři měsíce příprav, od prvotních jednání přes přípravu scénářů a struktury, natáčení až po finální postprodukci a navazující marketing. Kdybychom měli za rok znásobit produkci, nebudeme stíhat, nebudeme moci garantovat kvalitu. Proto se nyní zaměřujeme na vytvoření platformy, do níž budeme dávat vlastní kurzy, ale svůj kurz tam bude taky moci dát kdokoli jiný, kdo bude schopný ho produkovat na námi požadované úrovni – vznikne tržiště pro tvůrce kurzů na celém světě. Po vzoru Netflixu nyní vytváříme vlastní obsah – kurzy produced by ArtMaster, ale budeme publikovat i obsah ostatních tvůrců.
Čím se ArtMaster liší od jakýchkoli jiných kurzů, které naleznu zdarma na YouTube?
Zakládáme si na schopnosti učit a promyšlené struktuře. Na YouTube je tři sta tisíc kytarových tutoriálů, ale nám chyběla ucelená nabídka, která člověka přehledně naučí postupně vše, od základů až po pokročilé techniky. Jedeme teď například nahrávat kurz zpěvu s holkou, která odjela několik turné jako hlavní backvokalistka Britney Spears nebo Barbry Streisand. Důležité je, že kromě toho, že je fenomenální zpěvačka, má i pedagogické zkušenosti. To je pro nás důležité – dospěli jsme k modelu, že nechceme, aby u nás učily velké hvězdy, jako například Christina Aguilera, chceme udělat kurz s tím, kdo ji učil zpívat. Tím se odlišujeme od nyní populárních MasterClass, jež jsou trochu víc zábava a inspirace, kterou si můžete pustit doma večer v posteli a nic u toho nedělat.
Mezi nejúspěšnější umělce, se kterými Michal Novák spolupracuje, patří Pokáč.
Učit hudbu chcete i pomocí virtuální reality. Jak?
Kromě vášně pro hudbu nás s Radimem spojuje zájem o technologie a moderní věci. Pořád hledáme způsoby, jak dělat výuku efektivnější. Virtuální realita, kdy si nasadíte virtuální brýle a rovnou díky nim u reálného piana, kde vidíte na své ruce, můžete začít hrát skladbu, nás proto nadchla. Funguje to trochu na principu Guitar Hero, kde padají kostičky na jednotlivé klapky a vy bez znalosti jakékoli teorie můžete zahrát svoji oblíbenou písničku a hned oběma rukama. To je obrovský zážitek, který zažehne potřebnou jiskru, motivaci to zažít znovu a učit se.
Pořád na tom pracujeme, ale teď máme jiný projekt, který si získal prioritu, a to je AI virtuální učitel hudby, který tě z mobilu nebo tabletu poslouchá, zatímco hraješ, a upozorňuje na chyby. A protože je to chytrý AI učitel a zná tvoje slabiny, je schopný vygenerovat nové, úplně na míru ušité cvičení, které tě posune rychle dál. To nás hodně baví, protože největší bolest online kurzů jsou dvě věci. Zaprvé se ti nikdy nemůže přizpůsobit, protože je předtočený, zadruhé chybí interakce – nemáš zpětnou vazbu, nevíš, jestli to děláš dobře. To může AI napravit.
Když srovnáš budování Bandzone a tohoto projektu, v čem se to liší?
Skoro ve všem! Zaprvé je to můj první globální projekt a jezdit po světě a potkávat lidi, kteří nás inspirují, je úžasné. Užívám si také, že nejsem šéf s největší odpovědností – v té roli je zde Radim, který ArtMaster založil, když studoval VŠE a učil bokem lidi hrát na kytaru a ukulele. V Bandzone nás bylo jeden čas v týmu dvanáct a já jsem si uvědomil, že mě vedení tíží. Věnoval jsem se provozu kanceláře a řešil psychologii kolegů místo toho, abych dělal to, v čem si myslím, že jsem docela dobrý. Jsem vděčný, že nyní Radim zastane spoustu rutinní práce a já mám možnost mu své letité zkušenosti předávat a urychlovat jeho růst. Můžu mu ušetřit nějaké chyby, a tedy i čas.
Co bude s Bandzone dál?
Byť se to nezdá, pořád po osmnácti letech slouží scéně, i když je technologicky neuvěřitelně zastaralý. Pořád tam chodí sto padesát tisíc lidí měsíčně. Bohužel jsem, protože se tomu dostatečně nevěnuji, nenašel obchodní model vydělávající na provoz a rozvoj. Dotuji ho aktuálně jako svůj hobby projekt. Mám pocit, že zdejší scéna si to zaslouží. Ale popravdě už mě to taky trochu unavuje. Kdyby se objevil někdo, kdo uvidí potenciál a chtěl by navázat, rád se s ním domluvím, co dál.
Věřím totiž, že stačí málo, aby z Bandzone zase byla velká věc. Stále žije. Potřeboval by ale technologicky posunout. Kapely mi píšou, že by neměly problém za užívání platit, protože jim pomáhá, ale že do toho musím začít šlapat, nebo pomalinku umře. Já vím, ale přiznávám, že nyní koukám hlavně na další projekty.
Mám pocit, že tě to celkem tíží.
Jestli mě něco v životě sužuje, je to tohle. Máloco mi způsobuje nepříjemné pocity, ale otázka, co s Bandzonem, ano. Nostalgie je obrovská. Kdybych fungoval racionálně, zítra poděkuji za krásných osmnáct let a řeknu teď se propagujte jinde. Já to ale nemůžu udělat. Během covidu jsem na jeden den deaktivoval přehrávač skladeb na každém z téměř 50 000 profilů kapel a dal přes něj šerpu se vzkazem na podporu živé kultury a nedovedeš si představit tu melu. Občas si ani neuvědomuji masu lidí, co to používá. To jsou starší chlapíci z malých měst a vesnic roztroušení po všech koutech republiky. Oni nemají žádný TikTok nebo Instagram. Jsou to lidi, které moc nevidíme, protože nejsou součástí naší sociální bubliny, ale je jich mnoho.
Seznamte se
Michal Novák, známý mezi muzikanty jako Majkláč, před osmnácti lety založil Bandzone, naprosto zásadní online platformu české hudební scény. S ní se pojily další aktivity od provozu zkušeben pro kapely po booking. Součástí Bandzone byl téměř od počátku Antonín Milata a právě skrze booking i Tomáš Staněk alias Jugi. „Tehdy jsme dělali rockové kapely jako Hentai Corporation či Imodium,“ vzpomíná Novák. „Chvíli jsme pak každý dělali na vlastních projektech, pořád jsme se ale scházeli. Tonda se chvíli předtím, než odjel do Ameriky za filmovým byznysem, spojil s Adamem Mišíkem, s nímž začal pracovat ve spojení s Warner Music.“ Přidali se k tomu další dva umělci a Jugi a vznikla bookingová agentura RedHead. „Když potom Tonda odjel, dohodli jsme se, že naskočím do týmu. Když se za dva roky vrátil, měli jsme už s Jugim pevnější základy, procesy a fungovali jsme trochu víc jako firma. Od té doby spolu makáme všichni tři a je to pro mě splněný sen, dělat s nimi je radost,“ říká Michal Novák, rovněž kytarista kapely The.Switch, o týmu, s nímž se v posledních dvou letech staral mimo jiné o Lucii a zastupuje Pokáče, Barboru Polákovou, Annu K. a řadu dalších hudebníků.