Z obecnější perspektivy je jedním z témat rozhovoru s manažerem a producentem Janisem Sidovským okamžik, kdy ukončit úspěšný projekt nebo svou účast v něm. V reálném případě jde o Královny popu, které loni zazpívaly naposledy, nebo v hypotetické rovině, kdy mluvíme o 4 Tenorech, kteří jsou naopak relativně v začátcích a stále na vzestupu. Vzpomínali jsme i na úspěšné muzikály West Side Story a Dracula, s nimiž se pojily Sidovského začátky v marketingu. Tomu se ale začal věnovat i díky svému partnerovi, zpěváku Pavlu Vítkovi. Později se přesunul k produkci vlastních projektů – mezi nimiž dnes dominují 4 Tenoři a muzikál Noc na Karlštejně, který letos čeká 200. repríza. Kolem Karlštejna, kde Sidovský žije, se koneckonců tak nějak točí skoro všechno.
V zákulisí populární hudby a středního proudu se intenzivně pohybujete od devadesátých let. Jak moc se proměnily?
Vlastně jsem v něm ještě déle, téměř čtyřicet let. Původně jsem tanečník, říkal jsem si Travolta z Pardubic. V roce ’85 jsem poprvé s Karlem Gottem a Helenou Vondráčkovou vystupoval v pořadu Sejdeme se na výsluní. A pak s oběma jezdil jako „křoví“, s Karlem do Německa, s Helenou do Polska.
Za ty čtyři dekády se samozřejmě změnily hudební trendy. Už se nezpívá to, co dřív. Bohužel už nejsou někteří textaři. Když dnes hledáme, kdo by skladbu otextoval, tak nám lidé jako pan Borovec, Pavel Vrba nebo Zdeněk Rytíř chybí. Přestože se řeší podobná témata, je slovník dnešních písniček úplně jiný. Hudba se vyvíjí dopředu i v dalších ohledech, pamatuji koncerty s velkými orchestry, nebylo tolik elektronické hudby jako dnes. Velký rozdíl vidím v tom, že dřív rozhodovala melodie skladby, dnes je zásadní beat, rytmus.
Jak moc se proměňovalo vnímání pop music veřejností?
Polovina osmdesátých let byla doba, kdy hvězdy každý víkend vystupovaly v televizi v řadě zábavních pořadů. To se v devadesátkách změnilo. Dost lidí, kteří byli slavní v osmdesátých letech, mělo problémy se do televize dostat. Změnila to až Nova se svými estrádami a velkými Silvestry. Po roce 2000 pak už bylo více televizí a možností díky internetu, každý se mohl prezentovat způsobem, jaký mu vyhovoval.
Takže devadesátá léta byla na rozdíl od jiných žánrů pro pop nejtěžší?
Pro střední proud rozhodně. Jeho protagonisti dostali nálepku kolaborantů, ačkoli to v mnohých případech pravda nebyla. Byl proto opravdu problém se dostat na obrazovku, do rádií i do novin. Když jste v novinách byl, tak jste byl většinou pranýřován. Ale naštěstí to trvalo jen pár let.
Právě v té době jste vy začínal dělat kulturní PR. Proč?
Byla to z nouze cnost. V roce ’91 jsem už nohu nezvedl tak vysoko, jak bylo při tanci potřeba, a tak jsem zkusil produkci se vším, co k ní patří. Můj partner, který se proslavil dva roky před revolucí s hitem Má svůj den, měl tenkrát problém se uživit. Neměli jsme vůbec peníze, z menzy jsem jako tehdejší student divadelní vědy nosil takzvané dvojité večeře, na nic jiného jsme fakt neměli. V roce 1993 napsal hit Mám rád vůni tvý kůže, který ho vystřelil zpátky do hitparád. Tehdy jsem nahrávku a celé album, které vznikalo s Petrem Maláskem, produkoval. Vydavatel Vladimír Kočandrle říkal, že je to takový Karel Gott z roku ’74, ale písnička se chytla a dodnes funguje. Pavel pak účinkoval v Hamburku v show skupiny UNO a jejich choreograf Richard Hes mi dal nabídku, abych zkusil dělat marketing muzikálu West Side Story. Na základě úspěchu pak o něco málo později přišla nabídka od Karla Svobody, s nímž jsem dělal muzikál Dracula a zůstal rozkročený mezi hudební divadlo a populární hudbu. Líbí se mi to, protože jsem díky tomu došel k vlastním divadelním produkcím a šíře mého záběru mi dává svobodu.
Nebylo vám líto, když jste opustil tanec? Nechtěl jste tou hvězdou být sám?
Byl jsem mistrem republiky v moderním tanci, od svých 15 let jsem vystupoval na veřejnosti. Ten pocit, když slyšíte potlesk, je vábivý. Přiroste vám k srdci a probudí vášeň. Naštěstí mám v sobě radar, kdy včas vycítím, že se věci nedějí, jak bych chtěl. Karel Gott říkával, že máte na jeviště přijít jako vítěz – a v momentě, kdy jsem začal tušit, že jako tanečník už neobstojím, a vítězem se nestanu, byl čas odejít. Taneční kariéru jsem opouštěl s klidnou hlavou, protože první úspěch v novém oboru – s Vůní tvý kůže, se dostavil okamžitě. Měl jsem štěstí, že mě Karel Svoboda i Vladimír Kočandrle od začátku brali vážně. Takže jsem satisfakci měl, dokonce stálejší než v tanci.
Jaké máte vzpomínky z předrevolučních zahraničních cest s Karlem Gottem či Helenou Vondráčkovou?
Kromě toho, že to byl mimořádný zážitek, mě dokonalá Karlova i Helenina profesionalita vycepovala v řemeslu. S Karlem Gottem jsem byl dva týdny ve Východním Berlíně. Měl tam každý den svou show v jejich Paláci kultury. Tam jsem si naplno uvědomil, jaká hvězda byl. Měl denně narváno, vystoupení točila televize a byl stejnou megastar jako doma. Naučil jsem se od něho, že základem úspěchu je zvládnutí řemesla. Dodnes dodržuji třeba zkoušku před každým koncertem, i když se koná na stejném místě a s aparaturou se nehne. U Karla musela být pokaždé, projela se jedna píseň a choreografie, aby vše bylo správně nastavené.
S Helenou jsme jezdili na Dny české kultury v Polsku. V roce ’77 vyhrála v Sopotech a já tam s ní tančil v osmdesátých letech. Všichni jezdili autobusem a ona jako velká hvězda limuzínou. Jezdí tam mimochodem dodnes. Ve Varšavě se k nám přidal Karel Gott, Meky Žbirka a Jitka Zelenková. Byly to skvělé večery s živou kapelou. Platili nás za práci v bonech, díky čemuž jsem si vydělal víc než oba rodiče dohromady. Ale aby bylo jasno, nevexloval jsem, kupoval jsem si v Tuzexu rifle a komunisty zakázanou bundu „papírovku“, tehdy absolutní hit módy.
Byla hudba Karla Gotta či Heleny Vondráčkové v té době to, co vás osobně nejvíc bavilo poslouchat?
Přístup k západní hudbě jsem měl jen skrze rádio Luxembourg, sehnat něco dalšího bylo těžké. Supraphon ale do katalogu propašoval pro mě zásadní album, které se jmenovalo Černá galaxie. Byl to výběr skladeb vydavatelství Motown, dramaturgovala ho vynikající textařka Jiřina Fikejzová, která psala například pro Marii Rottrovou. Byly tam skladby od Stevieho Wondera, Diany Ross, The Supremes, Jackson 5, Gladys Knight a dalších. Ohromili mě, dodnes na jejich hudbě ujíždím. Na show Diany Ross jsem byl už počtvrté. Motown položil základy mnohému. Ale to bylo jedno album…
Co se Karla týká, měl jsem rád jeho verze písní Elvise Presleyho nebo Toma Jonese. A hity, které pro něho psal Karel Svoboda. Nepouštěl jsem si jeho hit Babička, ale chápal jsem, že chtěl být Karel lidový, a to se mu skutečně dařilo. I Helena měla spoustu kvalitní hudby, fantasticky frázuje, její verze písniček Roberty Flack, Barbry Streisand, ale i řada českých skladeb, například od Bohuslava Ondráčka, jsou vynikající. Všechno pro mě nebylo, třeba Malovaný džbánek, ale lidi ho milují.
Zmínil jste, že mezi první projekty, na nichž jste se podílel, patřily muzikály Dracula a West Side Story. To se zdá být dnešní optikou na začátečníka celkem velké sousto. Jak jste k tomu tehdy, s minimálními zkušenostmi, přistupoval?
PR v showbyznysu, nebo vůbec v populární hudbě, se tady nikde neučilo. Ani manažerská práce. Tu funkci kdysi zastával takzvaný vedoucí orchestru, který dělal všechno kolem. Ladislav Štaidl pro Gotta, Karel Vágner pro Hanu Zagorovou a podobně. Až začátkem devadesátých let se obor začal legálně víc vyvíjet a moje cesta měla metodu pokus–omyl. Miloval jsem to prostředí a hvězdy, myslím, že bez vášně se naše povolání nedá dobře dělat. Chtěl jsem budovat kult představení, vytvořit událost, o které se bude mluvit. Ukazoval jsem lidem například zákulisí, vycházel z toho, co by mě samotného zajímalo a rád bych o představení věděl. V devadesátkách šlo o něco nového, státní divadla byla do sebe zahleděné instituce a my na Draculovi divákům otevřeli dveře dokořán. Dodnes se snažím lidem nabízet jiný zážitek než ostatní.
Taky jste těm akcím dodával charitativní rozměr.
Například jsme dělali akci Daruj krev s Draculou. Zaplnili jsme Staroměstské náměstí, a dokonce se našla vzácná krevní skupina pro ten den narozená novorozeňata, která ji potřebovala. Naplňovalo mě to. Taky to byla jiná doba, umělci promo dělat chtěli. Tohle se také změnilo, dnes někteří nejsou ochotni například ani dávat rozhovory a jezdit po rádiích. Hodně lidí chce jen dělat hudbu a zbytek nechá na manažerovi nebo vydavatelství. Tehdy mi ale všichni, kdo tam hráli, včetně třeba Lucie Bílé, ochotně na doprovodné akce chodili.
V době, kdy jste pracoval na West Side Story a Draculovi, se začal hrát i Jesus Christ Superstar?
Je to tak. Každý ten muzikál oslovoval trochu jiné publikum. Ježíš měl víc repríz, Dracula celkově víc diváků.
Všechno to byly, co si pamatuji, obrovské fenomény.
Hráli jsme denně a v sobotu i v neděli dvakrát. Dnes nepředstavitelné. Přišli jsme v roce 1995, tehdy prakticky nebyly v televizi zábavné pořady. Jediná možnost vrátit se k tomuto druhu zábavy byl Dracula. Tam účinkovali Lucie Bílá, Jiří Korn, můj Pavel, Leona Machálková, Iveta Bartošová, tehdy také naprosto neznámý Dan Hůlka. Měli jsme výpravné kulisy, kostýmy od oscarového Theodora Pištěka, Karel Svoboda napsal výbornou hudbu, hit Jsi můj pán. Velmi nám pomohla šuškanda. Byla to doba ještě bez internetu a sociálních sítí. Měli jsme v produkci jeden mobilní telefon. Rozhovory jsem posílal faxem. A hlad po zábavě tohoto typu byl velký. Trefili jsme se do doby, vkusu a potřeb veřejnosti. Někteří lidi na Draculu chodili i patnáctkrát. Poslední marketing jsem dělal muzikálu Mamma Mia! Od roku 2016 mám pak svoji produkci Noci na Karlštejně a už dělám jenom své projekty.
Jeden z nich byla série koncertů Královny popu. Proč vás lákalo zrovna tohle?
Měl jsem už zkušenost s produkcí několika beneficí, kterým jsem zároveň dělal marketing, a v roce 2000 jsem uspořádal Královny popu na základě zážitku s newyorským koncertem Divas Live v produkci VH1. Na prvním ročníku Divas Live tehdy byly Aretha Franklin, Mariah Carey, Gloria Estefan, Shania Twain a Céline Dion. Měly celosvětový úspěch a mně došlo, že seskupení zpěvaček, kde každá ukáže to nejlepší a pak zazpívají společně, je velmi atraktivní. Slovo diva se dřív vázalo spíš k operním umělkyním jako Ema Destinnová či Maria Callas, ale ukázalo se, že divy jsou i zpěvačky pop music. Něco o tom vím… Dal jsem tedy dohromady první ročník v době, kdy se Helena Vondráčková vracela na scénu.
Někdy z ní odešla?
Vždy byla slavná zpěvačka, ale měla období, kdy neměla tolik hitů. Tohle bylo těsně před Dlouhou nocí. Pozvání přijala i Hana Hegerová s Petrem Maláskem, taky Iveta Bartošová, Bára Basiková a Ilona Csáková. Doprovázelo je symfonické těleso dirigované Martinem Kumžákem. Výtěžek z akce jsem daroval nadaci manželů Havlových. Akce se konala ve Státní opeře, což byl průlom, do té doby tam nikdo populární hudbu nedělal – i zde jsem se inspiroval venku, kde to bylo běžné. Začala tradice trvající do loňského roku. Už jsem cítil, že se chýlíme ke konci. I když jsem zval nové zpěvačky, ukazuje se, že se ten formát vyčerpal.
Proč?
Pokaždé by tam měla být opravdová legenda, kolem které se program staví. Náš vzor, produkce z VH1, měla Tinu, Cher, Dianu… Takových je čím dál míň. A ubylo také zpěvaček, které jsou ochotné zpívat dohromady. Byl jsem v New Yorku na ročníku, kde vystoupily Adele, Miley Cyrus, Jennifer Hudson, Kelly Clarkson, Cindy Lauper, Sheryl Crow. Ale nezazpívaly žádnou písničku dohromady! Už byly vidět zájmy vydavatelství, najednou to bylo jinak, a ten formát přestal fungovat, protože původně stál na kooperaci. A oba problémy nastaly i tady.
Došly mi ty holky, abych nemusel repertoár stále opakovat. Poslední ročník jsme udělali na Karlštejně, chtěl jsem ho mít doma. Na České televizi jsme měli krásnou sledovanost. Projekt tak skončil ve velké slávě a dál už není jak pokračovat. Splnil jsem si ale díky tomu konceptu i některé hudební sny – například, když jsem nechal No More Tears od Donny Summer s Barbrou Streisand přeložit pro Helenu Vondráčkovou a Báru Basikovou, na duet Nebezpečné dotýkat se hvězd jsem pro Evu Pilarovou vybral tehdy začínajícího Vojtu Dyka. Na taneční díl Dance Divas jsem obsadil Daru Rolins, několikrát moje pozvání přijaly Hana Zagorová a Marie Rottrová, pro Janu Kirschner, Anetu Langerovou, Věru Špinarovou a Lenku Novou s Naďou Válovou jsem uspořádal speciální „unplugged“ ročník.
Proč jste nepořádal i Krále popu?
Jednou ano. Byli to hudebníci, kteří v té době dělali muzikál. Petr Muk, Karel Černoch, Jirka Korn… Přemýšlel jsem nedávno, jestli to znovu neudělat, ale kdo by tam měl být? Marek Ztracený s Tomášem Klusem? Nevím, jestli by to fungovalo. Jak pro ty interprety, tak pro diváky.
Zmínil jste, že vám dnes chybí kvalitní textaři. Zaujal vás přesto v poslední době někdo?
Texty, které by obstály bez melodie, jako psal Vrba, Horáček, Kopta, Rytíř, Borovec či Fikejzová, jsou dnes opravdu vzácnější. Určitě je ale najdeme, teď se mi třeba líbil text písně Zavolej od Thoma Artwaye, vlastně celé to album se mi zdá z hlediska výpovědi i hudebně zajímavé a myslím, že přetrvá víc než jednu sezónu. Anna K. mívá dobré texty, nezpívala by cokoli. Baví mě i Pokáč.
Bavili jsme se o tom teď na Supraphonu, protože připravujeme třetí album 4 Tenorů. K našemu žánru patří covery, není to ostuda nebo repertoárová nouze, ale chtěli bychom i jednu původní věc, což je ještě v procesu, a s těmi texty je velká svízel. Už jsme museli pár otextovaných coverů autorům vrátit, protože byly prázdné. Láska páska.
Získal jsem ale krásnou věc od Gábiny Osvaldové. Měl jsem ji zasutou z Královen – jeden díl jsme věnovali filmové hudbě, jmenoval se Světla ramp, a Lucia Šoralová zpívala Schindlerův seznam s textem Gábiny Osvaldové. Je to velmi jímavá, nádherná melodie. Jsme ve fázi schvalování od týmu Johna Williamse. Bude to jedna z perel, které se na albu, doufejme, objeví.
Do léta máte vyprodáno. Fungovali 4 Tenoři tak dobře od začátku?
Představte si, že ano. Vůbec to nechápu. Ucítil jsem příležitost ve vzduchu, když jsem kluky v roce 2017 dal dohromady s Českým národním symfonickým orchestrem na koncertu Proms Gala. Není to v zásadě nic nového, cestu nám prošlapal už 4TET, který ovšem zpíval a capella, ve světě jsou úspěšná seskupení Il Divo a Il Volo. Napadlo mě Mariana, Pavla, Honzu a Michala propojit na píseň To je ta chvíle z muzikálu Jekyll & Hyde. Dirigoval Marcello Rota, dirigent Bocelliho, a Il Volo, a ten mi pak řekl, že kluci mají barevně zajímavý souzvuk.
Ale ve skutečnosti nejsou všichni tenoři, že?
V operním smyslu ne. Kouzlo jejich harmonie je právě v tom, že ne všichni pocházejí z operního světa. Pavel, který není operní pěvec, vyváženost jejich písní dobarvuje popově, má hlubší hlas než ostatní. Odborně řečeno, je barytenor, tedy hlas na pomezí barytonu a tenoru. Jde o jeden z nejobsazovanějších mužských hlasů pro muzikál. Tenoři Marian a Michal mají školený operní hlas, Honza je muzikálový zpěvák, vyšší barytenor. A dohromady je jejich souzvuk nezaměnitelný.
Kam se 4 Tenory směřujete?
Jako 4 Tenoři poprvé vystupovali v Mariánských Lázních. Bylo plné divadlo a pak už se zájem nabaloval a nabaluje dodnes jako sněhová vločka. Letos děláme první arénu – v prosinci hrajeme se symfonickým orchestrem na stadionu v Pardubicích. A mým cílem je klukům uspořádat koncert v O2 areně.
Mají 4 Tenoři nějaký horizont?
Jezdíme s vlastními hudebníky nebo s filharmonickými tělesy. Neděláme half playback. Nedávno jsem přemýšlel, kdy poznám, že má tenhle projekt skončit. Řekl jsem si, že až začnou převažovat halfy a zpívání před supermarketem, zavřu krám. Postavil jsem projekt jako šperk. Vím, že se dá živit privátními akcemi a zpíváním u benzínové pumpy, ale nechci, aby kluci skončili takhle. To je ale doufám v nedohlednu, teď už plním diář na rok 2026.
Jak se zrodil nápad pořádat muzikál Noc na Karlštejně přímo na Karlštejně?
Na večírku u kastelána! V únoru 2016 byla u něho valentýnská party a říkal mi, že Karel IV. bude mít výročí 700 let, že bychom něco měli vymyslet. Ideální příležitost, jak uvést Noc na Karlštejně. Stihl jsem do léta udělat obsazení, získat práva a 2. července 2016 byla premiéra. Karlštejn zafungoval. Od té doby jsme na nádvoří každý rok, včetně covidových, hráli. V srpnu bude dvoustá repríza. A mám radost, že se konečně vrací doba, kdy se lidi nebojí koupit lístky dopředu.
Je velký rozdíl v tom, jak dnes oproti minulosti přistupujete k propagaci svých projektů?
Doba se změnila, dřív jsem často pracoval s bulvárem. Spekulovalo se, kdo s kým bude zpívat, kdo koho nesnáší. Takové ty poloskandály, které živily zájem. V případě muzikálů nebo Královen jsem potřeboval, aby byly diskutovaná záležitost. Dnes už souhlasím s Ewou Farnou, že bulvár lístky neprodává. 4 Tenory živí jen vlastní koncerty a prodeje nahrávek, což je skvělé. Když dostaneme nabídku na firemku, máme už většinou plný diář a stejně ji nemůžeme přijmout. Cesta k lidem je dnes čistě přes hudbu a přes sociální sítě. Koncerty a šuškanda. Jako za Draculy. To je nejlepší.
To asi platilo a bude platit vždy, že nejlepší je, když si to lidi mezi sebou řeknou…
Přiznávám, že bych dnes nechtěl začínat. Měli jsme výhodu, že bylo míň médií, vybudovat dnes značku je mnohem těžší, protože zdrojů, odkud lidé mohou čerpat, je o mnoho víc a je těžké to celé obsáhnout, abyste byl leader. To je fakt obtížné. Nejde o peníze, nedá se to zaplatit. Možností je tolik, že udělat něco, za čím by všichni bláznili, je fakt těžké.
My dnes jdeme takřka mimo média, ale Pepa Vlček o nás napsal, že tvoříme absolutní špičku žánru. Na to jsem pyšný. Jsem rád, že zatímco se kluci na začátku setkávali s údivem, že mají zapotřebí být v takovém tělesu, dnes už tyhle předsudky odpadly.
Zaznívaly silně?
Vlastně je pro mě největší úspěch, že jsem ten projekt udržel, než ho uvedl do života, protože těch, co ho klukům rozmlouvali, bylo dost. I oni měli logicky obavu, jestli do toho jít, jestli jim to nesebere jejich sólové věci. Ale říkám jim pořád, že na jejich role a úspěchy v divadlech jsem pyšný, že se to nevylučuje. A jejich sólové kariéry stále paralelně rostou.
Část operního světa se na nás asi stále dívá svrchu, ale nikdy jsme nepředstírali, že děláme operu, jediná árie, která zazní, je od Michala Bragagnola, sólisty opery Národního divadla. Tam nelze říct ani popel. Všechno ostatní je film, pop, muzikál. A i s ním dokážeme oslovit náročné publikum. Se Zlínskou filharmonií jsme dvakrát hráli v tamním Kongresovém centru a druhý večer byl pro abonenty zvyklé chodit na klasiku. První tři písničky se dal led krájet. Pak zazněly písně Jdi za štěstím, Píšu vám a Jesenná láska. Tahle trojkombinace je najednou tak emotivní a milá, že všichni roztáli a pak už jásali až do konce. Takže ano, předsudky jsou, ale ty jsou v Česku ve všem. Zbytečně. To je jediné, s čím bojujeme, ale to zlomíme.
Venku se s tím tolik nesetkáte, když jsem napsal do Carnegie Hall, kde je velké síto, ale nejsou předsudky, řekli ano, proč byste to nemohli zkusit. Když vám přijde dopis, kde stojí „potvrzujeme váš koncert v Carnegie Hall“, zatají se vám dech. Letos 23. května tam máme koncert se speciálním programem From Broadway to Hollywood.
Co vás aktuálně nejvíc zaměstnává?
4 Tenoři vydali u příležitosti 200. výročí narození Bedřicha Smetany Vltavu, Spotify ji dokonce zařadilo do globálního playlistu klasické hudby, což jsme vůbec nečekali. Bude součástí třetího alba, které plánujeme na podzim. Je to závazek, předchozí obě desky získaly zlato i platinu. A ukázalo se, že můžeme být v repertoáru odvážnější. Vzlétnu jak Fénix od Conchity Wurst z Eurovize má na koncertech velký úspěch, i když jsme si nebyli jistí, jestli je to pro české ucho to pravé. Na druhém albu máme také Píšu vám, jediný povolený cover Yesterday nebo My Way s hezkým novým textem Žít podle svého. A ani teď se nesnažíme sázet na první dobrou.