Když potkáte na festivalu Janu Heřmánkovou, jak prochází areálem nebo třeba sleduje nějakou kapelu, nejspíš vás nenapadne, jakou roli tahle dáma s hlavou vždy do růžova zastává. Už víc než osm let šéfuje T Servisu, společnosti, která poskytuje nejen kulturním akcím techniku a lidi, kteří ji postaví, rozsvítí, nazvučí.
Sešly jsme se na Colours, abychom probraly, jak ji dětství na Malé Straně ve společnosti undergroundové party Psích vojáků nasměrovalo nejprve do médií, které později opustila, aby se její profesní život točil kolem hudby. Jak se dostala do vedení Roxy a později se stala asi jedinou ženou v čele podobné společnosti, jako je T Servis? „Byla to náhoda a do jisté míry možná i moje drzost, že jsem se nikdy nezalekla výzev. Když přišla do cesty, okamžitě jsem ji chňapla a šla do ní. Když jsem nastupovala do Roxy, byl to tam velký a opravdový punk,“ vzpomíná se smíchem na dobu, kdy jedenáct let po revoluci začala pracovat v legendárním pražském hudebním klubu. Samozřejmě jsme probrali i (doslova) největší novinku – tlustostěnnou hliníkovou krásku T Stage Tess, aktuálně největší tuzemské pódium, které si odbylo svou premiéru na Rock for People.
Mezi revolucí a T Servisem jste měla zajímavý profesní život. Co všechno se v něm dělo?
Po revoluci jsem asi tři roky pracovala v týdeníku Respekt, kde jsem byla redaktorkou vydání, což bylo super. Byla jsem trochu odchovaná undergroundem a Respekt vznikl ze samizdatově vydávaného plátku Sport. Z toho okruhu vzešli všichni, kdo tam pracovali, tedy to v té době bylo moc fajn – všichni se dlouho znali, byli přátelé. Vychovala jsem tři děti a ještě před poslední mateřskou jsem dělala redaktorku vydání ve Stereo & Video, kde byla brožurka s hudebními recenzemi. Když jsem se tam měla vrátit, nabídli mi, abych se zúčastnila konkurzu na finanční ředitelku Roxy. To mě nadchlo a vyhrála jsem. V Roxy jsem byla od roku 2000 téměř čtyři roky. Pak jsem se osamostatnila, dělala produkci koncertů či booking kapelám, nejdéle jsem dělala s The Chancers, předtím s Moimir Papalescu & The Nihilists, Gaia Mesiah, Indy & Wich, Nana Zorin a dalšími. Seznámila jsem se díky tomu s mnoha promotéry, holky z Gaia Mesiah byly ochotné hrát nonstop. To všechno byly kroky k úzké spolupráci s T Servisem, kam jsem v roce 2011 nastoupila do produkce.
Působení v Roxy nemůžeme jen tak přejít. Jaké bylo skočit po mateřské rovnýma nohama do klubového světa?
Stejně jako v Respektu to byla léta, kdy v Roxy všechno bylo na přátelské vlně, s některými lidmi se stýkáme dodnes. V té době tam například dělal booking kapel David Urban z D Smack U, vyrostl odtud Tomáš Znamenáček, který dělá různé akce, dodnes je tam jako jediná z naší party programová ředitelka Lenka Senová. Měli jsme tehdy i přesah mimo klub, pořádali jsme Planet festival v Táboře a asi čtyři roky jsme dělali doprovodný program filmovému festivalu v Karlových Varech v Lázních 1. Měl velký úspěch, což je až k podivu, když si člověk vzpomene, v jakém punku to vznikalo. Prožila jsem tam moc krásnou dobu a myslím, že se tehdy Roxy dařilo. V té době jsme mimo jiné rozjeli Free Mondays, což mělo obrovský úspěch – na kapely v pondělí chodily mraky lidí. O víkendech Roxy zase žilo parties, které měly svoje pravidelné návštěvníky. Mnozí čeští DJs tam měli své večery…
Mě dodnes trápí, že Planet Festival nepokračoval – navštívila jsem dva jeho táborské ročníky a pořád na ně ráda vzpomínám, i když jednou tam byla ukrutná kosa.
Věřím, že kdybychom udělali ještě další ročníky, nastartoval by se, ale coby kdyby nemá smysl řešit, život jde dál.
Chodíte dnes na koncerty mimo ty, kde máte techniku?
Ano, i když to není často. Když je člověk u hudby pořád, je pak rád i doma v tichu. Ale baví mě dodnes občas někam zajít. Ideální je to třeba tady na festivalu – projedu si line-up, a když narazím na kapelu, která mě zajímá, ráda se zajdu podívat. Oslovují mě starší rockové kapely, takže třeba Rock for People je mi programem blízký, tam mám největší výběr, i na Metronomu jsem se na několik koncertů zašla podívat. Tady se určitě těším na Lennyho Kravitze, dřív jsem ho i poslouchala, a tak se těším, protože živý koncert je vždy daleko zábavnější. S radostí si poslechnu i nové kapely, které už vůbec neznám.
Od roku 2016 jste ve funkci jednatelky a ředitelky. Přesto vás člověk běžně potkává přímo v terénu na akcích. Je to třeba?
Kancelářské práce je hodně, člověk se samozřejmě musí postarat o vše od plateb po celou administrativu. Jasně, máme účetní, ale všechna rozhodnutí jsou na mně. Mě by ovšem jen sedět v kanceláři nebavilo. Je pár akcí, které si ráda udělám od A do Z – jsem tedy i na místě. I když už se snažím, abych nemusela být úplně u všech eventů. Třeba zrovna na Colours si ale vše pravidelně připravuji sama. Každopádně mě baví být i přímo „u toho“, v kanceláři by člověk ustrnul, je spousta věcí, co jak by se mělo dělat, nebo mohlo dělat lépe či jinak. Když si celý proces procházíte ve všech jeho fázích, můžete dělat lepší rozhodnutí.
Nějaký příklad? Kam jste se v poslední době posunuli?
My jsme se teď nejvíc posunuli díky naší T Stage Tess – v současné době největšího pódia v České republice. Kolem toho bylo mnoho práce, domlouvali jsme ji skoro rok. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, protože to je obrovská investice, které jsem ale věřila. Že investujeme do zvuku, do světel, do LED obrazovek – to všechno se očekává, musíte jít s dobou nebo ideálně napřed. Tohle pro nás byl ale velký krok – to pódium má velkou silnou střechu, která unese 80 tun techniky. Je ze silnostěnného hliníku, téměř s parametry železné střechy.
Co zůstalo po covidu
Před čtyřmi lety otřásl covid světem, a samozřejmě tedy i hudební branží. Jana Heřmánková se jako jednatelka společnosti T SERVIS, která dává práci kolem pěti stovkám lidí od osvětlovačů a zvukařů až po bedňáky, a zakladatelka Asociace hudebního průmyslu, Asociace producentů a promotérů pro oblast kultury a ve výkonném výboru České obce hudební, zasazovala o to, aby technické firmy a technici v této náročné době nepropadli sítem státní pomoci. Ač to tak tehdy nevypadalo, vzešlo z toho podle Heřmánkové dodnes i něco dobrého. „Zaprvé se člověk seznámil s dalšími lidmi. Najednou měl díky setkávání větší představu o tom, na čem ostatní pracují, co dělají… V asociacích, které tehdy vznikly, se pořád stýkáme. Tohle by jinak vůbec nebylo. Dali se dohromady lidi, kteří by se jinak nesešli,“ říká Jana Heřmánková, která věří, že lidi se v té době sblížili, protože najednou nebylo o co bojovat. „Konkurence nebyla a to stmelilo všechny.“ Dnes je tato komunikační infrastruktura pro kulturu užitečná, například když se v Praze aktuálně řeší hlukové limity. „Praha zápasí s různými skupinami. A lidi napříč asociacemi pořád spolupracují, vytvářejí se například různé studie, aby se s open air koncerty mohlo pokračovat. I tohle je pro život důležité.“ Užitečné podle Heřmánkové bylo i to, že lidem nejen na ministerstvech představili, co všechno vlastně lidé v její branži dělají – dodnes je to pro lidi trochu skrytá sféra: „Když jsme na zkoušku stavěli T Stage Tess, přišli se podívat lidi z okolí a říkali, že si až teď vlastně uvědomili, že když jdou na koncert, mají pocit, že pódium tam vlastně už bylo. Nenapadne je, že se to musí postavit. Že aby se mohli jít pobavit, stojí za tím armáda lidí.“
Využívají dnes kapely tu nosnost naplno?
Ano i ne – některé portál vytěží například úplně do maxima, ale třeba vepředu ještě nějaká kapacita rezervu má. Nás ke koupi Tess dovedlo, že nejen ty největší kapely, které bookuje například Live Nation, ale už i střední a menší kapely vozí takový objem materiálu, že bylo občas náročné splnit stanovené parametry. To pak musíme řešit se statikem, protože při stavbě jsou nuance, kdy něco posunete o půl metru, přidají se další podpůrné nohy či lešení a už to najednou lze. Vzhledem k tomu, že jsme už statické posudky dělali skoro na každý festival, protože je trend většího a většího zatížení a je čím dál víc nevyzpytatelné počasí, takže musíte připočítávat, že může přijít vítr a tak dále, věděli jsme, že chceme jít cestou bezpečnější produkce.
Jak jste vlastně rozhodli o konkrétní velikosti stage, kterou potřebujete?
Podle poptávky. Navíc se dá postavit v menší variantě, která má mezi nohama 21 metrů plus wingy. Já jsem ale věděla, že chci rozhodně i tu větší verzi, která má prostor 43 x 20 metrů, což je podle mého názoru asi nejobvyklejší rozměr. Věděli jsme, na které festivaly jezdíme, a tedy ji tam potenciálně využijeme. Zrovna před Colours jsme „zlikvidovali“ Masters of Rock. Tam jsme vždy jezdili se střechou „dvacítkou“, ale před čtyřmi lety tam hráli Judas Priest a festival musel využít pódium německých Megaforce. Nebylo možné jejich techniku postavit do naší střechy. Třeba tam jsem věděla, že Tess využijeme – a zrovna letos na ní shodou okolností hráli právě Judas Priest.
Znamená nové pódium, že budete ještě víc jezdit do zahraničí?
Určitě máme takové ambice a nabízíme to. Letos jsme to stihli dotáhnout až těsně před festivalovou sezónou, tedy už měla většina akcí vše potvrzené odjinud, ale na příští rok už máme rozjednané objednávky.
Je dnes častější, že si kapely vezou vlastní pódium, nebo ho v každé zemi shánějí zvlášť?
Děje se obojí, je časté, že si vše komplet včetně stage a techniky i techniků v tourbusu vezou s sebou. Jindy si ale vezou třeba jen část techniky a zbytek se doplní lokálně a jindy jen přiletí a lokálně si půjčí i nástroje. My děláme například hodně koncertů ve Fortuna areně a tam většinou stavíme grand support, protože se tam nedá nic pověsit, jako se to dělá například v O2 areně. Kapela si do toho doveze produkci.
Kolik k takovému velkému pódiu patří lidí, kteří ho znají skrz naskrz, a kolik je jich potřeba na stavbu?
Základ je pět lidí, kteří vědí všechno. Přivezli jsme ho na konci března a dělali zkušební stavbu. Základ techniků si vše popsal, rozkreslil a nacvičil, aby na akci věděli přesně, co a jak připravit, či jak to naložit do deseti kamionů. Vše má své přesné místo. Z těch pěti základních techniků musí být na místě vždy aspoň dva, kteří řídí stavbu i likvidaci.
Na Rock for People jsem během koncertu Sum 41 viděla, že za scénou už je nastoupená malá armáda v helmách, připravená po poslední písničce do akce.
Všechno má svůj řád, z Rock for People jsme převáželi techniku rovnou na Metronome, i když střechu jsme tam právě kvůli časovým nárokům převézt nemohli. Stavíme, bouráme a pořád takhle dokola. Třeba v O2 areně na to bývá velký časový tlak, protože ráno po akci už se tam třeba hraje hokej – máme pak limit třeba jen do čtyř hodin do rána.
Tohle je v podstatě čistě technická práce, i když stále v prostředí kultury. Jak jste se do toho dostávala?
Díky tomu, že jsem se kolem koncertů pohybovala dost dlouho a později na akcích dělala i technickou produkci, okoukala jsem základy. Je pravda, že v této pozici žen moc není, ale jak to dělám dlouho, už o tom opravdu něco vím a snad i díky tomu jsem myslím i pro techniky rovnocenným partnerem. Všechno má své klady i zápory, ale myslím, že fakt, že jsem žena ve vedení firmy, má více kladů. V rámci konkurence jsme navázali lepší vztahy, než bývaly dřív. Střety mezi konkurenčními firmami mohly být větší, když proti sobě stáli dva chlapi. Já se snažím trochu obrušovat hrany a být víc diplomatičtější.
Jak jsme na tom technicky ve srovnání se zahraničím?
Špičkově. To člověk pozná i na festivalech – přijede zahraniční kapela zvyklá v rámci tour na různé produkce a kolikrát se diví, jaký tu dostane servis. Jsou tu různé firmy, které umí koncerty na světové úrovni zajistit. Zrovna na Colours jsme měli hezké reakce třeba od Garyho Clarka Jr., jehož tým byl až překvapený z toho, jak připravené vše je. Pro nás je to normální standard, ale asi to tak není všude, protože se nám často stává, že na to umělci pozitivně reagují. Jsem ráda, že jsou tu technické firmy, které Českou republiku staví do světla světové produkce. Máme tu například výrobce světel ROBE, který dodává do opravdu celého světa a najdete ho v každém rideru. Česká republika tvoří jen zlomek jejich obratu – jsou ve světelné technice světovými lídry. Kromě toho je pro nás podstatné dbát na bezpečnost i zázemí pro lidi – je důležité, aby význam toho akceptovali i promotéři a produkce. Technik je první na place a poslední z něj odchází, je potřebné zajistit mu zázemí. Je dobré mít spokojeného technika – když se může normálně vyspat a najíst se, jsou ve výsledku spokojenější všichni. Jsem ráda, že i v tomhle sleduji posun.
Zmínila jste bezpečnost, to je zásadní téma…
Všichni víme, co dnes dokáže počasí. To je noční můra. Alfou a omegou všeho je příprava. Součástí toho je i příprava na situaci, kdy přijde bouřka, počasí dokáže nadělat spoustu problémů. Je nutné vědět, kdo rozhodne, co se kdy bude dít, případně že se festival úplně zastaví. Většinou je na místě bezpečnostní agentura s konkrétním plánem, vždycky se to řeší s produkcí a lidmi od techniky, tedy s námi. Pokud předpověď hlásí, že přijde vítr nebo bouřky, zasedá úzký štáb a řeší se konkrétní parametry počasí a následný postup včetně případné evakuace. To už dnes většina festivalů nepodceňuje. Pro velká pódia je důležité zabezpečit především věci, které jsou na pódiu – klasicky připevnění led obrazovek, zvuku –, které mohou například sjet níž a dodatečně připevnit, aby je vítr neodlomil a nestaly se nebezpečnými. Sjíždí se také s plachtami kolem stage, aby se do nich vítr nemohl opřít a jen profoukl skrz.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Její různorodost, to mám ráda. Pořád vás to někam posouvá a musíte se něco učit. V téhle branži není nic samozřejmého. Technika jde dopředu strašlivými skoky. I když je to nekončící práce a není oddechu, já si například nedovolím jet na dovolenou bez toho, abych aspoň jednou denně neotevřela notebook. Vedení konkrétní akce můžete někomu předat, ale vedení firmy se nezastavuje – člověk musí být pořád online.
Moje hudba
„Vybrat jenom pár umělců, kteří jsou mi blízcí, je těžké, když se v hudbě pohybuji celý život,“ brání se zprvu Jana Heřmánková naší prosbě, aby vybrala svoje hudební top 5. „Rocková hudba je mi celoživotně blízká, ale mám ráda i různé přesahy, klidně až do elektronické hudby. I když dneska, když jedu na festivaly, jsem ráda, když tam znám aspoň pár kapel… Ale vždy si projdu line-up a pustím si ukázky a dle toho si vybírám, na co se půjdu podívat, a tak stále objevuji.“
Osobitý projev má Dua Lipa, to mě opravdu baví. Má příjemný žánrový přesah a energie, kterou dává do své hudby, je neuvěřitelná. Rozproudí určitě každého a je moderní.
Sleduji i cestu Liama Gallaghera, baví mě i tyhle zahraniční crew a jedinečná světelná show doplněná o lasery a speciální efekty, což podle mě vizuálně podtrhuje atmosféru jeho hudby.
Foo Fighters se mi díky jejich osobitému podání rockové hudby nikdy neoposlouchají, jejich live show stojí určitě za návštěvu.
PJ Harvey je umělkyně, jejíž hudební vyjádření jsou pro mě komplexním zážitkem k poslechu kdykoli.
Měla jsem tu čest vidět The Rolling Stones show. Live z Glastonbury vystihuje přesně to, co mě vždycky bavilo a bavit bude – energie skvělých muzikantů, dokonalá show a odezva publika.