Obrázek k článku Baleťák z Malostranské Besedy. Diktoval jsem alkoholy do opilecké písně Vojty Dyka
| Šárka Hellerová | Foto: Marek Holoubek

Baleťák z Malostranské Besedy. Diktoval jsem alkoholy do opilecké písně Vojty Dyka

Z pódií, na nichž David Pešek Dvořák tančil, zamířil do kanceláře Malostranské besedy. Domovský klub řady skvělých muzikantů i dějiště narozenin Headlineru a dalších vydařených večírků vede víc než dekádu. Oklikou přes Blues sklep. Jaké je to dnes provozovat klub? Ptali jsme se v rozhovorové sérii Insider.

David Pešek Dvořák, jenž po vzoru Tomáše Garrigua Masaryka přijal jméno své ženy, nevyrůstal v umělecké rodině. Přesto jeho rodiče vyslyšeli doporučení, že má syn talent na balet a poslali ho na konzervatoř. David si baletní svět uměl užít, ale vždy věděl jedno. „Chci mít hospodu s živou muzikou,“ tvrdil svému okolí. A přesně to ho po skončení taneční kariéry čekalo. Nejprve v komorním, ale živoucím Blues sklepu, poté v čerstvě rekonstruované, leč stále historií nasáklé Malostranské besedě, kde je šéfem produkce. Přestože je David dnes esencí malostranského života, jako by z Nerudovy povídky vypadl do nového tisíciletí, narodil se za řekou, na Starém Městě. O jeho cestě na druhý břeh Vltavy jsme si povídali první jarní den v kavárně Besedy u mátového čaje.

„Nemám rád ty propady, které přicházejí potom, co odezní první nakopnutí po kávě,“ vysvětluje David. Připadá mi, že to na něj sedí tak nějak celkově – užívá si neustálé dění a setkávání s lidmi, ale zároveň miluje, když život jen příjemně plyne.

Máte za sebou kariéru baletního tanečníka. Byl to váš sen?

Byl jsem hodně aktivní dítě, dělal jsem atletiku za Bohemians, a ještě na zakládce přišla paní na talentovky – zjišťovat, na co má kdo dispozice. Do notýsku mi napsala, že můžu začít chodit do baletu. Mně se to líbilo, už protože v baletu je hodně holek a málo kluků. Krásné prostředí. Začal jsem chodit do přípravky Národního divadla a od páté třídy na osm let na konzervatoř.

Po škole jste šel do Národního?

Na jednu sezónu. Nedosahoval jsem takových kvalit, abych se stal sólistou, a moc jsem tam toho nestihl. Chtěl jsem dělat větší umění a víc tancovat. Na další sezónu jsem byl v Laterně Magice, kde mě to bavilo, ale odešel jsem za svou ženou Alenou, kterou jsem poznal na konzervatoři, do angažmá v Plzni. Tam byla spousta příležitostí pro každého, protože soubor nebyl úplně velký, a tak choreografové stavěli představení přímo pro tanečníky a jejich osobnost.

Jakou roli jste tančil nejraději?

Z klasik mám dodnes spíš trochu legraci. Labutí jezera, Spící krasavice, Louskáčci a podobně jsou trochu muzeum, i když k baletu patří. Já měl nicméně radši charakterní kusy. Už od nějakých sedmnácti let jsem hrál spíš starší postavy. Tatínky, zákeřňáky a úchyly. Úchylové mě bavili asi nejvíc. Dost často jsem také na jevišti dělal otce své ženě. Princem jsem byl jedinkrát. V Kouzelné flétně, kde jsem se proměňoval do Mozarta. Režíroval ji Jozef Bednárik, který mi říkal: Davidko, ty to môžeš robiť, lebo to bude taký jebnutý princ.

V baletu člověk nejčastěji slyší klasiku. Ovlivnilo to váš vztah k hudbě?

Vážná hudba k baletu patří a hodně jsem ji poslouchal. Ale dostal jsem se díky tanci i k jiné muzice. Žena například stavěla naše absolventské představení na Pink Floyd. Připadali mi jako úžasná scénická hudba. Nebo jsem měl rád, když Petr Malásek pracoval v Národním s hudbou Čajkovského a přidal k němu třeba elektrickou kytaru. Fusion mám rád dodnes, je přirozené, když se muzika mezi sebou prolíná. Nejsem nijak vyhraněný.

Žil jste hudbou i mimo divadlo a balet?

Žil! Na konzervatoři jsme s kamarádem pořád chodili na kapely jako jsou Našrot, Do Řady! nebo Šanov, takže jsme byli jako doma na Sedmičce. Pořád jsem poslouchal Svatýho Vincenta. „Bez komoušů homoušů, životem se prokoušu.“ To bylo něco! Dobrý podnik byl v devadesátkách taky u novinářů v Pařížské. Hodně mě bavil punk. Měl jsem i kazetu Punk ‚n‘ Oi! Chodili jsme taky do Vagónu nebo přeběhli přes vodu sem do Besedy.

Jak jste jako student konzervatoře prožíval revoluci?

Přelom jsme prožívali strašně moc, bylo mi patnáct a studoval jsem na umělecké škole v centru Prahy, kde jsem se i narodil… Prožil jsem si všechno od Palachova týdne po demonstrace. Od osmdesátého osmého jsem dění velmi sledoval, byli jsme v tom po uši.

Takže i změnu a uvolnění, kdy sem začali přijíždět muzikanti ze Západu, jsem intenzivně vnímal. Silná vzpomínka je, když přijeli v osmdesátém osmém Depešáci. Nešel jsem na ně, byl jsem ještě kluk, ale Praha byla plná fanoušků v černém. To bylo nádherné, koukal jsem jak zjara, že tu někdo najednou vypadá jinak.

Vzpomínáte na další ikonické hudební momenty kolem revoluce?

Jeden mě napadá, i když nejsem úplně folkař. Většinou jsem si z folku dělal legraci, až teď jej a jeho texty začínám víc vnímat. Vybavuji si nicméně velmi silně koncert Bohdana Mikoláška. Byl evangelický kněz, který emigroval do Švýcarska. Když se vrátil, zahrál na Staroměstském náměstí. A když jsme u toho Staromáku, viděl jsem tam i Paula Simona, což bylo zjevení. Divoké devadesátky jinak charakterizovaly úžasné náhody. Jednou jsem třeba při procházce s maminkou šel kolem kostela svatého Jakuba a tam zpíval jeden z největších tenorů – Plácido Domingo. No a kamarádi chodili na koncerty s magneťákem a nahrávali. Výsledné kazety měly strašný zvuk, ale stejně jsme si to pouštěli.

Jamiroquai má David Pešek Dvořák rád od devadesátek. „Ta hudba, barva hlasu... A ten klip! Pohybové kreace a pohyblivá podlaha...“

Takže mládí jste protančil a proposlouchal.

Žili jsme. Ani nevím, jestli jsem někdy chodil domů. Začínali jsme ráno v osm a večer jsme buď měli do desíti představení a pak šli kalit, nebo jsme byli na koncertech. I v Plzni byla spousta malých klubů. Zach’s, Pod Lampou a mnoho dalších.

Jste i muzikant?

Na konzervatoři bylo povinné piano, ale skončil jsem u etudy č. 20. Zpívám strašně falešně, ale rád. Proto mám rád, když jedu sám autem. Teď jsem se dostal zpátky k Suchému a Šlitrovi, možná kvůli dětem, kterým jsem je chtěl představit. Miluji humor a hudbu, s níž si někdo hraje. Když Šlitr zpívá Klementajn a tu půl dobu, co je pozadu, vždy dohoní, to je paráda.

Kdy jste skončil s tancem?

Celkem brzy. Měl jsem problémy se zády, na které navázal výron v kotníku. Dal jsem se ještě dohromady na turné s Vídeňským orchestrem a svou ženou po Japonsku. To jsem chtěl za každou cenu absolvovat a pak jsem rok před třicítkou definitivně skončil.

Díky svým dětem se nyní David Pešek Dvořák vrací k Semaforu.

To bylo asi o dost dřív, než by si člověk představoval?

Nebylo to nijak zlé. Celý život mi totiž funguje jakási synchronicita, něco si nastavím v hlavě a ono to tak je. Věděl jsem, že nebudu tancovat dlouho, a lidi se mi vždycky smáli, protože jsem celý život tvrdil, že budu mít hospodu s živou muzikou. To byl můj sen. A všichni na mě koukali jako na magora, že studuji taneční konzervatoř.

Kam jste zamířil nejdřív?

Již zmíněné představení Kouzelná flétna se hrálo v Ta Fantastice, kde jsem pak začal dělat i produkci. Měl jsem na starosti černá divadla a podobně. Brzy mě to ale přestalo bavit a po čase jsem si uvědomil, že tohle opravdu dělat nechci. Rozloučili jsme se v dobrém. Vzal jsem si papírové desky a napsal si dvanáct možných projektů. Do ničeho z toho se mi ale doopravdy nechtělo, až mi zavolal kamarád, že bude v Liliové ulici provozovat novou restauraci, a jestli bych mu nepomohl sehnat grafiky a produkčně to dát dohromady. Když mi řekl, že to má být U Krále Jiřího, došlo mi, že tam byl Blues sklep, kam jsem taky rád chodil, protože mám rád blues a jazz. Zašli jsme tam a on byl nadšený atmosférou, chtěl to ale pronajímat na točení porna… Vysvětloval jsem mu, že to tam voní muzikou, hráli tam Bluesberry, Filip Zoubek s Letouny soumraku a mnoho dalších. Pochopil, že porno ne, ale nakonec se stejně nepohodl s majitelem domu. Já už jsem ale měl domluvené nějaké kapely a rozhodl se, že to zkusím na vlastní triko. Dělal jsem si produkčního, uklízeče i barmana.

Nic jste nevymýšlel, navázal jste na tradici Blues sklepu…

Jen jsme to místo museli dát dohromady. Bylo to čtyři roky po povodních a nikdo na to od té doby nesáhl. Všechno jsme vyčistili, sehnal jsem samety, bar a aparát, ale vcelku to byl velký punk. Neměl jsem zkušenosti a najednou jsem viděl, co všechno ten můj sen znamená. Ale byl už na dosah. Od léta jsme fungovali. Jako první hráli Jirka Milota a Karel Bárta. Vydrželo nám to dlouho, podílel jsem se na chodu do roku 2018. Ale v té době už jsem byl prázdný, už to nejelo.

Proč ne?

Klub byl malinký. Oficiální kapacita třicet lidí. V zapadlé uličce. Tomu se musí člověk věnovat, a i když jsem měl štěstí na zaměstnance, musel bych tam být obden, já už ale byl i v Besedě.

Jaké jsou nejmilejší vzpomínky na Blues sklep?

Je jich strašně moc. Třeba na lidi kolem Epoque Quartetu, kteří se tam natáhli a koukali po mně, než jsme si až asi při jejich třetím hraní ujasnili, že se známe už z konzervatoře. Vznikalo tam mnoho umění. Petr Wajsar, který pro Epoque skládal, v Blues sklepu obnovil kapelu Hi-Fi. U Petra taky musím zmínit jeho Skety. S Vojtou Dykem nahráli skladbu Alkoholická, která strhávala počítadla a mám v ní podíl na textu. Petr si přišel dopoledne sednout do Blues sklepu, ale já potřeboval jet na nákupy k dodavatelům. Sedl ke mně do auta, nechal si diktovat názvy alkoholů a vznikla tahle opilecká píseň. Tohle je legrace, ale taky připomínka, jak to tam žilo dohromady a tvořilo se. Do pěti do rána tam seděl dirigent a skladatel Honza Kučera, vedle něj Varhan Orchestrovič Bauer a třeba Roman Holý na pivu a všichni pořád jamovali. Bylo jedno kdo s kým, oni prostě potřebovali pořád hrát.

Užívali jste si to…

Moje žena tam založila soubor Ultra Minimal Balet. Na pěti metrech čtverečních udělali komponovaný večer s třemi tanečníky a hudbou od Wajsara a Gabriely Vermelho. Vystavovali jsme fotky a obrazy. Vzniklo mnoho vztahů. 

Léto na Střeláku

Od roku 2010 se Malostranská beseda na léto přesouvá na letní scénu na Střeleckém ostrově. „Před pěti lety jsme trochu změnili dramaturgii, protože jsme venku hodně dělali i velké koncerty, ale chtěli jsme to zmenšit a zateplit. Aby tam byla pohoda, dobré jídlo, pití a muzika,“ vysvětluje David Pešek Dvořák, jenž svou roli šéfa dramaturgie a produkce Malostranské besedy charakterizuje slovy spojování, stmelování a kontrola. „Člověk má pořád v hlavě, co nesmíme zapomenout udělat. Třeba se Střelákem je strašně moc práce. Dotčených úřadů, které se musí vyjádřit, je mnoho,“ vysvětluje David a dodává, že do dramaturgie kolegovi Martinu Vodehnalovi příliš nemluví. Venkovní sezóna letos začíná 29. dubna a končí 15. října.

Klub má mít tuhle funkci – aby se setkávali lidi a vznikaly nové věci. Proto jsem rád, když přešaltuji na Malostranskou besedu, že to tu zůstalo dramaturgicky hodně otevřené. Být vyhraněný je taky v pořádku, ale já jsem rád, že se zde umělci i návštěvníci mohou nechat ovlivnit něčím dalším. Přijdeš jeden den a někdo ti poradí, ať dorazíš i zítra, že si to nesmíš nechat ujít. Můžeš poznávat. Za to děkuji Martinu Vodehnalovi i jeho předchůdci Martinu Kráľovskému.

Do Malostranské besedy jste přišel po její rekonstrukci. Jak to bylo?

V Blues sklepu jsem se seznámil s Davidem Hanzlíkem, který šel do výběrového řízení na provoz Besedy. Líbilo se mu, jak je u nás narváno a žije to tam mladými lidmi. Jednou se mě na baru zeptal, jestli nechci do toho výběrka jít s nimi. První reakce byla, že jsem se zalekl, ale nerozmýšlel jsem se nakonec ani do druhého dne, kdy jsem mu volal, že do toho jdu.

Beseda byla zavřená od roku 2006 celé čtyři roky a během nich hrálo mnoho hudebníků, kteří tu jsou doma, i u nás ve Sklepě. Takže zde byla kontinuita. Přizval jsem i Martina Kráľovského, dramaturga Blues sklepu. Vyhráli jsme a od roku 2010 jsme tady. I proto už na Blues sklep po několika letech nebylo dost síly. Ale beru to hlavně tak, že si svoje odžil. Hodně lidí přijde a říká, jaká je to škoda, že skončil. Odpovídám, co blbneš, vždyť jsme si užili.

Jaké byly nové začátky v Besedě?

Velmi jsme si přáli spolupracovat s Robertem Radostou, který to zde vedl od šedesátých let. Snažili jsme se na něj navázat a mám velkou radost, že sem dodnes chodí. Je tu pořád doma, když přijde, stejně ho pořád posloucháme. Vždyť tu byl padesát let. Za něj tu začali v říjnu 1967 Cimrmani. Jsem rád, že se nám podařilo, že jsme jejich představením Akt zahájili 1. března 2010 naše působení v Besedě. Nějaký čas tu pro nás pak pracoval jeho syn. A po něm nastoupil Wóďa.

Hit s Peškovým podpisem.

Jak to vlastně máte s divadlem?

Chtěli jsme ho, protože je to hudební a divadelní klub. Ze začátku zde hrálo divadlo Dostavník nebo právě Cimrmani a zkoušeli jsme i další představení. Časem to ale opadá, protože nároky na divadla se zvyšují. Nemáme tu například elevaci, můžeme jen narovnat židle. Dnes už je zvykem jiný komfort. Navíc už je třeba i jiný světelný design a podobně. Minimálně propadlo v jevišti. Takže i když se něco děje, divadlo spíš opouštíme. Ale mám radost třeba z představení Dekkadancers, tanečníků z Národního divadla, kteří přímo pro Besedu napsali muzikál o kapele, která se rozpadne, protože do ní vezmou ženskou. Jmenuje se HornyBach a je přístupné od osmnácti let. A pak se zde nově hraje Hedwig s Romanem Tomešem.

Z čeho zde máte největší radost?

Z dobré skupiny lidí. Ať už jsou to produkční, vstupaři, zvukaři, barmani, nebo vedení. Máme se rádi a respektujeme se. Není nás moc a všichni děláme všechno. Jsme si soběstační. To je fajn, protože lidi z baráku všechno udělají líp, než když budeš vysvětlovat někomu z reklamky někde na Pankráci, co je důležité.

Když mluvíte o společenství lidí, máte pocit, že se daří, aby byla Malostranská beseda i centrem života pro lidi z Malé Strany?

Ano, protože já jsem v tomhle směru velký magor. Jsem sousedský typ. Miluji setkávání s lidmi. Žiju tu všechny candrbály, čarodějnice i masopusty. Malá Strana, ač se to nezdá, je vesnice. Všichni se tu znají. Když jdu s dcerou domů ze školky, což bychom měli dojít volnou chůzí za deset minut, trvá mi to třeba tři hodiny. Vezmeme to před Cocovanku, Tucet, Lokál a Vopičkovy. Už i děti jsou tak naučené a znají všechny místní. Žije to tu hodně a Beseda je toho součástí, protože to pro nás od začátku bylo podstatné. My sice máme ve smlouvě, vzhledem k historii místa, že musíme dávat prostor spolkové činnosti, ale pro nás je to přirozené.

Funguje Beseda v ideálním stavu, nebo máte další velké plány?

Pořád je co zlepšovat, teď se nám například podařilo ve spolupráci s městskou částí pořídit novou aparaturu v kvalitě, která měla být od začátku. Pořád máme malé resty, třeba bychom rádi trochu upravili foyer se šatnou, aby bylo útulnější a zabydlenější. Zároveň ale potřebujeme, aby v něm zůstal prostor pro rautové uspořádání pro společenské akce, které jsou pro nás z ekonomického hlediska důležité. Celkově bychom rádi zůstali u toho, co děláme, a zachovali zdejší duši. Vystřídalo se tu mnoho skvělých muzikantů a byla by škoda ničit atmosféru a pověst. Chci, aby tu lidi byli spokojení.

Headliner a Malostranská beseda

Malostranská beseda je pro Headliner srdeční záležitost. Od prvního ročníku časopisu zde slavíme narozeniny. V létě se setkáváme na Headliner Pontonech, které se konají na letní scéně Besedy. Loni to tedy bylo bez Pontonu, lodě, která u Střeleckého ostrova obvykle kotví, a tak se hrálo na pevnině. „Letos to vypadá, že Ponton zase bude,“ prozrazuje David Pešek Dvořák a připomíná loňský závěrečný (ne)Ponton, na němž vystoupila Kateřina Marie Tichá a Bandjeez a pro všechny přítomné to bylo po dvou covidových letech svázaných všemožnými omezeními první velké nadechnutí. I letos jsme v březnu oslavili osmé narozeniny samozřejmě v Malostranské besedě a nemůžeme se dočkat letní sezóny, na kterou opět plánujeme na Střelák sérii koncertů pod hlavičkou Headlineru.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.