Koncerty se zaměří na nové album Live-Action, na které si Smith pozval plejádu respektovaných hudebníků, zároveň si podstatnou část nahrál úplně sám. Dříve působil v kapelách Davea Hollanda či saxofonisty Chrise Pottera. „Ke všem se chovali skvěle a fér,“ říká o muzikantech, kteří ho inspirovali k tomu, že i on může vést vlastní kapelu. Nahrával mimo jiné s Paulem Simonem a je také spoluautorem a koproducentem písně Michaela Jacksona Heaven Can Wait z alba Invincible.
Právě jste vydal nové album Live-Action. Zažil jste při nahrávání něco poprvé?
Myslím, že největší rozdíl u téhle desky je šíře a rozmanitost spolupracovníků, kteří se zapojili do tvorby. Přizval jsem hudebníky od Lalah Hathaway přes Lionela Louekeho po säje, dohromady je to opravdu velmi široký záběr. Opravdu jsem chtěl všechny pozvat co nejdál a dát jim prostor dělat hudebně to své. A taky na polovině desky – vlastně ještě o něco víc – hraju v podstatě na všechny nástroje kromě těch, které obstarali právě moji hosté. V řadě skladeb, kde jsou bicí, basa, klávesový syntezátor, všechno hraju já. V tak velkém rozsahu jsem to zatím ještě nikdy neudělal.
Bavilo vás to tak?
Ano, moc. Opravdu to miluju. Zvlášť když hraju basu na klávesy, říkám si: dobře, co by v téhle situaci udělal můj oblíbený basista? Ano, napodobuji skutečné basisty. Chci, aby to působilo co nejpřirozeněji.
Jste v první řadě bubeník. Jaký nástroj přijde na řadu jako první, když komponujete?
Obvykle začínám u piana. Sednu si k němu a snažím se najít akordový sled, který se mi líbí – stačí dva nebo tři akordy. A pak si z toho možná udělám demo nahrávku – někdy s klikem, někdy ne. Většinou ale ano. Až pak si sednu za bicí a snažím se najít rytmus, který s tou klavírní částí funguje.
Pak si vezmu jen to piano a bicí domů a poslouchám to znovu a znovu a znovu a znovu a znovu – mnohokrát, po řadu týdnů. A buď si řeknu „tohle je fakt dobré“, nebo to zas tak dobré není. K těm opravdu dobrým nápadům se vracím, rozpracuju je a přidám další části.
Bubeníci jsou obvykle vzadu za kapelou, kdy jste si uvědomil, že chcete být jedním z těch, kteří ji vedou?
Hudbu skládám už od střední školy, tedy hodně dlouho. Ale nápad vést kapelu – vážně ji vést a udělat z toho záměr – ten se u mě ve skutečnosti začal ozývat až někdy kolem roku 2010. Bylo to asi šest nebo sedm let poté, co jsem začal pracovat s Davem Hollandem a Chrisem Potterem, jezdit s nimi na turné a sledovat, jak vedou své kapely. Jsou to opravdu skvělí kapelníci. Mají velmi silnou pracovní etiku. Ke všem se chovali skvěle a fér. A já se od obou hodně naučil.
Po nějaké době s nimi jsem si řekl: člověče, myslím, že to dokážu. Myslím, že opravdu dokážu dát dohromady kapelu, natočit desku, vzít ji na turné. Je to spousta práce, ale chtěl jsem to dělat proto, abych jednak mohl dělat svou vlastní hudbu a dělat ji za svých podmínek. A taky, jak jste říkala, jsem chtěl změnit zažitý obraz – představu, že bubeníci patří dozadu. I bubeníci mohou vést kapely a někteří z mých oblíbených bubeníků jsou skvělí kapelníci.
Až budete v Praze, budete hrát hodně nových písní?
Ano, zaměříme se na nové album. Pravděpodobně ale zahrajeme i nějakou hudbu z alb Kinfolk. A nejspíš dám i pár čistě bubenických sólových věcí. Takže čekejte zábavnou show. Víte, na basu bude Michael League ze Snarky Puppy, na klávesy James Francies, na saxofon Josh Johnson – ten je i na albu – a já. Zavítáme „všude možně“.
Takže na saxofon hrát neumíte?
Ne, to ne. Jediné, co opravdu umím, myslím dostatečně, je hrát na piano a klávesy. A trochu rozumím syntezátorovému sound designu a produkci, takže se v tom umím pohybovat a dokážu na tom dělat hudbu. Ale kytara, basa, saxofon… to rozhodně ne.
České publikum si z jmenovaného kvarteta asi nejsnáze vybaví Michaela Leagua se Snarky Puppy. Proč si tak dobře hudebně rozumíte?
Na Michaelovi miluju, že si hraní opravdu užívá. Je z něj cítit radost ze hry a to mě opravdu baví. Poprvé jsme si spolu pořádně zahráli v roce 2023, když jsem měl rezidenci na Montreal Jazz Festivalu. Některá ta videa najdete na mém YouTube – jsem tam já, Lionel Loueke a Michael. Měli jsme skvělý koncert v triu, pro mě super zábavný.
A nejraději na Michaelovi mám, že za prvé hraje s velkým přesvědčením – opravdu věří tomu, co hraje. Ale hraje taky s velkou radostí a srdcem, víte. Skvěle to cítí. Je prostě všestranně vynikající muzikant, fantastický producent a sám o sobě opravdu výborný kapelník.
Máte na sobě triko Tiny Desk Concerts. Když by si někdo chtěl na YouTube pustit nějaký váš živák, je tenhle nejlepší?
Těžká otázka, lidé toho mohou online najít mnoho. Tiny Desk jsme nahráli v roce 2017 k albu Kinofolk a jsem na tu session velmi pyšný. Mám rád i sérii Pocket Plus One, kde hraju jeden na jednoho s dalším muzikantem. Taky s ním vedu dlouhý rozhovor, věřím, že si to lidé užijí, protože tam jsou skvělí hudebníci, včetně Jamese Franciese.
Kromě vlastní hudby stále občas působíte jako sideman. Vždy jste hrál s fantastickými hudebníky, ale přesto, jste v tom směru dnes vybíravější?
To nevím, ale rozhodně jsem získal o něco víc pochopení a respektu pro lidi, kteří vedou vlastní projekty. Teď už velmi hluboce rozumím tomu, jak těžké je vše logisticky poskládat. To člověk, který je primárně sideman, snadno nepochopí. Už vím, kolik práce do kapely jde. Takže když přijdu na session nebo na koncert, chci být vždy co nejlépe připravený, abych kapelníkovi usnadnil život, víte, protože mu opravdu rozumím.
Letošní Prague Sounds
Festival Prague Sounds se na různých místech Prahy koná od 1. do 19. listopadu. 29. ročník zahájí mexická písničkářka a skladatelka Silvana Estrada v Rudolfinu. Patřit bude letos i dalším hudebnicím, například pákistánskou hudbu s jazzem snoubící Arooj Aftab či jazzové zpěvačce Cécile McLorin Salvan. Poprvé do České republiky přijede americké perkusivní těleso Sō Percussion se skladatelkou a zpěvačkou Caroline Shaw. Návštěvníky čeká i koncert uznávaného audiovizuálního umělce jménem Alva Noto, který spolu s kytaristou a producentem Fenneszem uvede v české premiéře poctu skladateli Ryuichimu Sakamotovi. Dále v rámci Prague Sounds vystoupí Oneohtrix Point Never, rapper Berwyn, Kurt Wagner, frontman legendárních Lambchop, či právě bubeník Nate Smith.