Obrázek k článku HOBITÍN: Něžné zbraně vysvětlují, jak to bylo s vojenskou hudbou za komunismu
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

HOBITÍN: Něžné zbraně vysvětlují, jak to bylo s vojenskou hudbou za komunismu

Vyšla pozoruhodná kniha mapující téma, jež mělo výrazný podíl na podobě tuzemské hudební scény.

Za tu dobu, co píšu do Headlineru, už jsem na to při rešerších či přímo během rozhovorů narazil mnohokrát. Řeč je o vojně za socialismu. Na vojnu vzpomíná kdekdo, samozřejmě včetně muzikantů. A socialistické Československo, respektive jeho tehdejší vládci logicky s umělci ve službě intenzivně pracovali. Protože co jiného mohlo vojenské propagandě sloužit lépe než hezcí vojáci hrající hezkou hudbu?

Téma vojenských uměleckých souborů zpracoval historik Václav Šmidrkal v nové knize Něžné zbraně: Múzická umění a socialistická armáda. Je to fascinující čtení z řady důvodů, ale dva jsou stěžejní. Čtenář až žasne, jak intenzivně socialistická armáda umělce využívala ke svému zviditelnění. Ne že by to byla nějaká novinka, umělecké soubory máme i v současné české armádě, a dokonce u nás můžeme navštívit festivaly vojenských hudeb, ale socialismus a jeho propaganda daly této oblasti další rozměr.

Socialistická propaganda vyvážela armádní soubory i do světa.

Druhým velkým tématem je samozřejmě pokřivenost tvorby a repertoáru takových souborů v době totality. Je to vtipné i mrazivé zároveň, číst, jak budoucí operní hvězdy musely zpívat častušky o síle Castrovy Kuby či jak bytostní folkaři zpívali dokola pompézní a stupidní vojenské nápěvy.

Ruku v ruce s armádní hudbou jde i divadlo, jemuž je v knize věnován stejný prostor. I v těchto kapitolách můžeme cítit budoucí dopad na hudební scénu, protože řada umělců dál spolupracovala i po návratu do civilu. Například když se sešli znovu v Divadle Rokoko, líhni první generace hvězd československé populární hudby.

Je trochu škoda, že v knize postrádáme vzpomínky samotných herců a zpěváků, ale to nejde autorovi vyčítat. Je historik, ne hudební novinář, a píše odbornou, nikoli populárně-naučnou literaturu. Už to, že občas naznačuje, jak se zkušenost z vojny promítla do budoucí práce hudebníků, textařů, herců či režisérů, můžeme brát jako bonus. Slovo naznačuje jsem použil záměrně, protože reflexe zkušeností z vojny v tvorbě je téma, které by si zasloužilo samostatnou publikaci.

Něžné zbraně vydalo nakladatelství Academia v edici Šťastné zítřky a jde o knihu, jež má co nabídnout více čtenářům než běžné cílovce této edice. I když ji časem možná doplní nějaké další publikace, protože tak velké téma nelze do jedné knihy vmáčknout.