Když se před necelými dvaceti lety objevil na netu klip k písni Here It Goes Again, ve kterém hudebníci na pásech předváděli vtipnou choreografii, stal se z něj jeden z prvních virálů v hudební historii; tehdy pojem virál snad ještě ani neexistoval.
Jak před jedenácti lety v rozhovoru pro Rolling Stone prohlásil frontman Damian Koulash, kapela nechtěla natočit nějakou senzaci, něco, co si budou lidi pouštět dokola pro pobavení. Tanečky na běhacích pásech prostě muzikanti považovali za další součást rokenrolu: měli kapelu a chtěli se s ní nejen na pódiu a ve zkušebně vyřádit. Jenže právě tohle blbnutí před kamerou nastavilo OK GO nepříjemně vysoký standard, s nímž se do budoucna museli nějak vypořádat.
„Měli jsme vlastně jenom dvě možnosti,“ pravil tehdy Koulash, „zkusit to jako Radiohead s Creep a překonat se, dokázat vytvořit další velké věci. Nebo to prostě přijmout, říct si OK, tohle zabodovalo, a jít dál.“ Kapela volila něco mezi. Nesnažila se slavný klip překonat, ale také nehodlala slevit z kvalit, což mělo za následek druhý jev. Když jsem se s někým tehdy i později o OK GO bavil, reakce byly bez výjimky shodné: „To je ta kapela se super klipy!“ Málokdo ale dokázal z hlavy vytáhnout alespoň název nějaké desky.
Leccos napoví i statistiky: Žádné album OK GO v prodejích ani zdaleka neodpovídalo jejich popularitě na sociálních sítích. Na druhou stranu se skupina díky tomu dočkala úplně jiných úspěchů. Její klipy se hrály na významných filmových festivalech a staly se součástí expozic v institucích typu Guggenheimova muzea, což je zářez, o jakém se většině muzikantů (a režisérů klipů) ani nesní.
Nyní jsou OK GO zpátky. Jejich nový klip A Stone Only Rolls Downhill s displeji smartphonů je opět vtipný a hravý a den po vydání, kdy tento text píšu, se blíží milionu zhlédnutí. Kouzlo zkrátka stále funguje. Nové album And the Adjacent Possible zatím nemá určené datum vydání. Až ale během letošního roku vyjde, bude zajímavé pro srovnání kouknout, jak se mu komerčně daří.