S Matthewem Lambertem neboli Suffou jsme si povídali o novém albu, natáčení zombie filmu i o tom, kam zmizely rané desky Hilltop Hoods. Suffa své vyprávění začíná prvním setkáním s druhým rapperem kapely: „Já a Pressure jsme se poznali v prvním ročníku na střední, já byl zažraný do metalu, on zase do hip hopu a prvního asi půl roku jsme se nesnášeli. Ale nakonec jsme si k sobě přece jen našli cestu přes společnou lásku k hudbě obecně. On mi pouštěl spoustu muziky, kterou jsem předtím neznal, a já jsem díky němu přišel na chuť rapu. Psali jsme si rapové verše jen tak pro zábavu, ale postupně jsme se do toho dostávali víc a víc, až jsme spolu začali opravdu dělat hudbu.“
Jak jste přišli ke svým přezdívkám, proč jsteSuffa a Pressure?
Ze sprejování a tagování. Ale minimálně já jsem v tom nikdy nebyl moc dobrý, což může potvrdit každý, komu jsem kdy podepsal album.
Poslouchali jste nějaký australský rap? Jak tehdejší scéna vypadala?
Moc toho nebylo. Byly tady kapely jako IQ, Mama’s Funk nebo Finger Lickin’ Good, ale to největší jméno tehdejšího australského hip hopu byla skupina rapperů a sprejerů Def Wish Cast. V rámci undergroundu to bylo fakt něco. Jejich Knights of the Underground Table bylo první australské hiphopové album, které jsem kdy vlastnil. A díky němu jsem si uvědomil, že nemusíme rapovat jen doma v pokojíčku nebo venku v parku, ale že klidně i my můžeme udělat desku.
Jaké byly vaše první koncerty?
Ze začátku to byly akce pro 50 až 100 lidí a chodili na nás jen samí kluci, sprejeři, takže ten klub vždycky pořádně zřídili a ještě se to tam servalo. Jak hip hop postupně nabíral na popularitě, tak začalo chodit i víc holek a publikum se uklidnilo.
Hilltop Hoods bývají označováni za jedny ze zakladatelů australského stylu „larrikin hip hop“. Co si o tom myslíte?
Asi to je pravda, zvlášť u našich prvních alb. Byli jsme mladí a v hudbě se odrážel náš tehdejší život, což bylo pití a celonoční tahy. Dnes už tenhle proud reprezentuje nová generace, zatímco naše tvorba je už trochu přemýšlivější. Ale pořád chceme, aby naše koncerty byly párty!
Ta první alba dnes už nejsou dostupná. Proč?
Je tam více důvodů, jeden z nich jsou samply, kterých jsme na začátku používali opravdu hodně, a autorská práva. Tohle jsme měli pořádně vyřešené až u nahrávek od roku 2009 dál, kdy už jsme byli u velké nahrávací společnosti. A taky si myslím, že je to lepší výpověď o naší tvorbě, když se podíváte na naši tvorbu za posledních 16 let, a ne za celých 25 let. Ať už se zabýváte čímkoli, pravděpodobně se nechcete prezentovat něčím, co jste vytvořili před 25 lety, nechcete, aby si z toho někdo dělal první dojem o vás. Od té doby jsme ušli dlouhou cestu.
Jak dnes vypadá váš tvůrčí proces v Hilltop Hoods?
Teď už většinu času pracujeme každý zvlášť, všichni máme domácí studia. Mě pořád baví hledat nahrávky a hrabat se ve vinylech a stojí mě to až příliš mnoho času i peněz… Dám dohromady demo a pošlu ho ostatním, potom to sdílíme i s producentem a necháme použité samply znovu nahrát nájemnými muzikanty. Je to super, že dnes máme tyhle možnosti. Je mnohem jednodušší dosáhnout zvuku, který si představuji. Pokud jsem před dvaceti lety chtěl třeba dechovou sekci, tak to bylo daleko těžší, ne-li nemožné. Dnes můžeme nahrávat doma, mix si necháváme dělat v Lucermbursku a master v New Yorku.
Nepřicházíte tím o něco, když už nepracujete s ostatními členy skupiny spolu v jedné místnosti?
Ano a ne. Obecně je lepší být v jedné místnosti, nahazovat nápady a rozvíjet je. Ale v tomhle bodě naší kariéry už známe naše role ve skupině. Nemá smysl, abych tam seděl vedle, zatímco Pressure píše a přepisuje texty, což mu může trvat i dva tři měsíce. Spolupráce na dálku se hodí do dnešní digitální doby, zvlášť když to děláme dlouho a taky už máme vlastní rodiny.
Jak vypadají ty demo nahrávky, které ostatním posíláte?
Mě něco napadne každou chvilku a všechno si to zaznamenávám jako hlasové poznámky. Na jedno album mám těch hlasovek třeba pět tisíc, k tomu ještě spoustu psaných poznámek. Z toho vycházím. Klukům pak posílám nápady v různých podobách, někdy je to už rozvinutější demo, někdy je to jen beat a nápad na refrén.
Vy jste s kapelou natočili i zombie film Parade of the Dead. Jak k tomu došlo?
To bylo krátce poté, co jsme dostali smlouvu u labelu, a tehdy jsme dělali spoustu věcí prostě proto, že jsme najednou mohli. Nahráli jsme album s orchestrem, chystali jsme se k němu udělat DVD a říkali jsme si, proč bychom to nemohli pojmout jako zombie film?
Jo, kdo vám v tom zabrání…
Přesně tak! Natáčeli jsme v Adelaide ve vězení, kde kdysi probíhaly poslední popravy v Austrálii, je tam pohřbená spousta vězňů a je to pořádně temné místo. Nejsem si jistý, jestli by ten film dnes obstál, už dlouho jsem si ho nepouštěl a vlastně ani nechci.
Mimochodem, „kdo nám v tom zabrání“ je podle mě ten vůbec nejlepší přístup k jakékoli kreativní činnosti. Připomíná mi to tu scénu ze Simpsonových: „Kdo si tady objednal Londýnský symfonický orchestr? No tak, někdo si je objednal, možná když byl zfetovanej. Ano, dívám se na vás, Cypress Hill.“
Letos vám vychází nové album Fall from the Light, šest let po tom předchozím. Čím to, že se několikrát odkládalo?
Bylo toho víc. Moje dcery se narodily v letech 2016 a 2018. Takže když přišel covid, staral jsem se o rodinu s malými dětmi a u toho jsem se snažil pracovat na albu. A i Pressure měl tou dobou malé dítě. Během covidu jsme udělali charitativní singl I’m Good. Potom jsme vydali skladbu Show Business s hostujícím Eamonem, to měl už být první singl z alba. Jenže pak jsme si uvědomili, že k albu nebudeme moct jet pořádné mezinárodní turné, a tak jsme radši zase zatáhli za brzdu. To samé se opakovalo se skladbou A Whole Day‘s Night, kde hostují Montaigne a Tom Thum. Viděno zpětně, ty odklady albu pomohly, některé skladby jsme vyhodili, jiné přidali, všechno jsme to vycizelovali. Teď už bych na té desce nezměnil vůbec nic, což o těch předchozích říct nemůžu. Výhoda toho, když jedno album děláte šest let. Ale příští deska už zase bude dřív, tohle bylo příliš dlouho, a jsme na to staří.
Před rozhovorem jsem poslouchal váš nejnovější singl Don’t Happy, Be Worry a ten refrén nemůžu dostat z hlavy.
Vyrůstal jsem na Don’t Worry, Be Happy, stejně jako většina mojí generace, a říkal jsem si, že vzhledem ke stavu současného světa by bylo zábavné to otočit. Svět je teď docela temné místo a tohle je něco na odlehčení.
Jak děláte takzvané „restrung“ („přestruněné“) verze vašich desek, tedy remixy s orchestrem?
Na jedné takové pracujeme právě teď, bude to šest skladeb z Fall from the Light, šest skladeb z předchozí desky The Great Expanse a ještě několik nových. Nejdříve jsme vybrali, které skladby chceme použít. Aranže nám dělá John Bartlett, multiinstrumentalista z kapely Lowrider, takže jsme mu poslali původní stopy a on nám pak průběžně posílal návrhy aranží k připomínkování. Když jsme to měli hotové, šli jsme nahrávat s naším místním orchestrem v Adelaide o 32 instrumentalistech. Mohli bychom nahrávat třeba i s osmdesátičlenným orchestrem, ale to se pro hip hop nehodí, je to už příliš robustní. No a taky drahé. Nakonec to posíláme našemu producentovi, aby to smíchal.
Jinými slovy, prostě jste si objednali symfonický orchestr jako v té epizodě Simpsonových.
Přesně!
Seznamte se
Hilltop Hoods je australské trio ve složení Suffa (Matthew Lambert), Pressure (Daniel Smith) a DJ Debris (Barry Francis), které pomáhalo definovat styl zvaný larrikin hip hop. Vydali devět studiových alb a dvě „restrung“ alba remixů se symfonickým orchestrem. Na kontě mají i vlastní film nebo interaktivní klip, jsou velmi aktivní v charitativních činnostech v oblasti podpory mladých kapel i léčby rakoviny. Do Česka zavítají 23. srpna, kdy zahrají v pražském Foru Karlín.