WYFE přišli s naprosto dotaženou nahrávkou, do níž vložili své nemalé zkušenosti, intenzivní prožitky posledních let i celé srdce. Promítly se do ní i přístupy čtyř producentů, které kapela k nahrávání tentokrát přizvala. Že je to krásná deska, by vám potvrdil i Sean Hutchinson, bubeník, který hrál například s Taylor Swift či Brucem Springsteenem. Kdyby si to nemyslel, nepřispěl by svou stopou do jednoho tracku. Druhé album pražské kapely WYFE začíná písní o smrti a končí zrozením. Skupina s ním vyrazí na své první klubové turné a ve Zlíně očekává stage diving. Pokřtí ho 28. února v Kasárnách Karlín v Praze.
Začněme od konce. Přijde mi, že poslední písnička alba nazvaná O graduje trochu do The National, že jo?
Martyn: Je to tohle americké poprockové písničkářství. Mára ji napsal, když se mu narodila dcera. Je o tom, jaké to je stát se otcem. Zdála se nám jako hezké rozloučení. Trochu ukolébavka. Já měl spíš na mysli Sigur Rós, ale máš asi pravdu, že tohle je v ní trochu taky.
Je hezké, že album, které začíná skladbou Death, končí narozením.
Martyn: My jsme tak dlouho nemohli z Marka dostat písničku, až se mu muselo narodit dítě, aby něco napsal.
Marek: Doufám, že to takhle nebude i s další deskou. Deset dětí by byla síla a příští album nebo EP bychom vydali nejdřív tak za dvacet let.
Nebála bych se toho, mezi první a druhou uplynul rozumný čas. Byl pro vás velký rozdíl v jejich vzniku?
Marek: Byla to klasika – na první desku máš sto let, a když nastane správný čas, tak ji vydáš. U druhé už existuje nějaké očekávání, že musí vzniknout.
Martyn: Nemusí, ale to jsme nechtěli.
Marek: Mezi debutem a novou deskou jsme měli poměrně dynamické životy a času nebylo nazbyt. Jsem vlastně rád, že jsme ji vůbec zvládli ukoulet. Za to bych moc rád poděkoval klukům, protože je za tím hromada jejich práce. Nestačí písničky napsat, je třeba toho utáhnout daleko víc.
Martyn: Mít songy nestačí. Největší rozdíl je, že s druhou deskou už na něco navazuješ a vzniká tak obrovský tlak, který si ale kapely dělají samy. Nemyslím, že by v tom hrálo roli očekávání veřejnosti, protože bych upřímně řečeno hádal, že od nás nikdo nic moc nečeká. Nejsme světoznámá kapela, kde novou hudbu někdo opravdu netrpělivě vyhlíží.
Marek: Máma se ptala, jak to vypadá!
Martyn: Jasně, máma se zeptá, ale tu můžu i zklamat a nebylo by to poprvé. Měl jsem teď v sobě trochu blok, potřeboval jsem vyřešit, kudy kam. Byli jsme zaneprázdnění na všech frontách, a tak nás napadlo, že zatímco první desku jsem dělal skoro celou já, budeme nyní outsourcovat produkci. I proto, že jsem se bál, že když to budeme dělat podruhé stejně, bude to podruhé stejné. Oslovili jsme spoustu producentů mimo kapelu a pracovali s nimi na různých písních. Výsledek je díky tomu mnohem barevnější, a přestože kapela zůstala sama sebou, našla nová spektra a přístupy. Od lidí, s nimiž jsme nahrávali, jsme se hodně naučili.
Překvapilo mě to, protože se mi s první deskou zdálo, že ti role producenta velmi vyhovuje.
Martyn: Mě ale baví a velkou část jsem nakonec taky dělal. Chtěli jsme to jen udělat pestřejší a efektivnější. A věřím, že pro fungování kapely je dobré, aby tě občas poslal s nápadem do prdele i někdo jiný než já. Nebo aby i mě tam někdo zvenčí občas poslal.
Kdo vás tam posílal nejvíc?
Martyn: Asi Kuba Kaifosz. On je takový typ. Produkoval Beaufort. Říct, že nás posílal do prdele, je ale vůči němu nefér, to je nadsázka, ale nejvíc nás cepoval ve smyslu, že nám říkal „kluci, takhle ne“. Nenechal to být, nesmířil se, že je pohodlnější přistoupit na naši verzi. Několikrát mě donutil celou píseň smazat. Měl jsem z toho deprese. Byli jsme ve studiu a věřili, že máme hotovo a jdeme na finální zpěvy a pár posledních kytar a bude hotovo. No a Mára nepřišel shodou okolností.
Marek: Věděl jsem, že se to ještě třikrát otočí.
Martyn: Tak to asi tušil. A já odcházel se studia se smazanou session a měl nahrané asi dva takty akustické kytary. Večer jsem se složil, protože jsem byl připravený, že už ten den zabalím stopy a pošlu je na mix. Ale neměl jsem prakticky nic. Hrozně jsem se naštval, což mě nakoplo a přes noc jsem píseň postavil znovu. Pak teprve chytla svoji současnou tvář a výsledku to velmi prospělo. Jsem Kubovi vděčný, že se nebál nám dát najevo, když to nebylo ono.
Co z vás vlastně chtěl dostat?
Martyn: To je něco, co prostě v tom songu nakonec poznáš. Já mám vadu, že jsem většinou dobrý startovač věcí, ale dotahovat mi moc nejdou. To dokážu nejlépe, když po mně někdo dupe, protože mě to samotného tolik netěší. A Kuba nám nedovolil skončit, dokud to nebylo good enough.
Nahrávali jste i s Tomášem Havlenem, Matějem Belkem a Filipem Gemrothem. Marku, čí producentský přístup zaujal tebe?
Marek: Já jsem si hlavně užil princip, že vznikla písnička a my si mohli říct, komu bude sedět. Proběhl matchmaking a pak bylo hezké sledovat, jak každý z nich pracuje jinak. Třeba u Tomáše Havlena jsem oceňoval, že přesně věděl, co od něj chci, a dokázal mi to dát. Dokázal náš základ velmi jednoduše zakotvit tam, kde měl být.
Martyn: Nutno říct, že to není tak, že bych měl pocit, že byl někdo lepší nebo horší. Jen ve mně zážitek s Kubou hodně zůstal a změnil můj pohled na práci i do budoucna. Oproti němu třeba Tomáš měl daleko víc „hands on“ přístup – sám na songu pracoval, něco nahrál, stal se součástí díla. Kuba byl zas takovej, že mi v půl dvanácté večer zavolal, že to není dobré a musíme to udělat jinak a já si představoval, jak u toho sedí s club maté na gauči. Jeho styl práce bych nazval víc mentorským.
Marek: Ukáže ti dveře, ale projít musíš sám. Jsem rád, že jsme Martyna trochu energeticky vyčerpali na první desce, protože nápad pracovat s více producenty nás hodně posunul.
Martyn: Důležité je, že jsme si i díky všem zmíněným proces vzniku druhé desky přes významné porodní bolesti dost užili.
Když se ohlédnete za prvním albem Good Times, jste spokojeni s jeho dopadem?
Martyn: Blbě se mi to hodnotí, protože my fakt neměli velká očekávání. Jasně, trochu si lžu do kapsy, protože člověk, když něco dělá, vždycky nějaká očekávání má, a asi bychom všichni byli rádi, kdybychom jezdili po republice a měli vyprodané tour. Realita je ale jiná a hroutíme se z toho jenom občas nebo spíš vůbec. Občas člověka napadne, jestli to má smysl, ale pak se sejdeme ve zkušebně, sedneme si do dodávky a uvědomíme si, že jo, i kdyby nikdo nepřišel. Je to hezký čas, protože děláme něco, co milujeme.
Mám díky vašim častým sebeironickým poznámkám nejasno v tom, jaké máte ambice. Jestli tam pořád jsou, zatímco máte už kariéry každý někde jinde, také sny o velkém úspěchu kapely?
Marek: Pro mě je důležité to dělat dobře. Nejen samotné nahrávky, ale mít i dobrou show, vizuály, zvuk. Abych si mohl i sám doma vytáhnout vinyl z poličky a zahřál mě pocit, jak hezké to je.
Martyn: Už jsme starý na to, abychom to dělali blbě. Zrovna jsem někomu ve fázi nízkého sebevědomí říkal, že mám pocit, že už bychom si zasloužili nějaký success. Nemluvím o velké slávě, ale abychom se s kapelou mohli víc nadechnout. Protože každý dělá hudbu, aby si ji někdo poslechl, navzdory tomu, co jsem řekl před chvílí, je to vždy nakonec dialog. Bez posluchače tomu chybí zásadní rozměr. Zároveň víme, že to není nároková věc – jen proto, že něco děláte dlouho a dobře, neznamená, že máte nárok být úspěšní. A navíc mám pocit, že nějaké úspěchy se vám dějí. Nejsou třeba o počtu prodaných lístků nebo množství peněz z OSA, jsou víc vnitřní. Sny si docela plníme. Nyní jsme třeba nahrávali bubny s Hutchem, který nahrával mé nejoblíbenější desky, to je pro mě neměřitelný úspěch. A ani ho měřit nechci. Pokud má být naše hudba, řekněme, komerčně neúspěšná, ale bude považována za určitý benchmark kvality, jsem s tím v pohodě a nemusíme být slavní. K čemu by nám to ostatně bylo, mám problémů dost i bez toho.
Jak se stalo, že bicí do písně nahrával Sean Hutchinson, který bubnuje na některých z tvých nejoblíbenějších desek a spolupracoval třeba s Taylor Swift, Brucem Springsteenem či Lanou del Rey?
Martyn: Byla to moje diverzní akce. S Vláďou jsme napsali song a trochu jsme přestávali stíhat. Bylo nám ale líto tak super track nevyužít. Většinu bicích nám ve svém studiu nahrál Roman Vícha, který byl zrovna na turné, něco dělal Adam Vychodil, který s námi koncertuje, a někde jsou samplované bicí. Sem jsem ale chtěl něco opravdu dobrého a na Instagramu na mě vyskočilo story Bleachers, kteří s Jackem Antonoffem hráli u Jimmyho Fallona a byl s nimi tenhle týpek. Projížděl jsem si jeho Instagram a přišel mi dost sympatický, tak jsem mu napsal zprávu, že potřebujeme nahrát bicí, jestli dělá remote sessions, protože nestíháme.
Napsal jsi týpkovi, co bubnuje pro Springsteena, že mu píšeš, protože nestíháte?
Martyn: Ano. Ale zmínil jsem mu to proto, abych vysvětlil, že to potřebuji poměrně rychle. Ráno jsem měl v telefonu zprávu – jasně, pošli track, když se mi bude líbit, udělám to. Líbilo se mu to, tak se jen omluvil, že letí na show s Bleachers a pošle to příští týden. A opravdu poslal nahrané stopy. Napoprvé to trefil, bylo to přesně takové, jaké to mělo být. Nemohlo to být lepší. Není divu, že se jeho s.r.o jmenuje One Take Wonders, což je přesné. Poučení je, že líná huba, holé neštěstí. Stačilo mu napsat. Pak jsem klukům jen řekl, že bicí máme. Myslel jsem si, že nebudou proti, tak jsem to rovnou dohodl. Považuji to trochu za důkaz, že neděláme nesmysl, protože mě taky mohl poslat do háje. Žijeme ve fascinující době.
Než jsem zapnula diktafon, mluvili jsme o tom, že dnes pro hudbu, kterou děláte, není aktuálně například na festivalech moc prostoru. Prošvihli jste svůj moment? Bylo by to dřív lepší?
Martyn: Ano. Všichni si to pamatujeme – doby, kdy zářili třeba Sunshine. Nikdy to nebyl úplný mainstream, ale podobné kapely hrály na víc akcích. Zachytil jsem jen dojezd téhle doby, ale takhle to prostě je. My to jinak dělat nebudeme, protože nechceme ani to neumíme. Třeba se to vrátí.
Marek: Teorie hudebního kruhu říká, že ten styl se jednou vrátí.
Martyn: Otázka je, jak jsme v tom kruhu daleko. Jestli už aspoň v půlce. Já věřím, že jo. Zdá se mi, že rap začíná vyčerpávat sám sebe a poprvé v některých statistikách začíná klesat. Třeba v Anglii se kytary zase rozjíždí. I když je to už něco trochu jiného, než děláme my. Ale vrací se kapely. Než to přijde sem, možná bude po nás, ale naděje tu je.
Zmínil jsi Sunshine, kteří se sebrali a jeli to zkusit do Ameriky. Dokážete si něco takového pro sebe představit?
Martyn: Už máme všichni rodiny a sebrat je a zabalit by bylo hodně velké stěhování. Ne, tohle si teď představit nedokážu. Leda zase třeba až na stará kolena. Představitelné je, že bychom obráželi Českou republiku a vzali bychom to i zvenku. I proto, že Mára je poloviční Polák, myslím si na to už dlouho. Udělat si pár cibulovitých výletů do okolních zemí by se mi líbilo a zdálo na rozdíl od Ameriky reálné. Dovedu si představit na krátkou dobu žít někde na matraci ve sklepním bytě s klukama z kapely, ale upřímně řečeno, to nechci. My bychom na punk vyjeli do Ameriky a skončilo by to tak, že bychom hledali hotely s wellness.
Marek: Jak jsem mluvil o tom, že si to rádi děláme hezké, platí to i pro naše cesty na koncerty. Jsme rádi, že to tak díky tomu, že máme každý své civilní zaměstnání, kterým trávíme hodně času, můžeme dělat. Víc si pak času s kapelou vážíme.
První klubové kapelní turné vás každopádně teprve čeká.
Martyn: Po první desce nám nedávalo smysl, teď věříme, že by občas někde lidi přijít mohli. Je pořád otázka, jak velké je naše publikum třeba ve Zlíně a kolik z těch lidí bude mít zrovna hlídání a nebudou nemocní, až tam přijedeme, ale vidíme to teď optimističtěji.
Marek: Výhoda je, že jim můžeme všem zavolat, a ještě nám zbyde kredit.
Martyn: Uvidíme, co s tím to naše wellness turné udělá.
Pojede s vámi Emily L. Brandi alias Fourtuna. Na albu má s Markem duet Livin a Dream. Uvědomila jsem si, že se mi k vám občas nějaký ten ženský hlas hodně líbí, a také, že zatímco s Lenny jste na první desku nahráli hitovější písničku, tohle není jasný singl.
Martyn: Ani jedno nebyl úplně záměr. Na první desku jsme oslovili Lenny, se kterou pracuji, a když jsme si řekli, že bychom chtěli hosta, byla jasnou volbou. Poslal jsem jí asi tři songy a ona si vybrala Babylon. S Fourtunou jsme nejdřív domluvili turné, pak až společnou píseň. A tahle vypadla jako jasný kandidát. Není to na první dobrou, ale nakonec to pro mě je černý kůň desky. Hlavně koncertně si myslím, že to bude skvěle fungovat.
Marek: Jestli ve Zlíně přijde víc než šest lidí, budou na tuhle písničku dělat stage diving.
Natočte to prosím a udělejte live klip.
Marek: Na duetech je nejlepší, že nemusíš pořád zpívat.
Martyn: Markův hlas, jak je hluboký a zastřený, hezky se s éteričtějšími hlasy pojí. Kdyby ho někdo chtěl, prodáme ho.
Ke komu bys chtěl prodat?
Marek: Olivia Rodrigo by nebyla špatná.
Jednoduché, napiš jí přes Instagram, že tvá kapela nestíhá a potřebuješ někde zpívat. Ale zpět k desce – na začátku Marek zmínil hodně dynamickou etapu vašich životů. Co se do těch písní konkrétně propsalo?
Martyn: Prošli jsme všichni v osobní rovině těžším obdobím a na nové desce jsou dost náročná témata zabalená do mnohdy vlastně docela veselých skladeb. Už jsme zmínili, že začíná smrtí a končí zrozením a těžkých témat je tam celkově dost. Vztahově, zdravotně, rodinně i pracovně to bylo intenzivní. Hudba byla v tu dobu útěk, bez kterého bych se zbláznil.
Marek: Končí to ale dobře.
Martyn: Ta deska jo, život jde dál.
Marek: Klasika – když je to blbý, ještě není konec.
Sedm let v Tibetu
Martyn: Jsem rád, že se ty věci do skladeb otiskly a pro mě je velmi zajímavé, jak se to otiskuje nejen do témat, ale i do zvuku a způsobu, jak hrajeme na nástroje. Hodně partů je například poměrně agresivních. Když jsi v hajzlu, hraješ jinak, víc do té kytary mlátíš a víc to nakouříš. Výsledek je míň v pohodě, chce to ven.
Začala jsem otázkou na poslední písničku, skončeme s tou první – co inspirovalo Death?
Marek: Tahle písnička je navzdory názvu vlastně v pohodě. Je o tom, že jsem si konečně uvědomil, že je mi tak dobře, že nechci umřít. Byla by to škoda. Písnička s názvem Smrt je oslavou života. Nevznikla v tragický moment, ale z uvědomění, jak hezky se mám.
Martyn: To jsem už dlouho neměl.
Marek: Já poprvé. Každopádně jsou tam těžší témata. Třeba High je o závislostech. Líbí se mi, že se vyvíjí refrén. Jeden kamarád má v písni obrat, když jsme sjetý, nejsme osamělí. Ale já to beru opačně. Ta písnička je o tom, jak jsou ty lidi pak sami.
Martyn: Toxických témat je tam víc – blízko tomu má Bittersweet Love, která je paralelou mezi toxickým vztahem mezi dvěma lidmi a vztahem třeba k chlastu. Je to podobné. Každopádně, jak si teď v hlavě promítám jednotlivé songy, uvědomuji si, že tam je toho opravdu hodně! Co my jsme museli všechno za poslední dva roky prožít?
Byli jste i rybařit?
Marek: Narážíš na Beaufort?
Ano a tuším, že není o rybách.
Marek: Je o odcházení z nějaké kultury a prostředí. I když chceš pryč, táhne tě to domů. Potřebuješ ten svůj majáček. Ale klidně ať si někdo myslí, že to je o rybaření.
Martyn: To je přesně ten dialog, co má hudba dělat, každý, ať si ji interpretuje po svém. Jaká byla původní myšlenka, nemusí být pro publikum tak důležité. Když ti někdo řekne, co za tím máš vidět, o hodně přijdeš. Příběh se zplacatí – sakra, já jsem si představoval, že to je o bráně do pekla a autor přitom jen byl rybařit! Kouzlo je pryč, vezmeš posluchači roli v příběhu.
Tak už to nedělejme.
Seznamte se
WYFE vstoupili na scénu v roce 2020 v době lockdownu. „I když si vybrali léty opotřebený žánr indie popu a rocku, dokázali zaujmout hned prvním singlem Is This It,“ psal Honza Vedral, když jsme je v roce 2021 v Headliner zařadili do žebříčku Nadějí. „Pokud máte rádi třeba White Lies, určitě jim neváhejte věnovat pozornost,“ doporučoval tehdy. I nyní, tři roky po debutu Good Times, WYFE vydávají pozornosti hodné singly. Novou desku Do You Ever Wonder? uvedli parádní písní Beaufort. Tu produkoval Kuba Kaifosz a vdechla kapele do další plavby příznivý vítr. Album, které vyšlo na začátku února, skupina dále nahrála ve spolupráci s producenty Tomášem Havlenem, Filipem Gemrothem a Matějem Belkem, o zbytek tracků se opět postaral kytarista Martyn Starý, jenž produkoval první desku. WYFE tvoří on, zpěvák Marek Kedzior, Vladimír Staněk, který hraje na baskytaru, a bubeník Adam Vychodil.