Na stole leží originální míček Ideál s věnováním. Nový merch Vypsané fixy už bude mít uprostřed logo kapely, ale tenhle starý kus plastu je lepší symbol. Je tvrdý, nic neodpustí, a přitom s ním jedna generace zvládla celé dětství. Má stejně tvrdou slupku jako Vypsaná fixa. Ale tím podobnost končí. Téhle kapele to pořád skáče a umí zasmečovat. Dotáhnout Ideál do konce ale nebylo jen tak, prozrazuje Márdi.
Tak tím Ideálem začneme. Co má nejtvrdší pingpongový míček, který kdo kdy vyrobil, společného s vaší jedenáctou deskou?
Ty míčky jsou tvrdý, nic ti neodpustí, moc neskákaly, ale stejně jsme s nima všichni hráli. A všichni jsme měli stejnej. Proti tobě byl borec a ten do něj mlátil tou stejnou šílenou pálkou co ty... A to zároveň vypovídá i o celý desce. Když točíš desku, vždycky se ji snažíš udělat co nejlíp, co nejvíc ideálně, jenže ono to nikdy úplně nejde. Vypadá to jako ideál, ale ty víš, že ideální to není. Dal jsi do toho všechnu energii, mentální sílu, všechno, co máš, a pak to stejně v nějaký moment musíš opustit. Za rok zjistíš, že bys tam změnil slovo v textu nebo zvuk kytary. Určitě se vždycky něco najde. Dneska jsem to zrovna poslouchal a už mě do jednoho songu napadlo jiné slovo. Ale i tak je to ideál!
Můj první dojem z poslechu je, že ta deska na kapelu po třiceti letech na scéně působí až překvapivě svěže. Kdy se tohle album začalo formovat?
Zhruba po dvou letech od poslední desky. Tehdy jsme cítili, že bychom měli zase něco udělat. Udělali jsme takový předvoj, prequel, jak tomu říkám, a zajeli jsme do studia Jámor jen s Ondrou Ježkem. Tam jsme natočili tři věci a z nich se nakonec dvě použily. Druhý producent Dušan Neuwerth se tam na konci stavil a vybral si jednu píseň, kterou následně smíchal. Pak byla skoro rok pauza a teprve potom jsme do toho vlítli naplno. Rok 2025 jsme v podstatě věnovali tomu, že jsme měli tři takové mise, kdy jsme dotočili zbytek. Říkám tomu mise, protože to tak opravdu působilo. Není to tak, že by sis řekl, teď jedeme na tři týdny do studia a je hotovo. U nás je to vysloveně logistický sport. Jedna skupina je producent Ondřej Ježek, druhá producent Dušan Neuwerth a třetí jsme my, rozdělení ještě na další podskupiny. A ty všechny musíš sladit, aby se ve správný čas potkaly na správném místě a něco společně vytvořily. To je na tom nakonec vždycky nejtěžší. Najít data, termíny. A taky energii.
Jak vypadá taková mise Vypsané fixy, když točí desku?
Hlavně je to těžká logistika. Teď jsme ten systém dovedli do úplného extrému. Říkali jsme si, jak to udělat co nejjednodušeji, ale to se nám moc nepovedlo. Předtím jsme točili za covidu a to měli všichni spoustu času. Tentokrát to bylo přesně naopak. Nakonec jsme začali, tuším, v únoru 2025, a první zastávka bylo slovenské studio Birdland. Tam jsme udělali tři věci. Když jsme se vraceli domů, napsal mi Ondřej, že bychom mohli pokračovat v Propasti, abychom měli ještě jiný typ prostředí. A to byla skvělá volba.
V legendárním studiu Petra Jandy jste točili poprvé?
Já tam v životě nic nenahrával. Měl jsem ji spojenou spíš s tvrdšíma a metalovějšíma kapelama, ale ukázalo se, že je pro nás výborná. Nakonec jsme tam toho natočili nejvíc. Do toho byl ale i Jámor, pak dodělávky u Dušana v Guitónu a zase u Ondry v Jámoru. Kdyby sis to natáčení vypsal, vypadalo by to skoro jako mapa vojenského tažení.
K čemu vám to střídání studií je? Jen kvůli zvuku, nebo i kvůli psychice?
Obojí. Každá změna je dobrá, protože lidi jsou pořád stejní. Ty vztahy, napětí, vtipy, únava, to všechno se veze s tebou. Ale přijedeš do nového prostoru, rozhlížíš se, nasáváš energii toho místa… My to teď děláme tak, že tam býváme jen dva tři dny.
To je na jednu stranu intenzivní, na druhou se tím nespálíš. Propast měla obrovskou výhodu v tom, že jsme se mohli vrátit domů do Pardubic. Nemuseli jsme tam pořád spát. Jednou jo, ale většinou jsme jeli domů a odpočívali jsme takhle i jeden od druhého. To je po třiceti letech důležitý. Na Slovensku to bylo taky fajn, ale tam nebylo kam zmizet. Pokoje byly hned vedle nahrávací místnosti a pořád jsi na někoho narážel. V Propasti byl klid. Les, rybník, ticho, nikdo kolem. Když už jsi cítil, že tomu procesu nepomáháš, mohl jsi někam odejít, projít se, zavřít se na pokoj, hodinu tam být a pak se vrátit. To je pro kapelu k nezaplacení. Horší to mají producenti, protože ti tam jsou pořád. Ale my měli dva, takže i to se dalo zvládnout. Mohli se prostřídat.
Byla to nejdelší prodleva mezi deskami v historii kapely. Co to s tebou dělá jako s člověkem, který ty písně nosí?
No znamená to jediné: prodlužuje se i doba, než máš pocit, že jsi nepodlezl laťku. Protože ta laťka po tolika letech není abstraktní. Písně na předchozích deskách nestárnou jako sportovec. Ve fotbale Maradona zestárnul a někdo ho vystřídal. Ale tady ty starý kusy pořád jsou a ty mezi ně musíš dostat něco novýho. To je čím dál těžší. Proto jsem si říkal, že je dobře, že jsme tomu dali čas. Že jsme tomu dali fakt energii a nenechali to jen tak sklouznout po povrchu. I když pak, když je to nahrávání roztažené do dvou let, máš největší strach, aby to nakonec drželo pohromadě.
Myslím, že to se vám povedlo. Vy jste v mezičase oslavili třicet let Vypsané fixy. Z tvojí předchozí odpovědi chápu, že je těžké být spolu v kapele tak dlouho…
Někdy jo. Kdybys spočítal, kolik času jsem s lidma z kapely strávil, tak budou všichni v první desítce lidí, se kterýma jsem byl nejvíc na světě. A kdybys odřízl rodinné příslušníky, tak možná na prvních místech. Takže samozřejmě s tím souvisí, že někdy je to lepší a někdy horší. To se nedá nijak romantizovat. Nějaké propady se pořád opakují a ty už skoro víš, že přijdou.
Povídej…
Třeba po tom, co jsme vyhráli Anděla, jsem čekal, že přijde propad, protože to tak je vždycky, když se něco povede. Kdyby o téhle desce někdo točil film, tak začne tím, jak jsme vyhráli Anděla. Dostali jsme sošku a pak nás táhli nějakým labyrintem, otevřely se dveře, novináři, světla, otázky. Na dvacet vteřin jsem se cítil jako člen slavný zahraniční kapely! Pak jsme to teda oslavili, jeli domů a zase se žilo dál. A v tom „dál“ už byly osobní, zdravotní i ponorkové věci, které nebyly úplně v pohodě. Nechci je rozpitvávat detailně, ale byly tam.
Dokonce jste nějaký čas hráli bez Mejly…
To je pravda. Před dvěma lety měl krizi a moc mu to nešlo. Fakt mu to nešlo. Tady se ale vrátil starý dobrý Mejla v dobré formě. Zkusili jsme si léto bez něj, kdy za něj zaskakoval Vašek Juračka. Vašek to odehrál dobře, ale Mejla je jen jeden. Chyběl nejen jak hraje, ale i ve sborech. On do toho umí zařvat a dodat tomu tlak. Teď zpívá víc, občas i lehce falešně, ale to k němu vlastně patří. Našel invenci, nahrál spoustu skvělých kytar, pustil se do toho. A jsem za to rád. Mejla se nakonec ve studiu dokonce zapojil jako už dlouho ne.
To si fanoušci určitě oddechli…
I my. Ono studio není žádný wellness. Je to intenzivní, jsou to dva tři dny, kdy jedeš naplno, takže tam probíhají mikrovrcholy a mikropropady. Někdo je nadšený, protože mu to jde, někomu se nedaří a propadá depresi, je naštvanej, otrávenej, má pocit, že je všechno špatně. To se děje. Myslím ale, že nám nejvíc pomohla právě Propast. Paradoxně. Petr Janda nám vyprávěl, že dřív tam jezdilo kapel hodně a po covidu zjistily, že si spoustu věcí nahrají doma. On měl fakt radost, že jsme přijeli. A ten klid tam udělal svoje. Na Slovensku to bylo fajn, ale nebylo kam uhnout. V Propasti jsi mohl zmizet. A někdy je to přesně to, co potřebuješ, aby ses druhý den vrátil a fungoval dál.
A jak tedy vznikl ten název Ideál?
Název na desky je pro nás vždycky to nejtěžší. Někdy vznikne lehce, někdy od začátku cítíš, že to bude trouble. To se stalo tentokrát. Deska už byla nahraná, míchala se, my jeli hrát do Jablonce nad Nisou a v šatně jsme úplnou shodou náhod osaměli já, Mejla a Pítrs, zakládající trojice. A zpětně mi došlo, že to bylo po dlouhé době, co jsme byli někde sami tři v místnosti. Koukli jsme na sebe a já říkám: Tak kluci, co ten název? Nikdo nic. A já začal mudrovat, že je to trilogie s Dušanem a Ondrou, že máme Kvalitu, Kusy radosti, že by to na něco mohlo navazovat. A když smícháš kvalitní kusy radosti, co se stane? Mejla celou dobu mlčel a pak z něj vypadlo: Ideál. My se tomu začali smát a mně vyskočila vzpomínka na tábor a turnaje v ping-pongu, protože to bylo vtipný, ale zároveň to dávalo smysl. Jel jsem domů, pořád jsem si nebyl jistý. Začal jsem googlit a najednou jsem zjistil, že ty komoušský pingpongový míčky Ideál se vyráběly právě v Jablonci nad Nisou. Ve stejném městě, kde nás ten název napadl. A v tu chvíli tam byl ten wow moment. To už mi přišlo, že si ten název řekl o to, aby zůstal, protože má několik rovin a to je pro mě vždycky důležitý.
Když jste vydali minulé album, byl jsem za tebou v Pardubicích. Vyprávěl jsi mi, že všechny písničky vznikly během dlouhých procházek po městě za covidu. Co se váže k těm novým?
Ten den si pamatuju dobře, protože ráno jsem se byl podívat na žehu babičky. Ona nechtěla pohřeb, tak byl jen žeh. Ráno jsem šel k pardubickému krematoriu, stál jsem tam sám a najednou nade mnou letěl malý ptáček, chvíli se vznášel a pak odletěl pryč. Zapamatoval jsem si to. A teď, když jsem si tu novou desku poslouchal v celku a vytiskl si k tomu texty, jsem si uvědomil, že v polovině písní jsou nějací ptáci. A nejen ptáci, celkově je ta deska hodně zvířecí. Pelikán, velryba, tři malé opičky, sup, kuře, ptáček, co křídly zamává. A ještě jsme nahrávali ve studiu jménem Birdland a jeden producent se jmenuje Ježek! Takže to vlastně začalo tím ptáčkem jako symbolem posla mezi světem hmotným a duchovním a nějak to v tom čtyřletém cyklu zůstalo až do konce. Tohle jsou věci, které nenaplánuješ.
To se prostě stane…
Vzniká to po třech kusech, po soustředěních, po demáčích, každý song si něco nese, a pak najednou položíš výsledek vedle sebe a vidíš, že ti tam lítají ptáci. K textu Pelikána mi mimochodem hodně pomohl Pítrs. Na soustředění tam byla nějaká svahilština a on stál před studiem, když šli kouřit s Mejlou a Kryštofem, já jsem vylez a on říká: Co to tam zpíváš? Je tady pelikán? Už po třetí se mu takhle povedlo vymyslet slogan. Předtím to byl Ivan Trojan a Stereoid. Takže když s něčím přijde, vždycky to beru za dobré znamení a zapíšu si to.
Když jsme u Pítrse. Ta deska je jiná i rytmicky. Víc pracuje s prostorem, s tempy, s náladou. Tohle mě překvapilo asi nejvíc. Kde se ten posun vzal?
To byl plán. Producent Ondřej Ježek mi řekl: Ty furt děláš jednu písničku. On je krutej. Ale je to pravda. Každej totiž dělá nějak furt jednu písničku a je dobrý, když tě někdo na tvé cestě vezme za ruku a ukáže ti cestičku, kudy bys mohl jít, a pak se zase vrátíš. Úplně nejvíc je to slyšet na Velrybě.
Podle mě nejlepší skladba desky!
Tak to je zajímavý, že to říkáš. Já měl demáč, o kterým jsem byl přesvědčenej, že je to hyperhit. Měl jsem pocit, že stačí, aby to kluci jen hezky nahráli. Jenže producenti tu věc úplně rozebrali! Nezbylo z ní nic, jen text. Změnila se nálada, rytmus, všechno. Byl jsem z toho strašně otrávený a nešťastný. Když jsem pak zpíval pracovní zpěv, zpíval jsem ho úplně naštvaně. Říkal jsem si, to je super, to se pak vyřadí, to na tý desce určitě nebude. Jenže druhý den už mi to přišlo lepší a dneska jsem z toho nadšený. Jsem rád, že jsem to zvládl mentálně, i když přiznávám, že s problémama. Ten večer, kdy jsme to nahrávali, jsem se ještě docela opil, měli jsme nějaké výměny názorů, nejdřív kvůli tý písničce a pak i kvůli jiným věcem. Ale nakonec se ukázalo, že to asi byla správná cesta. A přesně tohle dělají producenti. Pomůžou ti vylézt ze svého klišé. Kluci v kapele, hlavně Pítrs a Kryštof, ji mají strašně rádi a považují ji za hit. Já to vůbec nechápu.
Takže tys změny úplně neskousl…
Ale jo, ale pro mě je to úplná alternativa. Ale zároveň mě baví, že si z ní něco odnesli. Oni se ji hned, co byl první master, naučili, hrají ji, kejvou se u ní a Mejla tam má svoji hlášku „bráško“, což je jeho malý vokální sólový projekt. To slovo si hodně oblíbil, protože tady v Praze si všichni říkají bráško, zatímco v Pardubicích jsem to snad nikdy neslyšel. A pak jsou tam ty detaily v textu, který si docela sedl.
S tím souhlasím, pořád umíš jako nikdo jiný zachytit detaily z města, hospod, barů, lidí, které míjíš. Jenom mi připadá, že je dneska víc pozoruješ, než se necháš semlít.
Možná jo. Zrovna ve Velrybě je vedle mnoha dalších varianta dnešního nočního hrdiny. Teď i to přijde jako takový trend, že všichni šňupou a pak strašně drmolej. Když jsi s někým na pivu, dáte si jedno, dvě, tři a nějak se srovnáte v hovoru. Ale tenhle typ člověka žádnýho partnera k hovoru nepotřebuje. Jednou přišel takový týpek za mnou a naším merchandiserem Ladisem. Bylo jasný, v jakým je stavu, tak jsem ho takzvaně předal Ladisovi a šel bokem. Schválně jsem je pozoroval a stopoval si, kdy Ladis něco řekne. Patnáct minut jen kýval hlavou! Týpek jel jako kalašnikov, drmolení, hulení, všechno... Někdy je to vtipný, někdy hrůzostrašný, někdy obojí zároveň.
Ale zpátky do studia. Jak se to stane, že se Vypsaná fixa pohádá?
Tak to se celý den a kus večera tvrdě soustředíš a pak se koupí piva, pijou se a začne se mluvit o věcech, které úplně nesouvisí s nahráváním. Každý má v sobě nějaké volty a najednou se něco otevře. Někdy je to fajn, ale někdy se začneš dohadovat, řvát na sebe, protože se potká světový názor, únava, přepálené emoce, staré věci. Nechci říkat přesně, kvůli čemu to bylo, protože ani tehdy to nebylo o jedné věci. Důležitý ale je, že druhý den se musí jít zase točit. To je na tom dobrý i hrozný zároveň. Probudíš se, otevřeš oči a řekneš si: ty vole, to jsem přepálil, to jsem vůbec nechtěl říkat. Ale ten druhý si to myslí taky. Jenže práce je naplánovaná, jede se dál. Studio je naše play off. Někdy je tam euforie, někdy těžko, ale vždycky se jede naplno.
Na některých místech je slyšet, že se měnil nejen tvůj rukopis, ale i samotná hra kapely. Zrovna Pítrs hraje místy úplně jinak, než by člověk čekal.
To je pravda. Na tom se makalo hodně. My jsme ty písně nějak hráli a producenti měnili způsob, jakým je hrajeme. U Fakin Party je třeba ten kopák na první, který by u nás člověk nečekal. U Velryby je Pítrs skoro nepoznatelný. Ondřej umí vymyslet skvělej rytmus, Dušan zase dobře slyší barvu a náladu. A oba jsou zároveň muzikanti, kteří umí zahrát basu, kytaru, cokoli. Jsou to pomocníci, bez kterých by ta deska zněla úplně jinak. Říkám tomu společenstvo prstenu. Ondřej byl Gandalf, Dušan osciloval mezi Gimlim, Legolasem a Aragornem a my jsme byli ti hobiti. Ale myslím, že tahle sestava si fakt sedla.
Přitom ale působíš jako člověk, který úplně neholduje změnám. O jednu z těch zásadních se prý postarala i tvoje žena…
Jo, to je pravda. Měl jsem narozky a najednou mi přinesla takový obrovský balík. Tak jsem ho rozbalil a tam byly obří klávesy! Tak jsem na ně koukal a říkám: Co s tím mám dělat? A ona: Měl by ses posunout. Tak jsem si je donesl do svého kutlochu, kde zabraly polovinu místnosti, dal jsem k nim mikrofon a začal jsem do demáčů nahrávat klávesové motivy. A najednou se ukázalo, že to má smysl. V několika písních zůstaly nebo je v písni Tři malé opičky Filip Nebřenský, který na desce hostuje, přehrál po svém. Tohle byl pro mě taky krok jinam.
Byl v existenci Fixy i nějaký další?
Tak třeba zrovna minulý týden. Odposlechy do ucha – in eary. Náš zvukař mi pořád říkal, že bych měl hrát s in eary, že už hluchnu, a já se tomu bránil. Pak mi je vrazil do uší před koncertem v Hořovicích, byl jsem z toho strašně zpruzenej, připadalo mi to jako párek bez hořčice, koncert bez tlaku. V půlce koncertu jsem do nich naštvaně začal mlátit pěstí. Jenže tím jsem si je do toho ucha konečně zarazil správně a najednou to bylo výrazně lepší! Takže jo, jsem člověk, který má rád, když se věci nemění, ale nějak k nim dospěje. Z kapely jsem nikdy nikoho nevyhodil. Odešli jen ti, co sami chtěli. My vlastně ani nemáme kapelníka. Největší vůdčí tvor je naše manažerka Dydla, ale jinak jsou naše pozice vyrovnané.
Počkej, tys byl někdy blízko někoho vyhodit?
V tom největším vzteku každýho asi tak tisíckrát, ale ne reálně. Já to tak nechci dělat. Frank Zappa říkal, že máš jednou za tři roky vyměnit všechny muzikanty, že je to čerstvá energie. Já to tak nemám. Možná právě proto, že nejsem kapelník. A taky si myslím, že Fixa je kapela vztahová. Ty lidi jsou součást toho celého, stejně jako písničky. Kdybych je začal měnit jako baterky, rozbije se to. Jsem rád, že skvěle zapadl Kryštof, ale jsem taky rád, že si občas zavolám s Mejnem, kterýho Kryštof nahradil, a pokecáme si o tom, jak to jde.
Je těžké zůstat relevantní po třiceti letech a zároveň nebýt vlastní karikaturou?
Myslím, že nejtěžší to mají kapely kolem patnácti let existence. To je takové to věkové pásmo, kdy se ještě nechceš smířit s tím, že čas běží. My už jsme v pohodě. A hlavně před námi pořád jsou lidi, kteří hrají dál a je radost to vidět. V Propasti jsme byli u Petra Jandy a to je pro mě v tomhle hrdina. Vidíš týpka, kterému je osmdesát, a pořád z něj cítíš, jak ho to baví, že je to jeho poslání. Chodil za námi do studia, měl radost, že tam nějaká kapela točí. Vyprávěl historky, třeba jak pašovali aparát ze Západního Berlína. A pak nám ještě hostoval v písničce Legenda.
Tak kde jinde…
To byl skvělej moment. Seděli jsme tam všichni, i producenti, kteří jsou zkušení a protřelí, a stejně jsme najednou byli zase jako v patnácti. Měli to v očích. Všichni jsme nějakým způsobem vyrůstali s Olympicem. A teď jsme sledovali mistra při práci. Nikdo ho skoro ani nevyfotil. Jen Mejla z boku nenápadně udělal dvě fotky. Janda přišel v crocsech, sedl, vypálil úplně neuvěřitelný part a tím si tu písničku trochu ukradl pro sebe. Má to gradaci, minutu tam kraluje, ale zároveň se to tam strašně hodí. Bylo to super.
První singl, který už lidi mohli slyšet, je Bylo to jistý. Překvapila mě ta až popová lehkost, což se u vás často neobjevuje. Je to prostě písnička o lásce.
Jo, a já to hodně řešil. Jestli je to ještě v pořádku, jestli už to není za hranou. Ale měl jsem podobný pocit už kdysi u Holky s lebkou. Člověk má v sobě nějakou autocenzuru a někdy je dobré ji překročit. Nebudu se stydět za něco, co cítím. A tohle navíc prošlo úplně v pohodě i u Ondry Ježka. Ten, když se mu něco nelíbí, tak maže bez milosti. To je jeho disciplína. Někdy tam něco řekneš, zazpíváš, on to v mixu smaže a ani ti to neřekne. Ty si pak řekneš, že vlastně udělal dobře. Jsem za tuhle zpětnou vazbu rád, protože v kapele nikdo jiný texty nepíše a asi mi do nich úplně nikdo mluvit nechce. Já taky neradím svářeči, jak udělat svár, a nepoučuju ostatní, jakej si mají při koncertě nastavit zvuk. Nebo co si mají koupit za kytaru.
Tohle je třetí deska, na které jste spolupracovali s tandemem Ondřej Ježek a Dušan Neuwerth. Je to uzavřená trilogie?
Myslím, že jo. V historii Fixy to tak vždycky nějak bylo. Tři, tři, tři. Byl Petr Fiala, pak Dušan, pak Ondřej a teď oni dva dohromady. Jak to bude dál, vůbec nevím. Ale musím říct, že tahle parta je pro mě nejlepší sestava, ve které jsme kdy pracovali. Oni se skvěle doplňují a myslím, že překvapili i sami sebe. Mluvili jsme o tom. Mohli by takhle podle mě dělat i s jinýma kapelama, ale samozřejmě my bychom byli rádi, kdyby jen s námi. Občas je to těžké, když třeba vymyslí Pítrsovi rytmus, který mu úplně nejde, nebo když mě nutí do jiných poloh, než bych šel sám. Ale většinou se ukáže, že je to dobrý krok. A když mám někde nějaké výhrady, zase se vracíme k tomu samému: občas z toho svého vlaku musíš vystoupit, abys nejezdil pořád na stejný místo.
Líbí se mi, že pořád bráníte formát desky. Budete mít speciální vinyl box, ale hlavně jste se vyhnuli tomu dávkování po singlech, které teď dělají všichni...
Dali jsme tomu fakt plnou péči. Nahrávací i vizuální. Vinyl je úplně speciální. Když ho rozložíš, vznikne z něj pingpongový stůl a vyjede ti i síť. Do toho tam budou texty, podpisy, box, ze kterého vyčuhuje míček. Bylo strašně náročné to vymyslet a vyrobit, je to i drahé, ale chtěli jsme to tak. Protože mně přijde, že se od formátu desky ustupuje až moc. Vydáš první singl, druhý, třetí, čtvrtý, pátý a vlastně už to jako posluchač celé znáš, než ta deska vůbec vyjde. Mně to přijde škoda. Album ti o kapele řekne víc jako celek. Když před tebe kapela postaví deset dvanáct věcí a řekne: tady jsme, máme tyhle polohy, tyhle pocity a tyhle příběhy, čtyřicet minut, poslouchej. Neboj se toho a ono tě to třeba odmění víc, než čekáš. To je silnější zpráva než jednotlivé songy posílané do playlistů. Možná je to trochu donkichotský boj s algoritmy. Ale šli jsme do toho podle svého pocitu.
A možná právě proto ta deska působí jako celek tak silně. Člověk ji slyší poprvé a má pocit, že mu kapela něco sdělila v kuse, ne po dávkách.
To je přesně to, co bych si přál. Aby nám někdo dal těch čtyřicet minut. Já vím, že čas je dneska největší hodnota. Čím jsi starší, tím víc víš, že čas není nějaká samozřejmá komodita. Je to vzácná věc. A dneska odscrolluješ video za vteřinu a půl, když tě hned nezaujme křeček na skateboardu v ložnici. Proto si tak vážím každého, kdo si tu desku pustí od začátku do konce. Naše publikum je v tomhle naštěstí věrné a zvyklé poslouchat písničky a texty. To je naše obrovská výhoda. Začínající kapela si tohle moc dovolit nemůže, ta se asi musí algoritmu přizpůsobit víc. My jsme si řekli, že ještě zkusíme tenhle způsob. A taky jsme do toho šli s tím, že to třeba může být jedna z posledních velkých desek, které takhle uděláme. Myslím si, že ještě jednu za pět let uděláme a pak třeba budeme vydávat spíš jednotlivé písničky, nebo to bude úplně jinak. O to víc jsem chtěl, aby Ideál byl opravdu album.
Fakt si myslíš, že to může být předposlední velká deska Vypsané fixy?
Myslím, že jo. Neříkám to tragicky. Jen realisticky. Uvidíme, jak budeme fungovat, jaký bude svět, jak budou fungovat desky, co s tím udělá čas. Ale teď jsem měl potřebu udělat to naplno. Když to řeknu úplně přesně, můj pocit po dokončení té desky byl podobný jako po sedmém semifinále Pardubic se Spartou. Skončilo to 1 : 0 pro tým, kterému fandím. A já necítil okamžitě euforii. Nejdřív přišla úleva. Že se to zvládlo. Že to skončilo dobře. Přesně tohle jsem cítil i tady. Nejdřív úleva. A pak radost.
Když to celé uzavřeme: čím pro tebe Ideál je?
Je to deska, na které jsme si po třiceti letech sáhli skoro na strop. Když jsem byl někde mezi dítětem a teenagerem, snažil jsem se vždycky doma v obývacím pokoji dotknout stropu. V jednu chvíli to vycházelo vzhledem k mé tehdejší výšce přesně tak, že když jsem se extrémně postavil na špičky a natáhl si ruce, co to šlo, tak jsem se dotknul omítky a to byl naprosto opojný pocit. Tady je to podobný. Postavíš se na špičky a na chvíli na něj dosáhneš. Samozřejmě tam pořád je náš rukopis, už se tomu nevyhneš, po jedenácté desce ho prostě máš. Ale zároveň jsme roztáhli ruce dál, než jsme byli zvyklí.
Ideál
Svoje jedenácté album Ideál vydává Vypsaná fixa 22. května. Křtít se bude klasicky na fixí narozeniny, které kapela oslaví 20. srpna v pražském Areálu 7. Turné k desce potom odstartuje 17. října koncertem v Parku 360 v Hradci Králové. Čítá deset zastávek a vrcholit bude 4. 12. v klubu Barrák v Ostravě. V době vydání dubnového Headlineru byla z alba venku jediná písnička Bylo to jistý s pingpongovým klipem od Jakuba Koháka.