A to jsou mezi námi i tací, kdo litují, že se muž mnoha talentů nevěnoval víc filmovým scénářům, režii, architektuře nebo muzikologické badatelské práci. Určitě by dělal všechno stejně dobře, jako psal písně. Prostě už pětapadesát let originální a nenapodobitelná významná osobnost české kultury hovoří o svých písních.
Pamatuješ si na svůj první text? Jak ho dneska vnímáš? Co tě k němu inspirovalo?
Na gymplu měl spolužák Sadovský, řečený Sádě, bigbít Scarabeus. Teď mi na setkání Padesát let od matury ukázal můj text. Byl naivní až běda, ale kdybys chtěl, už v něm zahlédneš to nasměrování k mysteriózní lyrice, takovou předzvěst Písmenkové lásky.
Měl jsi v dětství nebo v mládí nějaké literární sklony? Četl jsi ve srovnání s ostatními víc než oni?
Ne, maloval jsem na staré linoleum haldy a průmyslovou krajinu Ostravska. Cítil jsem se zneuznaně jako Van Gogh. V patnácti jsem si pořezal nohu pod kolenem, sotva jsem se došoural do radvanické knihovny. Všecky tituly tam byly vzorně zabalené do baličáku, nedalo se poznat, kdo co napsal. V rohu stála police s nápisem POESIE. Takže jsem to vzal podle abecedy. Vytáhl jsem batoh a do konce prázdnin jsem přelouskal neuvěřitelných 300 knih. Od klasiky přes sorelu až po písmeno R, dál jsem se nedostal.
Měl jsi v začátcích nějaké vzory?
Rozhlas tehdy překypoval optimismem. Poslouchal jsem masové písně i odpolední okénko v dialektu. Tehdy tam bájil jakýsi intelektuál, co se skrýval pod tagem haviř Slivka (tedy slivovica). Ten zpíval Do pěruna hej rup hujaja, robit bendem ty aj ja. V té příšerné šedi stalinismu, přízraku atomové bomby a hrůze korejské války nabízel humor, jediný světlý bod mého mládí. Ale vážně mě na první poslech uhranul Bob Dylan, Joan Baez, později jsem najel i na tvrdší kousky, The Band, Creedence Clearwater Revival, Jefferson Airplane… Pod vším jsem hledal stopy blues. Přelouskal jsem antologii Dorůžkových překladů americké lidové hudby. Ale texty píšu ze sebe, nezávisle na vzorech, aspoň doufám.
Máš dodnes nějakou oblíbenou písničku od někoho jiného? Takovou, kterou si rád zabroukáš?
Zpívám si nekontrolovaně, sotva vstanu z postele. Ani nevím, co mi zrovna přijde pod nos. Třeba The Night They Drow Old Dixie Down, Z národů ač jsme různých, Ezop a brabenec, White Rabbit… asi se tím udržuju na nohou. Nebo si jen krátím každodenní nudu, když už musím vařit nebo uklízet. Nesnažím se znít jako někdo, zpívám, jako když ty dejcháš. Děti chodí do školy, občas se zastaví pod mým oknem a říkají: Strašný… co?! Jedna holčička mě dorazila: To je nic, počkej, až začne hrát na housle. Sbírám staré české nástroje, mám harmonium, sitár a různá banja, buzuki, chrastidla. Cokoli, na co se dá improvizovat, a do toho si něco zpívám. Když v textu narazím na nezpívatelné spojení, vždycky to do melodie nějak zakroutím.
Kdy jsi poprvé vystoupil se svými skladbami a s jakým ohlasem? Co první nahraná písnička? Pamatuješ si, která to byla?
Když pominu folk klub v Cambridgi, tak asi v SAKSU Na Karláku. Vstupné 3 Kč, zazpíval jsem Chytit vítr a už to jelo. Za pár dní jsem vyhrál 1. cenu na Druhém folk a country fesťáku. Byl jsem totiž jediný účastník.
Kolik skladeb jsi za život napsal? Dá se to odhadnout? A kolik z nich běžně hraješ?
Už deset let říkám, že devět set. Hraju sotva padesát. Když mám po ruce text, zahraju cokoli. Jednou jsem zhudebňoval třináctou stránku občanky, jindy logaritmické tabulky. Improvizuju si melodie s kytarou v ruce, je to pohodlnější než se učit podle někoho.
A kdy jsi napsal zatím poslední píseň? Píše se ti v pozdním věku stejně nebo líp než za mlada?
Před měsícem Píseň vězně, o ruském vojákovi, kterého Putin pustil z basy, aby šel proti svým… Smysl a směřování textu cítím jako vzdálený horizont, ke kterému dojdeš, a za ním se objeví další hory. Dřív mi to šlo podezřele lehce, teď se musím nutit k dodatečnému obrábění, vracím se k melodiím, dělám variace. Výmluvně to popisuje píseň Lom slov.
Hluboký zmatek ve mně
vesmírný klid nade mnou.
Lom slov zní nekonečnou proměnou
Myslím, že padám do nebe.
A pode mnou se rozevírá země
zmnožená o mne a o tebe
slova se lámou
v lomu slov nekonečnou ozvěnou.
Hluboký zmatek nade mnou –
vesmírný klid ve mně.
Píšeš texty na hudbu nebo obráceně? Nebo vzniká zároveň s textem i hudba?
Na hudbu píšu jen občas a nerad. Jsem líný hledat dlouhé slabiky, i když jich internetový slovník vychrlí desítky. Texty obrábím jako polotovary, až si samy řeknou o melodii, kterých mám na kazetách a v mobilu habaděj. Současně, teda hudba a text najednou, vznikla třeba Praha magická, Astrolog, Kde, kdy, já a ty, Písmenková láska… zkrátka ty, které si pamatuju i po letech, kdy je mi stydno zpívat, že se jmenuju po tátovi, je mi dvacet let.
Píšeš rád pod tlakem nebo je lepší čekat, až přijde inspirace?
Nikdo mě nikdy nikam nezval, zvyknul jsem si na pohodlí domova. Inspirace si chodí, kudy se jí zachce, většinou ke kolegům. Ráda mě míjí, což je na druhou stranu tak inspirativní, že nevíš, kudy kam. Ale vždycky to někam dotáhnu. Mám v tom štěstí, nebo je to dar, výsledek rutiny či co? Nezkoumám sebe, ale u druhých to sleduju s vášní.
Zkoušel jsi psát na objednávku? Jestli ano, tak jaké to je přizpůsobit se potřebě inscenace nebo osobnosti interpreta?
Těsně před sametem jsem nahrával hudbu pro animovaný film i divadlo. Naštěstí jsem nemusel rýmovat na přání. Nikdy mi moc nešlo takové „náhle vstoupí bílý pán do dveří… í á uhá é blé…“ Po revoluci jsem složil pět variací na mýdlo Helada. Folková reklama je nevyužitý potenciál. Tehdy mě s ní vyhodili… naštěstí. Občas mě ale osloví někdo s tím, že si vybere slogan, zjednoduší ty mé kecy a podepíše se coby spoluautor. Ale co by jeden neskousnul, aby se občas zaslechl v rádiu.
Jak důležitý je pro písničku text? Víc než melodie?
První tě napadne 50 : 50. Litanie, rap, skandovaná píseň, to neberu za seriózní hudbu. Amíci jí říkají trefně muzak… brrr brrr. Vývoj hudby se ocitá v koncích: variace na poslouchatelné kombinace dvanácti tónů se stále opakují. Text má mnohem víc permutací, takže po většinu času myslím textově. Hudba je ale vozejček, na kterém sdělení dovezeš až kamsi do nitra posluchače.
Jaké vlastnosti musí mít dobrý písňový text?
Melos, napětí, zkratku, vývoj… neotřelost. Myšlenkový oblouk, jazykovou čistotu, co já vím. Rým neuškodí, ale není podmínkou. Nápad, styl, sdělení, zpívatelnost sloganu. Ale kdo z nás to všechno má? Musím sám sebe překvapit!
Texty by měly respektovat český jazyk. Souhlasíš?
Pár obrácených přízvuků se snese, nesmí ale převládat. Místo automatických rýmů volívám asonanci, zvukovou spodobu, vnitřní rým. Ale nejlíbezněji zní neokázalé veršování lidových autorů. Staň, Andulko, hore, už sú bílé hore. Kravy nedojené vyháňaj na pole.
Co si můžeme odnést z lidové písně – z její formy a obsahu?
Celá vyprávěcí tradice je postavená na opakování. Všechny žánry včetně sci-fi, syráků, fantastiky najdeš už v Odysseji. Lidovost nelze napodobit, jen skutečně prožít. Folkař by měl mít nějaké zaměstnání, vzdělání, jeho dar sdílet s lidmi věci netušené vychází z vnitřní potřeby.
Padla zmínka o obrácených přízvucích. Vadí ti?
Někdy pobaví, třeba u Suchého. Jindy naopak. Od doby, co scénu převálcovali rappeři, tak hodně. Ale zamknu si uši, mozek, neposlouchám. Demokracie básnění je bídná náhražka za mizející vliv učitelů, farářů, písmáků, buditelů. Čeština se brání synkopaci, ale právě v tom je výzva. Slovenština, francouzština přímo hladí, angličtina drásá, italština plyne, portugalské fado a cikánská píseň… všechny jazyky mají svou hrdost.
Od šedesátých let žije obecné mínění představou, že píseň je tehdy dobrá, když je v ní obsaženo hluboké poselství. Platí to? Myslíš, že posluchač při koncertním provedení stíhá vnímat složitější obsah?
Hluboká poselství jsou v Bibli, v Písni písní, v Žalmech. Každý má kousek té velebnosti v duši. Máme jedinečnou šanci je oslovit, probudit, povzbudit. Posluchače se snažím ponořit do světa písně, ale co stihneš za pár minut?
Čím se liší písňový text od básně?
Prožíváním emocí teď a tady. Píseň vznikla patrně jako mnemotechnická pomůcka putujících vypravěčů. Je to artikulovaný výdech. Blbá báseň zanikne, pitomý text ti média vtlučou do hlavy.
Máš nějakou vlastní pracovní metodu? Začínáš od refrénu, od první sloky? Máš nějakou databanku nápadů? Ostatně, co je pro písňovou formu důležitější – první verš nebo hlava refrénu?
Dřív jsem si psal na kousky papíru, do školních sešitů, opakoval si první strofy – další už umím zaimprovizovat a na místě někdy stvořím pregnantnější verš. Za padesát let jsem obrousil hrany všech žánrů – metodu nehledám, snad kontinuitu paměti. Teď si nahrávám nezhudebněné texty, v jednom tempu píšu slova, která kolem plynou jako loďky na Vltavě. Je to zdlouhavé, místy marné, ale každý drobný úlovek zase musíš pustit k vodě, nechat ho, aby jej snad vylovil a zdokonalil kolega.
Pamatuješ si své texty nebo si je musíš časem osvěžovat?
Nepamatuju si jména, ksichty, pletou se mi roky, ale hudba tě vynese ze zapomnění, napoví mi.
Máš nějaké ideální inspirující místo nebo prostředí? Jsi spíš noční nebo denní skladatel?
Noc je imaginární, sluší rozletu do šířky, ráno spíš osekává myšlenkové skoky, nedůslednost. Někdy si připomenu texty, které psal ještě třicetiletý Kundera. Vidím cizí chyby, ale nemám sil ani chuť je donekonečna opakovat. Písnička se dere na povrch jako lví mládě, je roztomilá v okamžiku zrodu, ale drsně nevybíravá v dospělosti. Přitom si některé melodie zpíváme podvědomě či poučeně dodnes. Text obrušuje bystřina kolektivní paměti, soutěží v ní a přisvojují si ji znesvářené generace.
Míváš při psaní hodně odpadu?
Odpad je cenná hlušina. Požehnaně kyne. Občas ho zkouším recyklovat.
Cítíš předem, že se ti ta skladba povedla?
Poznám, kdy jsem mimo. Ale povedených písní, které by stály za krádež, je deset, možná patnáct. Tedy slabé procento. Ale všechny jsou jedinečné, je to někdy pořádný kus masa, který jsem si dobrovolně vyrval z těla.
Na kterou písničku jsi nejvíc hrdý? Kdyby po tobě měla zůstat jen jedna píseň, která by to byla?
Astrolog. Malá sonátová forma s tématem, protitématem, provedením, kadencí a návratem. Mozart se ovšem usmívá, sype árie z rukávu v několika jazycích.
Uvažuješ při psaní textu, jak by mohl vypadat klip?
Jako filmový režisér mám vyhraněný smysl pro vizualitu. Dřív jsem měl lyrické nápady. Už ne. Sotva si dovedu představit sbor vysloužilých souputníků na pozadí uhnaných střihů, s držkami neustále v popředí.
Nakolik se dá do textu vmontovat epický příběh, nebo dokonce historka?
Dylan tká perský koberec z tradice a současna, jeho mikropříběhy duní v pozadí. Americká písňová tradice zaznamenala příběhy psanců, lůzrů, tragických lásek, hráčů, osamělců, kovbojů… na nás zbyli spíš fízlové a komouši s jejich tlustými zadky, vyleštěnými na schůzích. Sama konstrukce šestiraňáku s otáčivým bubínkem obsahuje dějiny – ruská ruleta naopak představuje zmar, chandru, prohru, s odporným grófským sentimentem a cikánskou hudbou v pozadí. Kovboj je soběstačný hrdina, můj současník je konformista, vláčený uměním možného. Snad je ale jedna věc společná: tíhnutí k sentimentu, k histrionství, k překypujícímu egu.
Když dnes slyšíš některé své písničky, míváš někdy pocit, že bys v nich něco změnil? Jiné slovo, jiný verš, celá místa?
Píseň mám ve své moci, jsem její demiurg. Alespoň když ji píšu. Spíš škrtnu celou sloku, do veršů se mi moc zasahovat nechce, ale na pódiu často vymyslím lepší rým, uzemním píseň. Jenomže to je vždycky improvizace. Sotva dozpívám, už o ní nevím. Mám dojem, že bych měl spíš škrtat v životě.
Říká se, že člověk zpívá, protože prožívá nějaké zvlnění emocí. Protože má radost nebo chce přebít smutek? Co z toho je ti blíže?
Jak kdy… Někdy mám nutkání převtělit se do jiné bytosti, utéct před sebou, ale pak vylezeš před lidi a nic jiného než tvá vlastní kůže ti nezbývá. Jsme všichni špatnými herci, ale víme o tom. Smutek prodává, emoce ještě víc. K stáru člověk vyhledává usebrání, intimitu, směřování k dobru, ale materie tě vždycky předežene a donutí tě jít až na hranici sebedestrukce. Nestěžuju si, jen konstatuji. To je nakonec úděl písničkáře: nemůže sám sobě poručit.