Příběh vzkříšení The Ecstasy of Saint Theresa. Sláva v Anglii, americké hitparády i kafkovský konec

Sedíme na gauči ve sklepě pod zubařskou ordinací v Karlíně. Zkušebnu překvapivě zdobí loga rockových kapel a my posloucháme na kost ohlodanou Extázi, která má taky pořádnou ránu. Minimálně Marek Frič za bicími do toho tříská s nekompromisností britského řezníka. „To fakt chcete poslouchat kapelu bez zpěvačky?“ diví se Karel Drašnar, který za klávesami časuje zvuky a hlídá vokální linku. Kateřina Winterová má totiž zrovna práci v divadle. Ale nám to opravdu nevadí. Uprostřed místnosti sedí Jan P. Muchow, posílá do nás hypnotické basové linky, až to brní po těle. Ještě to není kompletní, i tak je skvělé po tolika letech zase slyšet jednu z vůbec nejoriginálnějších tuzemských kapel.

Ecstasy of Saint Theresa se na scénu vrací se sympatickou obyčejností. Čemuž ostatně odpovídá, že první koncert tak trochu na tajno odehrála už před rokem na školní besídce.

Wlado: Opravdu byl impulsem k návratu kapely koncert ve škole?

Je to tak, ze zimního spánku nás opravdu vytrhla základní škola, kam chodí naše děti. K výročí založení školy tam totiž loni na dvoře připravili koncert. Měl dost zajímavý line-up. Hráli tam PSH, Lenka Dusilová, Vojta Dyk, EOST – všechno kapely rodičů, jejichž děti školu navštěvují…

W: Co by za takovou sestavu dal kdejaký festival…

Právě, vždyť tam jsi měl deset Cen Anděl na metr čtvereční. Nás to tehdy moc bavilo. A když jsem dal na svoje sociální sítě fotku ze zkoušky, hned se nám ozvala spousta lidí, co se děje a co že to chystáme. Pak vyšel článek u vás v Headlineru a najednou nám začaly chodit nabídky na festivaly. A tak jsme se rozhodli, že do toho jdeme – máme na to rok, tak to přece zvládneme připravit. Takže děti byly jeden z důvodů „zimního spánku“ kapely. A teď se staly tím, co nás opět probudilo.

W: O tobě se ale ví, že hraní koncertů všeobecně nemáš rád. Školní dvorek to změnil?

Ne, moje láska ke hraní je pořád stejná. Je to neláska, jak by řekl Václav Klaus. Princip fungování v kapele je ten, že napíšeš písničky, hraješ koncerty, a když máš štěstí, tak je někde natočíš. A mě nejvíc baví fungování ve studiu, proto se mu také celý život věnuji. Je to i kvůli tomu, že ve studiu nejsou diváci. Pořád mám velký problém být před lidmi. Překáželo mi to vždycky. Vlastě už v dobách, kdy jsem ještě hrával fotbal. Pokaždé, když se přišli podívat rodiče nebo kamarádi, hrál jsem hůř, než když jsem v publiku nikoho neznal. Máma mě nikdy neviděla dát gól. Já se prostě před lidmi cítím nekomfortně.

Honza: Ale něco se v tobě asi zlomilo?

Většina vlastností, které máš, se ti věkem jen prohlubuje a je to s tebou horší a horší. U mě se ale naštěstí jakž takž zlepšuje a funguje takový ten přístup: „I don’t give a fuck – je mi to jedno.“ Nebudu přece kňourat, že je mi něco nepříjemné. Vždyť mám kapelu, lidi ji chtějí vidět… tak to je přece lepší, než že jsem cíťa a není mi na pódiu úplně perfektně. Jsou i horší věci. Nedávno jsem byl na poslechovce a besedě k 30 letům alba Free-D (Original Soundtrack) a na tom albu skoro není písnička pod deset minut. Dopadlo to tak, že jsme s Pudinkem (Jan Gregar, tehdejší baskytarista kapely – pozn. redakce) celu tu dobu seděli na pódiu a lidi na nás koukali, zatímco hrála naše desítky let stará hudba. Já se celou dobu proklínal, že jsem ty skladby tehdy nezkrátil! V tu chvíli jsem si říkal, že je opravdu lepší hudbu hrát než u ní jenom sedět. Je potřeba svoje problémy překonávat a občas se kousnout. Asi dvakrát v životě jsem se topil, a hele, teď je můj nejoblíbenější sport plavání.

Ztracené poklady

H: Co všechno teď EOST konkrétně chystá?

Pojedeme festivaly, pak máme na podzim jeden koncert v Brně na Flédě, Ostravu a dvakrát pražský Palác Akropolis. Nechtěli jsme to přehánět a nechtěli jsme bláznit. Mile nás překvapilo, že se pražský koncert hned vyprodal a mohli jsme přidat další. Jinak už mám napsané dvě skladby, ale Katka má teď premiéru v divadle, takže pořád zkouší a hraje, plus má natáčení, tak jsme se k nim zatím nedostali. Můj plán byl, aby aspoň jedna věc vyšla k prvnímu koncertu, který bude na Rock for People. Ale to už teď není reálné, takže nové věci půjdou ven až asi před těmi podzimními koncerty.

W: Na festivalech tedy bude „klasický“ comeback a jenom staré fláky?

Lidi nás naposledy mohli vidět před osmi lety na koncertu k narozeninám Radia 1. A další nás neviděli třeba i přes deset let. Ti podle mě ani nejsou zvědaví na to, co jsme teď upekli, a spíš budou chtít slyšet ty „Neony“ a písně, co znají. Byť třeba v jiných aranžích. Když jsem byl kdysi v Paláci kultury na Velvet Underground, taky jsem je chtěl slyšet tak, jak jsem je znal z nahrávek. A když Lou Reed schválně zpíval jiné melodie, tak mě to spíš štvalo. Tehdy jsem se zařekl, že na takové „revivaly“ už nikdy nepůjdu. Tak otřesný ten zážitek byl. Já jsem přitom paradoxně člověk, který rád věci mění, a říkám, že definitivní verze nikdy neexistuje. Jenže kdyby někdo udělal novou verzi filmu Extase, tak chci pořád vidět Hedu Lamarrovou, ne… třeba Jennifer Lawrence. Nic proti Jennifer samozřejmě.

H: Půjde o jednorázový comeback, který zase usne? Anebo je váš návrat dlouhodobější?

To je zatím otevřené, všichni víme, že „doba albová“ je definitivně pryč. Navíc my jsme vždycky upřednostňovali EPčka. Nepotřebujeme nutně točit album jako důkaz, že jsme se vrátili.

Už od října se scházíme a zkoušíme. Když natočíme aspoň jeden singl, přijde mi to dostačující, protože nahrávka je přece jen pořád status toho, že kapela existuje. Bez ní bych to považoval za zbytečné.

W: A jak to tedy bylo konkrétně? Loni v říjnu jste se sešli ve zkušebně, ty jsi zapnul svůj syntezátor Korg, najel staré presety…

Jenže ten Korg už právě nefunguje – sháněl jsem někoho, kdo by mi ho spravil, ale nešlo to. A tak připravujeme všechno úplně znovu. Některé složky, kde jsem měl podklady z alba In Dust 3, už ani nešly otevřít. Koupil jsem si tehdy disk, co stál jako čtvrt Fabie, protože tenkrát tvrdili, že v něm soubory vydrží navždy. A nic. Nepomohli ani experti z Brna, kam jsem ho poslal na opravu. Některé věci jsou tedy znovu postavené a rekonstruované, ale studiové stopy desek Slowthinking a Watching Black máme původní. Ty jsem měl zazálohované na nějakých obyčejných levných discích, které kupodivu drží. Ale co je důležité, hned jak jsme začali zkoušet, bylo to skvělé. Měl jsem pocit, jako bychom hráli naposledy včera. Mára zabouchal na bicí, já vytáhl špunty do uší, protože on to opravdu nešetří. A ten pocit byl jako před lety. Úplně přirozeně…

Kafka, Švejk a extáze

H: Pojďme teď trochu do histore. Jak se vlastně stalo to, že kapela The Ecstasy of Saint Theresa se stala kapelou jednoho muže?

Jan P Muchow: Myslíš, když odešla Irna (Irna Libowitz – zpěvačka kapely mezi lety 1990–1994 – pozn. redakce)?

H: Přesně, byli jste kapela před vrcholem. Měli jste smlouvu u dobrého vydavatelství v Anglii, natáčeli u Johna Peela. A najednou místo slávy… konec.

Už když jsme finišovali desku Free-D (Original Soundtrack), bylo poznat, že je Irna myšlenkami jinde. Nebyla tolik ve studiu a sama už nechtěla být ani v té kapele. Zpívat před lidmi jí nic neříkalo, netoužila po tom být součástí hudebního průmyslu, navíc se zamilovala a kombinovat život v Praze a Londýně pro ni bylo složité. A tak chtěla odejít. Petr Wegner a Honza Gregar zase chtěli hrát rockovější věci, než byly písničky, které jsem skládal. Tak jsme se nakonec jako kamarádi rozešli a já si nechal název. Chtěl jsem k sobě zase najít zpěvačku, jenže jsem nechtěl žádnou, která už někde zpívala. Chvíli mi to zabralo, než jsem našel Katku…

W: Počkej, počkej. Musíš nám říct něco o vašem posledním koncertu v původní sestavě v pražském Planetáriu. Vždyť o tom se reálně psalo po celém světě. Vydavatelství za vámi dokonce do Prahy poslalo letadlo z Anglie plné novinářů. To byl ten okamžik, který vám měl otevřít dveře ke globálnímu úspěchu.

Jenže my je sami zavřeli. Byl to úplný nesmysl. K tomu úspěchu jsme přišli jako slepý k houslím a stejně joudovsky jsme z toho kolotoče vyskočili. Měli jsme štěstí, jenže nakonec se to celé odkopalo. Nikdy jsme nic nedělali se žádnou vypočítavostí.
Všichni jsme vyrůstali a dostávali rozum v úplně jiném zřízení, než v jakém žijeme dnes. Vůbec jsme si neuvědomovali, co a na jaké úrovni to tančíme. Do jaké pozice jsme se z postkomunistické Prahy vlastně dostali. Najednou jsem hrál fotbal s Portishead a Fat Boy Slimem. Náš kolega z labelu byl Paul Weller! Byli jsme na MTV, do studia za námi chodil Paul King. Kontaktoval nás Phill Glass a Robin Guthrie z kapely Cocteau Twins nám nabízel, abychom u něj ve studiu dělali desku. The Cure nás pozvali jako předkapelu, Placebo po mně později chtěli remixy… Tohle všechno se nám stalo postupně. Ale hlavně přirozeně. Nám v začátcích zkrátka přišlo normální, že nás v Praze sháněl John Peel z BBC, že s námi chce natáčet…

H: A je pravda, že vás nesehnal?

No nesehnal. Volal k nám domů, já byl ve zkušebně, tak u mámy nechal na sebe číslo do hotelu… Ne že bychom si toho všeho nevážili. Spíš to bylo ve stylu lehce nabyl, lehce pozbyl…

H: Vraťme se k té scéně z Planetária. Že to bude váš poslední koncert, jste už věděli?

Věděli. Asi tři čtyři dny předtím nám totiž Irna řekla, že pak odletí se svým přítelem do Anglie a tím končí. To už jsme věděli, že jsou za námi na cestě lidi z vydavatelství Go!Discs s plným letadlem novinářů. Naše deska už je v té době stála tisíce liber. A ještě nám přivezli anglickou předkapelu. Jen si to vezměte. To bylo něco šíleného, že nám bude v roce ‘94 hrát v Praze britská předkapela! To nikdo nechápal. Tím méně my…

H: Spíš nechápu, jak jste firmě oznámili, že končíte.

No hlavně kdo jim to řekne? Shodli jsme se, že jim to Irna musí říct sama. Šli jsme na večeři do Radosti FX, protože to bylo tehdy jediné místo v Praze, kde bylo vegetariánské jídlo. A já začal, že Irna chce něco říct… To, co následovalo, nebylo příjemné. Na druhou stranu, oni s námi už zažili takové věci. S oblibou říkali: Praha–Kafka–Švejk, to jsou vždycky problémy.

Limahl a Portobello Road

H: Co si s vámi prožili?

Smlouvu s námi podepsali, protože nás viděli hrát v Londýně a líbila se jim nahrávka, kterou jsme natočili pro rozhlasovou show Johna Peela na BBC. Když jsme se s Johnem konečně sešli, pozval nás k sobě na session. Tehdy se nahrávky od něj vydávaly, ale většinou až po pár návštěvách. Rozhodně nebylo zvykem jít ven hned s první nahrávkou. Ale u nás to tak bylo. A ta první session v Británii okamžitě vystřelila do hitparád! Všechno se dělo rychle. Měli jsme smlouvu, jenže když jsem se o pár dní později vrátil do Prahy, zjistil jsem, že nám vykradli kompletně zkušebnu.  Volal jsem do Anglie, že to, co jsme nahráli, už nikdy v životě nezahrajeme. Byl jsem bez kytary a bez všech efektů, kterých jsem měl asi dvacet, a pro naše písničky byly naprosto zásadní. Jenže ve zkušebně nezbylo nic.

H: Co jste dělali?

Na firmě mi řekli, ať jim napíšu seznam, co potřebuji… Dopadlo to tak, že jsem měl asi tři roky půjčený Fender Jazzmaster od skupiny The La’s, která měla známý hit There She Goes. Jejich kytarista se tehdy zrovna léčil ze závislosti, tak tu kytaru nepotřeboval. A časem jsem koupil i nové efekty. Ale už tehdy jsme začali být jiná kapela. To, že nám vykradli zkušebnu, byl důvod, proč je deska Free-D tak zásadně jiná. Začínali jsme na ní od nuly. Je to, jako když zapneš sampler – nic v něm není. S kytarou je to tak, že i když ti spadne na zem, tak zahraje nějaké tóny, a ty můžeš říct: „To je moje skladba!“ Ale když zapneš sampler? Tam prostě není nic! A to byla naše situace, prázdný stůl.

H: Měli jste prázdný stůl, ale podepsanou smlouvu.

V té době to ještě fungovalo tak, že koncerty podporovaly prodeje desek. A my měli smlouvu na pět alb, přičemž tohle bylo první. Ta smlouva byla pořádná – měla snad 500 stránek. Byly v ní definované periody a co se v nich bude dít. Pamatuji si, že perioda 5, pokud by k ní došlo, už by nám jen v zálohách vydělala úplný nesmysl. Jenže my o takových věcech vůbec nepřemýšleli. Neříkali jsme si, že když to vydržíme ještě tak dvě desky, budeme si moci koupit dohromady třeba Slapy a půl. V Česku jsme tohle vůbec neznali. Nechápali jsme, že můžeš podepsat práva ne něco, co ještě neexistuje. Ale v Anglii to tak bylo. My takovou smlouvu měli a podle ní všechno, co jsme měli v dalších letech natočit, přirozeně patřilo vydavatelské společnosti, která to ale předem platila.

H: To jim ta večeře v Radosti musela pěkně zhořknout.

Asi jo, věděli, jaké v tom mají peníze. Ale i tak jsme spolu řešili, co a jak dál. Lítal jsem na rozhovory, i když už se vědělo, že nemůžeme hrát naživo.