„Býváte i po těch letech pořád nervózní, co řeknou fanoušci a novináři?“ ptám se nejdřív Michala Prokopa. Z Ostraky jsou v tu chvíli venku dva singly a do jejího vydání zbývá několik týdnů. „Bývám, samozřejmě. Ale vždycky, a čím jsem starší, tím víc je pro mě klíčové, aby se to líbilo mně. To je hlavní,“ Uvažuje Michal Prokop. „Když to pak vyjde a lidé nebo novináři to cupují, tak mi na tom taky záleží, ale už to není tak důležité.“
Kdy jste na novou desku začal dávat dohromady první písničky?
Zhruba od léta předloňského roku, kdy jsem dostal první demáč od našeho basáka Wimpyho (Zdeněk Tichota, pozn. red.). Hraje se mnou už od roku 2000, ale nikdy jsem netušil, že má i autorské ambice. Z toho vznikla písnička V nákupáku, trochu latino, kubánská záležitost. Překvapila mě, nejen kvůli Wimpymu, ale celkově proto, že kluci v té naší třígenerační kapele začali sami od sebe skládat nové písně. To mě vybudilo, abych začal skládat i sám, což jsem už ani nečekal, že se podaří.
To byl první impuls k nové studiovce. Už od roku 2005, kdy jsem začal pracovat na comebackové desce Poprvé naposledy, jsem potřeboval vždycky nějaký impuls ke vzniku alba, trochu pošťouchnout od někoho nebo něčeho zvenku. A v případě Ostraky ten impuls přišel od kapely. Já jim jen řekl, že si chci vybírat texty sám, to byla jediná podmínka, a začali jsme postupně dávat dohromady materiál. Takže se na desce sešly skladby od kapely, moje vlastní a na závěr jsem upravil písničku Suchého a Šlitra Na shledanou. Tu znám a miluji dlouhá léta.
A to se samozřejmě nabízí otázka, jaký máte vztah k divadlu Semafor?
Jiří Suchý je podle mě největší osobnost českého, ba československého šoubyznysu. Na písničkách Semaforu jsem vyrůstal, když jsme se učili na kytaru a hráli první věci, byly samozřejmě ze Semaforu. Ale nikdy jsem od pana Suchého nic nenatočil. Kdysi jsem hrál v Kytici, ta měla premiéru v roce 1972 a byl to slavný návrat pana Suchého po smrti Jiřího Šlitra. Dodnes se hraje, i když v jiném nastudování. Já hrál v tom prvním a Miláčku byla jediná věc, kterou jsem z jeho dílny zpíval tehdy s Hankou Zagorovou. A pak jsme spolu ještě hráli na mém koncertě v Lucerně v roce 2006 Blues pro tebe, to byl svého času první český rokenrol. Ale že bych od něj něco natočil, to jsem se odvážil až teď Na shledanou. Něco jsem si k tomu brnkal, napadl mě ten riff a říkám si: ‚Vždyť ona je to vlastně bluesová záležitost!‘ Tak jsem udělal první demáč, poslal ho panu Suchému a on mi obratem odpověděl, že je to skvělé a líbilo by se to i Šlitrovi. To mě moc potěšilo.
První singl z nové desky.
Koho jste v Kytici hrál?
Já byl Truhlář Petr, to je postava, kterou Erben nenapsal, ale pan Suchý si ji tam vymyslel. Znáte ji? Viděl jste Kytici?
Znám, my jsme ji dokonce zkoušeli na gymplu v dramaťáku. Já hrál Vodníka.
Jasně, toho hrál v tom prvním nastudování Pepík Dvořák, to byl vlastně jeho vstup do Prahy. Tak já hrál s Hankou Zagorovou Truhláře Petra a nakonec jsem Kytici odehrál dvěstěpadesátkrát. Pak i s Petrou Janů, která po Hance převzala roli.
O desce Ostraka jste hodně prozradil už v minulém čísle Headlineru, kdy jste nám dal rozhovor ze studia. Mě mimo jiné zaujalo vyprávění o písni Vyrovnání, jejíž text jste dostal messengerem od vám tehdy neznámého textaře Mariána Zimy. Stává se často, že vám lidé takto posílají materiál?
Stává. Někdy jde o lidi, které třeba vůbec neznám, jako tento případ. Tady jsem ale vůbec poprvé dostal texty od Slováka. Ovšem napsané česky! Poslal mi jich víc, ne všechny byly úplně pro mě. Ale takto dostávám hodně textů od různých lidí, a i když mám pocit, že to zrovna není pro mě, i tak si je ukládám. A když jsem v případě Ostraky začal dostávat první demáče od kapely, byl to jeden z momentů, kdy se ke starším textům vrátím a některé si z nich vytáhnu.
Jaké další jste oprášil?
Třeba text k písni Hollywood od Michala Bulíře jsem měl uložený minimálně deset let. To se někdy stane, že i dlouho uložené texty vám po letech dobře sednou. A platí to i pro hudbu, na desce Sto roků na cestě (2012) mám písničku Ztráty a návraty, kterou jsem měl složenou od roku 1971, i když s jiným textem. Mimochodem, titulní písnička Ostraka zní jako naprosto současná záležitost, ale přitom mám ten text Michala Bulíře už nějakou dobu taky uložený. Singl Má vlast z minulého alba má taky text Jiřího Žáčka, který napsal už v roce 2009. Je zvláštní, jak se někdy ty texty dokážou s odstupem času trefit přesně do doby, aniž by to autor zamýšlel.
Klip v režii Michala Skořepy.
Takže většinou máte nejprve texty a pak vzniká muzika?
Z devětadevadesáti procent. Na této desce dokonce ze sta. Osobně se domnívám, že pro českou rockovou muziku je to daleko vhodnější model, než když máte muziku, na kterou se svahilskou angličtinou nabrouká demáč, a pak se do toho musí textař trefit. Neříkám, že to je špatně, můžou z toho být i dobré věci. Ale pro mě osobně je tato metoda mnohem lepší. Zaprvé vím hned, o čem ta písnička bude, protože sám texty psát neumím, to mi bohužel pánbůh nenadělil. Technicky bych to asi zvládl, ale nenapadají mě příběhy. A zadruhé mám takhle před sebou ten příběh i s tím, kde budou krátké a dlouhé slabiky, a podle toho můžu začít skládat. I kluci z kapely už se na to začali při skládání trefovat.
Tuhle metodu jsem se kdysi naučil od Petra Skoumala, který takto skládal se Šrutem. Tak vznikly všechny ty Koleje Yesterday i jiné slavné věci, které spolu složili. Vždycky měli jako první text. Je pravda, že když jsme s Josefem Kainarem začali v roce 1970 dělat na Městu Er, tak tam byla dřív muzika. Ale to je tím, že už měla anglické texty od našeho basisty Ládi Eliáše. A já to Kainarovi předal už nazpívané v anglických fragmentech a na to on pak napsal český text. A druhý příklad této metody je slavná píseň Snad nám naše děti prominou, to mi na mou muziku Vladimír Merta nabídl tři různé texty a já si jeden vybral. Ale jinak je pro mě text prvotní a klíčový.
Před měsícem jste pro Headliner prozradil, že jste netušil, jestli nová deska vůbec vznikne. Impuls k jejímu vzniku nakonec přišel, tak jak jste si znovu užil nahrávání ve studiu?
Ohromně! My tedy od covidu pracujeme dnes už běžnou metodou, kdy se demáče připraví už s nějakým základním aranžmá a pomalu je začínáme přetvářet ve studiu. Mám typ, kostru, groove, já do toho třeba přidám i nějaké nápady na dechy. Do toho se zapojí se svými nápady další kluci, hlavně Andy Čermák a Pavel Marcel, který má studio a může si to nahrát stejně. Už to nejsou demáče jako kdysi, kdy jsme zapnuli kazeťák a na něj nahrávali kytaru nebo piano. Teď máme tyto vícestopé demáče, které pustíme, a do toho nahráváme ve studiu základy živě. Kluci pak hrají do těch základů, a tak postupně jedna živá stopa za druhou nahrazují původní demáč, samozřejmě včetně houslí Honzy Hrubého i dechové sekce. Protože na rozdíl ode mě, oni umí opravdu dobře hrát, vždycky ty mé skladby nějakým způsobem rozvinou dál. A když nahráváme jejich věci, snažím se jim do toho zase trefit já.
Už nejsme kapela, která by se scházela ve zkušebně a kolektivně vymýšlela, tak jsme kdysi hrávali samozřejmě taky. Ale že bychom si dneska na nějaký čas mohli zamluvit studio, tam se zavřeli, skládali a nahrávali, to stojí takový čas a peníze… tak dneska už můžou nahrávat jen velké světové kapely. I když četl jsem, že takhle Petr Ostrouchov dával dohromady novou desku s Vladimírem Mišíkem. Já se ovšem jako producent snažím ty náklady uhlídat v rozumných mezích. Tahle metoda má své výhody i nevýhody, ale ty výhody podle mě převažují. A když si chceme zahrát naživo spolu, tak natočíme plnohodnotný živák. Mám oba způsoby práce moc rád, nejvíc si samozřejmě užívám to vymýšlení svých věcí, jak co zahrát a zazpívat. Stejně jako když kluci něco vymyslí pro mě, to jsem zase zvědavý, jak zhodnotí, jestli jsem se jim do toho trefil. Je to hezká vzájemná kooperace.
Kde se ve vás vzala motivace produkovat si nahrávku sám?
Já si desky produkuju sám už od roku 2005. Poznal jsem samozřejmě metodu externího producenta, ať už to byl Hynek Žalčík s Městem Er, nebo třeba Láďa Kantor, který produkoval Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti… Tenkrát byl producent spíš dramaturg a ideolog. Dnes je ta role jiná, spíš něco mezi hudebním režisérem a zvukařem. V jisté fázi vývoje jsem si řekl, že už to zvládnu sám. A na ty technické věci mám po ruce vždycky Pavla Marcela, který na sebe ve studiu bere roli výkonného producenta. Ale tu celkovou ideu nebo ekonomickou stránku alba si hlídám sám. Další výkonný producent je brácha Ivan, který má dohled nad výrobou a grafikou.
Při poslechu Ostraky mě nejprve napadlo, že jde žánrově o pestřejší desku než předchozí Mohlo by to bejt nebe… Už jste to trochu naznačil s kubánskými rytmy, to latino zazní ve více skladbách. Byl to záměr nebo se vám tak zkrátka sešly nové písně?
To se tak prostě stalo, nikdy moc neplánuju. Vždycky mě fascinuje, když někdo přijde a řekne třeba, že první, co vymyslel, je název, a pak se do toho ušitého chomoutu snaží něco nacpat. Myslím, že od určité doby už na nějakou žánrovou nebo stylovou jednotu moc nehledím a od Poprvé naposledy jsou to podle mě všechno dost pestrá alba. Takže mi to oproti předchozí desce o moc pestřejší nepřipadá, ale samozřejmě, vy to tak cítíte, tak to tak asi je.
To bych si zas nedovolil tvrdit.
No jasně, insider má na tu věc jiný pohled, než když to slyší někdo zvenku. Možná je to těmi autory muziky, i když na posledních deskách nás vždycky bylo autorsky víc. Od Koleje Yesterday jsem pochopil, že vedle sebe potřebuju mít ještě další autory. Já sám si sice dokázal napsat celou desku Holubí dante, ale měl jsem pocit, že nejsem tak dobrý autor, abych si dokázal napsat celou desku takovou, jak bych si představoval. Od té doby jsem měl vedle sebe Petra Skoumala, Honzu Hrubého, později pak Luboše Andršta, který se po letech vrátil do kapely. Takže vždycky nás bylo víc, ale byli jsme jedné generace. Kdežto na této desce jsem tam z mé generace zůstal autorsky sám. Honza Hrubý sice neskládal, ale samozřejmě se podílel na aranžích. Ty jeho housle bychom nikdo jako on neuměli. Ale tím, že se autorsky zapojili kluci mladší o generaci i o dvě, možná vznikla ta pestrost. Jsou to lidi, kteří na muziku koukají očima mlaďochů. Tím to může být. Ale rozhodně to nevzniklo tak, že bych si řekl: tak, a teď vyprodukuju pestrou desku a budu přemýšlet, jak té pestrosti dosáhnu. To rozhodně ne.
Singl z předchozí desky.
Podle čeho jste vybírali singly? Otvírák A přece ráno je asi jasný…
Úplně jasné to nebylo, na Supraphonu jsme nad tím zprvu s Karlem Denišem (editor vydavatelství, pozn. red.) přemýšleli. Když jsem A přece ráno od Andyho, který je složil, dostal, tak jsem to cítil jako otvírák. Říkal jsem si: sakra, to je dobrý na úvod! Jenže jak se dokončovaly další skladby, přibývaly v nich nápady a aranže, najednou se nabízí víc adeptů na singl. Takže jsme nad tím přemýšleli a nakonec zvolili jako singl ten otvírák. Protože, upřímně, ono často to, co vás napadne jako první, je i nejlepší.
No a pokud jde o Ostraku, tak když jsem dospěl k názvu alba, bylo jasné, že jako singl vyjde i Ostraka. Přitom to vůbec není singlová písnička. Když jsem vloni režiséru Michalovi Skořepovi posílal tu desku ještě v hrubé verzi, už tam vypíchl Ostraku a Vyrovnání jako vhodné adepty pro klip. Takže i jeho pohled sehrál roli, proč jsme vybrali Ostraku jako druhý singl a začali k ní chystat klip.
Já měl tu čest si v klipu zahrát a mám na to samozřejmě hezké vzpomínky, i když ten klip je hodně temný. Jaké vzpomínky jste si odnesl vy?
Mně se to líbilo moc, ale u každého takového natáčení znovu a znovu zjišťuju, že filmařina je hrozná dřina. Speciálně pro mě bylo nejhorší, že jsem musel jenom sedět, koukat a čekat. Navzdory svému věku raději odehraju dvouhodinový koncert, kde se na pódiu pořád hýbu, než abych musel hodiny sedět a čekat, až mi režisér řekne, ať udělám tohle nebo tamto. Už jsem si takhle občas zahrál, ale moc těch klipů nemám. Poslední k Mé vlasti jsme shodou okolností točili taky s Michalem, ale tam jsem se zúčastnil jen části, zatímco většinu klipu natočila předtím na place Vilma Cibulková. Tady jsem byl od začátku až téměř do samého konce, což bylo namáhavé, ale když jsem viděl, jak se to rodí, a Michal mi ukázal první záběry, tak jsem věřil, že z toho udělá opravdu majstrštyk.
Ještě tento měsíc vám k desce začne turné. Jak se na ně těšíte?
Těším se! Od našeho vánočního koncertu jsme nehráli, jen pár koncertů v triu, ale jako kapela začneme až 28. dubna v brněnském Sonu tři dny po vydání desky, na to se těším moc. Akorát budu muset udělat jednu věc, do které se mi vůbec nechce, a sice připravit setlist. Upravit repertoár, abych tam dostal nové věci, kolik jich bude, které vybrat a které ze starých vyhodit. Zkrátka budu muset říznout do masa. Když hrajete stejně dlouho jako já, tak máte věci, které v tom setlistu zkrátka musí zůstat, i když už se hrají čtyřicet let i víc. Tak jak to poskládat? Do tohoto rozhodování se mi moc nechce, ale budu to muset udělat.
Píseň Petra Skoumala a Pavla Šruta.
Vloni uběhlo čtyřicet let od vydání Koleje Yesterday. Oslavil jste to nějak?
Oslavili jsme třicítku, to tehdy Supraphon vydal krásnou reedici. Ale teď? Já to vždycky akorát řeknu na koncertě, že už to je čtyřicet let. Nějakou oslavu jsme moc neplánovali, spíš jsem se soustředil na nové věci. Samozřejmě, na koncertech z ní pořád hráváme, to by nám lidi neodpustili, kdybychom ty zásadní skladby vynechali. A i já sám bych považoval za škodu, kdyby to tam nebylo.
O Koleji Yesterday se často mluví a píše jako o jedné z největších rockových desek 80. let v Československu. Jak na takové komplimenty reagujete?
Myslím si, že je to pravda. Neskromně, člověk se musí umět pochválit, že jo. Ale vážně, žádná moje deska nikdy nedostala nějakou cenu. Žádné Anděly, jejich předchůdce Gramy nebo ještě dřívější. Sám jsem nějaké ceny dostal, moc si považuju třeba Anděla za Síň slávy, ale ocenění desky ani jedno, pokud nepočítám zlaté a platinové desky za prodeje. Kolej Yesterday je zkrátka moje nejslavnější deska. Zásadní byla i pro mě osobně, protože na ní jsem nastoupil tu cestu, na které jsem dodnes. To znamená autorský tým, dělat na hotové texty, text jako takový musí být důležitý. Taktéž jsem začal dělat s lidmi, jako je Honza Hrubý, který tehdy přišel do kapely, zásadně tu desku ovlivnil a začala spolupráce, která trvá přes čtyřicet let. Proto je to pro mě klíčová deska. Do jaké míry je klíčová pro vás a pro publikum, to není na mně, abych posuzoval. Ale neskromně si myslím, že na těch soudech asi něco je.
Druhá věc, kterou si myslím, že následující alba nebyla o nic horší. Ale u každého toho díla je potřeba, aby bylo nejen dobré, ale aby se taky dokázalo ve správnou chvíli trefit na správnou parketu. A to je právě příběh Koleje Yesterday, která přišla přesně v době, kdy pro ni na tehdejším trhu byla mezera. Její úspěch je kombinací jak kvality díla, tak schopností trefit se přesně do té správné doby. Což není případ těch dalších desek. Blues in Soul byla první rhythm and bluesová deska v Československu, Město Er první artrocková deska, ale vyšla v malém nákladu, pak přišla normalizace a bylo vymalováno, už nemohla znovu vyjít, do revoluce žádná reedice, to jsou přesně ty příklady, jak se člověk nemusí trefit do té doby, aby všechno klaplo jako u Koleje Yesterday.
Když dnes Kolej Yesterday poslouchám, pořád mě tam nepřestává překvapovat, jak v sobě dvě skladby, konkrétně Tramvaj a hlavně Blues milenců z kina Svět, mají až funkový groove. Jak jste se k tomu z blues dostali?
Ono to není zas tak daleko, funková muzika je taky černá muzika. Já na soulu začínal, a funk je jeho modernější odnož, takže mě to nepřekvapuje a ani bych to za nějaký skok neoznačil.
No dobře, ale má to koule a ta basa v obou skladbách je zabijácká.
To je dobře! Miky Bláha byl dobrý basista, už na nás bohužel taky kouká z muzikantského nebe. Mimochodem, on je u Tramvaje taky autorem textu. A Noc je můj den, první Andrštova písnička, se kterou k nám v roce 1969 přišel do kapely a dodnes ji občas hrajeme, má taky Mikyho text.
Před Kolejí Yesterday jste vydal desku Holubí dante, na jejímž konci se nachází hardrockové medley Všichni, kteří hráli s námi. Jsou tam slyšet Deep Purple, Jimi Hendrix, Led Zeppelin a spousta dalších. Jak to v tom roce 1980 nechal bolševik projít?
Kolem toho byl obří skandál. OSA, ta tehdejší bolševická, byla proti a nejdřív to vypadalo, že ta deska půjde celá do stoupy. To je přesně album, které vznikalo ještě tak, že byla nejdřív muzika a pak texty. Složil jsem to, Vladimír Poštulka napsal text a já měl představu, že do toho dáme takovou směsku riffů a témat. Nejsou to jen hardrockové věci, je tam Ray Charles, Stevie Wonder i Beatles, zkrátka všichni, o kom se v té písničce zpívá. Dostat to přes tehdejší OSA bylo hrozný. Desku nakonec zachránil Jiří Malásek, tehdejší šéfredaktor Pantonu, který to někde nahoře, možná na ÚV KSČ domluvil. Takže jsme to nakonec mohli udělat s tím, že se to označilo jako „směs“ a mně ani Poštulkovi nepřiznali autorství. Napravilo se to až po revoluci, když tehdejšího komunistického ředitele OSA pana Flosmana vyhodili, a mohlo se to uvést tak, jak to původně bylo složené. Holubí dante kvůli tomu kdysi dokonce vyšlo s nálepkou na zadní straně, která zakrývala mě a Vláďu Poštulku jako autory, místo toho na ní bylo slovo směs. To byla nepříjemnost, se kterou jsme se tehdy při vydání potýkali. Ale já jsem to tak chtěl, vždyť ta skladba je hold všem, které jsme tehdy poslouchali, a dodnes si za ní stojím.
Snad nám naše děti prominou je skladbou s textem Vladimíra Merty.
Hrávali jste třeba i nějaké covery?
Ani ne, já moc nemám rád to tehdejší přezpívávání do češtiny, snad s výjimkou Petra Kalandry, jeho covery byly vynikající. Samozřejmě, když jsme se v začátcích učili hrát, tak jsme měli převzaté věci, na samém začátku jsme vlastně nic jiného ani neměli, ale snažili jsme se to zahrát co nejvěrněji originálu. I když jsme si tam občas nějaké nové fígle přimysleli, takže by se to dalo nazvat covery. I ta deska Blues in Soul, kde jsou s jedinou výjimkou převzaté věci, jsou covery, protože jsme si je ve studiu nějak upravili. Dodnes občas nějaký cover s kapelou zahrajeme, v triu jich máme dokonce víc. Lidem se to líbí a mě to baví. Ale takové ty tehdejší typické covery, kdy se přetextoval originál do češtiny, to nebylo pro mě.
Vrátil bych se v čase ještě dál, k desce Město Er. První, co mi vždy naskočí při jejím poslechu, je Salisbury od Uriah Heep. To je podobně koncipovaná epická skladba, dvacet minut, silné dechy, chorály. A divím se, že to v roce 1971 mohlo vyjít, vždyť už nastupovala normalizace?
Ono to vzniklo o dva roky dřív, kdy jsem Město Er složil jako dvě samostatné skladby s anglickými texty. Propojení do jedné dlouhé způsobil až Kainar, který to spojil v jednom textu. A že to nakonec vyšlo jako dvacetiminutová skladba na celou jednu stranu desky, za to vděčím Czieslawu Niemenovi, kterého považuji za vůbec nejvýraznější uměleckou postavu tehdejšího východního bloku. My s ním v roce 1970 hráli několik koncertů v Polsku. Tehdy vydal desku Enigmatic, na ní je píseň Bema pamięci rapsod żalobny s hudbou na báseň Cypriana Kamila Norwida. Rozsáhlá dvacetiminutová skladba, se kterou mě Niemen hodně ovlivnil. I v tom, abychom oslovili právě básníka Kainara, aby ji otextoval. A taky mě inspirovala kapela Blood, Sweat & Tears, kterou jsem tehdy v Polsku viděl naživo a inspirovala mě v kompozičním a aranžérském postupu.
Z těchto zdrojů jsem pro inspiraci vycházel a musím objektivně říct, že významný přínos tomu dodal i Petr Hannig. Požádal jsem ho o velkoorchestrální aranžmá, protože to jsme nikdo neuměli. A on jako vystudovaný skladatel do toho přidal zase kousek další hodnoty, která, když se sečetla, vzniklo Město Er. Nic lepšího už podle mě z Hanniga od té doby nevypadlo.
To si myslím taky.
Ale tady mu musím objektivně přiznat, že ten jeho podíl byl značný a prostě se to i díky němu povedlo. Takže tak to celé vzniklo, a ještě se to mohlo natočit. Ale když bylo hotovo a deska měla podle edičních plánů vyjít, tak už přišla doba, která vydání vyloženě nepřála. Je to opačný příběh jako u Koleje Yesterday, kdy se deska do správné doby už bohužel netrefila.
Takže Město Er vzniklo před normalizací, ale vyšlo až po ní.
Ona už ta normalizace nastupovala, před ní jsme mohli vydat alespoň anglicky zpívanou Blues in Soul. Město Er mělo být taky anglicky, jenže s nástupem normalizace jsme je museli přepsat do češtiny. Ale aspoň jsme je stihli ještě vydat, i když ne v takové podobě, jakou jsme chtěli. Nemyslím hudebně, ale produkčně. Na obalu prvního vydání třeba vůbec nenajdete, kdo to nahrál, protože bubeník Káša Jahn mezitím emigroval, a některé věci zkrátka na tu desku nešly dát. Taková holt byla doba.
Když máte turné dnes, tak sednete do dodávky a po dálnici jste za dvě hodiny na druhém konci republiky. Ale jak se vám jezdilo tehdy, když jste měli hrát třeba v Ostravě? To musela být cesta na půl dne.
To teda byla! Jezdili jsme ve starém mikrobusu nebo jiných šílených autech. Dneska se to těžko vysvětluje, ale tenkrát se jezdilo starou dodávkou nebo náklaďákem Avia a vozili jsme s sebou třeba i péáčka. Dnes už řadu věcí zajistí pořadatel, ale my jsme tehdy vozili opravdu úplně všechno. Když už jsme někam jeli v 80. letech, tak jsme měli svůj autobus nebo Avii, jenže ty tehdy nešlo legálně koupit. Všechno to byly vyřazené vraky, které se musely sehnat nějak bokem přes bazar, protože technicky byly v hrozném stavu. Pamatuju si, že jsme měli jeden starý autobus, se kterým jsme přijeli na místo, vytahali věci, začali zkoušet a náš šofér si mezitím pod něj lehl a rovnou tam začal něco utahovat, abychom vůbec mohli v noci přijet domů.
Tenkrát nebylo možné sehnat vážně nic, od nástrojů po dodávku. To byly opravdu křápy, čím jsme jezdili. Jednou jsme v noci ze Šumperka museli jet vlakem, protože jsme po koncertě naložili, vyrazili domů a hned za městem nám u Volhy vyputovala ven zadní náprava. Tak nás policajti odvezli na nádraží a my ráno přijeli nočním rychlíkem na Wilsoňák s kytarami na zádech. Ale to k tomu patřilo, nás hraní a cestování bavilo. Dneska je sice pravda, že jedete po dálnici, ale ten provoz je kolikrát takový, že ani nevíte, kdy dojedete.
Hold vzorům.
Závěrem našeho rozhovoru si dovolím jednu osobnější otázku, s níž se vrátím zase do současnosti. Dovedete si představit, že byste ještě dneska dělal aktivní politiku?
Ne. Dovedu si představit jenom to, že už ne. Jsem opravdu rád, že u řady těch věcí, které se dnes v politice domlouvají, už být nemusím. Dnešní politika je už tak jinde, ideově, metodami i způsobem komunikace, než když jsem se jí věnoval v 90. letech, že to se vůbec nedá srovnat. A já na to ve svém věku už taky nemám energii. Šetřím si ji na jeviště, ale představa, že bych měl ještě dneska vlézt mezi politiky a rozhodovat o tom, o čem tam teď rozhodují? Ne, už ne.
Za pár týdnů vám vyjde nová deska, v průběhu celého jara máte turné, těšíte se na letošní rok?
No jasně! Já se na to hraní vždycky těším! Těsně před hraním sice občas přijde chvíle, kdy si říkám, že se mi nechce, ale pak tam přijedu, vylezu na pódium, ono to naskočí a už to jede. Moc se těším, hodně mě to nabíjí a hraju fakt rád, protože ty lidi, to je ohromný pocit. Já to říkal vždycky, že muzika je jedna z mála věci, která lidi spojuje. Společnost je dnes strašně rozdělená a koncerty jsou příležitost, kdy na lidech vidíte, že chtějí být spolu. A to je úžasný, protože v době sociálních sítí, kdy je každý tak trochu sám a pořád tam na něco kouká, na koncertech naopak vidíte, že ti lidé někam přijdou a chtějí ten čas strávit společně. A to mě baví a nabíjí energií, abych to mohl dělat dál.
Dvacetiminutový epos Město Er.