„S Marcusem si děláme legraci, že jsme jen lítali po krámech a sháněli klobouky a boty, místo abychom dělali muziku,“ směje se Marpo, když se pozastavím nad tím, že na rozhovor dorazil v kšiltovce místo klobouku, který má na přebalu alba. Když chce člověk nahrát pořádné country, líp se to dělá v Tennessee než v Praze, tak Marpo s kolegou z kapely Marcusem Tranem vyrazil do Nashvillu. A tak vznikla deska Cowboys & Dreamers.
Z Ameriky tentokrát odjížděl s pozváním, aby zahrál na showcase festivalu v East Iris Studios, kde nahrával novou desku Post Malone. A stačilo málo a jako divák nasál atmosféru Texas Country Music Awards. Vzhledem k jeho stále se prohlubující lásce k žánru country se to jistě jednou stane. Každopádně teď v Marpově životě nastala etapa, v níž hrají hlavní roli housle, banjo či pedal steel kytara…
Mluvíme spolu ještě před vydáním nové desky. Možná leckoho překvapí…
Vlastně nevím, co mám očekávat. Do minulých desek jsem dával hodně nadějí, které nevyšly tak, jak jsem doufal. Teď z toho mám vlastně trochu strach. Myslím, že jsem odvedl svoji nejlepší práci, a tím pádem naděje zase stoupají. Zatím jsem se sice setkal jen s dobrými reakcemi, ale co deska opravdu udělá, teprve uvidíme. Jsem zvědavý na reakce samotných fanoušků, protože tentokrát jsem opravdu natočil písničky. Když jde o rap, říkám vždycky tracky, ale tohle jsou zčásti fakt písničky. Uvidíme, jak to vezmou. Ale můžou se každopádně těšit i na nové tracky, které navazují na staršího Marpa. Mám skoro připravenou ještě jednu rapovou desku, kterou chci vydat na podzim a pokřtít ji v Roxy.
Co se nového alba týká, nečekala jsem, že se při jeho poslechu několikrát dojmu.
Fakt? Děkuju. Vždycky jsem říkal, že moje songy dělá sám život. Rap je kouzelný v tom, jaký je to občas egotrip: „Jsem nejlepší a takový a makový.“ Mně ale vždy šlo nejlíp psát o životě – a to musí člověk něco zažít. A paradoxně čím je starší, tím je toho míň, protože se nějakým způsobem usazujete. Naštěstí se ale pořád něco děje a je o čem psát.
Na výsledku se samozřejmě podepsalo, že jste nahrával v Nashvillu. Loni se vás Honza Vedral s wladem v rozhovoru ptali, co byste poradil mladému Marpovi, a v reakci na to, že jste hodně mluvil o Spojených státech, dodali „hlavně se furt neposílej do Ameriky“. Už jste tehdy věděl, že i nová deska bude vznikat za oceánem?
Teoreticky ano. Já už bych si to asi ani nedokázal představit jinak. Točili jsme i tady, ale mně i v rámci toho, že mám děti ve střídavé péči, připadá lepší na chvíli odjet. Když jsem doma, myslím na to, kdy jdou ze školy a že musím ze studia dřív, abych šel nakoupit, aby měly co svačit. Když vypadnete, je jedno, kdy přijdete domů. Pro mě je Amerika nejlepší varianta, i když samozřejmě nákladnější.
Čekala jsem, že budete mluvit o snech a zemi country zaslíbené...
To všechno je za mým rozhodnutím samozřejmě taky. Tyhle věci se spojí. Soustředíte se jen na muziku. Přítelkyni a dětem jsem volal třeba v sedm ráno a pak až v noci. Díky časovému posunu získáte v tom fantastickém studiu dostatečné okno na práci.
Proč konkrétně Blackbird Studio?
Je legendární, ale je to úplná náhoda. Znám v Nashvillu producenta country zpěváka Redferrina, který měl mimochodem taky hostovat, ale nevyšlo to. Řekl jsem mu, že bych rád nahrával v Nashvillu – doporučil mi pár studií. Je jich tam totiž šíleně moc. Bylo mezi nimi i Blackbird. Když jsem to viděl, věděl jsem, že chci tam. Jasná volba. Od Johnnyho Cashe tam nahrávali všichni. Od rocku přes pop po country. Volal jsem tam, mailoval a podařilo se. Těžší bylo najít termíny, Nashville je teď naprosté centrum muziky celých Států, všechno je vybookované. Chtějí tam kromě filmového Hollywoodu, který zůstává v L. A., nahrávat všichni. I hudební průmysl z Los Angeles se přesouvá do Nashvillu, všichni skupují studia. Universal teď například koupil East Iris Studio, kde třeba celoročně nahrává Yelawolf, což je mimochodem neuvěřitelné, že mají takové budgety.
Jaké to tam je?
Neskutečné, je to svým způsobem magické místo. Když nahráváte tady, už jste si to zažil milionkrát, a atmosféra vás tolik neposouvá dál. Jak to říct – nevybičuje vás k lepším výkonům. Člověk odvede standard. Ale tam vás na první dobrou berou trochu… jako když přijedou Rusáci, takže chcete ukázat, že něco umíte. Dýchne to na vás. My jsme dřív desky nahrávali vždy až ve chvíli, kdy jsme měli kompletní dema. Jen jsme vylepšovali zvuk. Tentokrát jsme jeli s polotovarem.
Aby to vznikalo na místě?
Já pořád hrotil, že to musíme dodělat a mít všechno připravené, ale Marcus mě krotil. Říkal – pojď, nedopisuj některý texty, já nedodělám všechny songy a dokončíme to tam. Zafungovalo to.
Zároveň to není celé jedna velká kovbojka a předváděčka toho, že jste nahrávali
v Nashvillu.
Songy vznikaly postupně a takhle to vyplynulo. Měli jsme původně čtyřicet demáčů, nakonec jsme jich vezli sedm. Dva jsme dodělali těsně před odletem a dva na místě. Úplně z nuly – Cowboys & Dreamers a Chtěli jsme.
Ta je zrovna celkem emotivní.
Má to být taková středoškolská high school písnička…
Není pro vaši bývalou ženu?
Ne, neodkazuje na ni. Myslelo si to hodně lidí, ale já jsem ji psal jako prototyp středoškolské lásky, která nevyšla. Chtěl jsem si zkusit vyprávění příběhu. Moc jsem jich v životě nenapsal, tak mě napadlo, že tohle by mohlo být fajn. Navíc vznikla rychle. Marcus začal hrát melodii a já automaticky začal zpívat refrén. Mě osobně zrovna tenhle song hodně baví, ale je to přesně písnička, u které si nejsem jistý, jak ji uchopí moji fanoušci.
Takže vás baví čím dál víc zpívat a ne jen rapovat?
Asi je to i věkem. Muzikantsky se vyvíjím, někteří lidé mi to vyčítají, ale já nechci být ve čtyřiceti stejný rapper jako ve třiceti. Člověk by se hudebně nikam neposouval a já vývoj cítím. I táta by na mě asi teď byl pyšný, kdyby to slyšel. Jeho rap nebavil, říkal, že to není muzika. Texty že dobrý, ale nic se tam neděje. Tohle by podle mě už poslouchat dokázal a bavilo by ho to.
Férový chlap je pro něj?
Ne! Nechápu, že si to každý myslí! To jsem napsal pro mýho kluka. Ale nikdo
to nepochopil.
Asi od vás perspektivu otce, co dává synovi rady do života, ještě nikdo nečeká. I když je pravda, že jste už dřív napsal písničku své dceři, takže proč ne…
Měl jsem pocit, že generačně už chlapi nepředávají synům gentlemanství. Chtěl jsem to Otovi trochu předat, dát mu fotrovský rady do života. Myslím, že ve čtyřiceti už můžu. Věnoval jsem mu to s přáním, aby se k ženám choval hezky. Pořád se řeší, kdo platí na prvním rande a kdesi cosi, ale já jsem v tomhle stará škola. Přál jsem si, aby si to zachoval i můj syn. Což ve finále, kdyby v Americe pozval holku na rande a zaplatil by, možná by ho ta holka ještě nakonec zažalovala.
Vy to máte od svého táty?
Nikdy mi nic nenutil. Dal mi nějaké rady, které jsem jako puberťák samozřejmě neposlouchal, protože to je věk, kdy věříte, že rodiče ničemu nerozumí. Všechno mi dojelo až po jeho smrti. Začala mi přibývat kapela, začali jsme víc hrát. Jeho vliv tam vždycky byl i v té muzice, ale to je tím, že je člověk z hudební rodiny. Někam to do palice nasajete a pak se to uvolní v ten pravý čas. I když moje děti mají zrovna éru, kdy muziku vůbec neposlouchají.
Mimochodem, hodně se mluví o vašem tátovi, ale i vaše maminka Hana Petřinová je z hudebního světa.
Byla tu první hudební manažerka. Jezdila s panem Mišíkem a tak dále. A umí hezky zpívat. Zpívá mým dětem. Pamatuju si, jak mě jako malého vzala na nějaký mejdan v Dejvicích, všichni hulili trávu a mně to hrozně vadilo – tehdy se ani nevětralo. Jsem každopádně mezi muzikantama opravdu od dětství. Ale s mámou moc muziku probírat nemůžeme, brutálně na sebe narážíme, protože jsme stejné povahy.
Vraťme se ještě do Ameriky, co vás na zdejším hudebním světě fascinuje?
Český showbusiness je jeden chleba, o který se pereme. V Americe mají celou pekárnu, kde si každý vytáhne rohlík, housku, co chce. Proto mě to tam baví.
Co jste kromě nahrávání a shánění klobouků v Tennesse zažili?
Pro mě byl největší zážitek poznat Struggla Jenningse, který je na desce hostem. Je to velké jméno, nese odkaz Waylona Jenningse, i když je nevlastní vnuk. Je zajímavé pozorovat velké americké jméno. Nakonec zjistíte, že i když vydělává o nějaké nuly navíc, má stejné problémy. Vlastně žije v podobném světě. Vyprávěl nám různé historky – jeho kámoš je Dwayne Johnson zvaný The Rock. Prý mu vyprávěl o iluminátech a podobně, což mě bavilo, mám konspirační teorie docela rád. Nejvtipnější ale bylo, jak nás pozval na večeři.
Povídejte…
Jednou jsme se docela připili a on nás pozval na večeři. Měli jsme ten den odlétat a on povídá – tak přebookujte letenky a přileťte za mnou. Já bohužel přeslechl slovo „přileťte“. Nevěděli jsme, že jsou zrovna Texas Country Music Awards – zval nás na večeři, které se účastnil Post Malone, Shaboozey a další… Chtěl, abychom tam šli s ním. Přebookoval jsem letenky asi za třicet litrů, to jsem v životě nezažil, a v inkriminovaný večer mu píšu: „Tak co, kde se sejdem, jsme kousek od studia.“ A on na to: „Ty vole, ale vy máte být v Texasu.“ Mrzí mě, že jsem to nezažil, ale třeba se to povede příští rok.
Jste v kontaktu?
Jo, ale ne na denní bázi, nechci ho otravovat. Říkal, ať se kdykoli ozvem, až budeme v Nashvillu, ale nebudu mu obden psát, jak se má.
Druhým hostem je muzikant JJ Lawhorn...
To je zajímavost, protože JJ je opravdu to, co zpívá. Žije na vesnici, podřezává prasata, má farmu… Jede tenhle styl. „Až přijedeš příště na podzim, půjdeme lovit,“ lákal mě. To bude zajímavé. A jeho sestra mimochodem žije v Praze, což mě u kluka z Tennessee překvapilo. Ale nakonec platí, že svět je malej. To se mi ostatně potvrdilo už o měsíc dřív ve Vegas, kde jsem stál v lobby hotelu, a přišel kluk, pochválil mi tetování a ptal se, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Prahy, hned jmenoval Dominika Haška. Překvapilo mě to, protože byl mladý. Ptal jsem se, odkud ho zná, a on studoval s jeho dcerou. Jaká je tohle náhoda?
Pěkná. Ještě je na desce Refew a Noid.
Měli jsme mít víc hostů, ale všechno nevyšlo. Jednali jsme s Yelawolfem. Struggle o něm říkal, že od rána do desíti je docela v pohodě, od desíti do rána se chce jen objímat nebo se rvát. Já ale kdybych ho praštil, tak ho zabiju, takže jsem s ním nemohl po desáté nahrávat. A taky jsem chtěl, aby tam byli Kabáti. To by bylo unikátní – celokapelní feat v tracku White Trash. Sedli by tam, mají ten jižanský rock a country rádi. Ale to bohužel nevyšlo, protože jsem to po nich potřeboval moc rychle. Věřím, že nějaký song spolu ještě uděláme.
Na začátku jste mluvil o nenaplněných nadějích. Co vám chybí?
Měl jsem větší sny. Přišel covid a zasekl je. Chtěl jsem Eden a na ten teď na rovinu nemám. To vím sám. Byl bych sebevrah. Třeba vyjde v budoucnu, ještě před sebou nějaký život mám, i když už jsem odhadem tak v polovině. Člověk se ale musí občas zastavit a být vděčný za to, co má, místo aby litoval, co nemá. Nějak jsem si to tak přešaltoval loni, kdy jsem si řekl, že je pro mě priorita trávit čas s dětmi a aby byly zdravé. Zbytek se poddá.
Co se změnilo?
Od té doby jsem víc v pohodě. Já jsem do té doby opravdu trpěl. Dneska by se asi řeklo deprese nebo úzkosti, to zas tak neberu, ale když se nedařilo, byl jsem z toho hodně nešťastný. Podle mě to řeší každý muzikant, že ho někdo třeba sere, protože hraje v O2 areně, a sám sotva něco vyprodá. Akorát to nikdo neříká. Ale už jsem si to v sobě srovnal a jsem šťastnej člověk. I když je pro mě muzika šíleně důležitá, jako třetí dítě, uvědomil jsem si, že priority jsou jinde. Ale i hudba je život, vždyť bubnuju od tří let.
Nevytratí se vám na dalších deskách úplně tvrdost?
To je otázka. Myslím, že v songu, který jsme udělali jako bonusový pro Jirku Procházku, to pořád je. Pořád to v sobě mám. Ale asi to ustupuje, i když na pódiu ne, tam to je pořád stejně. Hudebně se ale měním. Dřív bylo všechno nasraný a kontroverzní, teď už muziku beru jinak. Člověk se s věkem klidní.
Byla jsem v O2 universu – můžu potvrdit, že energie, která se ve vás na pódiu probudí, je veliká.
Vyrostl jsem na Limp Bizkit a na Korn. Na éře Woodstocku 99, kdy kapely pařily. Mám to rád. Nechápu, když to někdo dělá jinak. Byl jsem na Aerodromu na Linkin Park, naposledy než se Chester zabil. A on jediný na pódiu pařil, ostatní, i když hrají tvrdou muziku, hráli, jako by se nechumelilo. Stejně to mají Bring Me the Horizon – Oli jede, ale bubeník hraje v klídku. A přitom mají muziku, že já bych ty bubny rozmlátil! Potřeboval bych na každý koncert nové. Nechápu, jak někdo může stát a jenom drnkat. Vždycky to ve mně bylo a samozřejmě se taky promítá, že dělám box. Mám energii i velkou kapacitu plic. Když se mnou trénuje Léňa a vypráví, jak už nemohla na velkém pódiu, provokuju jí, že sedí půl koncertu za pianem.
Chystáte zase něco spolu?
Teď ne, ale jeden country song jsme s Marcusem napsali i Lenny. Podle mě by to s tím jejím nízko položeným chraplákem mohlo fungovat, i když všechny americké country zpěvačky mají hlas většinou položený vysoko. A mě baví, že jsem mohl napsat písničku pro někoho jiného, to jsem nikdy nedělal. Teď mě ještě Noid poprosil, abych napsal něco pro Dymytry.
Jak to bude s koncerty? Pokud vás teď tak baví country, budete ho hrát s Troublegangem?
Plánuji country projekt. Ta muzika mě tak baví a poslouchám ji čím dál tím víc, že bych chtěl takovou kapelu. Už jsem si našel výborného hráče na steel pedal. Určitě zůstane Marcus, který ty songy píše, a pak to musíme dát dohromady. Určitě už ale nechci v kapele sedm lidí. To se nedá. Dostat je v jeden den na zkoušku není legrace. Když to není regulérní práce typu Chinaski, kdy si všichni vezou domů raketu, tak to nejde. Základ bude klasika – kytara, basa, bubny. Taky chci housle, steel pedal, občas banjo. Ozval se mi kluk, že je mistr světa ve hře na banjo, toho beru. Je to legrace, třeba housle jsem si dřív nedokázal v kapele představit, to se mi zdálo opravdu hodně redneckovský. A teď je rozhodně chci. Do té doby to musí na koncertech jít z pásu. Tady se řeší playback a tyhle věci, ale to už je úplný standard. Češi na to nadávají, ale podle mě vůbec nevědí, že když přijede jejich oblíbená kapela, jde osmdesát procent z playbacku.
Mluvili jsme už o zmařených nadějích – má tady tenhle žánr vůbec šanci?
Podle mě jo. Oni to dřív dělali paradoxně moc dobře. Nemáme tu kovbojskou kulturu, tak to převedli na tu trampskou – jezdíme na vodu a sedíme u táboráku. Šli na to chytře, i když mě to vždycky děsilo, a myslím, že to děsí i mladé. Budu to muset udělat po svém. Moderně, ale se svými texty a příběhy. Nikdo to tu vesměs pořádně nedělá. Kromě starší generace, jako třeba pan Křesťan, nebo jako to dělal Pavel Bobek. Pak tu byl propad. Ani nevím, co dnes? Jelen? To ale taky není úplně country, spíš do folku. Chtěl bych si to zkusit. Dělá mi to dobře na duši. Hudba mi pomáhá celý život. Když jsem se potřeboval z něčeho vymlátit, poslouchal jsem Korny a podobně, dneska, když si sednu do auta, je hezké počasí a pustím si country, mám hned skvělou náladu. Je to vlastně velmi pozitivně a příjemně laděná hudba. Má dobrej feel.
Kde se tahle láska vlastně vzala?
Na Floridě. Jezdím tam pravidelně od roku 2010 a tam poslouchají country všichni. Jako tvrdý rapper jsem se tomu nejdřív smál. Pak jsem si uvědomil, že to není blbý a dnes neposlouchám skoro nic jiného. Loni jsem do toho začal zabředávat ještě víc. Dolly Parton, Loretta Lynn, Johnny Cash, Alan Jackson… Začaly mě bavit i starší věci. Léňa v tom jede se mnou, ale jen v těch novinkách. Ty starší nedává, ale já to mám rád.
Takže další deska zase vznikne v Nashvillu?
Můj plán je vrátit se tam na podzim. Hned za rohem je East Iris Studio a pozvali nás tam na showcase, což mi přijde docela zajímavé, zahrát tam pár songů pro místní muzikanty a producenty a zůstat na songwriting. Neplánuji si kariéru v Americe, to je úplný nesmysl, už proto že bych musel zpívat anglicky, ale je tam taková konkurence, že to nemá cenu. Na druhou stranu ukázat se tam na showcase je podle mě cesta, jak tam něco dokázat.
To by ovšem vyžadovalo zpívat anglicky…
Už řadu let se o tom bavíme, ale pořád jsem se k tomu nedostal. Tak vlastně nevím… Měl jsem naplánované, že kdyby se povedl Eden, po něm bych zkusil něco udělat anglicky. Ale jak se to nestalo, odsouvám to. Mám pocit, že se pořád snažím etablovat tady. A nejsem asi takový střelec, abych tam vypadl na půl roku a zkusil to. Na to už jsem asi starý. Hlavně nechci kvůli dětem. Dcera mi na to řekla, ať klidně jedu na čtyři měsíce, že máme přece FaceTime. Ale já nechci přijít o půl roku jejího dětství. Kdyby jí bylo dvacet, je to asi něco jiného, ale o tyhle momenty já přijít nechci.
Parta kovbojů a snílků
Album Cowboys and Dreamers vznikalo v Blackbird Studiu v Nashvillu. Z Čech s Marpem přijel Marcus Tran, který je součástí jeho kapely od roku 2017, kdy byl Marpo headlinerem Majálesů a přál si rozšířit kapelu. „Sedíme si hudebním vkusem i lidsky. Hodně lidí mě od něj tehdy zrazovalo, že je nafoukanej, ať ho neberu. Říkal jsem, že to posoudím sám. Pochopil jsem, že je podobný jako já, že se nekamarádí se všemi a je víc uzavřený. Byl mi sympatický,“ vysvětluje Marpo a vyzdvihuje především, jaký je muzikant. Získal si prý i respekt muzikantů v Nashvillu. Ti na dva hudebníky z východu nejprve koukali rezervovaně, brzy si je ovšem získali na svou stranu, což Marpo připisuje z velké části Marcusovi, jenž desku produkoval: „Bez něj bych to v životě nedal dohromady. Country má na to, že je Filipínec, dost v krvi.“ Sound engineer byl místní. „A nahrávala s námi kapela Jamieho Johnsona. Jeden z nejlepších live bandů v Nashvillu. Měli radost, že jim vše nediktujeme, ale dáváme jim prostor. Přijel třeba Eddie Long, říkají mu Cowboy. Týpek, co hraje čtyřicet let na steel pedal. U toho jsem se rozbrečel, je to neuvěřitelný nástroj.“