„Jak teda uděláme ten rozhovor?“ volám jim později nervózně na cestu. Místo odpovědi v telefonu slyším cinkání pivních lahví a bujaré výskání. „No na pódiu!“
Nejprve si tedy chystám podklady pro rozhovor.
Poprvé jsem o Lufťácích slyšel zhruba před rokem a půl. Pražským hudebním podsvětím šly zvěsti, že je to kapela, ze které se třesou vrchní patra showbyznysu a zároveň se už při pouhém vyslovení jejich jména větévky samy rovnají do ohnišť a samým vzrušením samovzněcují.
Jsou to kamarádi táborových ohňů současnosti.
V srdci mají buřtík, ale v žilách jim kolují rauty velkoměst.
Poslechněte si audiorekonstrukci článku v podcastu Headliner CZ na Seznamu.
Na stopě
První konkrétnější zmínku v tisku jsem o nich našel – nepřekvapivě – u nás v Headlineru. V lednu 2023 připravila Šárka Hellerová rozhovor s Matějem Belkem do rubriky Insider. Matěj už tehdy platil za vyhledávaného instrumenatlistu, producenta a songwritera. Někdy v té době končil svou misi v kapele Davida Kollera a nastupoval do Tata Bojs. Za sebou měl ale také osvětovou sérii hudebních videí Kumšt pro Kytary.cz nebo produkci skvělého debutového alba Martina Chobota.
Jiskry v očích se mu dle Šárčina vzpomínání přesto rozsvítily teprve ve chvíli, kdy došla řeč na Lufťáky.
„Měli jsme již tři koncerty a myslím, že už jsme se stihli dostat do zlatého fondu české hudby,“ říkal s neskrývanou pokorou, která je tak typická pro nejednu křehkou uměleckou duši. „Kapela je pro nás, co jsme absolutní elita, ale zároveň skromní a v pohodě.“ Díky Šárčině zvídavosti se už tehdy pozorní čtenáři o Lufťácích, jejichž uzený odér nevětraných trampských hadrů poprvé vyvanul právě z Belkova spacáku plného dobrých nápadů, dozvěděli všechna základní fakta.
Kapelu kromě Belka, který zde hraje na akustickou kytaru či zobcovou flétnu, tvoří Petr Šťastný, jinak též kytarista Anny K., již zmíněný David Landštof, jehož bubenický úder má rozmach od Jamese Harriese až po skupinu Slza, bubeník Anety Langerové Martin Kopřiva, který ale v Lufťácích drhne kytaru, na banjo saxofonista Vltavy Ondřej Klímek, na basu kytarista Mňágy a Žďorp Kuba Červinka a vše v roli Petra Novotného z Fešáků doplňuje songwriter Ewy Farne a kdo ví koho všeho ještě Jenda Vávra.
Další indicii dodal v tom samém vydání Headlineru ještě kolega Ondřej Bezr, který připravil titulní rozhovor s frontmanem The Atavists Adamem Krofianem. Před odevzdáním článku mě tehdy varoval, že jejich povídání bude hlavně o kytarách. Mě ale víc šokovala hned první otázka, kterou Ondřej položil, sám zcela vykolejený skutečností, že rocker Krofian na rozhovor dorazil s akustickým nástrojem namísto elektrického.
Jako by snad mířil někam k táboráku…
„Co to jsou Lufťáci?“ chtěl vědět překvapený Bezr. „Takový country-folkový happening. Osobně to považuju za momentálně nejlepší českou country kapelu,“ děl opět uvážlivě a s rozumnou mírou sebehodnocení Adam Krofian.
V odpovědi zároveň prozradil víc i o genezi formace. „Nezaložil jsem ji, přizval mě Matěj Belko. Všichni, kdo se toho účastní, jsou hodně vytížení, a ta sestava se mění. Je to prostě skupina lidí, kteří hrají klasické trampské a country písničky plus takové to české Top 40 typu Olympic atd., ale v „ohňovém“ aranžmá,“ popsal Krofian tvorbu Lufťáků.
„Nikdo z nás se téhle hudbě nevěnuje a nevěnoval, snad jen kromě bubeníka Davida Landštofa, který nahrál skvělá alba s Wabim Daňkem.“
Byla to důležitá slova, protože jenom z nich bylo možné utkat konkrétnější představu, co jsou vlastně Lufťáci zač. Matěj Belko sice hovořil i o vlastní tvorbě. („Máme singl, dnes už v podstatě legendární. Jmenuje se Buřtík v srdci. Je to natolik silná písnička, že už není třeba hrát další vlastní,“ vyprávěl tak přesvědčivě, že proti tomu nešlo nic namítat.) Jenže veřejná nahrávka tohoto legendárního singlu ani žádný jiný reálný „kus hudby“ neexistoval.
Kapelu nikdo kromě návštěvníků zmíněných tří koncertů neslyšel hrát.
Legenda Lufťáků byla přesto už v tento moment nezpochybnitelná.
Ale cesta k odšroubování jejich tajemné čutory s dryjákem hudebních zážitků, který svlaží rozpálené hrdlo nejednoho věčného tuláka, měla být ještě trnitá.
Nepovedené námluvy
Členové kapely spolu se svými kamarády sborově zpívali krásné melodie, plácali se po ramenou a všem problémům se smáli do očí s blaženým pokřikem: „Nevadí!“ Zatímco my v redakci a s námi zbytek hudbymilovné veřejnosti jsme téměř celý následující rok a půl odbývali své existence v mučivé tíži nevědomosti, falešných domněnek a zvětralých Birellů.
Záhadou jménem Lufťáci se nedařilo prostoupit nikomu z nás, kteří zpozorněli. Ať jsme tahali za jakékoli zákulisní nitky, všechny měly nakonec na svém konci narafičenou ukousnutou špičku štangle lovečáku.
Opravdu všechny buřty poznání se zdály být opečeny a sežrány.
Celé dva ročníky jsme se Lufťáky snažili přilákat jako tajné hosty na narozeniny Headlineru v Malostranské besedě. Za pomoci místní produkce jsme obstarali ten nejrozviklanější pivní set ve městě, který kapela vždy vyžaduje na pódiu. Ubrus jsme nesčetněkrát polili fernety a znovu ho usušili, aby měl tu správnou a jinak nenapodobitelnou vůni. Opakovaně jsme nakoupili gothajský salám, pečlivě nechali mimo lednici okorat eidam třicítku, v akci nakoupili májky již v podstatě bez obsahu jakéhokoli zvířecího masa. A z vlastních novinářských zásob přihodili plastové kilové balení chlebíčkového bramborového salátu.
Kapela ale pomocí umných kliček a výmluv na vytíženost členů sestavy unikala jakémukoli pokusu o booking.
Slyšet Lufťáky se nám nepodařilo ani na vyprodaném koncertě v Café V lese, kam vychytrale pozvali jen polovinu redakce, aby se ta druhá urazila, a v solidaritě nešel nikdo. Pomalu se zdálo, že „autentičtí folkáči“ z velkoměsta zůstanou nepoznanou legendou odsouzenou k zapomnění.
Když tu vydavateli Headlineru Danymu Stejskalovi v e-mailu bez varování přistál tajný link, který odkazoval na dokument Jana Látala s provokativním pracovním názvem: Album za den.
Album za den
Album za den. Látalův dokument trvá jen dvacet minut, ale plně potvrzuje, že veškeré řeči, které o Lufťácích kolovaly hudební scénou, byly jen bylinným odvarem skutečnosti. Vidíme zde sedm až osm ne zcela důvěryhodně působících hudebníků, kteří míří do nejlepšího českého studia Sono, aby během jediného dne na místě složili, natočili, smíchali a k vydání připravili debutové album ve stylu country s texty dobře srozumitelnými i srdcím obyvatelů městské džungle.
„Je to jenom čirej výstřik energie. A to je celý, vole,“ shrnuje pro diváky i kapelu hned v úvodu Jenda Vávra. A pro všechny umělce, kterým hledání a cizelování vlastní výpovědi zabírá roky náročné práce a nutného utrpení, musí být následující dokumentární zpověď rovna procházce peklem.
Události zachycené kamerou přitom zdaleka nejsou tak hřejivým zážitkem, jaký písničky Lufťáků skýtají svým posluchačům.
Po zhlédnutí dokumentu už jde vše rychle.
Jako bychom tuto podivnou bojovku doběhli jako první.
A všechny bariéry zmizely.
Obratem se nám daří domluvit premiéru prvního singlu Spacák v kanclu na našem webu Headliner.cz a souhlasíme i s tím, že nám kapela poskytne svůj první ucelený rozhovor do médií přímo na festivalu Rock for People. Ovšem pod podmínkou, že přeplánujeme celé červencové vydání a dáme Lufťáky na titulní stranu. Oni výměnou za to zveřejní své dobře utajené album v den vydání červencového Headlineru.
O překotných změnách v plánování časopisu nepadne v redakci jediná diskuse. Všem je nám jasné, že máme tu čest být u něčeho zásadního, co změní nejen tuto letní sezónu na chorvatských plážích i posázavských stezkách, ale českou hudbu jako takovou.
„Tvařte se jako český Dymytry!“ hecují se muzikanti z Lufťáků během focení vedle areálu Rock for People. Všem, co této oduševnělé scéně přihlíží, je jasné, že k legendární desce, kterou zatím nikdo neslyšel a ani my v redakci dosud nevíme, jak se vlastně bude jmenovat, vzniká ikonická fotografie, vedle níž všechny minulé i budoucí snímky ostatních hudebních kapel na poli budou už navždy vypadat trapně a uboze.
Během jednoho dne se totiž u Lufťáků děje buď všechno, nebo nic. A hodiny se často mění v minuty. Nebo naopak.
Rozhovor se nekoná
Tedy všechno s výjimkou rozhovoru pro Headliner. Před začátkem produkce Lufťáků na festivalu Rock for People se zmateně motám v backstagi a má léta budovaná důstojnost hudebního novináře se zdá ponížena. Kapela si mě nevšímá. Na pódium raději přemisťuje salátové mísy a igelitky s chipsy a dalšími pochutinami, aby se během produkce mohla občerstvovat.
Nechybí ani laptop či tablet s akordy i texty poslední záchrany. Bujarou náladu, kterou si Lufťáci přinesli z karosy, nemůže zkazit nic.
„Kolik máte vlastně songů? Sedm?“ ptám se přesto jako by nic Adama Krofiana s nadějí, že v tom předkoncertním chaosu zaplněném zvukovou zkouškou a sháněním piva stihneme alespoň pár otázek. „To spíš víc. Šest,“ odpovídá a jeho pohled je neprostupný, zato úsměv nakažlivý.
„Martin Kopřiva si myslel, že hrajeme zítra, což zjistil včera. A to si kvůli tomu koupil akordeon, na kterej neumí,“ sčítá mezitím ještě před vystoupením ztráty v sestavě David Landštof. Pouhé vteřiny před koncertem ho čeká ještě jedno zklamání. „To je tak, když si pro paličky pošleš Michala Horáka,“ spílá mladému písničkáři, o kterého se stará v nakladatelství Supraphon. V rukou se mu při těch slovech ohýbají dlouhá, zato spoře naplněná a nezdravě tenká střívka párků, kterými chtěl dnešní koncert odbubnovat. Když jimi máchne cvičně ve vzduchu, zlomí se. „Příště mu musím říct, ať vezme tvrdší uzeninu,“ povzdechne si ještě Landštof. Ale to už se s výkřikem „nevadí!“ žene za ostatními kamarády z kapely na pódium.
Chvíle, kdy Lufťáci svou pouhou přítomností poníží všechny ostatní vystupující na světovém festivalu, právě nadešla.
Dění na pódiu, které jsme zachytili v krátké reportáži u nás na webu, má jen jedinou vadu. V následujících 45 minutách je patrné, že Lufťáci zcela zapomněli na svůj slib, že právě během koncertu spolu uděláme rozhovor. Místo toho zpívají známé i svoje melodie. A dělají to s takovou razancí, že během sóla na zobcovou flétnu či banjo vytváří publikum pod pódiem tak velký moshpit, že pořídit použitelný záznam jejich potlachu, aby jej bylo možno využít i pro článek v časopisu, se ukazuje být zcela nemožné.
Když se navíc přiblížím k pódiu zepředu, Jenda Vávra začne snad v obavě z mých otázek bláznivě šplhat po aparatuře, možná, aby se vyhnul jakémukoli kontaktu s novináři, říkám si zmateně „nechci, aby si ublížil“, proto se rozhodnu přijít za kapelou až po produkci a přece jen se o slíbený rozhovor ještě naposled pokusit.
Naším cílem je všechno
Do šatny Lufťáků přicházím společně s fanynkami a diktafon, který jsem si navzdory přání kapely vzal, pouštím nenápadně v kapse, aby si toho nikdo nevšiml.
Odsud, až do konce článku najdete, co zaznamenal. Ale ještě, než se pustíte do čtení, tak jedno důležité upozornění. Následující ani předchozí text neprošel žádnou autorizací. Nesouhlasí s ním ani naše korektorka. A pokud za to, že jste ho dočetli až sem, čekáte nějakou pointu, rozhodně se žádné nedočkáte.
Pokud za ni tedy nebudete považovat pohodářské zvolání, kterým po vzoru publika na Rock for People kapelu vítám i v šatně. „Lufťáci – ahoooj!“
Čau Adame, to bylo hustý. Jak vůbec vznikli Lufťáci?
Adam Krofian: To nevím. Mně Matěj Belko napsal: „Zakládám country kapelu a měl bys tam hrát.“ Na nic jsem se neptal a řekl, že jo. Věděl jsem, že nemůžu prohrát. Ale třeba s Jendou Vávrou jsme se poznali až na prvním koncertě, když jsme tahali kabely. Náš první rozhovor se odehrál až na mikrofon přímo na pódiu: „Kejvejte se jako stromy!“ – „Jo, jako stromy!“
Jenda Vávra: Legenda praví, že nejdřív vznikla skupina na Whatsappu. Ještě v pátek tomu nikdo úplně nevěřil, ale pak Petr Šťastný hned na pondělí domluvil první koncert v Kobylisích. To byl srpen 2022.
David Landštof: Od té doby se modlím pokaždé, když do té skupiny někdo něco napíše, aby to nebyla pravda.
Vymyslel to tedy Matěj?
Matěj Belko: Ale název ne.
David: Ten vymyslel někdo, o kom se nemluví.
Matěj: Ale bylo to poctivý, jeli jsme spolu v jedné dodávce z koncertu. Vyprávěl jsem mu, že bych chtěl mít country kapelu. A on, že by se měla jmenovat Lufťáci. Říkám, že to je dobrý. A pak jsem od něj ten název koupil za dvě piva na pumpě.
David: On si ale bohužel myslel, že v kapele bude hrát taky. Museli jsme se s ním s Jendou a Matějem sejít v jedné kavárně, kde jsme ho společně vyhodili.
Krófa: Já myslel, že jenom přestal chodit. Vy jste ho vyhodili?
David: Vyhodili. Řekli jsme mu z očí do očí, ať se nezlobí, že s námi pokračovat nemůže.
Matěj: Jeho zásadní chyba byla, že na rozdíl od nás všechny ty písničky uměl hrát a zpívat.
Jenda: Což jsme do kapely nepotřebovali. Není v tom nic osobního. Neměli jsme proti němu jako člověku nic. Jen to moc uměl.
Krófa: Ten jeho olej narušoval náš písek v motoru.
Základ je, že to neumíte?
Matěj: Byl jsi na tom koncertě???
Jenda: Jen mezi těmi kusy, které někdo umí a někdo neumí, vzniká prostor pro radost a improvizaci.
Matěj: Kdybychom to moc uměli, už se nebudeme radovat. Když se kupříkladu čtyři z nás trefí do jednoho akordu, vzniká z toho výbuch euforie.
David: Já mám ale třeba zase radost, když se s Kubou Červinkou nesejdeme!
Kuba: Jóóóó! Polyrytmus!
Matěj: To ovšem vysvětluje, proč se vy dva radujete pořád.
Jenda: V tom něco neumět je největší svoboda. A k tomu mám radost i z toho zkoušet nové věci. Třeba dnes moshpit na banjo.
Krófa: Ano, v tu chvíli se z tebe stala taková česká Marka Rybin.
Ale moshpit tu měl před dvěma lety už Ivan Mládek.
Matěj: To je sice pravda. Ale ví někdo, jakej je rozdíl mezi moshpitem a circle pitem?
Jenda: My jsme měli obojí.
Bylo nutné s vaší produkcí chodit do studia a ponižovat ostatní české umělce natáčením vlastních věcí?
Jenda: To je jednoduchý. Mně zbyl ve studiu Sono jeden nevytočený den ještě z dob covidu. A protože přestala existovat skupina Jananas, ve které jsem hrál, už nebyl důvod dokončit album. Jenže nám tam visel ten už zaplacený den a mně bylo blbý se ve studiu dohadovat o prachy.
Adam Karlík: Oni tam jsou ostrý, v tom Sonu.
Jenda: A tak mě napadlo, komu ten den věnovat jinému než Lufťákům. Jenže jak na to? My se nikdy jindy nesejdeme, jenom jednou za rok na koncertě. A tak jsem rozhodnul: Musíme celé album vymyslet a natočit za jediný den.
Opravdu bez přípravy?
Matěj: Je ale pravda, že společně s Jendou a Krófou jsme do Sona jeli den předem.
Jenda: To jsme si ale jenom pouštěli film Muzzikanti a pili pivo. Tím jsme se ovšem velmi dobře naladili.
Krófa: Ten film jsem viděl asi desetkrát. Chtěl bych uspořádat veřejné promítání s tvůrci. Každou půl minutu by se film zastavil a já bych se zeptal: Proč?
Matěj: Druhej den do Sona přijeli všichni.
Jenda: My nakrájeli chalupářské prkénko.
Matěj: A tehdy se do kapely přidal Adam Karlík, který v Sonu zvučí, míchá a produkuje. Přibyl do sestavy jako poslední, ale dnes zná ty naše písničky nejlépe.
Jak jste reagovali na to, když vám Jenda oznámil, že vymyslíte a natočíte desku za jeden den?
Krófa: Myslel jsem si, že se zbláznil. Já byl přesvědčený, že tam jedu pít pivo a hrát Nedvědy na mikrofon. Pak ale kluci přišli s tím, že se udělají autorský věci. A ony fakt vznikly. Doteď to nechápu.
Matěj: On Jenda dělá ty koncentr… songwriting kempy…
Krófa: Kde se koncentrujou v táborech songwriteři.
Matěj: A tak vznikl koncentrát songwriting kempu.
Jenda: Počítal jsem s tím, že dáme na song hodinu. Občas jsme se ale zakecali a zbylo nám třeba jen dvacet minut. U pátýho songu už jsem nestíhal psát do sdílenýho google dokumentu text, jak jsme jeli rychle. Tři tejky na písničku a bylo to.
Matěj: Postupně navíc museli lidi z kapely odjíždět…
Jenda: Všichni měli kšefty, takže v sedm večer už nás ve studiu bylo jen pět a Krófa musel začít hrát na basu.
Krófa: To je pravda.
Jenda: Dnes na ten den vzpomínám jako na jeden z nejhezčích v mém životě.
Krófa: To by nám asi nikdo nevěřil, že se to stalo. Ale naštěstí o tom vzniknul dokument.
Jenda: Nejdýl trvala první písnička, pak už to šlo.
Krófa: Ne, nejdýl trvala ta poslední. Dalibor Janda kříženej s Petrem Jandou.
Ta se ti nelíbila už v dokumentu…
Krófa: Tys ho viděl? Ty jo, kde? Já ji nemám rád…
Matěj: Podle mě je skvělá.
Jenda: Je pravda, že u té už přestal tlak, že kluci musí odjet a my to musíme stihnout. Najednou jsme začali moc přemýšlet.
Krófa: Tu písničku jsme dělali natřikrát. Nakonec naštěstí zvítězila ta nejjednodušší varianta.
Kuba Červinka: Ale v tý už jste se textově pustili na tenkej led.
To je snad celé tenký led…
Kuba: Ale tenhle byl nejtenčí.
Krófa: Já jsem teda stabilně pod ledem.
Jenda: Vzpomínám si, že u třetí písničky Nebeskej dostih jsme se dokonce na chvíli zarazili.
Proč?
Jenda: Přišlo nám to až moc dobrý.
Matěj: Měli jsme pocit, že se nám až moc líbí.
Jenda: Řekli jsme si: „Hou, hou, hou, hoši. Zpomalíme.“
Petr Šťastný: A udělali píseň Neumím platit účty.
Jenda: Což je v podstatě současný problém! Zadlužení lidí. Lichvářský půjčky.
Matěj: Třeba se to nezdá, ale my v těch písních jdeme hodně na dřeň. Není to jenom legrace. Týkají se sociálních věcí.
Petr: V podstatě je to silná generační výpověď.
Jenda: Přesně tak. Neumět platit účty a nízká finanční gramotnost. To jsou palčivá témata.
Petr: Ochrana zvířat, ekologie…
Krófa: Honzo, dáš si májku?
Nedám.
Krófa: Není to škoda?
Není.
Matěj: Třeba „Proč nemůžu džípem vjet na Karlův most?“ V tom je esence…
Krófa: … dnešní doby!
David: To mě vzalo hodně za srdíčko, tehdy ještě navíc jako majitele džípu.
Kuba: Já myslel, že majitele Karlova mostu!
Petr: To je zase píseň o tom, jak mizí ten starej svět.
Krófa: A co budou stárnoucí bílí muži bez toho starýho světa dělat? Co s nima bude? Proč tam nemůžou jezdit?
Matěj: My vracíme lidi v tom dnešním uspěchaném světě k podstatě. Chceme, aby se usebrali.
Petr: I ve světě kanclů a firem vždycky existuje nějaká mýtinka.
Matěj: Stačí se jenom zastavit a rozhlídnout kolem sebe.
Jenda: Ano. Usebrání. To je to slovo.
Album vychází, máte za sebou moshpit na Rock for People. Co dál?
David: O2 arééna.
Matěj: Ano, přesně tak.
Krófa: A bude to tam dole v těch garážích?
David: Já bych to dal normálně, na ploše.
Jenda: Chceme udělat akci největší táborák v ČR. Takže bude kruhový pódium. A bude to pořádně hořet.
David: My jsme totiž hlavně všichni zvyklí v O2 arééně hrát. My už nechceme dělat kompromisy. Dneska jsme na Rock for People přijeli jednou karosou. Taky mě to nasralo. Je nás osm. Máme už něco za sebou…
Krófa: … ale klid, musíš tu pohodičku sdílet s ostatníma. Máš svoje lahváče vedle jejich lahváčů…
David: Ale taky máš už nějakej standard. Ne zase hrát po těch klubovnách, to už nechceš.
Kuba: Ale když si vezmeš ten edenský trávník, ten by nám slušel!
Ale to je výzva!
Matěj: Hoši, hoši. Buďte zase nohama na zemi. Outůčko nám stačí.
Jenda: Já už jsem taky zažil interprety, který měli nosánek nahoru a mysleli si, že ta cesta vede rovnou do Edenu. Matěj má pravdu, já bych se zastavil v Outůčku.
Matěj: Platí nejen, že je to logický krok. Ale i to, že neudělat ho, to by byl nelogický krok.
David: A tos řekl dobře!
Jenda: Na tom je nejhezčí, že u Lufťáků je možný všechno.
Krófa: Mně by se nejvíc líbilo navázat na Nedvědy. A udělat to na tom polorozpadlým strahovským stadionu.
Matěj: Nebo počkat až ho opraví a slavnostně ho otevřít. Nový Strahov. Nová Éra. Lufťáci…
David: … a rovnou to tím i zavřít.
Jenda: Ale pozor, Lufťáci, to není jenom koncertní činnost.
Matěj: Chtěli bychom brzy expandovat i do výtvarného umění.
Jenda: Taky film.
Matěj: Jsme umělecké sdružení…
Jenda: Lufťáci by měli obsáhnout všechno. Ano. Naším cílem je všechno.
Krófa: Tak to máš hezkej titulek, ne? Naším cílem je všechno.
Supr, díky. Tak to já ten diktafon ani vytahovat nebudu. S tím si nějak poradím. Tak Lufťáci, ahoj!
Ahóóóój!