Samozřejmě že v případě Led Zeppelin je těžké určit, co byla jejich vrcholná deska. Debut? Legendární čtyřka? Physical Graffiti? Našli byste spoustu fanoušků, kteří by jako vrchol označili a pravděpodobně i obhájili téměř každou nahrávku LedZep. Ale s odstupem času a při pohledu na čísla je jasné jedno – po Physical Graffiti už slavná britská čtveřice nic podobného nevydala.
Album vyšlo 24. února 1975. Byla to doba, kdy Led Zeppelin už několik let trůnili na vrcholu. Zazářili s debutem a pak už jen s každou další deskou nabírali fanoušky a jezdili turné po čím dál větších halách. Už někdy od roku 1973, kdy se začaly nahrávat první písně pro Physical Graffiti, byli považováni za největší rockovou kapelu na světě. Samozřejmě tu byli ještě The Who a Rolling Stones, ale pro mladé hudební novináře i novou generaci posluchačů to už byly kapely minulé dekády. Led Zeppelin, to byl zvuk aktuálních progresivních kytar, a kapela se snažila navíc s každým dalším albem, když už ne překonávat sebe samu, tak rozhodně nestát na místě. Neždímat staré hity, ale přicházet s novou, neoposlouchanou muzikou. A fanoušci je za to milovali.
Labutí píseň svobody
To ovšem mělo i svou stinnou stránku. Na muzikanty dolehlo celkové vyčerpání z hraní po celém světě a během dvouleté práce na Physical Graffiti (samotné nahrávání trvalo na svou dobu neuvěřitelných patnáct měsíců) si dali od koncertování a tak trochu i od sebe navzájem nejdelší pauzu v dosavadní kariéře.
Na jaře 1974 rozjeli vlastní label Swan Song, který si taktéž ukousl svou porci času a práce. Hudebníci po něm ale už toužili delší dobu, protože jim i přes jejich hvězdný status v původním labelu Atlantic pořád do něčeho kecali kravaťáci.
Kashmir, epos, který Zepelíni hráli až do konce kariéry.
„Přemýšleli jsme nad tím dlouho a věděli jsme, že když si založíme vlastní label, odpadne tím veškeré chytračení a remcání do toho, jaký máme mít obal a podobné věci. Sami jsme byli vystavení něčemu, co by se dalo nazvat kecáním do tvůrčí práce, a tak jsme chtěli založil vydavatelství, kde by byli umělci naprosto svobodní a mohli tvořit bez všech těch keců okolo,“ popsal v roce 1977 v jednom rozhovoru Jimmy Page. A Physical Graffiti byla první deska, kterou si díky vlastnímu labelu LedZep mohli nahrát stoprocentně po svém.
Mimochodem, první desky u labelu ještě v roce 1974 vydali Bad Company a The Pretty Things. Swan Song však nedělal jen muziku, v té samé době například podpořil britskou komediální skupinu Monty Python, která díky finanční podpoře od Led Zeppelin mohla natočit film Monty Python a Svatý grál.
Cesta do Kašmíru
Kapela byla na svém tvůrčím vrcholu. Nebo lépe řečeno, stále z něj neslezla. Předchozí desky se prodávaly famózně a vlastně jediný, kdo měl tehdy s Led Zeppelin problém, zůstávali kritici. Čtveřice už jim ale nemusela nic dokazovat, doby, kdy hudebníci u hotelových bazénů s drinkem v ruce četli zvědavě recenze a pak měli chuť rozbít novinářům hubu, byla pryč. Věděli, že složili další výjimečný materiál, a to vědomí se přeneslo do studia. Volba padla na Headley Grange, farmu v Hampshire, kde LedZep nahráli předchozí alba „trojku,“ „čtyřku“ a Houses of the Holy.
„Myslím si, že ta deska přesně zachycuje všechno to nadšení a emoce, které jsme v sobě tehdy měli,“ řekl Page v rozhovoru s rozhlasovým moderátorem DJem Redbeardem. „Nahrávali jsme to všechno společně.“
To se ovšem rozchází s tvrzením tour manažera kapely Richarda Colea. Ten v knize Schody do nebe na nahrávání Physical Graffiti vzpomínal jako na období svědomité a puntičkářské práce, která na kytaristu ovšem kladla velký tlak. Podle jeho vyprávění zůstával Page dlouho ve studiu sám, nechtěl být nikým rušen a měl pochyby o vlastní práci. Zkrátka nestál o to, aby kdokoli další slyšel, co do skladeb zkouší nahrát. V této izolaci přehrával jedno sólo za druhým, piplal své postupy, věčně nespokojený nahrával další a další stopy. Například u Ten Years Gone nahrál tucet různých kytarových variant, kde, podle Coleových slov, byla jedna lepší než druhá. A perfekcionistovi Pageovi to stejně bylo málo a trápil se dál.
Na Bron-Yr-Aur je slyšet, že měla být už na „trojce“.
K výjimečným výkonům se ale vycepovali všichni čtyři muzikanti. „Stále mi připadalo úžasné, jak se kapela dokázala vyvíjet a růst. Bonzovo bubnování na In My Time of Dying mi připadalo odvážnější a energičtější než všechno, co jsem do té doby slyšel. Robertův zpěv na Down by the Seaside byl procítěně bolestný,“ popsal v knize Cole.
Jakkoli je Physical Graffiti fantastická deska, jedna skladba se nad ní tyčí jako solitér. Kashmir se hned po vydání stala tak silným a specifickým kouskem, že ji pak kapela hrála prakticky na každém koncertě až do svého konce. Jak pravil Robert Plant v rozhovoru pro Far Out, kde Kashmir označil za svou vůbec nejoblíbenější píseň Led Zeppelin: „Kashmir byl obzvlášť pozitivní, co se týče textu. Je to naše výprava za objevy, kterou jsme s Pagem podnikali do vzdálených koutů světa, daleko od vyšlapaných hudebních cest… To pro mě opravdu vystihuje podstatu Zeppelin.“
Inspirací skladby byla silnice vedoucí Saharou mezi Douliminem a marockým Tantanem. Jimmy Page se vyžíval v okultismu a mystériích, včetně orientální a africké mystiky. Když měli v kapele volno, vyrážel na cesty a po této silnici jel několikrát. Pokaždé na něj udělala dojem nekonečné cesty pustinou. Logicky, když během mnohahodinové jízdy narazil sem tam jen na jezdce na velbloudu. Právě zde, během poslední cesty před nahráváním Physical Graffiti, ho napadl text plný mystických obrazů, který se mu skvěle hodil do rozdělané melodie. Nazval ho Driving to Kashmir a po návratu do Anglie se pustil do finálního skládání osmiminutového eposu. Jeho sílu umocňuje netradiční ladění kytary, dramatický riff, vzestupná basová linka a nezapomenutelné pompézní orchestrální aranžmá, jehož autorem je John Paul Jones.
Z bigbítu do kostela
Právě John Paul Jones si v době příprav na albu procházel hlubokou krizí. Nechybělo málo a kapelu by opustil. Odchod mu rozmluvil až manažer Peter Grant. „Uznávám, že tehdy to byl pro mě bod, kdy jsem toho všeho už měl plné zuby,“ pravil Jones v rozhovoru pro zepelínovský fanzin Lemon Squeezing. „Hodně jsme totiž lítali po světě a tvrdě makali a já už najednou zkrátka nemohl.“
Dodnes okolo Jonesovy krize koluje legenda, že chtěl s rockem seknout úplně a nastoupit na pozici sbormistra a varhaníka ve Westminsterské katedrále. Dávalo by to smysl, v šestnácti letech jako varhaník začínal. Ve zmíněném rozhovoru to uvedl na pravou míru: „To byl jenom vtip. V nějakém rozhovoru se mě tehdy zeptali, jestli mě baví život na turné. A já jim řekl: ‚Nebaví. Víte, teď jsem viděl jeden inzerát, že tam shání varhaníka, a mám v plánu se přihlásit do konkurzu. Chci to vyhrát a to místo vzít.‘ No a pak už to jelo, víte, jak to chodí. Ale co si budeme povídat, o tyhle povídačky přece jde. Já vlastně ani nevím, jestli to teď chci uvádět na pravou míru. Kdybych tehdy odešel, nebylo by lepší, kdyby si lidi mysleli, že to bylo kvůli možnosti dělat sbormistra ve Westminsteru?“
Coustard Pie celé album otevírá.
Fyzický pocit
Když Led Zeppelin album dokončili, zjistili, že výrazně přesáhli stopáž elpíčka a museli
se rozhodnout, jestli něco vyřadit nebo naopak přidat a udělat dvojalbum. Pageovi se do velké desky nechtělo, protože dvojalbum bylo vždy snadnějším terčem kritiky. Nakonec se ale rozhodli přidat pár skladeb, které se nevešly na starší desky, a zamíchali je do tracklistu. Hned tři písně měly být na Houses of the Holy, dvě vypadly ze čtyřky a Bron-Yr-Aur měla být původně na trojce. Na jejich zvuku je to slyšet, a přesto do Physical Graffiti skvěle zapadly a nepůsobí rušivě.
A jak vlastně vznikl název? Citujme opět Jimmyho Page: „Graffiti se tehdy začínalo objevovat na budovách, většinou to byly citáty od Williama Blakea, a nebylo to graffiti, jak ho známe dnes, které přišlo spíš s érou hip hopu,“ řekl časopisu Rolling Stone. „Přesto se graffiti začínalo objevovat a já jsem si představil něco jako fyzickou reakci na to. Když jsme byli ve studiu a nahrávali na pásku, byť magnetickou, bylo to jako graffiti samo o sobě. Hudba byla fyzickým zhmotněním.“
Trampled Under Foot vznikla už v roce 1972.
Naše nejlepší deska
Když album konečně vyšlo, stal se z něj okamžitě komerční hit. V řadě zemí se dostalo do první pětky nejprodávanějších desek, v Británii, USA a Kanadě rovnou na první místo. A mělo ještě jeden zajímavý efekt – evidentně oslovilo nové posluchače, jelikož se po jeho vydání výrazně zvedl i počet prodejů předchozích alb LedZep.
Komerční úspěch udělal obloukem jeden dojemný dobrý skutek. U skladby Boogie with Stu je kromě hudebníků jako spoluautorka písně uvedená jistá „Mrs. Valens“. Kapela se nikdy netajila láskou k bluesovým a rokenrolovým legendám. A zmíněná paní Valens
není nikdo jiný než maminka Ritchieho Valense, předčasně zesnulého rokenrolového zpěváka známého hlavně díky hitu La Bamba. Dejme znovu slovo Jimmymu Pageovi: „Zrovna jsme v Headley Grange nahrávali Physical Graffiti, když se za námi zastavil Ian Stewart (klávesák Rolling Stones, byť neuváděný jako člen, pozn. aut.). Tak jsme si zajamovali a vznikla z toho Boogie with Stu, což nebylo nic jiného než naše variace na Valensovu Ooh My Head, což zase byla jeho variace na Ooh My Soul Little Richarda. Chtěli jsme paní Valensové přihrát nějaké tantiémy, protože jsme se doslechli, že z díla jejího syna neměla po jeho smrti ani vindru. No a co se stalo? Jasně že nás Valensův label zažaloval a chtěl ty prachy. Řekli jsme jim, ať si naserou.“
Vydání Physical Graffiti jen potvrdilo, že Led Zeppelin byli na vrcholu a minimálně tehdy je šlo označit za největší kapelu na světě, protože v prodejích překonali i ty zmíněné Stouny a The Who. Pomalu se chystalo další velké turné a v květnu 1975 pětkrát po sobě vyprodali londýnskou Earls Court arenu, což byla tehdy největší koncertní hala v Británii s kapacitou 20 000 návštěvníků. Je pravda, že tato vrcholová éra se blížila ke svému konci, v létě téhož roku měl Plant se svou ženou těžkou autonehodu, kapela si dala pauzu a začala pomalu připravovat album Presence, ale to už je zase jiná kapitola.
Richie Valens inspiroval píseň Boogie with Stu.
Physical Graffiti zůstává i po padesáti letech jednou z vrcholných nahrávek nejen sedmdesátkového rocku. I pro samotné Led Zeppelin jde o zásadní desku. Citujme závěrem ještě Roberta Planta, když dostal od Rolling Stone otázku na jeho nejoblíbenější album Led Zeppelin: „Byla to silná věc. A zněla opravdu skvěle. Měla drsný, tvrdý zvuk, ale zároveň působila umírněně, což ukazovalo, že vše bylo pod kontrolou.“