Do poslední chvíle přemýšlím, jestli s touhle titulní stranou časopisu přece jen neděláme chybu. Pokud nejste na TikToku nebo nesjíždíte playlisty nejposlouchanějších songů na Spotify, pravděpodobně jste jeho jméno ještě neslyšeli. Ale to neznamená, že se to v následujících měsících nezmění. Slavíček je prototyp současné internetové hvězdy, kterou si posluchači našli sami. Napřímo, bez televize, rádia, v podstatě rovnou v pokojíčku, kde si sám skládá hudbu, píše texty a všechno rovnou nahrává.
V řeči čísel má jen na Spotify skoro čtvrt milionu měsíčních posluchačů a jeho nejposlouchanější song Až po uši atakuje hranici pěti milionů streamů – co by za to mnozí zavedení umělci, o kterých v Headlineru běžně píšeme, dali! Přitom za ním nestojí žádná velká nahrávací společnost, natož obří producentský tým. Ještě na začátku letošního roku neměl Slavíček ani manažera. A až doteď nedal žádný rozhovor.
Aby toho nebylo málo, všechno ve své kariéře „tlačí“ jen přes hudbu. Přestože využívá sociální sítě, nikdo z jeho fanoušků neví, jak doopravdy vypadá. Na fotkách má vždy naraženou kapuci, přes oči tmavé brýle a ze svého obličeje ukáže leda tak zuby, když se bezelstně, ale pravda, dost nakažlivě směje.
Když jsme si v redakci pustili pár jeho singlů, měli jsme okamžitě jasno. Ty písničky, které hraje a zpívá jednoduše s kytarou, určitě nejsou dokonalé, ale mají v sobě jistou sympatickou neotesanost, energii a nakažlivou chytlavost. Není divu, že si Slavíček dokonce na čas uzmul pozici jednoho z nejposlouchanějších českých umělců v digitálu. A tak jsme si řekli, že ať už se za tou přezdívkou skrývá kdokoli, musíme s ním okamžitě něco udělat, dokud jeho hvězda naplno „nevybuchne“.
A proč ne rovnou titulní rozhovor, když ten kluk s kytarou dokáže zcela intuitivně jazykem svojí generace napsat jednoduchou, a přitom nakažlivou písničku, které evidentně dobře rozumí folkaři i kluci od hip hopu?
Takže, kdo je, sakra, Slavíček?
A bude na to opravdu mít?
Snažím si utřídit myšlenky, když tu mi zazvoní telefon.
„Tak jsem tady na ten rozhovor.“
Nemáme ho mít až za dvacet minut?
„Jo, ale říkám si, že radši dřív, než pozdě!“
A s těmito slovy k nám do redakce vstupuje opravdu mladý kluk na začátku slibné kariéry. Vyzařuje z něj sympatická sebejistota – má věci pod kontrolou, ale nedělá si z nich hlavu. I ke svému prvnímu rozhovoru v životě přistupuje očividně bez starostí, s nadšením pro hudbu a očekáváním, co nového ho asi tak čeká.
Kytara v koutě
„Já vlastně nejsem vůbec z hudební rodiny,“ začíná Slavíček s vyprávěním, jak se dostal k hudbě. Ta cesta nebyla nijak zvlášť překvapivá ani originální. Od mala ho bavilo zpívat, a když si rodiče na školní besídce všimli, že mu to jde, zapsali ho k tomu na lekce kytary. Ta ho pro změnu zas tak nebavila – musel na ni cvičit a moc nechápal, proč by měl přehrávat cizí písničky. „Zvládl jsem asi čtyři základní akordy. Po roce uměl zahrát Kočka běží dírou a zase s tím seknul,“ vzpomíná pobaveně.
A já jen fotrovsky doplňuji, že si myslím, že ta kočka tou dírou spíš leze.
Kytara každopádně ležela dva roky v koutě. „Pak jsme si s jedním kamarádem, co u nás byl na návštěvě, řekli, že si zkusíme zabrnkat. A já prostě z ničeho nic začal skládat,“ popisuje Slavíček. „A protože jsem tehdy neměl pro rodiče nic k narozeninám, složil jsem jim písničku.“
To už se nebezpečně blížíme k roku 2023, kdy se na Spotify a dalších digitálních servisech objevila jeho první oficiálně vydaná skladba Tři X. Ještě předtím ale začal svoji nově objevenou zálibu ventilovat na TikToku. „Šlo to úplně organicky. Začal jsem psát další písničky, přidávat rytmy. A najednou jsem si říkal, že už toho mám docela dost. Ale že to vlastně nikdo neslyšel. A že když to baví mě, tak to přece musí bavit i někoho jinýho,“ popisuje Slavíček léto, kdy úplně propadnul psaní písniček.
Do té doby měl ke škole čtyři brigády, ale postupně z nich nezbyla žádná. Za všechny vydělané peníze si místo toho koupil MacBook a po nocích se učil s GarageBandem. Hodně ho inspirovala muzika, kterou poslouchali rodiče, tedy folk i country. A taky písničkáři s kytarou jako Pokáč a Xindl X. Písničky psal ale víceméně po svém a pro digitální prostředí, které mu bylo přirozené. Často v podobě Minisongů – prostě nahodil sloku a refrén a ty rovnou vypustil na TikTok. „Samozřejmě že ze začátku to nemělo žádná čísla. Zkoušel jsem různé věci, i nějaké cover verze, ale vlastně mi nic nefungovalo. Pořád jsem do toho ale šel naplno s představou, že se to lidem líbit bude,“ vypráví Slavíček o svých úplných začátcích.
Za inspiraci si vzal amerického zpěváka, který na tom byl ze začátku podobně. Říkal si BoyWithUke, hrál na ukulele a schovával se za LED maskou. „Nikdo nevěděl, kdo to je. A to se mi moc líbilo,“ vypráví Slavíček, proč se rozhodl, že fanouškům neukáže tvář a všechno nechá na písničkách samotných. „Ze začátku se mi to samozřejmě nedařilo, dokonce jsem si řekl: Dobrý, tak ukážu svůj obličej, a jedno video natočil normálně. Nabralo asi tak o dva lajky víc, tak mi došlo, že tohle není cesta, a zase jsem ho smazal.“
BoyWithUke se stal na TikToku rychle fenomén. A možná i proto se Slavíček rozhodl, že nezájem nějak překoná a dál zásoboval algoritmy novými a novými věcmi. „Začal jsem na TikTok sypat svoji tvorbu, protože jsem pochopil, že tam jde spíš o kvantitu a pravidelnost než o kvalitu. A pak se to skutečně nějak chytlo,“ popisuje.
TikTok je sice spotřební síť zasvěcená rychlým vjemům a dopaminu. Ale kvantita na ní není jediným řešením. Sám Slavíček se brzy přesvědčil, že spíš než o formu jde i v tomto případě o emoci, kterou obsahem dokáže vyvolat. Už zmíněná skladba Tři X vznikla bez metronomu, s minimální znalostí techniky nahrávání, ale i hraní a zpěvu. Neohrabanost je na ní opravdu hodně slyšet.
Ale „něco“ v sobě má, a tak postupem času i na Spotify nasbírala přes 100 tisíc poslechů. „A lidi ji dnes chtějí dokonce slyšet na koncertech. Já už přitom ani neznám akordy,“ kroutí nad tím Slavíček hlavou a upřímně a pobaveně se zasměje.
Ale nepředbíhejme. O koncertech ještě v téhle fázi nemohla být řeč. Před dvěma lety Slavíček netušil, co znamenají nebo neznamenají poslechy na Spotify. Ani jak se co v hudebním prostředí dělá. Prostě ze sebe dál sypal songy a obsahem krmil sociální sítě. „Já si skutečně vůbec neuvědomoval nic okolo a nerozuměl tomu. Byl jsem prostě jenom kluk ve svém pokojíčku. V ruce kytaru, kolem čtyři stěny. O hudebním světě jsem nevěděl vůbec nic. Co je hodně, co je málo. Jaký čísla jsou dobrý a jaký ne. Když udělal druhý singl Past dvacet tisíc poslechů, říkal jsem si, že je to hezký a pokračoval dál…“
Vyrobeno doma
Nakonec z toho bylo první EP Homemade, na jehož obal se Slavíček vyfotil doma v koupelně. Sedí na záchodě, počítač má na klíně a přes něj nonšalantně přehozený toaletní papír. „Ani jsem nevěděl, že se tomu říká EP, měl jsem prostě pět písniček, tak jsem je vydal a někdy tehdy si založil Instagram,“ pokračuje s vyprávěním.
„Nemělo to vůbec špatný čísla. Pamatuju si, že za dva týdny všechny písničky dohromady udělaly třeba sto tisíc. Pořád jsem nechápal, že by to mělo něco znamenat. A pak mě začalo Spotify zařazovat do různých playlistů. A organicky se to začalo nabalovat. Myslel jsem si, že tak je to normální.“
V tuto chvíli se pořád ještě bavíme o selfmademanovi, který kromě toho, že používá TikTok, nemá žádné videoklipy, nestojí za ním žádná velká firma, PR manažer a jeho strategie se rovná jeho momentální intuici a velkému kusu odhodlání. „Já jsem nad tím přemýšlel tak, že pokud se budu snažit víc než všichni ostatní, tak to prostě musí nějak vyjít,“ pokrčí rameny Slavíček nad otázkou na jeho strategii a plánování. „Možná jsem to neřekl jasně, ale od začátku jsem si extrémně manifestoval výsledek,“ přemýšlí. „Tehdy jsem měl ještě žlutou kapuci, brejle a kšiltovku. Ale už tehdy jsem si říkal, že to hlavně musím dělat tak, aby mě, až jednou budu mít milion posluchačů na Spotify, nikdo nepoznal.“
Staré dobré odhodlání zafungovalo i v digitální době a na platformě, kde nikdo neudrží pozornost déle než patnáct vteřin.
Právě na EP Homemade, které vyšlo loni v lednu, se objevila Slavíčkova dosud nejúspěšnější píseň Až po uši – což je v podstatě prototyp klasického love songu, jen je podaný jazykem současné mladé generace. „Ta písnička byla reálný příběh. Myslím, že i proto má takový úspěch,“ přemýšlí Slavíček. „Podle mě je na ní slyšet, že jsem prostě napsal, jak to bylo. A hlavně co jsem v té chvíli cítil. Proto se s ní hodně lidí ztotožní, protože jsou nebo byli ve stejný situaci.“
Není to žádné velké básnění, ale jistou průzračnost v sobě má. „Až budu pod zemí / tak chci vytetovat na duši, / že jsem do ní byl zamilovanej / až po uši. / Podle mýho to sice vůbec netuší, / ale s nikým jiným než se mnou jí to nesluší,“ zpívá Slavíček v refrénu.
Byla to jeho zatím nejrychleji složená a nahraná písnička. A sám sympaticky neskrývá, jak z ní byl nadšený. „Jako fakt se mi to líbí,“ chechtá se. „Já bych si ji reálně klidně i teď pustil do sluchátek. A to jsem ji slyšel tak dvěstěkrát.“ V tom evidentně nebyl sám, protože netrvalo dlouho a počet poslechů skladby se začal blížit k prvnímu milionu.
To bylo ještě předtím, než Slavíček odehrál svůj první koncert.
Cesta na pódium
„To bylo myslím v dubnu 2024. Na poslední chvíli mi napsali studenti z kolínskýho Majálesu,“ popisuje Slavíček svoje první živé hraní. V tu dobu měl sice v repertoáru všehovšudy hotových pět songů na patnáct minut, ale bez jakékoli předchozí pódiové zkušenosti na nabídku kývnul. Pak zjistil, že má odehrát tři čtvrtě hodiny.
„Došlo mi to až na místě. Říkal jsem, že chci domů. Opravdu jsem se chtěl na místě otočit. Vůbec jsem netušil, jestli budou lidi cokoli znát, nebo ode mě chtít poslouchat,“ vypráví pobaveně.
Nakonec si vzpomněl, co mu řekl táta: Je to tvůj jediný první koncert, tak si ho koukej užít, abys na něj mohl hezky vzpomínat. „Takže jsem na to pódium vylezl, hrál písničky, do toho vymýšlel nějaký soutěže… byl to spíš napůl stand up. Ale nakonec se to lidem docela líbilo. Sice jsem vařil z vody, ale byl to pro mě super zážitek, na který nikdy nezapomenu.“
A taky to byl nejspíš ten moment, který potvrdil, že ze Slavíčka nebude krátkodobý trend z TikToku, ale že jeho hudební kariéra může být velmi reálná. I když dělá hudbu v jádru popovou, ve své kariéře současnými prostředky dál opakuje klasické postupy Do It Yourself. S každou další písničkou, kterou si poslechnete na jeho profilu, je znát, že autorsky i výrazem roste. Ještě pořád v roce 2024 vydal vlastním nákladem své druhé EP Konec první kapitoly (jen ho do digitálu omylem pustil jako album). Na obalu demonstrativně shodil žlutou mikinu… protože se převlíkl do šedivé. A i v sonzích, které tentokrát nahrál, je patrné, že jako songwriter ušel kus cesty.
Svědčí o tom hned druhá skladba Peklo – jakýsi trochu zmatený dialog s ďáblem i bohem, který má, aniž by si to Slavíček jakkoli připouštěl, sice hodně dřevní a mladistvé, ale přesto nohavicovské rysy. To všechno s dikcí i přízvuky podobnějšími spíš Calinovi než klukům s kytarou.
„To byla taky písnička složená za chvíli,“ říká o ní Slavíček. „Když jsem ji dopsal, řekl jsem si, co to sakra je? Sám jsem vůbec nechápal tu spleť myšlenek, která mi tam jela. Jenom jsem si uvědomoval, že je to něco úplně jiného. Bavím se s ďáblem, zároveň s bohem a zároveň si tvořím vlastní peklo. Je to příběhová písnička, která ani nemá žádný refrén. Chvíli jsem si myslel, že to album potáhne…“
I když posluchači dali přednost jiným skladbám, právě tohle je jeden z důvodů, proč Slavíček zaujal i nás v Headlineru. A proč nás přepadl pocit, že je v něm zřejmě něco víc než ve spoustě prvoplánových internetových kopírovačů trendů.
„Mě to prostě baví a chci to dělat. Teď myslím hudbu. Možná i to je důvod, proč mám pořád čepici, kapucu a brejle. Úplně jsem se ve skládání a psaní textů našel a naplňuje mě to,“ rozpovídá se Slavíček mimoděk během našeho rozhovoru. „Baví mě, že lidi poslouchají hudbu a nechodí třeba jen na to, jak vypadám. V dnešní době se spousta lidí vystavuje, je čím dál tím víc extravagantní. Ale tady je obyčejná mikina, obyčejnej kluk, který akorát dělá písničky.“
No, tak v tu chvíli mám chuť vstát a Slavíčkovi zatleskat.
Plán B
Pak mi ještě vypráví, jak přišel k manažerovi. „To bylo taky úplnou náhodou. Mamka mi říkala, ať už si nějakýho najdu. A já jí na to odpovídal, že žádnýho nepotřebuju. Navíc se prostě neumím někomu nabízet. Když se někomu líbí moje věci, tak si je poslouchejte, a když ne, tak je to jedno,“ odmítl kontakt na Antonína Milatu z Redhead Music, který mu dávali rodiče. Pak si ho ale přidal na Instagramu a za patnáct minut Slavíčkovi přistála zpráva: „Jak to, že spolu ještě nic neděláme?“
A tak slovo dalo slovo a Slavíček, kolem kterého začaly začátkem letošního roku kroužit i další velké labely, podepsal svoji první smlouvu. Krátce nato během tří dnů od spuštění předprodeje vyprodal svůj první samostatný koncert v Café V lese (a přidal druhý) a rozpis jeho koncertů se začal rozrůstat. A věci kolem profesionalizovat.
Ve chvíli, kdy spolu mluvíme, mu zrovna vychází nový singl Vděčná slečna, ve kterém nabízí zase jiný pohled na lásku. A rozplánované má nové EP i první sólovou šňůru, na níž chce k sobě přibrat další muzikanty a postavit malou kapelu. Hlavu má teď plnou nápadů, zároveň v ní má dost srovnané, co chce a nechce dělat.
Pokud jsem měl před začátkem rozhovoru pochybnosti, zda to s tou titulní stranou Headlineru nepřeháníme, na jeho konci už dávno všechny padly. Dosáhne úspěchu jako kdysi David Stypka, Sofian MedjMedj nebo Rozálie, po kterých jsme podobně instinktivně sáhli? Nemám tušení. Slavíček je jiná kategorie, zpívá pro generaci Z, ale rozumět mu mohou i rodiče. Je pořád na úplném začátku cesty.
V sobě i kolem sebe má ale tu správnou energii, aby se mohly začít dít velké věci. Na svojí cestě k milionu posluchačů na Spotify měsíčně je někde ve čtvrtině. Ale nechybí mu odhodlání.
„Máte nějaký plán B, kdyby to s muzikou nevyšlo?“ ptám se ho ještě na závěr.
„Žádný,“ odpovídá bez zaváhání. „Hudba je to jediný, co chci dělat. Manifestuju si to od začátku a jinak to nebude.“
Pak už za Slavíčkem zaklapnou dveře.
Řekl bych, že ne na dlouho.