„Rozhodně, je to takové zvláštní,“ popisuje Kateřina na úvod bezprostřední pocity po vydání alba. „Na jednu stranu je to úleva a na druhou stranu je kolem toho dost práce. Jsem vděčná, že se to děje, ale zároveň se už těším, až budu mít zase nějaké volno. Hlavní je, že písničky, se kterými žiji už hodně dlouho, můžou konečně poslouchat i další lidé.“
Proč se vydání desky několikrát posunulo? Co byla největší překážka?
Bylo to jedno s druhým. Musím ale říct, že nakonec je všechno tak, jak má být. Odkládání, které mě štvalo, protože jsem neměla hotové písničky nebo protože jsme se třeba nemohli s kluky sejít nebo se producentu Ondrovi narodilo dítě, se vlastně vždycky dělo ze správného důvodu. A kdybych na to tlačila v době, kdy už byly písničky hotové, ale nebyly pořádně zprodukované, zaranžované a nebyl čas je dotáhnout do posledního detailu, vypadal by výsledek jinak, než když jsme na to ten čas měli.
Plamen je vaše druhé album, ale první s kapelou Bandjeez. Jak se vám spolupracovalo a jakou hráli kluci roli při zrodu písniček?
Byla jsem zvědavá, jaké to bude, když je do toho pustím. Velmi rychle se ale ukázalo, že nemusím mít strach. Kluci jsou zvyklí pracovat tak, že každé písni slouží a moc do ní nepromítají svoje ega. Občas se samozřejmě i tak stane, že se rozchází náš pohled na to, kudy by písnička měla jít. Ale v tom okamžiku mě respektují jako autorku a jdou za mnou, což je skvělé. Je to velmi příjemná symbióza.
Jsou všechny texty písní z desky Plamen vyloženě nové?
Když si před sebou ty písně představím, myslím, že píseň Znamení je nejstarší. Její základ jsem napsala odhadem před čtyřmi lety, ale dopsala ji až teď. Víc starších věcí tam není. To album je docela aktuální.
Jak vůbec píšete?
Občas, i když ne moc často, se mi děje taková hezká věc. Například když jedu autem a řídím, o něčem přemýšlím a cítím třeba nějakou intenzivní emoci. V tu chvíli vím, že když se do toho, co zrovna prožívám, ponořím, bude mě to trošku bolet, protože říkat si pravdu a pokládat se do hloubky není vždycky úplně příjemné. Ale když si to dovolím, položit se do toho, tak se mi to zformuje v hlavě do verše. A to já úplně miluji! Protože jak je v tom najednou rytmus, tak to získá údernost a já si pak můžu ten nápad nahrát na záznamník, a jakmile mám možnost, zapíšu si ho, abych ten text viděla. I obraz textu je pro mě totiž důležitý. Potřebuji před sebou všechno vidět, aby se mi líp psalo dál. Mám to pak chvíli schované někde v hlavě a normálně žiji dál život. Protože většinou mě tyhle stavy zastihnou, zrovna když jedu něco dělat, třeba na koncert nebo pracovat.
A kdy se k nápadu vracíte?
Když mám pak čas. Zkusím, jestli je ta emoce ještě živá a mám k ní ještě co říct. Jestli už je to všechno a je z toho čtyřverší, které třeba počká na okamžik, kdy ho budu chtít víc rozpracovat, nebo jestli je tam ještě schovaného něco dalšího. Když cítím, že to tam schované je a mám čas, pokusím se to zpracovat do celého příběhu. A to už potom píšu píseň. Ale základ vzniká takhle samovolně. Prostě jenom něco cítím a chci to dát do verše.
Takže vaše písně jsou většinou spjaté především s nějakou osobní emocí…
Většinou ano, ale děje se mi – a to je taky super, jen už se mi to hodně dlouho nestalo – že někdo přijde s melodií a mě do ní napadne příběh. To byl případ písničky Pravé poledne z první desky. To není vůbec moje story. Tehdy Michal Citterberg, můj tehdejší kytarista, hrál ve zkušebně na kytaru a mě do toho napadl ten text. Měla jsem ho napsaný třeba za pět minut, a přitom se mnou nemá vůbec nic společného. Takže to taky jde. Ale tam zase musí být inspirace v melodii.
Přemýšlela jste, že byste naopak vy napsala píseň pro nějakého jiného interpreta?
Určitě. Přemýšlím nad tím často. Jenom mám problém, že když je to dobrá písnička, chci si ji nechat, a když není dost dobrá, tak ji nechci nikomu dávat. Takže je to těžké. Ale teď mám napsanou písničku, o které si myslím, že je opravdu fajn a že bych se za ni postavila, ale zároveň si myslím, že pro mě samotnou tak nějak zestárla. Nechci ji zpívat, a proto bych ji mohla někomu nabídnout. Mám ji schovanou v šuplíčku a jsem ochotná do něj sáhnout, protože nezapadá do mého repertoáru a nebude mi ani vadit, když si ji pak ten člověk trochu upraví podle sebe. A dokonce mám i představu, pro koho by mohla být, ale nechám si to ještě schované, protože zatím je to všechno jenom v mojí hlavě.
Když se vrátím zpět k vaší nové desce, která z těch písní pro vás má největší význam?
Je to těžké říct. Jsou to pro mě osobní písničky, mám ke každé jinou vzpomínku. Teď na poprvé bych vám řekla, že mám nejradši V horách, protože její emoce je pro mě pořád intenzivní. Ale zároveň si pak vzpomenu na Poprvé a řeknu si, ty jo, to je super písnička, tu miluji, při té mi je tak dobře, když ji zpívám. A pak si vzpomenu na Budu tu a na to, jak ji s kluky hrajeme a já mám vždycky husí kůži. A jak Pavel při posledním koncertu brečel, když jsme ji hráli. A takhle bych mohla pokračovat dál…
Takže je těžké vybrat jednu.
Je, ale je fajn, že k nim mám takový osobní vztah, ale zároveň cítím, že už nejsou moje, protože už jsem je pustila do světa.
Tak zkusím vybrat já. V písni Smečka zpíváte: Vím, že už nebudu stejná / jsi součást mojí smečky / a já tvého hejna / vím, že tu někde jsi / jen s tebou nemůžu mluvit / ještě pořád se můžeme scházet / tam, odkud je každá báseň. Prozradíte, o kom ta písnička je?
Je to takový imaginární rozhovor s Davidem Stypkou. Ten úplně první verš zní: Mám před sebou čistý stůl a dvě prázdný sklenky / tak můžu víno anebo vodu pít / na všechnu mou tíhu / je led pode mnou tenký / možná přišel čas ji odložit. Ten text jsem napsala v době, kdy už jsem byla s Bandjeez a pořád to pro mě bylo bolavý. A už to byla nějaká doba a já si říkala, že se potřebuji trochu odlehčit, potřebuji tu tíhu ze sebe dostat, a tak nějak začít znova. Ale s vědomím minulosti a všeho, čím je člověk protkaný. Ta písnička je pro mě takové rozloučení a smíření s novou etapou, kterou jsme si vlastně nikdo dobrovolně nevybral, ale posléze pak ano. Prostě nás na to místo dovedl život. Museli jsme se rozhodnout, jestli půjdeme dál, nebo ne. A my se rozhodli, že jo.
A když zpíváte, že už nebudete stejná… Tak máte pocit, že jste se od té doby hodně změnila?
Hodně. Ale tenhle verš, nebo úryvek, sahá spíš do doby, kdy jsem Davida poznala a kdy jsem ho znala. Protože to mě vlastně změnilo nejvíc.
Na nové desce se objevil také duet. Píseň Znamení jste nazpívala se Štěpánem Kozubem. Zajímalo by mě, jak vaše spolupráce vznikla a jestli jste měla od začátku jasno, že bude právě s ním?
Jak už jsem říkala, tahle písnička byla starší a já věděla, že do ní potřebuji dostat „něco navíc“. A nevěděla jsem co. Ale nebylo třeba to řešit, protože deska nebyla ještě vůbec hotová a vše bylo v totálním nedohlednu, takže jsem to nechala být. Za nějakou dobu jsme hráli v Karlových Varech koncert jako poctu Davidu Stypkovi s orchestrem. Den předtím tam hrál Štěpán Kozub s Jiřím Krhutem, kterému občas v kapele hraje i Pavel Sotoniak, můj klávesák z Bandjeez, tak jsme se na ně šli podívat. Do té doby mě Štěpánova muzika úplně míjela a na desce mě tolik nezaujala, ale pak jsem ji slyšela naživo a zjistila, že Štěpán má v hlase takový klid a je to takový vypravěč, jakého přesně potřebuji. Byl tím, co písni chybělo.
Jak lidé na desku reagují, jak například přijalo publikum vaše nové písně v Klatovech, kde jste měli první zastávku turné?
Reakce jsou zatím krásné, veskrze pozitivní. A je moc hezké, že ještě předtím, než lidi nové písničky vůbec pořádně znali, slyšeli je třeba jen dvakrát na koncertě, už je zpívali se mnou. To bylo nádherné. Ale teď… teď je zpívají opravdu úplně všichni. A já na to vůbec nejsem zvyklá. Oni už se s nimi ale sžívají, vnímají je a berou je za své. Přesně to se teď dělo i v Klatovech. Hlavně mě těší, že spousta koncertů je vyprodaných, řekla bych, že víc než půlka. Možná, že se opravdu většina vyprodá. Uvidíme.
V Praze míváte často koncerty v menších až středních klubech, jako jsou Malostranská beseda či Lucerna Music Bar. Chtěla byste se dostat dál a vyprodávat velké haly nebo vám intimní prostory vyhovují?
Mám to tak, že bych ráda dělala obojí. Jezdila obrovské koncerty a našla způsob, jak vytvořit tu intimitu i ve velkém prostoru, ale zároveň bych se vracela třeba i do Besedy. I kdyby to znamenalo, že bude vyprodaná třeba za deset minut. Nikdy jsem vlastně neměla systém nějakých met nebo vysněných sálů, ale jsou místa, kde bych si chtěla zahrát a přála bych si, aby byla plná. Když se to ale nestane, stane se něco jiného hezkého, z toho nemám strach. Cítím, že tam směřujeme, i když teď nedokážu říct, kdy a jak se to vyplní.
Ve velkých sálech jste měla možnost koncertovat jako host Jelenů. Jaký je pro vás pocit, když stojíte v obrovské hale a zpíváte pro tisíce lidí oproti menším sálům?
Já mám pocit, že ti naši fanoušci jsou prostě fajn. Když přijdou přímo na nás, během koncertu se nějak stane, že jsme najednou všichni spolu. Automaticky to platí v těch malinkých prostorech, jako je Beseda, kde to je opravdu naprosto intimní, ale mám pocit, že se nám to daří držet pohromadě třeba i v Lucerna Music Baru, kde už je třeba tisícovka lidí. Jsem dost zvědavá a těším se na okamžik, kdy se tohle pokusím vytvořit i v ještě větším prostoru. Nedokážu teď odpřisáhnout, že to půjde, ale fakt bych si to přála. Určitě se ale chci pořád vracet i do těch menších sálů. Hlavně z vlastní zkušenosti vím, že člověk chce být muzice blízko.
Jak se těšíte na křest v pražském Lucerna Music Baru? Objeví se večer na pódiu i nějací hosté? Na co se můžou těšit fanoušci?
Oba dva termíny jsou vyprodané, což je úplně šílené, protože já jsem ten druhý koncert nechtěla vůbec přidat. Kluci mě přemluvili. Pořád jsem si říkala, že se určitě nevyprodá, že to nemůžeme udělat, že bude ostuda, protože přijde padesát lidí. Ale nakonec mě ukecali a teď jsem ráda. Pořád cítím velkou pokoru a vděčnost, že se to děje, protože to vůbec není samozřejmost. Zvlášť dneska, když lidi opravdu počítají každou korunu a řeší, jak svůj čas stráví a utratí peníze. Takže jsem opravdu vděčná. Nachystaného toho máme spoustu. Nechystáme ohňostroje, plameny na pódiu nebo konfety, ale bude se dít spousta muziky! Hudebních hostů bude plné pódium. Takže se opravdu moc těším.
Na vašem Instagramu jste prozradila, že budete mít společný song s Terezou Balonovu, s níž často i tvoříte. Můžete o nové písni, kterou chystáte, něco prozradit?
Už ji máme hotovou dlouho, měla původně být na nové desce, ale nestihly jsme ji nahrát. Rozhodly jsme se s Terkou nechat ji na jindy, protože ona má teď také svoji fantastickou desku a má co vydávat – a já už jsem nechtěla znovu odkládat vydání alba Plamen. Takže jsme si řekly, že počkáme na moment, až budeme mít obě čas a prostor pořádně tu písničku dokončit. Není ještě finálně nazpívaná a zprodukovaná.
Můžete říct, o čem bude a jak probíhala vaše spolupráce? Napsaly jste text společně?
Text je můj. Většinou je to tak, že Terce pomáhám s texty a ona mi pomáhá s kytarou – a bylo to tak i tady. Hudbu jsme dělaly spolu. Je to píseň o přátelství. O tom, že se jeden druhému ztratí, trochu se vzdálí, ale zároveň ví, že to bude zase dobrý. Protože je to přirozené, že si tak občas kousíček od někoho odkročíš, ale pořád ho tam máš a víš, že se zase můžeš vrátit.
Loni v březnu jste zpívala při inauguraci prezidenta Petra Pavla. Jaká byla vaše reakce, když tahle nabídla přišla? Jak jste to celé prožívala?
Byla jsem v šoku. Hlavně jsem se to dozvěděla pozdě večer doma na Vysočině a byla jsem zrovna šíleně unavená. Říkala jsem si, že to promyslím až ráno a řeknu si, co si o tom vůbec myslím, protože v tu chvíli jsem byla opravdu jen překvapená. Ale hezky. Nakonec jsem se velmi rychle rozhodla, že do toho půjdu. Byla jsem nervózní, protože jsem se bála, abych neměla okno. Tomu člověk někdy nepomůže, i když se na to připravuje. Někdy ti tam to bílo prostě skočí a já si říkala, že jestli se mi to stane u české hymny, tak mě „vomejou“.
Máte pocit, že jste se teď dostala do bodu, kdy se můžete muzice věnovat naplno a můžete ji považovat za své plnohodnotné zaměstnání?
Teď mě opravdu živí hudba. Nerada bych zase ustupovala a šla dělat nějaké jiné věci okolo, protože mi pak absolutně nezbývá žádná energie na muziku. Tím, že teď odcházím od Jelena, protože už se to časově nedá zvládat, vypadne mi podstatná část příjmu, ale zase se mi díky tomu vytvoří prostor, který budu muset něčím zaplnit. Jsem teď ve fázi, kdy se rozhoduji čím. Byla bych velmi ráda, kdyby to byla muzika a tvoření, ale člověk nikdy neví. Budu doufat, že se to rozjede způsobem, který bude udržitelný a funkční.
V roce 2021 vyšla vaše sbírka básní Ostrov, co chutná jako pomeranče, která je momentálně vyprodaná. Chystáte vydání další básnické sbírky?
Ano, mám teď jednu nabídku, ale musela bych v květnu odevzdat rukopis. Uvidíme, jestli to zvládnu, protože teď je to časově masakr. Když se mi to povede dokončit, sesbírat všechny věci, co vznikaly posledních pár let, mohlo by to vyjít. Každopádně teď je hotový dotisk Ostrova, co chutná jako pomeranče. Ale jenom pár kusů, které už zase rychle mizí.
Chystáte se v budoucnu i na nějaký další literární počin mimo básně? Máte něco rozepsaného?
Mám, ale člověk na to prostě musí mít čas. Já si opravdu představuji, že časem dojdu do bodu, kdy budu moct dělat muziku a zároveň psát. Samozřejmě psaní nějaké ucelené beletrie vyžaduje taky úplně jiný druh sebevědomí, a já to literární sebevědomí nemám ještě tak etablované, že bych si řekla – tak, a je ze mě spisovatelka, smiřte se s tím. Básničky, poezie, písně, tam už vím, ale k beletrii si musím dojít. Radši ale vydám až za pět let něco, co bude fakt skvělé, než abych za rok vydávala něco jenom proto, aby to bylo.
A na závěr prozraďte, na co se letos nejvíc těšíte?
Určitě na zbytek turné, protože začátek byl opravdu krásný. Měli jsme super reakce, tak jsem zvědavá, jak to bude dál. Těším se na teplo a chození na boso na vesnici se psem a ségrou. Na podzim bych chtěla zase vyrazit někam na cestu, ale ještě nevím kam. Chtěla bych jet na delší dobu, cítím, že to potřebuji. Myslím si, že vyrazím určitě alespoň na nějakou dobu sama. A jestli se pak ke mně někdo připojí, to uvidíme. A samozřejmě se taky těším na další tvorbu.
Seznamte se
Kateřina Marie Tichá je česká zpěvačka, textařka a básnířka. Pochází z Vlašimi a prostřední jméno si sama zvolila na počest svým prababičkám. V roce 2013 byla nominována na Českého slavíka v kategorii Objev roku. Následně zahájila spolupráci s kapelou Jelen, která trvala dlouhých deset let. V roce 2020 vydala své debutové album Sami, za které získala cenu Anděl v kategorii Objev roku. Od roku 2021 se Kateřina rozhodla spojit s kapelou Bandjeez, se kterou také letos vydala svou druhou desku Plamen. Kromě hudby se věnuje také psaní, v roce 2021 vydala u nakladatelství Bílý Vigvam básnickou sbírku Ostrov, co chutná jako pomeranče.