V Portlandu je devět ráno a zpěvačka do telefonu říká, že je to na ni nezvykle brzo. Po deseti minutách má ale člověk pocit, že právě poznal novou nejlepší kamarádku. Ditto se vyptává na pražský čas i počasí, snaží se vyslovovat české jméno. Minimálně deset minut z rozhovoru se nedá použít. Interview se v jednu chvíli zvrhne v tlachání o sprchování na festivalech, otázky zní z obou směrů. Se stejnou lehkostí přitom Beth Ditto umí mluvit o závažnějších tématech.
Jinou sexuální orientaci si uvědomila už jako dítě, vyrůstala přitom v oblasti zvané Biblický pás. Proč je píseň We Are the Champions od Queen největší trik hudebního byznysu? A jak její život ovlivnil Kurt Cobain?
Když jsem viděl záběry z vašeho koncertu na festivalu BBC 6 Music v Manchesteru, vzpomněl jsem si, jak jste kdysi řekla, že se Gossip cítí ve Velké Británii víc doma než v Americe. Vypadá to, že to pořád platí.
Je to tak, ale pořád netuším proč. Nikdy jsem tomu moc nerozuměla. Evropa má něco, co v Americe chybí. Přijde mi, že Evropa má delší historii s rozličnými žánry. V Americe je všechno mnohem víc kontrolované. Například image. V hudebním byznysu se může prosadit jen určitý typ člověka. Taky bych řekla, že v tom hraje velkou roli velikost naší kapely – máme omezený dosah. V Americe už téměř neexistují lokální a alternativní rádia. Ve Velké Británii je rádiová kultura stále velmi populární. Je to mohutný a komplexní systém. V Americe lidi přestali rádia poslouchat.
Napadlo mě, jestli to nemá co dělat s Freddiem Mercurym a Eltonem Johnem, kteří ve Velké Británii platí za národní hrdiny. Jaký je váš vztah k Mercurymu?
To je pravda, je to možné. Na Mercurym zbožňuju spoustu věcí. Zaprvé – We Are the Champions je naprosto brilantní queer hymna, což se nějakým zázrakem podařilo ututlat. Je to strašně vtipný. Pokaždé, když vidím davy, jak na obřích sportovních kláních pějí: „Jsme šampioni! Jsme šampioni!“ v hlavě se mi ozve: „Ha! Dostal jsem vás!“ Tu skladbu považuji za jednu z nejlepších „lstí“ hudebního průmyslu.
A za druhé?
Je dobré si připomínat, že Freddie Mercury měl tmavší pleť a výrazný předkus, takže měl velmi nekonvenční vzhled. Zároveň působil extrémně sebevědomě, tedy alespoň na pódiu. A samozřejmě měl ten nejkrásnější hlas.
Myslíte, že předkus je překážkou kariéry v showbyznysu?
Samozřejmě. Přesto si Mercury zuby nenechal nikdy chirurgicky upravit. Netušil, co by operace udělala s jeho hlasem. To je podle mě velmi krásné. To samé Barbra Streisand. Všichni z byznysu ji přesvědčovali, ať si nechá udělat nový nos, ale nikdy na plastiku nešla. Bála se o hlas. Nedávno to napsala ve svých pamětech. Vnímám to jako velmi silné a „cool“ rozhodnutí, které vypovídá mnohé o osobnosti člověka. Nejsem si jistá, jestli bychom takové charaktery našli dnes, žijeme v jiné době.
V jaké žijeme době?
Lidé chtějí měnit svůj zevnějšek pořád a často ze dne na den. Každopádně ve Spojeném království panuje věští pochopení pro jinakost. Možná pro excentričnost? Ale my nejsme excentrická kapela, spíš přitroublá a trochu ujetá. V evropské pop kultuře je prostě víc prostoru pro kreativitu. Lidé si o Americe myslí, jak je to skvělé a „cool“ místo, ve skutečnosti je ale dost konzervativní.
Může to být tím, že populární kultura je v Americe větší byznys než v Evropě? V Americe i prezidentské volby působí jako finále reality show.
Určitě. Hudební byznys je silně konzervativní odvětví, v němž se manažeři snaží kontrolovat, kým hudebníci jsou. V Británii to prostě funguje jinak.
Přesto jste v nedávném rozhovoru popsala evropský festivalový okruh ze začátku milénia jako „velmi bílé“ prostředí „bez širší diverzity“.
Neřekla bych vyloženě bílé, ale výrazně heterosexuální a prosycené muži. Zákulisí festivalů vždycky bylo odcizené kapelám našeho střihu. Cítili jsme, že tam nezapadáme. Všude tehdy elektrizovala maskulinní rokenrolová energie, to tak prostě je.
Na festivalu BBC 6 Music s vámi hráli Young Fathers, The Smile nebo například písničkář Hak Baker. Cítila jste po 20 letech rozdíl?
Já v Manchesteru žádné další kapely neviděla, jen jsme tam přiletěli a druhý den odletěli. To je můj největší problém s festivaly. Koukneš na program, druhý den hraje Grace Jones a já začnu: „Ježišmarja, nemáme náhodou day off?“ A manažer řekne: „Jo, nehrajeme. Ale musíme jet celý den do Polska.“ A já udělám: „Neeeeeeeeeee!“ Ale samozřejmě si všímám, že v line-upech dostává různorodost víc prostoru. To je pravda.
Ještě chvíli zůstaňme na anglických festivalech, protože se letos po dlouhých letech vracíte na Glastobury. Občas mám pocit, že americké kapely moc nechápou, jaký význam ta akce má v britské populární kultuře. V Evropě jde o festival festivalů, ale dokážu si představit, že pro americkou kapelu je to jen další zastávka na šňůře. Věděli jste, když jste tam hráli poprvé, kde jste se ocitli?
Vůbec! Evropské festivaly obecně fungují jinak než americké. Těch velkých je mnohem víc a pořadatelé zachází s kapelami skvěle, což neplatí jen pro festivaly. Jedete turné po Evropě a po koncertě dostanete najíst. Lidé vám uvaří. To se v Americe neděje. Sem tam vám někdo dá 10 dolarů, ať si někde koupíte jídlo. V Evropě můžete hrát nejmenší kluby nebo velké haly a vždycky se o vás postarají. Je to jiná kultura přístupu k umělcům. Těžko se to vysvětluje, byl jste někdy v USA?
Bohužel.
Aha. Je to totiž opravdu dost divné místo. Fakt! Většina Američanů podle mě vůbec netuší, v jak divné zemi žijí. Jak je ta země obrovská, stačí cestovat jen v rámci kontinentu.
Uvědomovala jste si divnost Ameriky předtím, než jste vyrazila na turné do Evropy?
Vůbec. Byla jsem v šoku! A dnes se v Evropě cítím víc doma než… doma. Ale když se bavíme o našem prvním Glastonbury, v roce 2007 mi bylo 26 let a já vůbec netušila, že se náš singl Standing in the Way of Control v Anglii tak proslavil. Čekala jsem, že budeme hrát do prázdného stanu…
Ale vždyť jste byli jedním z headlinerů tehdejší John Peel Stage.
To jo, ale pořád jsem doufala, že na nás alespoň někdo přijde. Vlastně tenhle pocit mívám dodneška. Asi je to nějaký druh ochrany. Když držíte očekávání nízko, můžete být jenom překvapení. Já si vlastně ani nevybavuju, že jsme hráli jako nějací headlineři. Prožila jsem to nějak niterně. V mé paměti je to jiné, což se asi týká vztahu Gossip k publiku. Můžeme hrát pro 10 000 lidí nebo pro 15 a show bude stejná. To se za celou dobu existence kapely nezměnilo.
Bylo Glastonbury jiné než ostatní evropské festivaly?
Určitě, dodnes to v Gossip vnímáme jako velkou událost. Říkali jsme si: „Bože můj, tolik lidí!“ Celé jsem si to uvědomila, až když moje kamarádka nahrála na Facebook, i když tehdy spíš na MySpace, fotku z našeho koncertu. Až v tu chvíli mi došlo, jak velké to bylo. Jako bych měla klapky na očích. Jako bych se nedívala kolem sebe. Je to zvláštní. Ale byla to obrovská chvíle, to určitě.
Jak je možné, že si ji nepamatujete?
Pocházím z opravdu malého města, jmenuje se Judsonia a žije v něm ani ne 2 000 lidí. Takže když hrajeme například pro 10 000 lidí, jde o číslo, které moje mysl nedokáže pobrat. Je to pětkrát víc lidí, než žije ve městě, ve kterém jsem vyrůstala a chodila do školy. Šílenost! Jasně, občas s kapelou prožijeme magické okamžiky, ale v ten moment si to nepřipouštím. Zakazuju si to. Vždyť my jsme na první Glastonbury přijeli v malý dodávce!
A rok poté jste už hráli na hlavním pódiu Pyramid Stage. Mezi písněmi jste tehdy a cappella zazpívala Smells Like Teen Spirit od Nirvany. Pamatujete si to? Jak se to stalo?
Prostě se to stalo. Najednou mi ta skladba naskočila v hlavě. Ale Smells Like Teen Spirit občas zpívám dodneška, protože ji miluju. Dospívala jsem v 90. letech a tahle jediná písnička ovlivnila celou naši generaci. A přitom Nirvana patří mezi málo kapel, které byly obrovsky nepochopené.
To je pravda, spousta lidí je brala jen jako další hlasitou rockovou, potažmo chlapskou kapelu. Cobain do bookletu kompilace Incesticide dokonce napsal, že pokud někteří jeho fanoušci nenávidí homosexuály, lidi jiné barvy pleti nebo ženy, nemají chodit na jeho koncerty a nemají si kupovat jeho desky.
Přesně tak. A vedle toho nám otevřel dveře do úplně nové hudby. Mě, Nathanovi i Hannah představil všechny ty skvělé punkové kapely, o kterých bychom dost možná nikdy neslyšeli. Raincoats, Vaselines, Bikini Kill…
Takže Cobain vás zasvětil do scény feministických punkových kapel, k nimž se Gossip často odkazují?
Určitě. Bylo mi asi 10 let, když Smells Like Teen Spirit vyšla. Cobain feministický a queer punk zpřístupnil populární kultuře. Ohromně nás to změnilo. Vlastně si nejsem jistá, jestli dnes existuje jediný člověk, kterému je mezi 30 a 40 lety, a Nirvana ho neovlivnila. Byla to kapela, která člověku změní život.
Nedávno jste na rádiu BBC 6 Music mluvila o tom, jak byl Cobain důležitý pro vás osobně. Čím se ale lišil od ostatních punkových, potažmo grungeových muzikantů? Proč byl tak výjimečný?
Díky odstupu, který si držel? Nadhledu? Všechny ty kraviny kolem byznysu a rokenrolu pro něj vůbec nic neznamenaly a dával to najevo. Přerostlé ego, maskulinita, sexualizace, nic z toho ho nezajímalo. Respektoval kapely, které s sebou bral na turné. Dokonce i na kytaru hrál jasně, přímočaře a upřímně. Podobně se dá mluvit například o Sonic Youth. Tihle muzikanti neschovávali svůj talent za ego ani masky. Prostě jen byli sami sebou a tvořili hudbu. A z toho, jak dokáže být hudební byznys směšný a absurdní, si jen utahovali. Prostě to měli celý u prdele. Záleželo jim na důležitých věcech – na lidech a na hudbě.
Taky mě tehdy bavilo, jak se Nirvana nebrala moc vážně, přestože ty skladby vážné byly.
Přesně tak. Záleželo jim dokonce i na tom, aby bylo zřejmé, že hudba není zas tak důležitá. Není to otázka života a smrti. Já občas říkám, že muzikanti nezachraňují životy. Nejsme doktoři. Není to tak vážný! Jasně, hrajeme koncerty pro desítky tisíc lidí, ale když něco pokazíme, nebo něco nevyjde? Ve výsledku se vůbec nic nestane.
Hodně lidí by vám možná řeklo, že jim nějaká píseň zachránila život.
Ano, to je pravda. Určitě. Vím to. Ale když se o tom bavíme doslovně. Jen proto, že jsi podělala koncert, nebo dokonale nehraješ na kytaru, se svět nezbortí. Myslím, že tenhle přístup inspiroval další. Řekli si: Aha, když oni můžou hrát takhle, tak to dokážu taky! A to mi přijde naprosto skvělé. Proto si vážím punkové scény a kapel s podobnou filozofií. Ale netýká se to samozřejmě jen punku, někdo může takhle hrát třeba na páskový magnetofon.
Což nás částečně dostává k vašemu aktuálnímu albu Real Power. Kdy jste si uvědomila, že má hudba skutečnou moc? Kdy vám došlo, že nejde jen o shluk tónů a harmonií?
Když jsem byla malá. Hodně malá. Mám šest sourozenců a celý život jsem vedle sebe měla velkou ségru. Vždycky byla extrémně chytrá a hlavně během dospívání platila za tu hezčí. Já byla ta praštěná a potrhlá. Ale v pozitivním smyslu. Nedostávala jsem se do průšvihů, spíš jsem byla výrazná. Bylo mě slyšet. Necítila jsem se nijak výjimečná a jediná činnost, při které mě lidi chválili, byl zpěv. Jako dítě jsem zpívala málo, ale bylo to něco, co ve mně moje máma vždycky viděla. Ke zpěvu mě povzbuzovala.
Takže jste začala zpívat díky mámě?
Částečně ano. Když vyrůstáte v Los Angeles nebo New Yorku, máte přístup ke všemu. Tady byla jen moje máma a její pocit, že mám hezký hlas. Tak si se mnou zpívala, učila mě o harmoniích a tónech. Vysvětlovala mi všechny ty věci, které dodneška vůbec nechápu.
Vy nerozumíte harmoniím?
Technicky? Vůbec. Někdo začne mluvit o hudební teorii a já řeknu: „Nechápu ani slovo z toho, co se mi tady snažíš sdělit. Ani slovo.“ Nathan to má podobně. Oba vždycky koukáme, jako by někdo začal mluvit čínsky. Můj přítel (Ted Kwo, transgender muž a basák Gossip, pozn. red.) mi nedávno řekl, že hraje oktávy. A já na něj: „Co – to – ksakru – má – znamenat?“ Já vím, co jsou oktávy, ale jak zní a jak to funguje? Prostě nerozumím technickým termínům.
Když se vrátíme zpět do dětství a Judsonie, co jste zpívala za písničky?
Frosty the Snowman! To byl hit. Máma i táta milovali hudbu a já vyrůstala se staršími sourozenci, takže když mi bylo pět, bráchovi bylo třináct a frčel si heavy metal. Takže jsem zpívala všechno možné. Cokoli mi cinklo o ucho. Jsem dítě 80. let, takže jsem milovala Cyndi Lauper. A heavy metal! Zbožňovala jsem třeba kapelu Cinderella. Heavymetalové vokály a zvuk kytarových sól mi dodnes připadají naprosto krásný.
Tuším, že jste zpívala i v kostele?
Ano, chvíli jsem byla v kostelním sboru, později ve školním. Prostě jsem pořád zpívala. Moje sestra z toho šílela a pořád na mě řvala: „Sklapni!“
Takže zpěv proměnil váš život velmi brzy.
Ano. Byla to jediná věc, kterou jsem skutečně uměla. Nevypadala jsem nijak skvěle, nebyla jsem chytré dítě, neměla jsem školy. Ale nejde jen o zpěv, já vždycky milovala hudbu jako takovou. Už jako dítě jsem si psala jednoduché písničky, melodie a verše. Ráda jsem vymýšlela jména mé imaginární kapely. Dokonce jsem nám kreslila loga, to jsem byla asi ve třetí třídě. Ale nikdy mě nenapadlo, že by se to někdy mohlo stát realitou. Dlouho jsem neměla ani páru, co budu v životě dělat.
Proč myslíte, že jste skončila u muziky?
Hudba byla mým bezpečným prostorem. Odhalila a zaktivovala tu podivnější část mého mozku. Objevila pro mě ujetou stránku lidskosti, což myslím v nejlepším slova smyslu. Díky hudbě jsem objevila všechny ty skvěle vypadající bytosti, jako byli například John Waters (americký filmař, spisovatel a herec, pozn. red.) nebo Divine (vlastním jménem Harris Glenn Milstead, americký zpěvák, herec a drag queen, hrál převážně ženské role, pozn. red.). Hudba mi odhalila queer kulturu, drag i hip hop. Umělkyně jako Missy Elliott. Když jsem teď starší a ohlížím se zpět, tehdy jsem si myslela, že nejsem dostatečně chytrá, abych někým takovým mohla být. A teď mi občas dojde: „Aha, co se hudby týče, docela mi to pálí!“ Navíc jsem se všechno naučila po svém, intuitivně. Už jako dítě jsem rozuměla zvukům a dokázala rozeznat jejich kvalitu. Jenže za to ti ve škole nikdo dobrou známku nedá.
Gossip začali v roce 1999 jako syrová, garážová úderka. Kdy se do vašeho zvuku začaly vkrádat prvky taneční hudby? Nebo spíš – byla změna úmyslná?
Tanec a show byly pro Gossip od začátku velmi důležité, vždycky jsme vnímali reakce publika a sledovali, nakolik na nás jen civí a nakolik se stávají součástí koncertu. Když chcete, aby se lidi dobře bavili, musíte je zbavit všech zábran, což není lehké. Ale tanec tomu pomáhá. My prostě chceme lidi roztančit.
Takže se to stalo přirozeně?
Učili jsme se za chodu. Na začátku jsme neměli peníze ani přístup k nástrojům. Měli jsme jednu kytaru a půjčené bicí. To bylo všechno. Časem jsme si mohli dovolit nakoupit další nástroje a učili se na ně hrát. Do toho neustále rostlo spektrum hudby, kterou jsme poslouchali. Začalo nás bavit disko, zpěvák Sylvester, kapely Devo nebo Glass Candy. Neřekla bych, že v tom byl záměr. Prostě jsme čím dál tím víc objevovali kouzlo taneční hudby. Rostli jsme lidsky i muzikantsky. V jeden moment nám pak došlo, že nemusíme jenom mlátit do kytar a bicích. Došlo nám, že si můžeme dělat, co chceme. To byl úžasný pocit.
Pokud to chápu dobře, titulní singl Real Power je milostný dopis městu Portland, v němž bydlíte přes 20 let…
Svým způsobem ano. Tu skladbu jsem napsala jako odpověď na to, jakou má Portland pověst. Jak se lidé začali o Portlandu vyjadřovat po protestech hnutí Black Lives Matter. Zbytek Ameriky se na nás dívá jako na město plné rabování a násilí. Jako bychom žili v Šílénem Maxovi.
Jak byste město Portland popsala někomu, kdo nikdy nebyl v Americe?
Hm… bývá tady chladno a často prší. Ale dneska svítí sluce, což je skvělé. Léto tu bývá magické. K oceánu je to hodina autem, když jedete hodinu na druhou stranu, můžete chodit sněhem. Na východě jsou hory, vlastně sopečné pohoří. Mnoho tváří má i samotný Portland. Vyrostla jsem ve velmi konzervativní oblasti, která se jmenuje Biblický pás, a chtěla jsem se odtamtud dostat tak daleko, jak jen to šlo. Dokud jsem se neodstěhovala, vůbec jsem netušila, na jak příšerném místě jsem se narodila. Celé mi to došlo, až když jsem poznala jiné lidi a kulturu.
Kulturu, která funguje v Portlandu?
Ano. Dá se říct, že žijeme v levicové sociální bublině, každopádně tu prožívám intenzivní pocit… bezpečí? Někdy jo, někdy ne. Funguje tu silná a hrdá queer komunita, spousta feministických skupin. Město není nijak rasově bohaté, je velmi bílé. Ale Portland se snažil dekriminalizovat drogy a potrat je tu stále legální a dostupný, takže fungujeme jako bezpečný přístav všem, kteří to potřebují. V jiných státech už platí zákony, které by u nás nikdy nemohly projít. Toho se nebojím.
Seznamte se
Narodila se do chudé a věřící rodiny v Arkansasu, dnes je ateistka. V roce 1999 opustila takzvaný Biblický pás a přestěhovala se do Olympie, kde spolu s multiinstrumentalistou Nathanem Howdeshellem a hráčkou na bicí Kathy Mendonçou založili kapelu Gossip. Čtyři roky poté se přemístili do Portlandu v Oregonu, kde žije dodnes. V roce 2003 do Gossip nastoupila Hannah Blilie, sestava od té doby zůstala neměnná.
Trio prorazilo třetím albem Standing in the Way of Control z roku 2006, na jehož úspěch o tři roky později navázalo deskou Music for Men. Singl Heavy Cross má dnes jen na serveru YouTube téměř 65 milionů zhlédnutí.
Gossip se v roce 2016 rozpadli, když se kytarista Howdeshell po sérii osobních tragédií vrátil ke křesťanství, Ditto se zároveň chtěla soustředit na svou tvorbu mimo hudbu. Navrhuje plus-size módu, v roce 2010 jako modelka otevřela módní přehlídku značky Jean Paul Gaultier na pařížském Fashion Weeku, vydává také řady vlastní kosmetiky.
Napsala knihu Coal to Diamonds: A Memoir, napsala úvod publikace Riot Grrrl: Revolution Girl Style Now! V roce 2022 ztvárnila roli country zpěvačky v seriálu Monarch z produkce televize Fox.
Letos se Gossip překvapivě vrátili na scénu albem Real Power, které představí i 26. června v pražském klubu Roxy.