Obrázek k článku Legendární Bad Religion: Punk jednou zcela jistě umře. Ale my už to táhneme skoro 45 let
| Honza Vedral | Foto: Alan Snodgrass

Legendární Bad Religion: Punk jednou zcela jistě umře. Ale my už to táhneme skoro 45 let

Takhle zní punk z Los Angeles! Bad Religion jsou na scéně dlouho jako málokdo Vytvořili vlastní nezávislou scénu, naučili pankáče, že se nemusí bát melodií. Svým zvukem ovlivnili několik muzikantských generací a vytvořili recept na úspěch pro party jako The Offspring nebo Green Day. „Neměli jsme na výběr. Nikdo o nás nestál,“ popisuje baskytarista Jay Bentley začátky kapely, která bude hvězdou letošního ročníku festivalu Mighty Sounds.

Jay je v Bad Religion s malou pauzou od samého začátku v roce 1980. S kapelou absolvoval všechny vzestupy a pády. Pracoval i pro vydavatelství Epitaph, které založil kytarista Brett Gurewitz. Zažil nepříjemné časy, kdy se rozhádali a dali znovu dohromady. Dnes už by nemusel mluvit o ničem, přesto kvůli Zoom rozhovoru pro Headliner slezl po zvukové zkoušce z pódia. Usadil se v backstagi a otevřeně se rozpovídal o tom, co to obnáší hrát tak dlouho ve skupině, která pomáhala zpevňovat základy žánru a i po letech přitom zůstává relevantní.

Vracíte se k nám jako headlineři festivalu Mighty Sounds. Utkvělo vám něco z předchozích zastávek v České republice?

Nic konkrétního. Snad jenom, že jsme si to vždycky užili. Zvlášť ty první koncerty, v těch byl pocit vzrušení. Najednou jsme se totiž dostali na místa, kam jsme spoustu let nesměli. Pamatuju si, že to bylo… zkrátka nás hodně bavilo hrát pro lidi, kteří dřív neměli tak bezprostřední přístup k západní hudbě. Ale to platilo obecně, nic zvláštního v souvislosti s Českou republikou si teď nevybavím. Mám to tak, že když odehrajeme koncert a povede se, ale nestane se přitom nic výjimečného, jakože by třeba někdo zapálil pódium, tak to hned vypustím z hlavy.

A člověk by řekl, že ve vašem případě hoří pódium pokaždé.

Jo, no, to máš pravdu. To je vlastně normální.

Vím, že je to v případě Bad Religion trochu divná otázka. Ale s čím vlastně letos přijedete?

Upřímně, tohle turné pro nás znamená dost. Znovu jsme se postavili na vlastní nohy. Paradoxně pořád ještě oslavujeme 40 let kapely, protože ty čtyřicátiny vyšly na rok 2020. A to bylo všechno zavřený. A my se proto posledních asi osmnáct měsíců pořád vracíme do toho, čemu se říká normální. Pořád si připomínáme ty základní věci, kterých se snažíme dosáhnout vlastně celou dobu, co máme kapelu. Kořeny toho, co děláme. Příští rok to bude naše 45. sezóna. Ale Greg se i tak pořád, skoro na každém koncertě, ptá: „Kolik je tu lidí, kteří vidí poprvé Bad Religion?“ A někdy i dnes zvedne ruce 3 000 lidí. A přesně to je pro nás dostatečný důvod jet dál. Protože pořád existuje spousta lidí, kteří nás objevují teprve teď, že snad ještě jednou vyhrajeme cenu za objev roku!

To jsi mě rozesmál!

Ale mně by se to hodně líbilo.

Vy už hrajete opravdu spoustu let. Všechno jste si přitom postavili po svém. Jakou roli má vlastně dneska punková hudba?

Myslím, že pořád stejnou. Jde v ní o sdílení ideálů. Neřekl bych, že by to kdy v minulosti bylo jinak. Jasně, asi tak na minutu se z punku stala móda. Pro spoustu kapel to byla dobrá omluva, aby mohly nadávat a dát do textů sprostý slova. Ale časem to zase vybledlo a těch part, který chtěly mluvit o svých holkách namísto debat o Buzzcoks, jsme se zase zbavili. Když punk rock začínal, šlo ve velké míře o reakci na rockovou hudbu, která byla nafoukaná a zabývala se věcmi, jimž nikdo jiný nemohl rozumět. Nebyla to muzika pro normální lidi. Buď jste museli číst Pána prstenů, nebo být ochotní dívat se, jak si tyhle nafrněné party plní svoje vznešené rokenrolové fantazie ve svém vlastním světě za tlustým skleněným oknem na pódiu. Pak přišel punk a to sklo rozbil. Řekli jsme: Tohle už neděláme. Takhle to nebude. Budeme se o nápady dělit s každým, protože to tak všichni cítíme.

A jaké to pro vás je pozorovat punk po čtyřiceti letech? Dívat se na popové hvězdy v punkových tričkách, které si můžete koupit sériově vyrobené v obchodním řetězci.

Je mi to ukradený. Je to podle mýho jenom důsledek přijetí. Nemyslím si, že by se někdo z nás někdy snažil být nějak cíleně mimo cokoli. Ale vím jistě, že nikomu z nás nikdy nezáleželo, jestli jsme v trendech. Když se do nich nakonec dostanete, není to ani dobré, ani špatné. Nezáleží na tom. Před dávnými časy, když jsem pracoval pro Epitaph, dostávali jsme poštou dopisy. To bylo ještě před internetem. Takže to byly opravdové dopisy. Lidi nám psali, aby nám řekli, jak moc hluboce nás nenávidí.

To jako vážně?

No fakt! Ale skvělý na tom je, když si toho člověka představíš. Musel si sednout, vzít do ruky pero a napsat na papír dopis!

Pak ho dát do obálky, nadepsat adresu, jít s tím na poštu a ten dopis nám odeslat. A já za to byl vděčnej, protože to znamenalo, že ten člověk strávil spoustu času tím, že na nás má nějaký názor. To je jedno, že byl negativní. Jestli jsme se mu líbili – fajn. Jestli nás neměl rád – v pohodě. Jestli jsou naše trička trhák, super. Když ne, super. Jestli má na sobě nějaká popová hvězda tričko Bad Religion, skvělý. Když ho nemá, taky skvělý. Je mi to opravdu jedno. Nemá to na nás žádný vliv. Stojí to úplně mimo to, čím se zabýváme. Je to jenom svět.

Počkej. A proč vás nenáviděli?

Vtipný. Kdo ví?

No, co vám psali v těch dopisech?

Různý věci. Nikdy jsem nepřišel na přímý důvod, proč nás lidi neměli rádi. Umění je subjektivní věc. Rozumím, že se někomu nelíbí, co hrajeme. Stačí, že je to třeba míjelo. Ale jedné věci jsem si všiml. Až do dnešní doby nikdo nikdy neřekl, že nás nemá rád kvůli oblečení. Až teď lidi začali nenávidět můj klobouk!

Proč, mně přijde mi v pohodě.

Přesně! Netuším.

Ale teď vážně…

No ale já fakt nevím! Nebo asi to chápu. Taky jsem byl kdysi mladý a nad věcmi moc nepřemýšlel. Taky jsem měl svoje představy, jak má znít správná hudba. Ale teď už takhle nepřemýšlím. Víš, myslím, že každej dělá ve svojí profesi, ať už je jakákoli, to nejlepší, co může. Tenhle průmysl je už tak dost tvrdej na to, aby se ti v něm vůbec něco podařilo. A pokud máš štěstí a někomu se líbí, co děláš, měl bys být především vděčný. A dokonce i když vás někdo třeba nemá rád, měl bys být vděčný, že si všimnul. Sami jsme si to na začátku prožili.

Tak si o těch začátcích pojďme povídat. Byl rok 1980, vlastně chvíli potom, co punk poprvé vybouchnul. Vy jste se k tomu ale postavili jinak. Jak vlastně vznikli Bad Religion?

Greg Graffin nikdy nebyl v žádné kapele, ale byl zpěvák, což jsem ani netušil. My jsme byli kámoši, ale já vůbec nevěděl, že umí zpívat! Brett Gurewitz hrál na kytaru v kapele jménem The Quarks a jeli novou vlnu. Tehdy Brett říkal Gregovi, že by chtěl hrát něco punkovějšího. Vzal si z Quarks bubeníka Jaye Ziskrouta a začali psát písničky. No a pak jednou Greg přišel do školy, že zakládá kapelu, a jestli bych v ní nechtěl hrát. Já souhlasil a bylo to. A to je vlastně celé. Byli jsme jenom parta kluků, co chtěli hrát muziku. To byla jedna věc, kterou jsme měli společnou – touhu mít kapelu. Nedělali jsme nic zvláštního. Skládali jsme písničky, nahrávali jsme je v garáži na kazeťák a znělo to příšerně. Nahráli jsme první demo, se kterým jsme obešli všechna vydavatelství. A ve všech vydavatelstvích nám řekli, že to stojí za hovno.

Kdy se to změnilo?

Brett jednoho dne řekl: „No, dobře. Nikdo nás nechce, tak si budeme desky vydávat sami.“ A tak vznikly Epitaph Records. Protože my jsme stejně neměli jinou možnost. Hodně lidí nám dneska říká, že to bylo dost cool, jak jsme si na začátku všechno začali dělat po svým a sami. A já jim na to odpovídám: To nebylo cool. My jsme neměli na výběr! Nerozhodovali jsme se mezi velkým vydavatelstvím a nezávislostí. Na nás nikomu nezáleželo. My jsme byli nezávislý, protože to je jediná možnost, která ti zbejvá, když tě nikdo nemá rád.

Ale lidi vás mít rádi začali…

Podle mě je klíčový, když se v tom motáš dost dlouho a napíšeš dost songů. Nakonec to lidi vzdaj a začnou tě mít rádi, protože jim dojde, že stejně nezmizíš. A tohle se doopravdy stalo Bad Religion. Fakt!

Sorry, ale s tím nesouhlasím! Když už jsme ty začátky nakousli, zajímá mě ještě jedna věc. Jaký byl Greg frontman? Už na první poslech se odlišoval.

To je pravda. Od začátku jste ho rozeznali podle toho melodického zpěvu. To nebylo v punku běžný. A jeho hlas se dodneška moc nezměnil. Pořád má takovej prepubescentní vysokej hlásek. Jasně, na začátku se asi ještě učil, jak ho ovládat a zpívat správný noty. Ale už tehdy jsme se shodli na jedný věci. Scházeli jsme se tehdy v domě Gregovy mámy, která měla tak malou garáž, že se do ní ani nedalo zajet autem, a tak jsme tam mohli alespoň zkoušet. Tam jsme seděli a povídali si o tom, co chceme vlastně být za kapelu. Měli jsme teprve tři nebo čtyři písničky, ale už tehdy jsme se shodli, že rozhodně nechceme být další kapela, co jenom řve a její jediný sdělení je, že policajti jsou zkurvenci. Od začátku jsme měli pocit, že by v naší hudbě mělo být něco víc. A i proto se nám líbilo a shodli jsme se na tom, že by měl Greg opravdu zpívat. Pozor, teď to bude znít hodně divně – Greg i Brett byli tehdy dost velcí fanoušci Genesis a Jethro Tull. Já jsem byl spíš ten kluk, co má rád Kiss. A když jsme se měli všichni shodnout na nějakém muzikantovi, vycházel nám z toho nejlíp Elvis Costello. Fakt se nám všem líbil, ale kopírovat jsme ho nechtěli. A tak nás napadlo, že budeme tvrdší než on, ale chtěli jsme přitom používat podobný slovník a vokální rozsah. K tomu jsme směřovali.

Kdy to začalo dávat smysl i pro ostatní a začali jste mít pocit, že to bude zajímat i někoho jiného?

Nejdřív jsme měli to demo. Pak jsme šli do studia a nahráli opravdovou kazetu. Tu jsme dali mimo jiné i bubeníkovi z kapely Circle Jerks, který si ji vzal a nechal ji pustit v jednom rádiu v Los Angeles. A tak jsme poprvé slyšeli naši písničku z rádia. A to byl výjimečnej pocit! Každý další song, co nám zahráli, už byla jenom další písnička v rádiu po té první. Pak jsme nechali vylisovat náš první sedmipalec, naložili jsme celý náklad do auta a objížděli obchody s hudbou a říkali jim: „Hele, nemusíte je od nás kupovat. Můžete je jenom vystavit na poličku? Když něco prodáte, tak nám dáte peníze. A když ne, tak my zase přijdeme a vezmeme si je zpátky.“ Za týden jsme zase všechny ty obchody objeli a všechny desky byly prodaný a oni po nás chtěli další! Tak jsme doplnili zásoby. No a pak už se to jenom opakovalo s každou další deskou. Tak takhle jsme začali vydávat. Hrát koncerty. Všechno, co následovalo, bylo jenom rozšíření toho našeho „tenkrát poprvé“. A tak můžu konstatovat, že v roce 1981 už jsme měli základy všeho, co se z nás mělo stát až dodneška.

Takže jenom rozvíjíte stejné základy…

Samozřejmě jsme se zlepšili v psaní písniček. Naučili jsme se líp natáčet. Zjistili jsme, jak naše nahrávky líp distribuovat. Všechno jsme vypilovali. Ale ano, vlastně jsme celou dobu jenom rozšiřovali ten prapůvodní základ.

Ale nezávislost jste si už uchovali…

Ve vší upřímnosti. V roce 1993 nám zavolali a řekli: „Hele, zníte dost dobře. Nechcete to zkusit ve velký lize?“ Takže po třinácti letech, co jsme začali, si někdo z velkých hráčů všimnul, že za něco stojíme. Ale nám to bylo jedno. To my už dávno věděli, že jsme dobrý. Zjišťovali jsme to krůček po krůčku. S každým singlem, nebo deskou, co si lidi koupili, s každým dalším songem v rádiu jsme zažívali pocit, že to snad nemůže být lepší.

V té době se také objevila spousta mladých kapel, které jste inspirovali. Green Day, The Offspring, Rancid… Byl to ohromný boom toho, čemu se tehdy říkalo neopunk. Co jste si o těch partách mysleli?

Myslím, že za ten názor, že my jsme ovlivnili kapely jako Green Day nebo The Offspring, může především naše album Suffer, které jsme ale vydali už v roce 1988. A když se na to období podívám, popsal bych ho jako tu chvíli v uměleckém životě, kdy se vám povede z ničeho vytvořit něco. Když o nás někdo mluví jako o svém vzoru, je to samozřejmě příjemné – jako díky moc, že jste si všimli. Ale pro nás to neznamenalo nic, co bychom mohli použít v naší vlastní tvorbě. Nemohli jsme si říct: Tak ony ty písničky někoho ovlivnily, natočíme víc takových… Naopak jsme se rozhodli, že teď musíme nahrát něco úplně jiného. A tak vzniklo album Recipe for Hate. Uvědom si, že v tu dobu pro nás Suffer byla už pět let stará deska. Byli jsme vděční, že o ní tolik lidí mluvilo jako o svojí inspiraci, to je jasný. Ale tím by se člověk neměl nechat zmást – vždyť už jsme dávno dělali něco jiného…

No a jaký je příběh alba Suffer? Měli jste pocit, že vám pod rukama vzniká něco výjimečného?

My tehdy ani nevěděli, pro koho to album vůbec točíme. Kapela se v roce 1984 rozpadla. Já se do ní vrátil v roce 1986 a Brett ještě o rok později. Tu desku jsme pak celou napsali asi během půl roku. Greg a Brett pořád skládali písničky. Ve zkušebně to bylo báječný, neustále nosili něco nového. K tomu jsme hráli koncerty po Los Angeles, nic velkýho, byli jsme rádi, když dorazilo sto lidí. A tehdy Brett přišel a řekl, že chce znovu nastartovat Epitaph Records a že tentokrát to uděláme pořádně. „Jednou jsme to zvládli a šlo to. Myslím, že to zvládneme znova.“ Tak jsme šli do studia Westbeach Recorders a za šest dní natočili celou desku. Bezpečně vím, že během nahrávání jsme se na sebe s Brettem několikrát podívali, že to, co děláme, je fakt dobrý. Jen jsme nevěděli, jestli to bude zajímat i někoho jinýho. A jestli si to někdo koupí. V té době jsme ještě neměli žádné publikum. Prostě jsme jenom natočili desku, kterou bychom chtěli sami poslouchat. A ono to fungovalo. A víš, co je vtipný?

No netuším.

Ta deska se moc neprodávala. Jenže na konci roku ji všechny časopisy vyhlásily za album roku. Najednou jsme byli na titulních stránkách hudebních časáků. Vůbec jsme netušili, jak se to stalo. Takže lidi si nás začali pořádně všímat až v roce 1989 a to my už dávno natáčeli album No Control. Teprve si všimli, že existujeme, a my hned vydali další desku. Z jejich pohledu to trvalo asi tak dvě minuty. A od tý doby jsme v tom nepřestali plavat.

Mluvili jsme o tom, že jste začali přirozeně a všechno jste si dělali po svém. To jste asi taky nasekali spoustu chyb…

Udělali jsme úplně všechny! Spousta z nich neměla co do činění s kreativitou. Jenom jsme třeba při natáčení dostali sami sebe pod úplně zbytečný tlak, když jsme nový písničky srovnávali s těma starýma. No vážně, tohle jsme si udělali sami! Z alba Suffer se začínal stávat monolit, ztělesněná představa všech, jak má znít každá naše nahrávka. Obzvlášť Brett se ocitl pod tlakem – jako producent a jako šéf vydavatelství. „Jak si asi povede nové album Bad Religion ve srovnání s tím předchozím?“ A myslím, že v období alba Against the Grain se Brett ocitl v bodu zlomu, protože byl… nechci říct vystresovaný. Ale zažíval úzkost, jak to asi lidi přijmou. A pamatuju si, jak po téhle desce Brett řekl: „Tohle už nikdy nechci zopakovat. Už nikdy nechci být v takové pozici.“ A od tý doby prostě natáčíme alba, jak nám to přijde. A co se stane, to se stane. Bylo to skvělý prozření. Trvalo nám tři alba takříkajíc vykročit ven ze systému a přestat srovnávat jablka s hruškama.

A další chyby?

Co se týče turné, často jsme vyjeli na místa, kde jsme si mysleli, že to bude dobrý, a oni přišli dva lidi. Tak to jsme si řekli fajn, odehráli koncert pro dva lidi a pokračovali dál. No a taky mě napadá, že jako produkční manažer Epitaphu jsem občas objednal moc cédéček a nemohli jsme je pak prodat. Stačilo jenom nedávat pozor. Takže naše chyby byly jak v tvůrčí oblasti, tak v té byznysové. Jak jsem říkal, dopustili jsme se všech. Těch největších patrně v letech 1993 a 1994. Tehdy nějak zmizela většina našeho kamarádství a vystřídalo ho ego a špatný vibrace. Brett odešel z kapely a emocionálně jsme na tom nebyli vůbec dobře. Ale pokračovali jsme dál a dál a nakonec se z toho dostali. Dobrý na tom bylo, že po pěti šesti letech, co jsme se tímhle prokousávali, nám došlo, jak moc nám Brett chybí. A že naše kamarádství je důležitější než naše ego. Dokázali jsme to odložit stranou. A dneska už je to čtyřiadvacet let. Myslím, že jsme měli fakt štěstí, že máme kariéru dost dlouhou, že nám to umožnilo všechno tohle zvládnout. Většina kapel, když má dilema, tak se rozpadne. My to první měli už v roce 1983 na desce Into the Unknown a od té doby jsme se s tím už vždycky nějak popasovali.

Je mi jasné, že na to není krátká odpověď, ale jak to, že jste to spolu nakonec zvládli 44 let?

Asi proto, že jsme se vždycky cítili aktuální. Pořád jsme psali a píšeme nové písničky. A taky jsme se vždycky cítili být součástí scény, ať už jsme vyjeli na Warped Tour, nebo jsme jenom hráli vlastní koncerty, bavili se na nich s lidma, co přišli, a díky tomu nám postupně docházelo, že jsme součástí něčeho většího. Pořád máme dost témat, o kterých psát, protože jsme sociálně politická kapela. Mluvíme o tom, co to znamená být člověkem. A někdy je smutný sledovat, že věci, které jsme napsali v roce 1991, jsou pořád stejné, ne-li horší. Takže asi jsme vždycky cítili, že ještě máme co nabídnout. A co je ještě podstatnější – došlo nám, že nevyrábíme lék na rakovinu a neděláme tu nejdůležitější věc na světě. Všechny nás to baví, ale nedefinuje nás to jako jednotlivce.

Rozumím, že to, že je Greg Graffin kromě punkového zpěváka i vystudovaný evoluční biolog, asi dost pomáhá…

No může. Myslím, že jsme tu už dost dlouho na to, aby se na nás dal ukázat vývoj. Zřejmě byste to mohli dobře vymezit věkem. Věci jsou jiné, když je vám 15 a když je vám 50. S tím souhlasím. Sám vidím rozdíly, ale ten největší z nich je, že jsem se začal holit. Nejsem si stoprocentně jistý, že na nás evoluční biologie funguje. Ale abych upřímně odpověděl na otázku. V případě Bad Religion je nejdůležitější věcí, jak to dobře funguje uvnitř. Greg je vědec a Brett je básník. Greg píše songy, které mají vědecký základ, a Brett zase poetické kusy. A tyhle dva přístupy dohromady vytvářejí Bad Religion. Ve střetu těch dvou světů je kouzlo naší kapely.

To je perfektní tečka. Ale ještě na jednou otázku se zeptat musím. Umře někdy punk?

Samozřejmě. A důvod, proč to říkám, je jediný. Běžte za nějakým dvanáctiletým klukem nebo holkou a zeptejte se jich, ať vám řeknou název jediné písničky od Beatles. Nejspíš to nedokážou. A tak to prostě je, to se dřív nebo později stane nám všem.