Když koncert vrcholil Grammy ověnčenou skladbou Unholy z loňské desky Gloria, šlo s jistotou konstatovat, že je hudebník, který se identifikuje jako nebinární, dosud bezpochyby největším tahákem festivalu. Jeho vystoupení sledovalo na čtyřicet tisíc lidí – tolik se jich na hlavní scéně letos ani zdaleka do té chvíle najednou nesešlo.
Nástup kapely na stage byl přes červené světlice v rukou tanečníků vlastně nenápadný, za doprovodu klavíru. Vyžádal si pozornost nenásilně, pozvolna. U koncertu, který provází tolik očekávání, bylo nesmírně sympatické, že nebyl odpálen bombastickými efekty s cílem na první dobrou ohromit a oslnit. Stejně klidně a neokázale pomalým odchodem ze scény pak mimochodem Smith koncert i zakončil. A to přesto, že jako první a poslední píseň zazněly dva naprosto největší hity. První tóny patřily Stay With Me z debutového alba In The Lonely Hour.
Pro pochopení jeho slov o svobodě milovat kohokoliv, oblékat se jakkoli chcete a zpívat cokoli chcete je dobré si připomenout, že sám teprve po vydání první desky (která mimochodem získala 4 Grammy), promluvil o své homosexuální orientaci. A to až poté, co se televizní a rozhlasový moderátor Howard Stern nechal slyšet, že se mu líbí, že Smith vypadá „kulaťoučce a teple“. Zároveň hádal, že bude Smith podle něj zpěvák jednoho hitu. Smith, ať už Sternova slova tehdy vnímal jakkoliv, mu může po deseti letech s klidem ukázat prostředníček – Stay With Me už rozhodně není jeho jediným hitem a svým koncertem ukazuje světu, který ho pozorně sleduje, že vypadat může, jakkoliv se mu zachce.
Když si Smith během koncertu oblékne šaty, svlékne tričko, objímá se s trans tanečníkem, mluví o svobodě milovat, může se člověk, kterému tohle všechno připadá v jednadvacátém století tak normální, jako že každý člověk potřebuje dýchat, pozastavit nad tím, proč právě tyhle momenty sklízejí největší potlesk. Pravda ale je, že stačí se projít publikem, a kromě většinově přijímajícího vnímavého publika zaslechnout i pár homofobních, xenofobních a dalších nenávistných poznámek a člověk je zpátky nohama na zemi – to co Sam Smith dělá – že se světem otevřeně sdílí kým je, by nemělo nikoho pobuřovat a nemělo by to vyžadovat odvahu. Ale i když žijeme ve šťastné části světa a otevřené a civilizované společnosti, i tady je potřeba lidí, jako je Sam Smith, aby v budoucnu nikdo nemusel váhat, jestli může beze strachu ukázat, kým je.
Viděla jsem Sama Smithe podruhé – poprvé to bylo před devíti lety na Lollapalooze v Berlíně. I teď bohužel musím konstatovat, že hudebně mi naživo něco chybí, i když omlouvám se čtenáři, nedokážu přesně uchopit co. Jeho hlas i písně mají podle mě v sobě vnitřní sílu, kterou jsem ale osobně během koncertu nedokázala naplno zachytit. Přes všechnu jeho expresivnost a chuť bavit publikum pro mě na pódiu působí až nenápadně. Je to sympatické i matoucí zároveň. Přesto jsem ráda, že ho Colours pozvali v pozici headlinera a dokázal přilákat tolik lidí – dokázal, že české publikum ve velkém měřítku nezajímá zdaleka jen česká hudba a hvězdy devadesátek.