Šumperská kapela Byt číslo 4 patří mezi nejzajímavější objevy posledních let. Když poslali svůj první singl do rubriky Feedback, Dany Stejskal tehdy psal: „O téhle partě velmi brzy uslyšíme. A hlavně ji uvidíme na plakátech klubů a festivalů.“ A měl pravdu. Kluky si vzal pod svá křídla Majkláč s agenturou Redhead Music, mají za sebou festivalové turné Hrady CZ a vydali debutové album Čtyři stěny, které se dostalo i do shortlistu nominací na ceny Anděl v kategoriích Rock a Objev.
Čerstvý singl Nikdy nepůjdem pryč je předzvěstí druhé desky, na které kapela aktuálně pracuje. Producentem je nově Filip Vlček místo Thoma Frödeho, typický zvuk Bytu číslo 4 ale zůstává zachován. Živelnou energii, kterou kapela vyzařuje na živých vystoupeních, se jim znovu podařilo přenést i do zvuku studiové nahrávky a do hereckých výkonů v klipu. Pořád je to dravá kytarovka, nad kterou zní Maziho emotivní, naléhavé vokály, ve kterých se skrývá i kus melancholie. Od pár lidí ve svém okolí už jsem slyšel, že jim právě tahle vypjatá vokální poloha nesedí, minimálně za sebe ale musím říct, že mě baví hodně. Celkově mi ta kombinace přímočarých kytarových partů, českých textů, ve kterých je víc poezie než se na první pohled zdá, a specifického vokálního projevu zní jako něco mezi Vypsanou fixou a the.switch. Možná je to ale tak debilní přirovnání, že bych snad raději řekl, že zní prostě jako Byt číslo 4.
Skladba pojednává o rozhodování, jestli se raději spokojit s tím, co máme, nebo riskovat a vystoupit z komfortní zóny, jak vysvětluje zpěvák Pavel „Mazi“ Mazák. V efektním klipu kapela čelí živlům, skrápí ji déšť, frontman se topí a nakonec papírový byt s „mladou holkou“ z textu lehne popelem, stejně jako sada bicích. Takže volba evidentně padla na druhou možnost, na hledání štěstí jinde.
Kapela zároveň oznámila svůj zatím největší samostatný koncert, 12. listopadu zahraje v pražském Paláci Akropolis. Stojí za to ji sledovat.