„Pojď přestat se bát / víno v krabici dát / bejt trochu punk / jak David Rath,“ rýmují v novém singlu Tenkrát Mirai. Haha, krabičák v parku a sedm mega v krabici od vína, chápeme se, že jo? Bohužel, výše citovaná pasáž je to nejoriginálnější, co v textu zazní.
Mirai jsou zosobněním českého kytarového popu posledních několika let, nikdo ho nehraje – to jim neupírejme – v rámci mainstreamových měřítek tak dobře jako oni. Díky tomu se těší intenzivní popularitě. Hrají je rádia, je o ně zájem na koncertech i v reklamě. Zaslouženě, Mirai si svou pozici, jak se říká, vyhráli, byť za tu cenu, že tu muziku holt málokdo bude brát jako umění. Je to hudební fastfood, někdo si toho bigmaca čas od času dopřeje, někdo by to žral furt, další to nemůže ani cítit.
Osobně zastávám názor, že Mirai si za to, co hrají, obecně hejty nezaslouží. Sami se rozhodli dělat hudbu pro určitou cílovku a dělají to dobře, tak teď svou pozici těží do maxima. Ne náhodou se tomu říká šoubyznys a Mirai by ho mohli vyučovat.
Jenže když se taková kapela rozhodne natočit punkrockový singl, připomíná to náraz do zdi. Opačným směrem to funguje, řada punkrockových kapel natočila popové singly a furt si zachovala autenticitu. Ale že by popíkaři po letech otočili kšilty dozadu, naskočili na skejt a tvářili se, že je za barákem mejdan? To fakt ne.
Technicky vzato, ten singl má punkrockový drive a hodně dělá i klip, do kterého autoři vtěsnali řadu prvků i fórků spojených se žánrem – Kalifornie, kotel v prázdném bazénu, nástroje v napuštěném bazénu, impulzivní chování, kérka z plezíru, vyholená hlava, holé zadky na pláži i na ulici. Jenže jak to mám věřit kapele, co na mě vyskakuje v reklamě na Fidorku a prodává McDonald?
Nehledě na to, že punkrocková komunita je úplně jiná než cílovka, kterou poslední roky Mirai oslovovali. Žánr si svůj poslední vrchol sice prožil na začátku milénia, ale pořád se drží. I v Česku najdete v řadě měst a městeček party, co sní svůj sen o českých blink-182. Neumí hrát ani z poloviny tak jako Mirai, nemají ani zdaleka tak kvalitní produkci, a přesto zní jejich písně stokrát autentičtěji než Tenkrát. Vím to, protože nám do rubriky Feedback chodí nahrávky řady takových srdcařů. Pro mnohé z nich bude nový singl Mirai cringe, tedy cosi, nad čím skřípete zuby, jak umělé či pitomé se to zdá.
Přes výše zmíněné to ale těm Mirai věřím. Věřím, že vyrůstali na punkrocku, věřím, že kdysi snili o klipu z vypuštěného bazénu v Los Angeles a na baru byste s nimi fajn pokecali o deskách, co tehdy vycházely. Jenže aby tento milostný dopis srdečnímu žánru vyzněl autenticky, měl přijít mnohem dřív, než se etablovali jako popíkoví hitmakeři.
