Halové koncerty jsou dnes takový byznys a náklady na jejich uspořádání jsou tak vysoké, že o nich málokdo uvažuje z jiných hledisek, než je přímočará zábava. Dělají se pokud možno přes šablonu, velkolepě a vůbec hodně na efekt – s přiznanou mírou podlézání publiku, u něhož je předpoklad, že ho stejně nejvíc potěší bestofka hitů a wau momenty. Je to zkrátka jiná disciplína, než koncerty klubové nebo ty ještě intimnější.
Michal Pavlíček s orchestrem.
Michal Pavlíček svým fanouškům ovšem v hale nedal své nejslavnější kusy zadarmo– místo toho se publikum rozhodl na svou hudbu skutečně „napojit“. A k tomu nevede snadná cesta. Začátek obou jeho koncertů spíš než narozeniny slavného rockera připomínaly meditaci. Jakoby zvuky obřích gongů měly publikum v sále zklidnit a připravit na zážitek z rodu nevšedních. Ty citlivější možná i uvést do transu, který si taková muzika vymiňuje. Ani po dlouhých minutách kovových zvuků, kdy se sálem z publika dokonce nesly výkřiky jako „A jeď!“ nebo netrpělivý pískot, nenásledovalo žádné „big bang“ entré. Michal Pavlíček zkrátka přišel do svého rohu pódia a jen v doprovodu pianisty Michala Nejtka spustil neméně těžký a k tomu tematicky náročný kus z nového alba.
Michal Nejtek a gongy.
Skladbu Haštal věnoval blízkému příteli a životnímu i uměleckému souputníkovi, výtvarníkovi Michalu Blažkovi a jeho otci Jaroslavovi. A po této „elegii za mrtvé“, jak píseň sám nazval, pokračoval v dalších ukázkách z novinky, která má vyjít až koncem února. Žádné hlazení fanoušků po srsti a spoléhání se na osvědčené triky. Každý z koncertů měl sice jinou dramaturgii a pojetí, ale na každém znělo hodně přes dvacet minut nové muziky, kterou ještě nemají šanci znát ani Pavlíčkovi nejvěrnější.
Nejdůležitější sdělení večera? Jsem rocker verze 7.0, ale musíte se mnou pořád počítat, protože rozhodně nehodlám ustrnout ve vlastní minulosti.
Robert Křesťan a Luboš Malina v překvapivé verzi Olda je přítel můj.
Tu samozřejmě Michal Pavlíček ctí. Jádro obou poměrně zásadně rozdílných koncertů z ní vycházelo. Ukázal svůj ohromný skladatelský rozsah a upřímně mu přišla popřát velká jména tuzemské nejen rockové scény. Také to byl večer hudebně precizní, plný emocí a s naprosto organickým zapojením orchestru do toku vší té parádní hudby.
S Tomášem Hajíčkem, který zpíval Ó hory, ó hory.
Největší gratulaci si ale zaslouží za to, že ani v pozici legendy, která se může pohodlně opírat o minulost, a přes zdravotní potíže posledních let, nevzdává kvůli jistotám svoje boje s múzou. A stále se snaží přicházet s něčím novým, aby umělecky obstál sám před sebou. I když si na „to“ občas publikum musí počkat a správně se naladit.
Děkovačka a objetí od manželky.
Tuto nejednoduchou disciplínu zvládá Pavlíček 7.0 s bravurou, lehkostí i přesvědčivostí. Svědčil o tom závěr obou koncertů. Ani v posledním přídavku Michal Pavlíček nesáhl na jistotu po svém patrně největším hitu, Zemi vzdálené. Naopak přizval Milly Honsovou, aby s ní v duetu zazpíval zcela nový kus s podobně znějícím názvem – píseň Země je věčná.
Radek Škarohlíd a Michael Kocáb.
Své publikum jí ponořil zpátky do počáteční meditace. „Aby mohlo existovat velké nic, musí existovat všechno,“ zpíval sám velký Čombe svým neotesaně lidským hlasem v textu, který inspirovala kniha Řeka pod hladinou od Pavla Koláře. A její finále patřilo opakované mantře, v níž se před plným, dojatým sálem dotýkal nejen vlastní smrtelnosti: „Proto je tato země věčná. S námi anebo bez nás.“
A hle, po více než dvou hodinách hudby mu za to ve stoje tleskali i ti, co na začátku netrpělivě hvízdali. Právě pro tu odvahu to nebylo jen předvídatelné narozeninové rekapitulování, ale večery vskutku jedinečné.
Plný sál O2 Universum.