Píseň staví na samplu zapomenutého tracku z nultých let, což zní jako chytrý návrat ke kořenům dirty South rapu. Beat se valí příjemně, produkce funguje. Jenže jakmile do toho vstoupí Megan, začne obehraná písnička.
Rýmy o tom, že si nenechá nic líbit, že s ní nikdo nebude zametat, že když bude chtít, rozkope všechno kolem. V refrénu opakuje: „Kdykoli, je mi to fuk.“ Dobře. Ale koho tím vlastně přesvědčuje? Svět – nebo sebe?
Celé to působí jako rapová verze obehrané instagramové pózy „strong independent woman“, kterou jsme slyšeli už tisíckrát. Megan není špatná rapperka. Naopak, umí měnit flow, trefovat beaty, má charisma. Ale právě proto je škoda, že se pořád točí v kruhu. Pořád stejný obsah, jen v jiném odstínu růžové.
A když už mluvíme o růžové – ano, je tu zase klip. Stylový, přepálený, esteticky vyšlechtěný do posledního detailu. Megan v něm prochází scénami jako z halucinace – ordinace, akvárium, šachovnice. A samozřejmě, její zadek zabírá většinu záběrů. Zase. Může mi někdo říct, kolikrát ještě musíme vidět její zadek Je to pořád stejná vizuální mantra, která už dávno ztratila sílu provokace. Skutečný obsah chybí.
Megan Thee Stallion má za sebou náročné roky, to je jasné. A je pochopitelné, že potřebuje ventil. Jenže Whenever není katarze, natož umění – je to produkt. Chytře vyprodukovaný, vizuálně líbivý, ale vyprázdněný. Všechno v něm křičí „jsem silná“, ale ve výsledku je to spíš plácnutí do vody. Megan už není nováček, kterému tohle odpustíte.