Výsledkem je nová skladba „FIX UR FACE“, kde mu ochotně sekunduje Fred Durst z Limp Bizkit. Tahle mezigenerační kombinace má symboliku hned ve dvou rovinách: nejen kvůli žánrové příbuznosti, ale i proto, že Durst byl svého času jednou z nejnenáviděnějších postav rockové scény – což je pozice, kterou si mgk v posledních letech docela poctivě buduje taky. Jenže zatímco mgk kolem sebe pořád kope, Durst působí spíš jako strejda, co si přijel na víkend na venkov zavzpomínat na staré časy.
Skladba má mimo jiné fungovat jako přemostění mezi aktuální rockovou polohou a návratem k rapu, který mgk už nějakou dobu avizuje. Po pop-punkové éře a arénovém rocku se tak kruh uzavírá a vrací se zpátky na začátek. A nebyl by to mgk, kdyby u toho nestihl někoho kopnout.
Fanoušci si okamžitě všimli dost čitelného rýpnutí do Yungbluda v pasáži „Děti z Disneyho si hrajou na rockstars / Odcházej ze soukromejch škol a dělaj ze sebe psance“. Yungblud má za sebou disneyovskou epizodu i soukromé vzdělání, takže si to lidi rychle spojili. Po fanoušcích Slipknot, System Of A Down (po jeho nešťastném coveru „Aerials“) to tentokrát vypadá na další frontu. Paradoxně právě s Yungbludem má mgk na kontě jeden z největších hitů své kariéry „I Think I’m OKAY“, který vystřelil oba. Do toho se přimíchává i starší epizoda s rodinou Osbourneových, kde Yungblud v podcastu ne úplně přesvědčivě kryl mgk před jejich kritikou. I to může rezonovat v řádku „A starý hlavy se vždycky snaží zabít vibe“. Pokud už ani Yungblud není podle mgk rockstar, tak pak už vážně nevím, kdo by jí dneska měl být. Na rozdíl od mgk se totiž těší respektu fanoušků i muzikantů napříč scénou – což je meta, na kterou mgk se svým dětinským chováním nejspíš nikdy nedosáhne.
Samotná skladba je bohužel dost průměrná. Zní jako návrat někam do roku 2005, což je sice evidentní záměr, ale chybí tomu jakákoliv přidaná hodnota nebo silnější vazba na současnost. Tu supluje aspoň klip poskládaný částečně z materiálu z Lost Americana tour, kde se mihne i Praha – konkrétně ocelová plastika Davida Černého, které mgk v jednu chvíli olizuje zadek. Což vlastně docela přesně vystihuje úroveň celé skladby.
Fred Durst zní pořád jako v roce 2000 a jeho nasraný výkřiky dávají tracku aspoň nějakou energii, i když zároveň působí jako fasáda stará čtvrt století. Bez něj by to byla už úplná ztráta času.
Na druhou stranu – pokud tohle má být ochutnávka směru, kterým se mgk vydá, nemusí to nutně skončit špatně. Když si vzal na svá bedra už též trochu ustupující žánr pop-punk, podařilo se mu ho v krátkém čase i díky Yungbludovi nebo Travisovi Barkerovi zcela ovládnout. Jestli má teď v hledáčku nu-metal, může se mu podařit něco podobného.
Ať už to dopadne jakkoliv, jedno je jisté: mgk zůstane vysoce polarizující postavou. A přesně v téhle roli je očividně nejvíc doma.