Ve vysoké hudební branži prý existují lidé s rovnou páteří. Tedy alespoň podle Tomáše Hnídka alias Tomáše Ortela, který v kladenském kulturním domě
křtil novou desku své kapely známé nenávistnými texty. „Byl jedinej, kterej se nebál nám Českýho slavíka předat,“ vyzdvihl nejprve Hnídek Dalibora Jandu s takovým patosem, že to celé raději pustili z reproduktorů ještě jednou — aby se na tu Jandovu rovnou páteř skutečně nezapomnělo.
A pak přišel on. Trojnásobný Zlatý slavík z let 1986–1988.
„Vidím, že Tomáš stále žije jako kaskadér!“ zavtipkoval Janda. Publikum se pousmálo, asi. Pak přišlo prohlášení, které by si člověk nejspíš nechal na sraz starých spolužáků, ale určitě ne na pódium s bývalým členem neonacistické kapely Conflict 88. A autorem písně, kterou si zasvou hymnu vzala extremistická Dělnická strana.
„Má co říct a já tomu fandím. Vím, co to je, když mi za komunistů zakazovali zpívat, co jsem chtěl. Já byl takzvaně nesocialistický zpěvák.“
Pravil Dalibor Janda, muž, kterému za socialismu zakazovali zpívat. A který v té době náhodou zároveň prodával stovky tisíc desek a jeho všechny předrevoluční nahrávky byly zlaté (tj. přes 200 000 prodaných kusů). A který si za socíku žil na úrovni, o jaké si skutečně perzekuovaní zpěváci — například Marta Kubišová nebo Vladimír Merta — mohli nechat jen zdát.
Těžko říct, které ceny tehdy byly Daliboru Jandovi odepřeny. Je pravda, že titul Zasloužilého umělce ani Řád práce nedostal. A určitě se někdy s někým pohádal, nemohl dělat věci, úplně jak by chtěl – ale i bez toho mu zůstalo to nejdůležitější: kariéra popové hvězdy, která svou bezstarostnou tvorbou pomáhala normalizovat Československo. A státní vydavatelství Supraphon jí chrlilo desky v tehdejších bájných nákladech.
To vše je ve svých dvaasedmdesáti Dalibor Janda schopen změnit v narativ o zpěvákovi, kterému „zakazovali zpívat“ a zřejmě tak nějak mimoděk taky v narativ o Tomáši Hnídkovi jako údajném bojovníkovi za svobodu. „Tomáš je taky takový bojovník, i když v jiné době. Každá s sebou něco nese,“ dodal Janda.
Ale třeba na tom něco je. Pokud se totiž „boj“ proti mešitám, homosexuálům nebo konspirování o 11. září v rámci zákona a při nezpochybnitelné svobodě slova, která tu panuje, dá považovat za statečnost, pak je to vlastně podobné hrdinství, jaké Janda předváděl v 80. letech, kdy jeho nejodvážnějším činem bylo to, že měl dlouhé vlasy a strniště.
Trojnásobný Zlatý slavík z dob komunismu poté pokřtil desku, zavtipkoval o vyhřívaných sedačkách svého vozu a odešel. Tomáš Hnídek, který už přeci jen také trochu podlehl tlaku společnosti a ve své hospodě neprodává guláš za 88 korun, se rozloučil slovy: „Co si budem, já bych chtěl, abyste si z toho cédéčka vzali to, co jsem chtěl, abyste si z toho cédéčka vzali.“
Co si budem – vzali si přesně to, co měli.
A Dalibor Janda si odnesl přesně to, co chtěl: pocit, že je zpátky mezi bojovníky. Zahrál si tak trochu hajlovanou, odešel z pódia coby Hurikán 88 a doma si k milování pustil Mešitu.
(Aby bylo všem myšlenkovým kaskadérům jasno, ta předchozí věta je samozřejmě velmi smutná nadsázka.)