Stačí se podívat na čísla: třicet procent návštěvníků tvoří Češi, sedmdesát procent cizinci. Jasný důkaz, že jde o něco víc, než jen hudební událost. Rád bych nezasvěceným přiblížil, čím je podle měakce výjimečná a proč má pro tolik lidí tak hluboký význam.
Letos jsem do Josefova zavítal už podeváté. Poprvé to bylo v roce 2008, kdy jsem jako teenager z festivalů znal maximálně Rock for Churchill a Master of Rock. Josefovská pevnost tehdy nabízela daleko extrémnější kapely, které jsem teprve objevoval. Díkybohu za hrstku přátel, kteří mě hned od začátku provedli tím nejlepším, co festival nabídl. Ale nejen jim vděčím – nezapomenu na úplně neznámé lidi, které jsem potkal až tady. Bylo jedno, jestli byli z Čech nebo z druhého konce světa, jestli jsme mluvili stejným jazykem, nebo si pomáhali rukama a nohama. Vždy nás spojovala jediná věc: láska k metalu.
A to funguje dodnes. Každý ročník odjíždí mladší i starší s novými přáteli, se kterými se třeba vídají jen na Brutal Assaultu, ale o to vzácnější pak ty chvíle jsou. Stalo se mi dokonce, že když jsem se z otravy jídlem sesypal na lavičce, ujal se mě úplně cizí člověk. Hlídal mě, dokud mi nebylo líp. Pak jsme spolu šli na koncert, potykali si a zůstali v kontaktu další roky. Přišel kvůli mně o několik vystoupení, ale hlavní pro něj bylo zdraví jednoho neznámého mlaďase – tedy mě. Takových příběhů je na festivalu nespočet a má je každý.
Nejsou to masivní promo kampaně, co plní areál, nebo média, která vydávají jeden článek za druhým. Jsou to osobní zážitky, které návštěvníci předávají dál svým přátelům, známým i úplným cizincům. Tenhle fenomén je patrný hlavně v metalové komunitě, která sice na první pohled může působit děsivě nebo až zvráceně, ale ve skutečnosti se v ní pohybují jedni z nejsrdečnějších lidí, jaké můžete potkat.
Projel jsem v Čechách i v zahraničí velké množství festivalů, ale Brutal Assault má jednu specifickou vlastnost, kterou jinde nezažijete. Nic vám nedá zadarmo. Musíte si ho vybojovat. Nehostinný terén, rozmary počasí, dávky extrémní hudby od rána do noci... Josefovská pevnost své klenoty vydá jen těm, kteří vydrží. A možná právě proto tu vznikají tak silná přátelství, ve kterých se nekouká na věk, pohlaví, rasu, vyznání nebo cokoliv jiného.
Festival sám razí heslo „Proti násilí a intoleranci“. Na první pohled to může znít paradoxně, když vidíte moshpity připomínající bitevní pole. Jenže tady nejde o fyzické pošťuchování před pódiem, ale o lidské postoje a hodnoty, ve kterých není pro nenávist místo. S tímhle vědomím přijíždějí i kapely a personál, kteří skvělou atmosféru jen posilují. Ať už jde o produkční tým, nebo lidi za výčepem, spousta z nich jsou stejní fanoušci jako vy. A to je cítit na každém kroku.
Na Brutal Assaultu se fanoušci cítí vyslyšení, pochopení a nepřehlížení. Pro některé je to útěk z kruté reality, aspoň na týden, ze kterého čerpají po zbytek roku. Pro jiné ventil po roce korporátního stresu. Někdo to bere jako netradiční dovolenou a odpočinek, i když v trochu jiném smyslu. Ale všichni se shodnou v jednom: odjezd bolí. Je v tom smutek a lehká hořkost. Naštěstí je tu jistota, že za rok znovu projdete branami pevnosti a zapomenete na všechno kromě metalu a toho krásného, co s ním souvisí.
Každý si Brutal Assault užije po svém, ale jedno je jasné. Jakmile jednou projdete jeho bránami, procházíte pomyslným závojem, za kterým není dovoleno myslet na nic jiného než na hudbu, lidi kolem a okamžiky, které se vryjí hluboko pod kůži.
Pokud jste nikdy na Brutal Assaultu nebyli, doporučím vám ho nejen já, ale tisíce dalších. Nemusíte být ani zapřisáhlí fanoušci extrémního metalu. Tohle je místo, kde chcete být – aspoň jednou a zažít radost davu, který se nenechá rozdělit malichernostmi. Stačí jednou vkročit a stáváte se součástí obří rodiny. Protože to Brutal Assault je. Jedna velká, šťastná metalová rodina. Ať už to zvenčí vypadá jakkoliv.