Dave Grohl bezpochyby patří mezi nejvýraznější postavy rockové scény. Získal si respekt publika, nevyhnuly se mu ani skandály, fóry o tom, že ten frontman „Foos“ je nápadně podobný bubeníkovi z Nirvany, kolují po internetu už roky. Jeho jméno je svým způsobem značka. A přitom to po Cobainově sebevraždě na nějakou zářnou hudební budoucnost zdaleka nevypadalo.
„Když Kurt zemřel, na muziku jsem se vykašlal a nějaký čas cestoval,“ vzpomínal Grohl v rozhovoru pro časopis Kerrang. „První hudební projekt, do kterého jsem se pustil, bylo až vystoupení na MTV Music Awards s Backbeat Band.“ To byla jednorázová superskupina složená z výrazných postav tehdejší alt-rockové scény, objevili se v ní členové Sonic Youth, Soul Asylum, The Afghan Whigs, R.E.M. a právě Grohl tzv. za Nirvanu. „Potkal jsem se tam s Mikem Wattem (Stooges, Minutemen) a říká mi, jestli bych mu něco nezabubnoval na jeho chystanou sólovku. Tak jsme to v Seattlu ve studiu Roberta Langa nahráli a přesně tehdy mi došlo, že je čas vyhrabat se z těch sraček, nahrát si doma pár demáčů a taky si zabookovat studio.“
Právě Wattovi nejspíš vděčíme za to, že se Grohl vůbec k muzice vrátil. Už během působení v Nirvaně měl bubeník autorské ambice, ale písničky si skládal do šuplíku, protože cítil, že Cobainova tvorba tu jeho převálcuje.
„Když jsem si trochu zvykl na práci ve studiu,“ vyprávěl pro rozhlasový pořad Fresh Air, „sem tam jsem si něco nahrál sám. Nikdy jsem to nikomu nepustil, protože mě to děsilo. Říkal jsem si: ježišmarja, to jsou hrozný texty, ježišmarja, vždyť zpívám příšerně! Měl jsem tak hotových pětadvacet, možná třicet písniček, o kterých nikdo jiný nevěděl.“
Po konci Nirvany se Dave Grohl rozhodně do další hudby nehrnul, jak potvrdil ve stejném rozhovoru: „Byl jsem totálně zlomený. Vůbec jsem netušil, jestli chci ještě někdy v životě hrát. Teprve po nějaké době jsem si uvědomil, že po celý život mě léčí jediná věc – hudba,“ pravil v rozhlasovém pořadu Fresh Air. To nás vrací právě k Wattovi, byl to on, kdo Grohla přesvědčil, že může na scéně fungovat dál, i když se mu rozpadla tehdy nejpopulárnější kapela na světě. Nejenže Grohlovi ve studiu ukázal, jak si kompletně sám natočit desku, ještě vzal o pár měsíců později Foo Fighters jako předskokany na své turné.
Deska do týdne
„Řekl jsem si tehdy, že z té staré zásoby vyberu čtrnáct nebo patnáct písniček a půjdu s nimi do studia. Rezervoval jsem si v něm šest dní, což mi připadalo jako věčnost. Celé Bílé album od Beatles byste mohli nahrát za šest dní! A tak jsem se zavřel a nahrál všechno, co jsem mohl, jak nejrychleji to šlo. Neměl jsem vůbec žádné plány, žádnou vizi.“
Na nahrávání vzpomínal i v rozhovoru pro časopis Q: „Do té doby jsem strávil ve studiu nejdéle šest hodin. Proto mi to připadalo jako věčnost. Byl jsem tam jenom já a producent Barrett Jones. Sešli jsme se v devět ráno, začali štelovat a v poledne jsme mohli spustit. Nakonec jsme najeli na tempo čtyři písně za den.“ Bylo to intenzivní. „Vylezl jsem z místnosti, ještě zpocený a roztřesený z nahrávání bicích. Popadl jsem kytaru, zahrál, co bylo potřeba, pak vzal basu, po ní možná dodělal ještě nějaké kytary, usrknul si kafe a šlo se na další písničku,“ popisuje v knize A Dave Grohl Story od Jeffa Aptera. „Když máte týden na patnáct písniček, není čas na posedávání a přemýšlení.“
Debutová deska Foo Fighters je tak ve skutečnosti Grohlova one man show, kompletně sólový projekt. Skupinu okolo sebe začal stavět až později, kdy mu začalo docházet, že s novou muzikou bude muset i na koncertní pódia. Ne že by o návratu předtím neuvažoval, problém byl, že po něm všichni chtěli bubnování. A to dostal i lano z kapely Toma Pettyho!
Vraťme se ještě jednou k citovanému rozhlasovému rozhovoru: „Po konci Nirvany mi začaly chodit nabídky, ale já prostě nemohl sedět dál za bicíma a myslet na Kurta a Nirvanu, které jsem ztratil. S bicími jsem to měl podobně, jako když se dlouho díváte do slunce, vypálí vám do vidění slepou skvrnu. Tuhle slepou skvrnu mám před sebou pokaždé, když si sednu za bubny. Už tam zůstane do konce života. Nezačal jsem ve Foo Fighters zpívat proto, že bych se viděl jako druhý Freddie Mercury. Řekl jsem si: ‚Bože, tohle jsem nikdy předtím nedělal. Tak schválně, co z toho bude.‘ Jsem tenhle typ člověka. Srát na to, prostě to zkusíme a uvidíme, jak to dopadne.“
Vedderův feedback
Nejvtipnější je na celém příběhu fakt, že Grohl vůbec neměl v plánu točit debutové album. Pořád to byla jen terapie, jak se vyrovnat s odchodem Cobaina a konce Nirvany, i když to byla terapie ve studiové kvalitě. Grohlovi šlo hlavně o to nahrát si své staré písničky, znovu se trochu aktivně vrátit k muzice, ale s hotovými nahrávkami neměl žádné další plány.
„Vyrobil jsem možná sto kazet, a když mě někdo někde zastavil, tak jsem mu ji dal. Jednu dostal Eddie Vedder, který měl tehdy pirátské rádiové vysílání. Pustil mou kazetu a řekl: ‚Miluju tuhle písničku, mám při ní nutkání skočit ze skály.‘ Takže od Eddieho jsem dostal vůbec první zpětnou vazbu. A najednou mi doma začal pořád zvonit telefon a na druhém konci byli lidé z hudebních vydavatelství… Tohle vůbec neměl být major release, vždyť jsem to nahrál během pár dnů ve studiu pár kroků od domu. Kdybych věděl, že to jednou někdo vydá, rozhodně bych v tom studiu byl dýl než týden!“ pravil rozhodně v Kerrangu.
Teď ještě kapela
Debut nazvaný Foo Fighers Grohl natočil v říjnu 1994, půl roku po Cobainově sebevraždě. Jakmile mu začaly chodit první nabídky ze strany vydavatelství, věděl, že bude potřebovat kapelu. O tom, jak se Foo Fighters dali dohromady a rozlétli se do světa, budeme v Headlineru vyprávět někdy jindy, protože i to je zajímavý příběh.
Připomeňme si alespoň úsměvnou historku, jak se dal Grohl znovu dohromady s Patem Smearem, s nímž se sešel už v Nirvaně. Považoval Smeara za mnohem zkušenějšího hudebníka, jehož kroky povedou jiným směrem a mnohem dál. Chvíli váhal, jestli mu má kazetu s nahranými skladbami vůbec dát.
„Zavolal jsem mu pár týdnů potom, co jsem mu kazetu předal,“ vzpomínal v roce 1996 pro magazín Alternative Press. „Dlouho předtím, než jsme měli domluvené turné, možná ještě předtím, než jsme si spolu vůbec zahráli. Ptal jsem se ho, co zrovna dělá. Odpověděl, že šteluje kytary. Na co? No na turné! Na čí? Přece naše! To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že to klapne. Tam venku na nás čekají lidi. My máme všechno ve svých rukách. Byl to krásný pocit.“
Byl v tom Kurt?
Na jaře 1995 absolvovali Foo Fighters první turné, a když debut konečně 4. července (někdy se uvádí konec června) vyšel, už to dávno nebyl Grohlův sólový projekt, ale plnohodnotná kapela. Nicméně nebylo pomoci, fanoušci Nirvany se na Foo Fighters slétli a hledali v nové Grohlově tvorbě jakoukoli návaznost. Tehdy vznikla řada báchorek a konspiračních teorií, především okolo textů, v nichž si prý Grohl vyřizoval účty s Courtney Love nebo posílal kryptické vzkazy Cobainovi do nebe. Oheň pod kotlem přikládal už samotný obal, na němž je pistole jak ze sci-fi filmu. Má to být narážka na Kurtovu sebevraždu?
„Ne, nic takového,“ vysvětloval v Kerrangu bývalý bubeník „Foos“ Will Goldsmith. „S… tamtím… to nemělo fakt nic společného. Vycházeli jsme kompletně z celého toho fenoménu foo fighters (označení pro UFO), vesmírné serepetičky, paprsková pistole Bucka Rogerse. Jsou to fakt dvě odlišné věci, ani Dave to tak nevnímá.“
A co se textů týče, Grohl už byl sám dost otrávený ze všech těch jinotajů, které fanoušci v textech nacházeli. Opakovaně v rozhovorech zdůrazňoval, že si s texty tehdy moc nelámal hlavu, protože potřeboval v krátkém období hlavně nahrát patnáct písniček. Až s odstupem času byl k textům na debutu mírnější. „Rozhodně nejsem žádný velký textař. Ale je pravda, že když něco impulzivně napíšete, protože to teď a tady nějak cítíte, často je to o to upřímnější. Teď, když se za těmi texty ohlédnu, tak mi pár z nich dokonce dává smysl.“
Po vydání se z debutu Foo Fighers stal trhák, minimálně v rámci rockové scény. Čtyřicet tisíc prodaných kusů v prvním týdnu rozhodně nebyl špatný výsledek, ale hlavně se deska držela v prodejích dlouhodobě. Do konce roku byla platinová, a to nejen v USA, ale i v Británii a Kanadě. Lépe už se od Foo Fighters prodávala jen následující The Colour and the Shape z roku 1997, ale její příběh si povíme někdy příště.