„Kdybych si myslel, že mě to bude živit, býval bych to pojmenoval nějak jinak. Protože tohle je fakt ten nejdementnější název kapely na celém světě,“ prohlásil v roce 2010 Dave Grohl v časopise Clash na otázku, proč se jmenují Foo Fighters. Je to sice vtipná odpověď, ale ona opravdu dost vypovídá o tom, jak nejisté plány měl kdysi Grohl před sebou.
Už když ve dvaceti nastoupil do Nirvany, tahal s sebou na turné kytaru a ve volném čase skládal písničky. Nikdy je ale před spoluhráči nevytahoval, až tak měl Cobainovu tvorbu v úctě. Styděl se, byl bubeník Nirvany, a ne songwriter, a tak je na tehdejších deskách kapely Grohlův tvůrčí přínos nesrovnatelně menší, než byl jeho potenciál. Možná je to škoda. Kdo ví, jak by Nirvana zněla, kdyby se Grohl víc zapojil do skládání?
Bubeníkem do konce života?
Do šuplíku si ovšem skládal často, a tak dal v roce 1992 do kupy půlhodinový demáč. Jmenoval se Pocketwatch a vyšel pod pseudonymem Late! Když si dnes nahrávku poslechneme, je až úsměvné, jak málo na ní slyšíme Grohla a naopak hodně cítíme vliv tehdejšího grunge a Cobainovy osobnosti. Syrový zvuk i struktura skladeb, Grohl navíc prakticky kopíruje Cobainovu práci s hlasem a frázování. Ale nelze mu to vyčítat, prvních demáčů, kde mladíci zněli jako někdo úplně jiný, je rocková historie plná. Přesto na Pocketwatch můžeme slyšet i první náznaky budoucích Foo Fighters, hlavně ve struktuře riffů a rytmice.
První demáč Pocketwatch vydal Grohl ve třiadvaceti letech.
I když je dnes Pocketwatch pozapomenutá nahrávka, Grohlovi pomohla otrkat se ve studiu, takže když v roce 1994 Nirvana po Cobainově smrti skončila, byl Grohl okamžitě připravený hrát dál. Nejprve však musel odolat vábení slavných jmen. Jako bubeník si už dávno udělal v branži jméno, takže není divu, že se o něj po rozpadu kapely začal kdekdo zajímat. Málem si plácl s Tomem Pettym a stal se členem jeho skupiny Heartbreakers, šuškalo se i o Pearl Jam.
„Čekalo se ode mě, že se přidám do jiné kapely a budu bubeníkem do konce života. Říkal jsem si, že raději udělám něco, co ode mě vůbec nikdo nečeká,“ popsal kdysi Grohl moment, v němž se formovala jeho další kariéra. A tak se vrátil do studia, aby vydal debutovou desku Foo Fighters.
Projekt jednoho muže
Vraťme se ještě k rozhovoru pro Clash: „V době, kdy jsem nahrával první album, čítal jsem hodně knih o UFO. Nejen že je to fascinující téma, ale knihy o UFO jsou přímo zlatá studna nápadů, jak pojmenovat kapely!“
První globální hit díky skvělému klipu vysílala MTV do zblbnutí.
Ačkoli jsou dnes Foo Fighters známí, včetně nebožtíka Hawkinse, jako skupina hned několika výrazných tváří, Dave Grohl původně vůbec kapelu neplánoval a bral to jako projekt jednoho muže: „Takže jsem sice celou první desku udělal sám a nahrál si všechny nástroje, ale chtěl jsem, aby si lidi mysleli, že jde o kapelu. Dostal jsem nápad, že název Foo Fighters povede lidi k myšlence, že je za tím víc než jeden chlápek. Prdel, co?“
Debut nazvaný jednoduše Foo Fighters začal kolovat mezi lidmi a brzy vzbudil pozornost nejen mezi fanoušky Nirvany a grunge obecně, ale taky u několika labelů. Grohl proto až následně začal oslovovat jednotlivé muzikanty, aby z projektu udělal skutečnou kapelu, za kterou všichni Foo Fighters od začátku měli.
S Kristem už raději ne
V roce 1995 v rozhovoru pro Rolling Stone k tehdy nové kapele Grohl prozradil, že vůbec první „na pásce“ byl pro něj basák Nirvany Krist Novoselic. Připadalo jim přirozené pokračovat spolu po Cobainově smrti dál, jen pod jiným jménem. Nakonec se ale rozhodli, že se jejich cesty rozejdou. Duo Grohl–Novoselic by podle nich vzhledem k jejich historii vytvářelo tlak na ostatní spoluhráče v tom směru, že by se mohli cítit druhořadě jako doprovod dvou ikon z Nirvany. Novoselic ani Grohl nic takového nechtěli, toužili po hraní v kapele s rovnými vztahy, a právě to je důvod, proč se tehdy jejich muzikantské cesty definitivně rozešly.
Grohl nakonec přizval basáka Natea Mendela a bubeníka Willa Goldsmithe, kterým se tou dobou rozpadla kapela Sunny Day Real Estate. Do party přibyl ještě Pat Smear, který jezdil jako doprovodný kytarista s Nirvanou, a Foo Fighters byli na světě.
Podepsali smlouvu s Capitol Records a 23. února 1995 odehráli první koncert v kalifornském městě Arcata. Na jaře vyrazili na první větší turné a v létě už hráli na festivalu v Readingu. Pro novou kapelu snový start, ale je pravda, že velkou roli sehrála Grohlova minulost. Byl si vědom toho, že coby bývalý bubeník Nirvany potáhne hlavně „jeho ksicht“, a tak se zařekl, že v začátcích, až na výjimky, jako byl výše zmíněný časopis Rolling Stone, nebude dávat rozhovory. Chtěl, aby na sebe kapela upozornila svou muzikou, nikoli jeho osobou. Což se nakonec povedlo, singly jako Big Me nebo This Is a Call se slušně hrály v rockových rádiích, ale skutečný průlom přišel až s druhou deskou The Colour and the Shape.
Přichází Hawkins
Ta vznikala úplně jinak než debut – konečně jako kapelní dílo. Grohl byl sice výhradním autorem skladeb, ale zbytek muzikantů se vepsal do zvuku. To byl i důvod, proč se tehdy Grohl rozhodl zasáhnout do sestavy. S deskou produkovanou Gilem Nortonem, jenž stál za nahrávkami Pixies nebo Echo & the Bunnymen, nebyl stoprocentně spokojený. Poslouchal ji pořád dokola, až došel k závěru, že chyba je v Goldsmithově hře na bicí.
S bubeníkem se rozloučil a začal hledat nového. Mezi Grohlem a Taylorem Hawkinsem později vznikla bromance, která bavila rockové fanoušky až do bubeníkovy smrti. Ale přitom tomu zprvu nic nenasvědčovalo. Úplně první kontakt byl totiž ze strany Hawkinse, který Grohlovi zavolal, když se ze zpráv dozvěděl o Goldsmithově vyhazovu.
„Prej sháníte bubeníka?“ zeptal se tehdy do sluchátka Grohla. A ten odpověděl: „Jo, ty o někom víš?“ Frontman Foo Fighters totiž nepočítal s tím, že někdo, kdo hraje s Alanis Morissette, by toho nechal a šel do jeho kapely.
„Vyprodávala stadiony po celém světě, proč by se, kurva, chtěl přidat k nám, kteří jsme za pár dní hráli v klubu Astoria? Proto jsem se ho tehdy zeptal, jestli o někom ví. Lanařit někoho z druhé kapely se mi příčí,“ řekl Grohl v rozhovoru pro Radio X.
Nakonec se ale ti dva přece jen dohodli. Hawkins si památný moment dobře pamatoval, prý doma na gauči zabíjel čas sledováním hloupých pořadů typických pro devadesátkové televize. Ve stejném rozhovoru pro Radio X na to vzpomínal následovně: „Pamatuju si, jak jsem čuměl na Showgirls, doma v podnájmu v Topanga Canyon. A najednou volá Dave a ptá se – chceš hrát ve Foo Fighters? Už to budu mít navždycky spojené dohromady, ty pitomé Showgirls a nabídku z Foo Fighters. Byl to báječný den!“
Poslední změna
Po vydání druhé desky už Foo Fighters na scéně nešlo přehlédnout. Hity jako Monkey Wrench, My Hero nebo Everlong patří k pilířům jejich koncertních setlistů a pomohly The Colour and the Shape k téměř dvěma a půl milionu prodaných kopií. Dodnes jde o komerčně nejúspěšnější nahrávku Foo Fighters.
Navzdory přicházející slávě se ovšem kapele nevyhnuly osobní problémy a další změny v sestavě. Nejprve odešel z důvodu vyčerpání Pat Smear (později se ovšem vrátil a hraje s Foos dodnes) a při práci na třetím albu There Is Nothing Left to Lose vykopl Grohl Franze Stahla. Nebylo to snadné rozhodnutí, byli kamarádi už od dětství. „Tři z nás jsme se posouvali nějakým směrem, ale Franz toho prostě nebyl schopen,“ prohlásil stručně frontman pro časopis Kerrang.
Best of You, další globální hit.
Stahl se s vyhazovem nikdy nesmířil. Když Mick Wall pracoval na knize o Foo Fighters Learning to Fly, obrátil se i na bývalého kytaristu. A ten mu řekl: „Nikdy jsme si to pořádně nevyříkali. A táhne se to už přes dvacet let.“ Stahlova zahořklost se dá pochopit, když Foos předloni vstoupili do Rokenrolové síně slávy, původní členové Goldsmith a Stahl byli z ceremoniálu vynecháni.
Hollywood a vyprodané stadiony
Na druhou stranu, jakmile měl tento problém Grohl vyřešený, už měl jen samé důvody k radosti. Na třetí desce měli Foo Fighters první globální hit Learn to Fly, a navíc překročili hranice klubové, potažmo rockové scény. Jejich hudba zazněla v seriálu Akta X nebo filmech Godzilla a Vřískot 2, stali se headlinery velkých festivalů včetně Glastonbury a začali hrát přesně v těch samých halách, v nichž kdysi Alanis Morissette připadala Grohlovi tak nedostižitelná.
Splnil se mu původní sen mít kapelu, která bude atraktivní a pro posluchače zajímavá sama o sobě místo toho, aby byl pořád vnímaný jako bývalý bubeník Nirvany. Ustálila se sestava, ale hlavně Foos dokázali udržet svůj vysoký tvůrčí standard – každá následující studiovka byla něčím jiná a pořád skvělá, přišly další globální hity jako Best of You nebo The Pretender, a když dnes zajdete na jejich koncert, dvě hodiny do vás budou valit hit za hitem bez hluchého místa. Je pravda, že čistě řečí čísel už se jim nepodařilo navázat na nahrávky z 90. let, ale to je dáno spíš celkovou proměnou hudebního trhu. Krásně to ilustruje případ deváté studiovky Concrete and Gold z roku 2017. Ta se vyšplhala na první místa žebříčků prodejnosti ve všech anglofonních zemích, a přesto měla celkově jen desetinové prodeje oproti The Colour and the Shape.
Cover Bee Gees je ryzí ukázka humoru Foo Fighters.
Grohlovi to nemusí dělat vrásky, je v pozici globální rockové superstar a jeho kapela bezpečně vyprodá každé turné. On sám se navíc stal ikonou, jeho nadhled, věčný úsměv a schopnost udělat si sám ze sebe srandu jsou odzbrojující i pro ty, kteří třeba Foo Fighters ani neposlouchají.
Je otázka, jak kapela bude znít bez Taylora Hawkinse. Jeho hra na bicí byla specifická, on sám se navíc zapojoval do skládání a občas se postavil za mikrofon. „Bez Taylora bychom se nikdy nestali takovou kapelou, jakou jsme byli. Víme, že bez něj budeme jiná kapela do budoucna. Také víme, že vy, fanoušci, jste pro Taylora byli stejně důležití jako on pro vás. A víme, že až se zase uvidíme – a uvidíme se brzy – Taylor tu v duchu bude každý večer s námi.“ Tak stálo v prohlášení, v němž na Silvestra Foo Fighters oznámili, že jedou dál.
To samozřejmě rozproudilo debaty, kdo Hawkinse nakonec nahradí. Prakticky po celý leden to řešili nejen fanoušci na sociálních sítích, ale i řada hudebních médií. Je to logické, i v roce 2023, devětadvacet let od svého vzniku, jsou Foo Fighters pořád jedna z nejpopulárnějších a nejmilovanějších kapel na světě. Nezbývá než se těšit, jak budou v budoucnu znít.