Tenhle pop má jednu vadu: sítem zahraničních hudebních médií až na výjimky propadl a výrazně se neprosadil ani v Latin Grammy, takže je oslavován pouze doma, kde pochopitelně posluchači dokážou daleko víc docenit španělské národní symboly, jazykové dialekty a vědí, co je flamenco, bakalao nebo paso doble. Pohled do archívu Headlineru také svědčí o tom, že nás tahle hudba úplně míjí, a hledat v něm jména zpěvaček je tedy zbytečné. Pojďme to napravit.
Rozjela to Rosalía
Po vydání alba El Mal Querer všechno nasvědčovalo tomu, že s ním Rosalía v roce 2018 ve Španělsku doslova otevřela „čtyřproudou dálnici“, po které se plnou rychlostí rozjeli její následovníci. Nemuseli se nutně jako ona opřít o andaluské flamenco, jakože zrovna takových bylo v mohutné generační vlně zrovna nejvíc. Mladé tvůrce, a především ty ženské, charakterizuje absence kulturních a jazykových předsudků, těsná spjatost s regiony, odkud pocházejí, a potřeba zbavit se zastaralé představy, že tradiční hudba, ve které vyrostli, se neslučuje s moderním městským ruchem, natož aby v něm udávala žhavé trendy. Říct o nich, že nerespektují žánrové hranice, by znamenalo uznat, že je v pominutí tvůrčích smyslů vůbec vnímají. Přišli s lavinou nových podnětů a forem digitální tvorby. Lokální hudební styly z Andalusie, Galicie, Asturie, Kanárských ostrovů nebo Baskicka neslýchaně konfrontovali s trapem, hip hopem, R&B, reggaetonem, popem a experimentální elektronikou. A to způsobem, že je téměř nemožné u nich rozlišovat mezi starým a novým.
Mají neobyčejně vášnivé hlasy, auto-tune ovšem nezavrhují. Nepotřebují zahraniční producenty, trvají na domácích, a kariéry si řídí sami. Nejsou první, kdo ve španělské hudební historii smíchali tradici s modernou, i ti největší revoluční velikáni před nimi však nynější generaci můžou tak bezmezné ambice závidět.
Této hry se také účastní komunita spřízněných módních návrhářů, choreografů, grafiků, fotografů a režisérů. Hýřivé videoklipy akcentují ženskou touhu být sexy, což sice třeba k flamencu vždycky patřilo, jenomže nikdy ne tak neskrývaně a smyslně. S hrdostí také vyprávějí regionální příběhy, na které Španělé z jiných částí země zůstávají zírat.
Sandra Monfort a odklon od norem
Měli byste vědět, že snad všichni představitelé této „nové vlny“ vystudovali hudební školy se zaměřením na tradice a závěrečné práce podepřeli prolézáním archívů, terénním výzkumem a rozhovory s prarodiči. Do trad-moderního vlaku nenaskočili s úmyslem vézt se, naopak, s hlubokými vědomostmi ho rozjeli. Bez toho, aby se odstřihli od reality.
Jejich razantní odklon od stávajících norem do popové avantgardy proto přinesl témata, o kterých se dosud moc nemluvilo: LGBT+, feminismus, sex, sociální kritiku, antirasismus a toleranci k rozdílnosti. Odvahu umístit je do veřejného prostoru v poměrně konzervativní zemi mladí tvůrci podle zpěvačky Sandry Monfort načerpali v lidových tradicích, ve kterých po staletí platilo: co na srdci, to na jazyku.
Nikomu také nepřipadá divné, že třiatřicetiletá popová diva, která by se měla zajímat spíš o civilizační deprese, beze studu mluví o „hudbě pohnojené potem farmářů a odpočinkem u stolu po večeři“. Jenomže Sandra Monfort stejně jako Rosalía nevyrostla na předměstí Barcelony mezi kamioňáky, ale ve městečku Pedreguer na jihu Valencie, a vztah k místní lidové moudrosti pro ni zůstává nenahraditelný. Mimochodem to samé tvrdí ženy ze skupin Tanxugueiras, Terta Relena, Caamaño & Ameixeiras, asturijský zpěvák Rodrigo Cuevas nebo Valeria Castro z Kanárských ostrovů, o které jsme v Headlineru už psali.
Jedna z věcí, se kterou Španěly spolehlivě naštvete, je vnímat jejich zemi jako kulturní monolit. Znáte to: paella, sangria, býčí zápasy a flamenco. Přesně o to až do své smrti v roce 1975 usiloval diktátor Franco snažící se Španělsko proměnit v jednu velkou rodinu, což v reálu znamenalo, že do země zadupal regionální odlišnosti, tradice a jazyky. S tímhle neblahým dědictvím se Španělské království vypořádává dodnes, a pokud pocházíte z Andalusie, Baskicka, Galicie nebo Valencie a mluvíte místním dialektem, není jisté, že vás nebudou v Madridu považovat za občany, co neumí pořádně mluvit.
S jazykovým stereotypem si před čtyřmi lety provokativně pohrála slavná celostátní reklama na andaluské pivo Cruzcampo nazvaná Con Mucho Acento (Se silným přízvukem), ve které technikou deepfake oživená milovaná flamencová zpěvačka Lola Flores pivařům andalusky vzkázala, aby přijali své kulturní kořeny a nikdy neztratili svůj rodný přízvuk, protože představuje způsob života.
„Jestli chceš zpívat valencijsky, tak raději mlč, slýchávám. Pro mě je můj mateřský jazyk ale důležitý, a kdybych ho nepoužívala, měla abych pocit, že v sobě něco ničím. Nikdy by mě nenapadlo, že používání valencijštiny někdy budu považovat za akt politického vzdoru,“ řekla Sandra Monfort.
Jazyk a smrt
Až do letošního ledna, než nadobro skončila, s ní stejný postoj sdílela skupina Marala. Se spolužačkami z barcelonské konzervatoře ji založila v roce, jak jinak, 2018. Se Selmou Bruna z Katalánska a Clarou Fiol z Mallorky se občas prezentovaly jako tři „roztomilé holky mluvící o feminismu“. Zpěvačky, hudebnice a skladatelky se spojily v polyfonním trojhlasu a trojjazyčnosti. Inspirovaly se výhradně lidovými tradicemi Katalánska, ale z toho, jak elektro svižně zněly, byste na to neusuzovali. A když vám to řekly, stejně jste jim nevěřili. Minulost se nesnažily přikrášlovat, uniknout před ní ale nechtěly. Měly s ní totiž plán: zbavit ji staroby, kýčovitosti, strnulosti a nabídnout ji mladým Španělům. „Našim dialektům sice mimo Katalánsko lidi nerozumí, zato ale zjistí, že ve Španělsku se nezpívá jen španělsky a že existují další krásné jazyky, které do naší kultury patří,“ vysvětlila Clara Fiol záměr skupiny trvat na své jedinečnosti.
Na druhém a posledním albu Jota de Morir zpěvačky tematizovaly smrt a její vytěsňování ze života. „Nejsme na ni žádné expertky, jen nás zajímalo, jak je smrt vnímána v tradiční hudbě a jak o ní mluvily naše babičky a přišly jsme na to, že naprosto přirozeně. Dnes je smrt skoro tabu, lidé o ní nechtějí mluvit. A tak padlo rozhodnutí natočit veselé album o smrti a tabu nabourat,“ řekla Sandra Monfort, které v ten samý čas diagnostikovali rakovinu prsu.
Marala vztah k tradicím dotáhly spektakulárními koncerty a oslňující světelnou a taneční show. Jejich kytary, klavír a perkuse se prolínaly s taneční elektronikou a feministický hněv se smířlivou nadsázkou. Když je během koncertů v New Yorku z přemíry hluku, „modernosti“ a špatného jídla přepadl stesk po klidném domově a „chlebu zalitém olivovým olejem“, napadlo je, jestli nejsou tak trochu staromódní. A tak vznikla skladba Estic antiquà (Jsem staromódní) přecházející do úvahy nad toxickými vztahy, kdy se holka romanticky zamiluje do blbce, ale neopustí ho, protože to nedokáže; navíc, co by tomu řekli lidi. Namísto v krásném domě se zahradou s ním skončí v paneláku, s tchyní a jejími kámoškami, utvrzená v tom, že všichni chlapi jsou parchanti.
Role blbce v teplákové soupravě se ve videoklipu ujal Panxo, zpěvák hiphop-rockové skupiny ZOO, která se na skladbě podílela. „Chtěli jsme všem podobným týpkům vzkázat, ať se vzpamatují, nebo se z nás stanou lesby a budou v háji,“ vysvětlila Clara Fiol, na co se koukáme. Babičky s nimi neskotačí náhodou: jde o ženy vyléčené z rakoviny tvořící divadelní soubor Valentes i Positives. Na pozvání Sandry Monfort přijely z Pedregueru, kde se v tichosti léčila i ona. O její těžké nemoci věděla pouze rodina a členky Marala. „Neměla jsem v úmyslu být „zpěvačka s rakovinou prsu“, a proto jsem se rozhodla, že to nikomu neřeknu.“
Loňské epíčko La mona de nit je považováno za temnou B-stranu předchozího alba La mona. Ve Valencii za něj v roce 2023 získala Sandra Monfort několik významných cen a vystoupila s ním ze stínu Maraly s daleko vitálnější symbiózou tradic, elektrických kytar a syntezátorového dark popu. Přímočaře a s ženským postojem řešila osobnější témata, ještě se ale držela zpátky, jakkoli z ní pruderní konzervativci šíleli. Epíčko je oproti tomu jiné kafe a podle všeho představuje zlom ve zpěvaččině kariéře: s explozivní energií a radostnou nespoutaností oslavuje šťastný konec nemoci. Propadla extázi lásky k životu a nemůžeme se potom divit, že v nadupané skladbě Beneïda, znějící s valencijským hobojem dolçaina jako fanfára, zpívá o tom, jak ďábla, co si pro ni přišel, chytla za vousy: „Sorry, spletl sis cestu, já chci zemřít jako stará žena.“
„Mám moc ráda bakalao, ale také Sevdalizu, Kate Bush, Björk a Carolinu Polachek. Mým vzorem vždycky bude Rosalía a inspirací hudba z Valencie,“ uvedla Sandra Monfort k vynikajícímu epíčku, na kterém prý v touze dobýt svět propadla euforii vydat ze sebe všechno. Skladby formou deníku psala během utajené nemoci a poznámkám říkala „každodenní zvratky“. Pomohly jí prý emočně intenzivní životní etapu zvládnout a přemýšlet. „Sebevědomé a talentované ženy jsou často nucené držet se pokorně zpátky s argumentem, že předvádět se je špatné. Na to já říkám, že se ženy nesmí dobrovolně zbavovat práva na svobodné vyjadřování bez viny. Nesmí mlčet, ale naopak šťastně říct světu, že mají chuť být za pořádně zářivé bitch a chtějí patřit i holkám, a nejen heterosexuálním mužům z továren,“ doslova zakřičela Sandra Monfort a těm, co by jim v tom chtěli zabránit, vzkázala: „Jsme tady, takže se nám koukejte klidit z cesty.“
Dobře věděla, že si naskakuje na vidle a také se na ni po vydání mobilizační skladby Bandida sesypala solidní snůška nenávisti. Za videoklip ještě větší. Čím paradoxně i zapšklé feministky naštvala? Požadavek, aby v moderní pluralitní společnosti měli právo na lásku všichni, podtrhla výraznou queer estetikou a přitvrdila i v hudbě – to, když dala do kontrastu pýchu Valencie – paso doble píseň Xàbia – a elektro styl bakalao coby vzpomínku na největší rave klubový fenomén v historii Španělska. Říkalo se mu „revoluce proti ničemu, zrozená z ničeho a k ničemu předurčená“ a ve Valencii pod názvem La Ruta del Bakalao probíhala od 70. do 90. let. Sjížděli se sem návštěvníci z celé Evropy, zatímco obvyklá španělská kulturní centra – Madrid a Barcelona – jen zírala, jak „valencijská katedrála rozkoše“ demokraticky přizvala pankáče, rockery, anarchisty, intelektuály, komunitu LGBT a udala směr nočnímu životu celé země.
Další případ jménem Queralt Lahoz
„V dnešní době už ani neuvažuji o tom, že bych se nějak žánrově identifikovala. Můj styl jsem prostě já,“ odpověděla Queralt Lahoz na dotaz, jakou hudbu vlastně hraje.
Narodila se a vyrůstala v městečku Santa Coloma de Gramenet, centru andaluské ekonomické imigrace na okraji Barcelony. Otec od rodiny odešel, a když jí bylo šestnáct, zemřel. Vychovala ji matka s babičkou, o níž často tvrdí, že kdyby existoval Bůh, musel by vypadat jako ona. Naučila ji zpívat flamenco a vážit si svého třídního původu. Zmiňuje se o něm snad ve všech rozhovorech a nebrnká tím na city: spíš dává najevo, jak si chudá holka z rozvrácené rodiny musela v životě všechno zasloužit. Debutovala v osmadvaceti epíčkem 1917 (rok narození babičky). Napsala a produkovala si ho sama a vstoupila na scénu moderního flamenca, kde už kralovaly Rosalía a María José Llergo, takže se dočkala nutného srovnávání, což jí bylo celkem pochopitelně proti srsti.
Oproti nim byla totiž zřetelněji rozkročená mezi hip hopem a flamencem, které víc než ony konfrontovala s elektronikou. „Flamenco je součástí mého života, v žádném případě se ale nepovažuji za flamencovou zpěvačku. K tomuhle prameni se pouze chodím napít,“ vysvětlovala ochráncům žánru svůj přístup rapperka Queralt Lahoz. Do ještě bojovnějšího stavu je uvedla konfrontačním názvem alba Pureza, ve světě flamenca považovaným za prohlášení, protože slovo čistota v něm znamená vyjádření záměru držet se jeho klasické, v podstatě nedotknutelné podoby. „Zbláznila ses, víš, že po tobě puritáni skočí? říkali mi vystrašení přátelé. Já měla ale na mysli čistotu autentického postoje, ze kterého nemám v úmyslu ustoupit a už vůbec nic předstírat,“ řekla Queralt Lahoz. Odmítala, aby její urban pop někdo považoval za flamenco a přeslechl, jak univerzálně zní její směs hip hopu, latiny, R&B a elektroniky. Uspěla: začalo se o ní psát jako o „jednom z nejsilnějších, nejkreativnějších, nejodvážnějších a nejcílevědomějších španělských umělců s nezařaditelným zvukem a nezdolností stavět na všestrannosti“.
S letošním albem 21:30 PM (čas jejího narození) přešla do další fáze: rozhodla se říct, kdo je a jak o sobě uvažuje. V autoterapeutických textech otevřeně mluví o svém životě, soukromí, rodině, depresích, nešťastných láskách a ztrátě otce. Překonala se i hudebně: k tomu, abyste stačili sledovat žánrové přeskoky a zvukové detaily, sice potřebujete mít větší hlavu, nakonec to úžasně a v mnoha emotivních polohách zpívající Queralt Lahoz dokazuje,, ale odpustíte a pochopíte, proč ji na obalu vidíme pětkrát a pokaždé jinak oblečenou. Nejde o módní rozmařilost, ale o signál, jak rozmanité album vnímat.
Napovídá nám ve skladbě QL. „Kdyby existoval dokonalý život, za ten svůj bych ho nevyměnila. Kdyby ne, kým bych byla? Určitě ne Queralt Lahoz.“ A v majestátním hip hopu LA FE podpořená ženským sborem a bubny vydává v ozvěně velikonočního procesí Svatého týdne manifestační prohlášení: „Nikdy jsem neztratila víru, že se dostanu až sem. Koukej slézt z toho asfaltu, jsem připravená ho roztrhat.“
Videopklip natočila se studenty umělecké školy v Malaze a víc dát najevo, jak je hrdá na andaluský původ, už snad ani nemohla; ani když jen za doprovodu kytary flamencově pláče v boleru SNTK pro imigranty slavící v Barceloně 28. února Den Andalusie.
Album 21:30 PM jí pomohlo produkovat pět kamarádů, použila smyčce, klavír, flamencové kytaristy a zakončila ho ránou na solar: skladbou Me DOLÍA IGUAL. Svým totálním odhalením až na dřeň, kdy si jen přejete, aby meditace Queralt Lahoz o depresi, kdy prý to, že umírá, věděla jen máma a srdce na ni křičelo, ať odsud vypadne, nikdy neskončila.