Echo
Angelit (EP)
Kapela kamarádů z Nového Jičína. Žádný ořezávátka. Už hráli například na Colours of Ostrava, Vizovickém Trnkobraní a předskakovali skupině Mirai nebo Pavlu Calltovi. No a před několika měsíci vydali EP Angelit. Jedná se o střední proud, pop rock. Byť o sobě sami píšou, že si zakládají na smysluplných textech, je na nahrávce tolik klišé, že bych je mohl přehazovat lopatou. Co ale musím uznat, je instrumentální zručnost, protože kluci umí hrát. A také cit pro využití elektroniky, kdy jsem si kolikrát i uznale pokývl… Jinak se jedná o další popovou kapelu s písničkami o lásce, která se snaží do hudby občas přidat i trochu jakéhosi rapu. Není to vůbec špatné. Věřím, že mají i našlápnuto. Bohužel pro úplně jinou cílovku, než jsem já (což jsou určitě rádi).
wlado
Aldente
Digitál (singl)
Tohle chytne na první poslech. Starý dobrý disco funk v moderních aranžích, tedy postavený na padech a synťácích místo živé kapely a dechové sekce. Kdyby se tady ovšem aspoň sem tam ozvala, trochu foukla, bylo by to už eňo ňuňo. Celkový dojem kazí snad jen Aldenteho zpěv. Má být ležérní, ale nakonec to zní, jako kdyby mu včera trhali zuby. Trochu škoda toho textu, zvolit k takto šťavnaté skladbě stokrát proprané téma života na sociálních sítích je střelba slepými náboji.
Soudě podle dalších singlů se Aldente zatím hledá, střídá žánry, jazyky i pěvecké polohy. Digitál mu po hudební stránce skvěle sedne, a kdyby v tomto duchu natočil celou desku nebo EP, klidně bych si to koupil. Otázka je, kudy se Aldente vydá dál. To z jeho hudby zatím rozklíčovat nejde.
Jarda Konáš
Cold Venus Revisited - Headliner doporučuje!
Keep Breathing (singl)
Pražská kapela Cold Venus Revisited, která produkuje potemnělou, dostatečně tesknou a repetitivní muziku na pomezí gotického post-punku, shoegaze a hlučné psychedelie, se po dvou letech od vydání EPčka Eternal Dystopia, které jsem shodou okolností pro Feedback také recenzoval, připomenula novým singlem Keep Breathing. A trefila se přímo do srdce melancholika ve mně. Jedná se o pomalý, zahloubaný a elektrizující song, jenž vás obklopí neproniknutelnou nostalgií, ze které sice mrazí po zádech, ale z níž se vám nechce ven. Dechberoucí atmosféra postavená na úsporných bicích, uhrančivé basové lince, rozmazaně pulzující kytaře a překrásně smutném zpěvu. Keep Breathing je zcela jednoznačně nejlepší skladba, kterou doposud Cold Venus Revisited vydali. Je ukázkou tvůrčího potenciálu kapely, její schopnosti překračovat hranice výše zmíněných hudebních žánrů a pracovat s atmosférou. Od EP Eternal Dystopia se neskutečně posunuli. Jestli takhle budou pokračovat, získají ve mně oddaného fanouška a návštěvníka koncertů.
Marek Reinoha
Playstation Princess
Designer Shit (singl)
Volání po nějakém kvalitním českém ženském rapu je už dlouhé a pořád naráží na nepřesvědčivost, snaživost a jakousi upachtěnost. Týká se to i Playstation Princess, která se ve skladbě Designer Shit schovala za angličtinu a tvrdé kytary. Její píseň je typická hra na zlato, když máte k dispozici jen hroudu kočičince. Čert vem nedokonalosti v produkci nebo samotném rapu, ba dokonce i ve výrazu. Jsme v rubrice převážně pro začínající umělce – a ti chtějí čas. Ale na posh rap musí být člověk posh a zcela přehnaný. Pro Playstation Princess se to zdá být jenom průvodní znak absence tématu. „V mládí jsem to měla těžké. Snažila jsem se lidem spíše vyhýbat a často jsem trávila čas doma hraním her na Playstationu. Ve svých osmnácti jsem si proto Playstation nechala vytetovat. Byla to část mě, kterou nikdy nesmažu,“ říká umělkyně o svém krušném dospívání. Možná by bylo lepší rapovat o těch hrách, ne?
Honza Vedral
Manifestor Project
Archetyp Stínu (Album)
Tenhle osobitě pojatý industrial black metal je mi sympatický už jen tím, že podobnou muziku jsem v našich končinách ještě neslyšel. Každá píseň na desce zní jinak a čerpá i z ne-metalových žánrových vod. Přitom to všechno jako celek na sebe pěkně navazuje a album zní jako temné vyprávění jakéhosi příběhu. Něco zní více jako blackmetalová nakládačka a něco naopak jako darksynthová spirála, která vás svou atmosférou vtáhne do děje. Mezi nejzajímavější skladby bych rozhodně zařadil A Deafening Depths, v níž je slyšet honosný ženský vokál a také surový metalový growl, který mi svou barvou okamžitě připomněl starou Sepulturu (ještě s Maxem Cavalerou). Jen je škoda, že tenhle typ zpěvu nebyl na desce využit více.
Na celé nahrávce mi totiž vadí jen jedna jediná věc: Většině písní dominuje jiný, značně zkreslený growl, kterému není vůbec rozumět a necítím z něho potřebnou energii a emoci. Působí spíše jako temné šumění, které sice skladbám dává určitou atmosféru, ale nemá žádnou dynamiku ani charakter. Myslím si, že pokud Manifestor Project do budoucna nahradí tenhle typ zpěvu mnohem živějším growlem či screamem, posune ho to o významný kus dál.
Lukáš Rešl
Alpha
Dost (singl)
Nekompromisní crossover, který rozpoutá peklo na každém pódiu. Smečka rebelů, kteří se vzpírají společenským normám. Hudba jako flákanec do ksichtu, který tě probudí z letargie a vyvolá v tobě instinktivní vzpouru. To jsou Alpha z Českých Budějovic. Oprava: To jsou Alpha svými vlastními slovy! Realita ale není zase tak žhavá. Trio funguje krátce a valí obyčejný a v češtině zpívaný heavy rock à la Škwor, který je ostrý akorát tak v textech. Zpívají o lámání kostí, ale hudebně je to spíš takové neškodné šimrání na žebrech. Nemám problém s tím, že staví na jednoduchých riffech. Kdyby existoval klub přátel jednoduchých riffů, byl bych jeho předsedou. Ale i nejjednodušší hudba musí tlačit. A to se v případě českobudějovické Alphy vážně neděje. Dokonce bych řekl, že nemají vůbec žádný zvuk. Kytary jako kdyby v mixu chyběly úplně, vokály to překrývají úplně všechno. Tohle na rozpoutání pekla na pódiu rozhodně nestačí, zatím je to spíš takový malý ohníček.
Radek Pavlovič
Mývalzpíval
No Father, A Son and Broken Spirit (album)
O kapele Mývalzpíval víme jen to, že ji prý tvoří třetina skupiny Švédova trojka, která někdy před deseti lety úspěšně bodovala na Portě. Tehdy to byli Bořek a Jitka Švédovi z Moravského Krumlova s dcerou Janou. Když na tuto informaci přistoupíme, tipovali bychom, že zpívajícím mývalem je Jana, která se ovšem podle klipů přeformátovala v mladého muže. No, proč ne, podle odborníků existuje pohlaví víc než habaděj. Ale když jde o hudbu, není to tak blbé, jak by naznačoval název. Výsledný produkt vychází z country music, do níž jsou implantovány folkové, rockové a občas i elektronické prvky. Stylově trochu roztříštěné, ale úplně nejlépe se autorce, respektive možná autorovi daří na poli country gospelu. Takto laděná Preach Their Amen je asi nejlepší píseň desky. Má v sobě díky výraznému altu cosi spirituálního, ale na druhou stranu by se jeden vůbec nedivil, kdyby ji objevil v Tarantinově a Rodriguezově dílku Od soumraku do úsvitu. Ale co, dávka melodických postupů z moravské lidové hudby by se při pečlivém pátrání také tu a tam našla. Zpívá se bohužel v angličtině, ale s celkem snesitelným přízvukem. Kdyby nebylo několika nudnějších okamžiků a otravně dlouhých vybrnkávání na akustickou kytaru v předehrách, mohli bychom projekt Mývalzpíval včetně stylizace označit za lehce úchylně zajímavý.
Josef Vlček
Prostor
Těžká hodina (feat. Střelba) (singl)
Vítěslav Střelba, který dříve vystupoval jako producent pod pseudonymem Terrence Nonsick, se v ateliéru spojil s ProstoRem. Jeden do tohoto ateliéru chodil dělat písničky, druhý malovat. A tak je ProstoR také autorem přebalu k písni Těžká hodina. Kluci se jednoho dne rozhodli, že spojí síly, a vznikla společná skladba – repetitivní industriální instrumentál, do kterého bez nějaké dikce a frázování zní až rušivá recitace nihilistického textu. Underground? Možná. Ale i v těch nejhlubších sklepech záleží na nějaké formě… Já bych z té písně rád vypíchl něco, co by se mi líbilo, ale je těžký to najít, ale je těžký to najít…
wlado
CosmoBrigade
Spacepit (EP)
CosmoBrigade je nová pražská kapela, která, jak jsem se dočetl, vznikla ze členů poměrně úspěšného projektu DIV I DED. Do Feedbacku nám zaslala svoje debutové třípísňové EP nazvané Spacepit. Nese se v duchu post-punku z 80. a 90. let zabaleného do zasněného noiseu. Při poslechu prvního tracku Spacepit jsem nemohl nevzpomenout na Joy Division. Ale: Proč ne? Je to sice trochu návrat do minulosti, ale vůbec to není špatný. Je to dobře zahrané, přiměřeně temné a zasněné a má to atmosféru, kterou nad úspornými bicími a nosnými basovými linkami tvoří hlavně kytary a jakoby zamlžený hlas zpěváka, který mě hodně baví v hlubších polohách. Co bych však nahrávce vytknul, jsou ty konce (Rapture, Devil over Prague), které jinak v podstatě přímočaře šlapající songy odstřelí někam do vesmíru. Je to asi záměr, ale za mě je to zbytečné. Jak už jsem řekl, vůbec to není špatné a skvěle to může fungovat, když to bude hrát hodně nahlas někde v potemnělém klubu. Budu si na ně muset někdy zajít.
Marek Reinoha
Všechny doporučené kapely z rubriky Feedback si poslechněte v našem playlistu.