Kdybych dostal korunu pokaždé, kdy si někdo stěžoval, že český pop neumí nabídnout kvalitní obsah, měl bych už na bicykl. Já to samozřejmě párkrát plácnul taky, protože sledovat ve 21. století v televizi všechny Michaly Davidy a Petry Kotvaldy zkrátka vedlo k domněnce, že tuzemský pop je vylouhované dědictví normalizační pop music – bezpohlavní, postavený na kolovrátkových melodiích a panáčkování před kamerou. Našli se tu interpreti, kteří dělali solidní střední proud, ale ti spíš zjemňovali klubovou scénu, než aby se jim dařilo v médiích.
Ewa Farna patří mezi mediálně známé zpěvačky a už předchozí studiovka Leporelo dávala tušit, že možná ten zatvrdlý český exponovaný pop dokáže obohatit. Teď je tady s novinkou Umami a není o čem pochybovat. Farna je suverénní, místy dechberoucí zpěvačka s repertoárem, který má na poměry tuzemského mainstreamu laťku vystřelenou hodně vysoko.
Umami je podle jejích slov pátá chuť. Na desce to zas tak slyšet není kromě toho, že se s tím slovem dobře pracuje ve zpěvu. Ale pokud bychom se měli držet gastronomických přirovnání, nové album je menu o dvanácti chodech, kde každý kousek skutečně chutná trochu jinak. Pop je široký pojem, dokáže do sebe pohltit taneční hudbu, soul, rap, rock, a to všechno tu skutečně zazní. Navíc v čisté, nijak maskované podobě. Když už trsat, tak si rovnou dát (mimochodem velmi dobře zprodukované) disko Zkraceno v překladu, když trochu kytar, tak Ross & Rachel, která zní jako to lepší od Mandrage. Každá skladba má svůj zvuk, své místo, což je u popových alb známkou, že autoři opravdu mají co říct, namísto toho, aby na dva singly nabalovali vatu.
Platí to i pro texty, které sice asi nikdo jako sbírku básní nevydá, ale jako nositelé myšlenky v popových skladbách fungují skvěle. „Suchý prosecco v rozpáleným těle / dospívám k tomu, že se chovám nedospěle / nedělím chvíle na dobrý a špatný / jen čistě na ty, po kterých se cítím líp,“ zpívá Farna v písni Sama doma. Kdo by se v tomhle (kromě Karla Nešpora) nenašel?
V souvislosti s autorskou stránkou desky je třeba zmínit tvůrčí tým lidí, kterými se Farna při práci na Umami obklopila. Texty napsali třeba Tomáš Belko nebo Jana Infeldová, hudebně jsou pod skladbami podepsaní skladatelé a producenti Marcell, Lukáš Chromek, Jan Steinsdorfer a další. Právě zmínění tři pánové patří mezi zajímavé osoby tuzemského středního proudu. Vyrůstali už nezatěžkáni dědictvím normalizační pop music, odkojeni západní scénou dokázali v předchozích nahrávkách tuzemský zvuk trochu zaktualizovat a díky nim, ale i díky řadě další autorů, které Farna oslovila, se dá deska Umami brát jako takový manifest mladé popové generace, která právě vchází do produktivního věku, a tudíž časem všechny ty Petry Koláře a Moniky Absolonové vystřídá v rotaci celoplošných rádií. Je to samozřejmě jen metafora, ale Umami je deska nabízející tak dobře složený, nahraný a zprodukovaný pop, že může tuzemský mainstream jedině oživit.
To album samozřejmě není bez chyby. Posledních deset patnáct let je v pop music takový už opravdu hodně okoukaný trend dodávat hudbě stadionové rozměry přes všelijaké klenuté klávesy, epické perkuse (zdravíme Coldplay) nebo srdcervoucí gospel, což sice funguje, ale na tři sta sedmdesáté osmé desce už to fakt nechcete slyšet. Uprostřed Umami se nachází skladby Reinkarnační a Verze 02, kde tyhle postupy bohužel slyšet jsou, ale dá se to přejít s tím, že dneska se takhle prostě ten pop dělá.
Umami je výborná deska. Farna a její tým přišli s náloží solidních popových skladeb, každá je trochu jiná, půlka z nich použitelná jako singly, ale hlavně mají všechny zvuk, který nás, co jsme nad středním proudem stokrát lámali hůl, uklidní. A možná i potěší.
Hodnocení: 85 %
Plusy
žádná vata
řada potenciálních singlů
výtečná produkce
Minusy
sem tam ohrané postupy
místy textařská klišé
uprostřed trochu ztrácí drive