Ovšem pro člověka, který prožil celá šedesátá léta v rebelujících a provokujících divadlech malých forem, jako bylo kladenské Quovadis nebo pražský Paravan v Luxoru, bylo nezbytné používat pseudonym. Říkal si Boris Janíček. Až teprve v osmdesátých letech se jako autor vrátil ke svému občanskému jménu.
To už byl slavný textař, který psal pro Jitku Zelenkovou, Karla Gotta nebo pro Michala Davida. Často ve spolupráci se skladatelem Zdeňkem Bartákem mladším. V uměleckém prostředí stoupal výš a výš, psal knihy a podílel se na scénářích filmů jako Vítr v kapse, Láska z pasáže a Diskopříběh 1 a 2. Proslul neskutečnou pracovitostí, kterou mohl naplno rozvinout až po listopadu 1989. Zemřel dosti nečekaně. Byla to souhra nešťastných okolností a údajně také vina jednoho z dotazů, který padl během natáčení pořadu Přesčas Juraje Kukury, jenž svého času vysílala Česká televize. Přímo na místě natáčení se Eduardu Pergnerovi udělalo zle. Nevolnosti pak ale bohužel neodezněly. Naopak se přeměnily v natolik závažné zdravotní komplikace, že jim o pár dní později podlehl.
Nedožil se tak snu, který popisovala v pořadu Kam zmizel ten starý song jeho dcera Tereza Pergnerová:
„Měl takový podobný sen jako já, že bude nosit takovej svůj vytahanej svetr, lodičku na hlavě a že bude jenom doma zavřenej a bude psát, posílat a mailovat a ostatní to budou jenom dodělávat.“
Výtvarný talent
Vystudoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Místo toho se ale věnoval divadlu, moderování, psaní písňových textů. Mohl přitom být respektovaným sochařem. Co to?
Jitka Zelenková: Navíc krásně maloval a také hodně o výtvarném umění mluvil. Byl to tvořivý člověk. Opravdu byl křehký, subtilní, až hubený, a navíc ještě do poslední chvíle zdravý. Takový věchýtek.
Zdeněk Barták: A ty jeho řezbářské věci! Nádhera! Mám doma v archivu asi dvacet jeho textů, doprovázených krásnými kresbami. Pořád věřím, že se k nim ještě dostanu a jednou je zhudebním.
Tereza Pergnerová: On měl takovou filozofii, že člověk je hlína, která se musí stále opracovávat. On fakt chtěl být sochař a najednou, když toho skoro dosáhl, tak šel dál. Taky to byl křehký a poetický člověk.
Jak vznikl jeho pseudonym Boris Janíček?
Zelenková: V šedesátých letech byl Eda pověstný buřič, poeta, lyrik, básník a takový člověk musel mít v té době problémy. V roce 1968 byl dokonce Králem majálesu.
… Jako před ním v pětašedesátém Allen Ginsberg!
Zelenková: A když přišel srpen 1968, sbíral na Václaváku mladé lidi a odvážel je na chmel. Dubčekovi na pivo, jak říkal. A ono se mu to dařilo. Tam jim recitoval básně a dělal různé happeningy. Pak přišel zákaz. Jednu dobu dokonce myl auta v garážích. Po nějaké době si ho zpátky vyžádalo Pražské kulturní středisko jako konferenciéra. V té souvislosti pak napsal první text a pro jistotu si jako autor dal ten pseudonym. Boris proto, že se tak jmenoval jeho syn, a Janíček, protože jeho žena byla Jana.
Tradovalo se, že přivolával průsery.
Barták: Vzpomínám si, že napsal text Když staříka pohřbívají. A do toho umřel Brežněv. Nebo i taková nevinná věc jako byla Josefína. Tu mu stáhli z rádia kvůli verši „učitelka Josefína vůbec nemá U STA LINA…“ Nebo když pro začínajícího Milana Dyka – Drličiaka napsal text se slovy: „Výkop, kopají výkop, cikáni černí házejí zem.“ To snad ani nešlo na povolovací řízení.
Pergnerovo entrée
Zelenková: Já jsem se s Pergnerem seznámila v roce 1967, krátce po soutěži Talent ’67. Pozval si mě do svého pořadu, který se jmenoval Pranýř. Uváděl ho na pražském Výstavišti. Zval si tam různé typy lidí – amatérské zpěváky, muzikanty, dokonce vyzýval lidi z publika, aby něco předvedli. Dal mi šanci tam vystoupit a pak jsme šli na takovou poetickou procházku po Stromovce. Ale nebylo to tak, že by se na mě soustředil jako na ženu, měli jsme takovou „intelektuální debatu v temném lese“. Pamatuji si, že nás při té debatě vyrušil ježek. Tak to bylo naše první setkání, to jsem ještě zdaleka netušila, že pro mě bude psát texty.
Později jsme se občas vídali a tu a tam mi nabídl i nějaké texty. Ale ty byly ještě neurčité a netypické, i když jsem je potom třeba i zpívala. Až teprve v roce 1977, když jsme dělali s Felixem Slováčkem recitál pro televizi, mi zavolal Eda a povídá: „Jitko, já mám tady jeden text, co mi odmítla jedna zpěvačka. Chtěla bys ho zpívat?“ Já říkám: „No, já si ho nejdřív přečtu.“ A když jsem si ho přečetla, tak jsem si řekla, že to je přesně to, co já cítím. Tam to doopravdy začalo. Vzápětí pro mě napsal jednu z mých zásadních písní, Zázemí.
Barták: Já jsem tehdy byl na záskok místo Miloše Nopa ve skupině Aleše Ulma. Ten byl tehdy hodně slavný, měl hit Šálek šípkového čaje z Bratislavské lyry. Eda tehdy napsal pro Ulma komponovaný pořad, jmenovalo se to Strýček a já. V roli Strýčka vystupoval on sám. Seděl v hledišti a glosoval nahlas, co se děje na pódiu. Na zájezdové pořady se odjíždělo od tehdejších aerolinek v Revoluční ulici, tam jsme měli sraz. Já ho neznal, on mě neznal, a teď tam stála taková podivná osoba v malém tvídovém kabátě. Dívali jsme se po sobě a já ji oslovil – to jsem ještě nevěděl, že si skoro s nikým netyká – „Ty tady taky čekáš na toho Ulma?“ A od té chvíle jsme byli velkými kamarády. Pak jsme spolu začali psát a řekl bych, že jsem s ním udělal takových 140 písní.
Michal David: Já se na to naše první setkání dobře pamatuju. My jsme po něm chtěli text na už nevím kterou písničku. On ten text udělal a já mu řekl: „Hele, Edo, to není pro mě, to já nemůžu zpívat. No co, bylo mi tehdy nějakých dvacet nebo jednadvacet. On se hrozně urazil. Pak jsme se někde sešli a já mu říkám, že ten text je nádhernej, ale já jsem na to mladej. Mně musíš napsat text, abych to mohl zpívat jako mladý, dvacetiletý kluk. Tak on to vzal zpátky. Rychle pochopil, o co mi jde. A pak už to šlo samo.
Zelenková: První kontakt s Karlem Gottem vznikl přese mě. Karel si všiml textů, které pro mě Eda psal. A zaznamenal, že mi jeho psaní sedí. Když se potom poprvé setkali, říkal: „Eduarde, já bych chtěl, abyste mi napsal takový text, jaký píšete pro Jitku.“ Jenomže to byl kámen úrazu, protože Eda psal takové textobásně a vůbec nerespektoval dlouhé vokály – Karel potřeboval samá dlouhá áááá nebo alespoň ííííí. Eda se doslova učil, aby mu vyhověl. Ale mně dál psal ta krátká a, protože věděl, že se s tím nějak porovnám.
Co byla jeho první popová písnička?
Pergnerová: To byla Josefína pro Petra Spáleného. Bydleli jsme tehdy ve stejném bloku – Mimoňská 463 – jako Petrův bratr Jan. Dostal úkol a zhostil se toho. Táta byl velký dříč a tohle byl pro něj další úkol.
Jak vnímal Pergner důležitost textu?
Barták: To je otázka správná, ale i záludná. Podle mě – a v tom jsme se s Edou shodovali, písničku z padesáti až sedmdesáti procent tvoří text. A pro Pergnera bylo navíc důležité, že dokázal psát texty nadčasové.
Pergnerová: Táta byl docela vybíravej. On nedělal všechno. Možná moc přemýšlel dopředu. Chtěl si udělat jméno, ale zároveň mu byl blízkej uměleckej patos, že se sám před sebou dobře cítil. Neřeknu vám konkrétně, jaké nabídky mu přicházely, ale brzo se textařství stalo jeho hlavní profesí.
David: Když jsme jako Kroky začínali, tak jsme se rozhodli, že budeme dělat se čtyřmi textaři. Byli to Jarda Machek, Richard Bergman, František Řebíček a Eduard Pergner. A byli jsme rádi, že do toho Eda s námi šel.
Kdybyste měl říct, co byl jeho nejlepší text, který by to byl?
David: Určitě Nejlepší z nálezů a ztrát. A samozřejmě taky Nonstop.
Jak vypadala taková spolupráce v praxi?
David: V podstatě to bylo jasné a nekomplikované. Dostal od nás demáč, řekli jsme mu, o co jde a co chceme, aby tam bylo, a on to obvykle bleskově pochopil. Někdy měl pár doplňujících otázek. Pro nás psal víceméně jenom na předem danou hudbu.
Pro ostatní taky. Ostatně i cover verze jako Můžeš mi i lhát (Billitis) nebo Bez lásky láska není čili I Want to Know What Love Is od Foreigneru musel logicky psát na hotovou hudbu. Ale nechával si zhudebňovat vlastní básně? Víme, že jich měl hafo.
David: Ano, fungovalo to i tak. Zvlášť v začátcích se často stalo, že někomu dodal nejdřív text a ten dotyčný ho dal někomu zhudebnit.
Začínal od refrénu nebo první sloky?
Barták: To se nedá přesně specifikovat. Jeho napadl třeba text verze a já mu na to napsal hudební refrén, který až potom otextoval. Ale taky to bývalo opačně.
David: Podle něj musel být za každým textem silný příběh. A samozřejmě i silný slogan.
Pergnerová: Vím, že jsme museli poslouchat všechny texty, když je tvořil. To bylo fakt ostrý. Táta zazpíval píseň a nikdo se nesměl ani pohnout. A když jsme se náhodou pohnuli, tak to vypnul a vyhodil nás. A pak nás znova za půl hodiny zavolal a pustil nám to zas. A to nebylo všechno. Nakonec nám dal kontrolní otázku, o čem to je.
Psal zpěvákům tak řečeno do huby?
Barták: Většinou měl v duchu před sebou toho, pro koho psal. Často to bylo založeno na osobním kontaktu. Jitka Zelenková u nich třeba i nějakou dobu bydlela.
V čem byla podle něj podstata dobrého textu?
Barták: Dobrý text musí být obsahový, ale hlavně musí mít silný slogan. S tím byl někdy problém, protože někdy ho dokázal vymyslet, a někdy ne. Často jsem mu nějakou písničku svahilštinou předzpíval a naznačil, kde by ten slogan měl být. Ale když mu to pak sedlo! Víte, že pro Terku vymyslel ten pozdrav Čágo belo šílenci? To je myslím jeden z nejslavnějších sloganů devadesátých let!
Nechal si do textu mluvit?
David: Nikdy. A býval i u nahrávání. Když jsme pak byli ve studiu a nějaká fráze nefungovala, tak byl schopný to hned na místě opravit. Ale jinak do toho nesměl nikdo sám zasáhnout. To mohl jenom on.
Barták: Asi se shodneme na tom, že jeho krédem bylo: Takhle já to vymyslel, tak to tak musí být.
Co přízvuky? Měl s nimi nějaké problémy?
David: Nikdy! Na tom si zakládal.
Barták: Zpočátku s tím měl problémy, neměl pro to cit, ale nechal si to vysvětlit, byl schopný to pochopit a začal to dodržovat.
Zdá se, že měl velmi slušnou slovní zásobu.
Barták: On miloval neobvyklé slovní obraty. V tom byl občas problém. Musel jsem mu vysvětlovat, že to nebo ono se nedá zpívat, ale on byl v tom hodně tvrdohlavý.
Patřil k těm, kdo museli psát pod tlakem?
David: My jsme to dělali tak, že všechno bylo narychlo. Takže jsme po textařích chtěli, aby byli taky rychle hotoví. Nechtěli jsme čekat, než nám někdo konečně za měsíc nebo dva napíše text na nějakou písničku. Většinou to bylo: „Hele, máš na to tejden!“ Takže z naší strany byli vždy pod tlakem všichni textaři. I Pergner.
Barták: On nebýval nikdy úplně včasný dodavatel, ale u něj to bylo tak, že když už jsme na něčem pracovali, tak jsme byli schopni velkých výkonů. Například pro Dádu Patrasovou, když byla v dobách největší slávy, jsme točili takovou Simpsonovic rodinku. To jsme jeli s Edou ve čtvrtek ke mně na chatu a v úterý jsme měli celý program hotový.
Měl jako textař nějaké vzory?
David: To já nevím. Vím jen, že s ním byla strašná sranda… Když jsme dělali Lásku z pasáže, tak jsme řešili, podle čeho písničky vybírat, a z něj vylezlo, že má rád angloamerickou hudbu. Phil Collins, to byl jeho oblíbenec.
Co inspirace?
Pergnerová: On říkal: „Já se vždycky odrazím od obyčejných věcí. Tak si třeba vzpomenu na to, že mám vředy. Tak si vezmu: já a můj vřed jsme vpřed.“
Barták: Jeho vždycky inspirovala chalupa, pak se tam i přestěhoval. Do Lužné u Rakovníka. Měl tam maminku a pečlivě se o ni staral. Tam vznikly všechny jeho nejslavnější texty včetně Nonstopu.
S Michalem Davidem se dostal k dalšímu médiu, k filmu. Podílel se jako zčásti scenárista na filmech Vítr v kapse, Láska z pasáže nebo Discopříběh.
Barták: To už jsme byli s Eduardem dobří kamarádi. Dostal jsem nabídku, abych dělal hudbu k filmu Vítr v kapse. V té době jsem už měl s Jaroslavem Soukupem hotové tři filmy. Tak jsem mu řekl, že vím o jednom dobrém autorovi. Ať se jde se mnou podívat na Ledovec z panelů. To byla hra o tom, jak jsou si lidi v paneláku cizí a jeden druhého ani neznají, kterou jsme napsali pro Redutu a měla docela dost repríz. Pamatuji si, že v pauze odešel, protože to prý fakt není pro něj. A nakonec jsme stejně spolu udělali čtyři úspěšné filmy.
Píseň Nonstop, která z toho filmu pochází, prý Janeček nechtěl hrát?
Barták: To začalo tím, že jsem Michalu Davidovi napsal píseň Nenapovídej a byl z ní velký hit. Nebyl to můj první úspěšný song, to byl už předtím Kamarád s Hanou Zagorovou. Když jsem začal dělat na Větru v kapse, napsal jsem nejdřív instrumentální verzi Nonstopu. Soukupovi se to líbilo, tak Eda k tomu připsal text, který se vztahoval k obsahu filmu. Pak jsme uvažovali, kdo to bude interpretovat. Eda byl nerozhodný, nejdřív ho napadlo, že by to mohla být Zelenková, ale to bylo úplně mimo mísu. Tak jsem nabídl toho zelenáče, pro kterého jsem napsal Nenapovídej. Janečkovi se ta píseň nelíbila, tak jsem to s Michalem natočil ve FISYO ve Smečkách, čili na té původní verzi vůbec nejsou Kroky. Premiéra filmu byla na Lochotíně, protože film se odehrává v Plzni, a vidělo ho 24 tisíc lidí a písnička se jim až neuvěřitelně líbila. Já už tehdy hrál s Krokama, tak vím, že jsme ji v repertoáru původně vůbec neměli. Jenže pak jsme přijeli do Varů. Měli jsme tam dvoják a lidi už při tom odpoledním vystoupení řvali, že chtějí Nonstop. Museli jsme to o pauze mezi koncerty nacvičit a večer jsme to pak asi čtyřikrát přidávali.
Pergnerová: Táta tu spolupráci s Michalem Davidem vítal právě proto, že to byla cesta k filmu. To byla pro něj nová parketa. A on byl za tu spolupráci, ve které se teprve zabydloval, rád, protože tehdy byly problémy s bráchou. Táta to velmi těžce nesl, chápal to jako osobní neúspěch. Brácha se dostal velice brzy do kriminálu, a tak táta si tím splácel svůj dluh vůči výchově dětí, o které se domníval, že dobře nedopadla. Platilo to speciálně o Discopříběhu. Tam se sám před sebou ospravedlňoval.
Jaký vlastně byl Pergner jako člověk v soukromí? Prý byl cholerik. Měl dokonce hodit po manželce psacím strojem…
Barták: Byl cholerik. A blázen. Ale přitom to vůbec nebyl zlý člověk. Dokonce nejhodnější člověk, kterého jsem zažil. Ale když dostal amok…
David: Nóóó, to tedy byl! Ale byla s ním i legrace. A málokdo ví, že hrál ve spoustě filmů. Jen takové malé roličky, štěky, ale moc ho to bavilo.
Pergnerová: Byl rozpolcená osobnost. Křehký cholerik. On se někdy záměrně utápěl v depresích. Skoro bych řekla, že si nastavoval zrcadlo, aby se viděl, jak se trápí. A pak měl velké momenty, kdy bylo cítit, jak si je jistý. Pamatuju si, že nás jednou nutil spáchat společnou sebevraždu. Celá rodina jsme si museli lehnout na zem a že pustí plyn. Tedy nakonec ho nepustil, ale my jsme ho přesto všichni následovali. Takový to byl tyran. Ale svou osudovou ženu, mou mámu, tu si tak zotročil, že to ani nebylo možný, co všechno si nechala líbit. Ona mu mnohdy zachraňovala i život.
Barták: Vlastně mě ani jeho konec nepřekvapuje. Tereza byla na drogách, syn ve Vinařicích. Byl plný stresu.
Citace Terezy Pergnerové a Jitky Zelenkové pochází z pořadu Kam zmizel ten starý song.