Obrázek k článku Easy Life: Těžko bychom vysvětlovali, co děláme před koncertem v backstage
| Kristina Kratochvilová | Foto: Pája Hartmanová

Easy Life: Těžko bychom vysvětlovali, co děláme před koncertem v backstage

V roce 2020 britská kapela Easy Life vyhrála NME Award pro nejlepšího nového interpreta a zpěvák Murray Matravers při přebírání ceny před vyprodaným londýnským O2 Academy Brixton zazpíval část písničky She Will Be Loved od Maroon 5 jen kvůli prohrané sázce. V tento moment jako by sebejisté kapele patřil celý svět.

Při hlubší debatě před jejich březnovým koncertem v pražském klubu MeetFactory jsme se dostali pod skořápku pódiové nedotknutelnosti, pod kterou se skrývá parta nejistých kluků s jejich úzkostmi. Od bizarního začátku rozhovoru o předkoncertním dovádění v backstage jsme plynule přešli do vážné debaty o duševním zdraví a úzkostech. Zpěvák Murray Matravers prozradil pár detailů k novému chystanému albu a pobavili jsme se i o nejhorším koncertu, přezdívkách členů kapely a o tom, jak přišli ke svému tour managerovi.

V rozhovoru z minulého června jsem četla, že vás mrzí, že nemáte jako kapela žádný předkoncertní rituál. Vymysleli jste ho od té doby?

Ještě jsme žádný pořádný nevymysleli. Pijeme gin&tonic a kouříme, pokud se to počítá jako rituál. A děláme ty nejpodivnější zvuky, které si dokážete představit.

Zvířecí zvuky?

Nejenom, ale hlavně zvířecí. Štěkáme, vyjeme jako vlci, děláme orlí zvuky a krákáme jako draví ptáci.

Můžeš mi některý z těch zvuků předvést?

To nemůžu. Všichni tady by se na mě divně podívali. Jsou to zvuky, které musí zůstat v backstage Easy Life. Kdyby nás kdokoliv slyšel, bude si myslet, že jsme blázni, ale nám to pomáhá se napumpovat na koncert. Dneska jsme o tom zrovna mluvili, jak by bylo zábavné, kdyby zrovna někdo otevřel dveře, když bychom byli uprostřed tohohle hýkání. To bychom asi těžko vysvětlovali. Nedá se ale říct, že by to byl rituál, který bychom dělali pořád. Mění se to podle toho, jak se cítíme. Občas popíjíme jako civilizovaní lidé a občas jsme utrženi ze řetězu a děláme zvířata.

Kdo ze skupiny je v tomhle směru nejhlučnější?

Rozhodně Jordan, náš klávesista. Má dokonce vymyšlených několik různých charakterů. Nedělá jen zvířecí zvuky, zvládne cokoliv.

Máte mezi sebou rozdělená zvířata, která předvádíte?

Lewis, náš kytarista, má přezdívku orel, tak dělá vždycky orlí zvuky.

Říkáte mu orel kvůli těm zvukům nebo proč zrovna tak?

Ne vůbec. To on sám se rozhodl, že chce, abychom mu říkali orle. Baví ho si vymýšlet přezdívky sám pro sebe a dělá to často. Právě teď je orel, ale je možné, že zítra řekne, že chce, ať mu říkáme zase jinak.

Jak chtěl, aby se mu říkalo předtím?

Smagg, ale vůbec se to nechytlo narozdíl od orla. Jsem zvědavý, s čím příjde příště.

Jak se přezdívá tobě?

Swizz. Říkají mi tak kamarádi už snad od dětství, ale vůbec nevím, co by měla ta přezdívka vlastně znamenat. Jak to tady tak vyprávím, tak si říkám, že je tohle asi nejhlubší rozhovor, o tom co se děje za pomyslnými zavřenými dveřmi naší kapely, který jsem kdy dělal. Trochu si říkám, jestli jsem neřekl až moc.

Vůbec, já taky ráda dělám divné zvířecí zvuky, vždyť je to legrace.

Přesně. Je pro mě přirozené dělat trochu divné věci, cítím se díky nim komfortně. A to je rozhodně před vstupem na stage potřeba.

Bavil mě váš vstup na stage při výhře NME Awards 2020, kdy jsi začal zpívat písničku She Will Be Loved od Maroon 5 a na okamžik celý sál nechápavě oněměl. Vymysleli jste si už podobný šokující ekvivalent na další předávání?

Přemýšleli jsme nad tím, jestli bychom to měli dělat pokaždé. Tenkrát to byla sázka. Neměl jsem připravený proslov a vsadil jsem se s našim producentem, že nevyhrajeme a pokud ano, tak začnu zpívat tuhle písničku, která nám ve chvíli sázky zrovna hrála v rádiu v dodávce. Byl jsem opilý, tak jsem na to kývnul a ve chvíli, kdy jsme skutečně vyhráli, musel jsem to udělat, když jsem to slíbil. Nejvtipnější na tom bylo, že zbytek kapely nevěděl, že to plánuju. Řekl jsem jim to až ve chvíli, kdy jsme přicházeli na pódium.

No tak to by mohl být váš nový rituál. Při každé výhře předvést nějakou show.

Trochu se bojím, že by se z toho časem stala karikatura. Byla to zábava ve chvíli, kdy to nikdo nečekal, ale kdybychom to dělali pořád, tak by to bylo časem otravné. Možná si pro jistotu na příště radši nachystám ten proslov.

Minimálně na videu to vypadalo skvěle, když se v refrénu přidali diváci a zpívali s vámi.

U refrénu to bylo super, ale začal jsem zpívat od divné části písničky, takže spoustě lidem asi chvíli trvalo, než jim došlo, o co jde. Taky si myslím, že řada významných hudebníků, co mezi diváky seděla, kroutila hlavou a říkala si, že jsem nejhorší chlap pod sluncem. Ale co, nakonec to byl skvělý zážitek a Maroon 5 mám moc rád, tak je to aspoň zajímavá vzpomínka.

A kromě nesouhlasných pohledů, dostalo se k vám už z řad hudebníků pozitivních reakcí k vaší tvorbě?

Ano. Zrovna pracujeme na druhém albu, na kterém spolupracujeme s řadou hudebníků, které sami obdivujeme. První album jsme chtěli udělat bez kohokoliv dalšího. Aby jeho zvuk byl čistě Easy Life.

Můžu se zeptat na jména, která se na albu objeví?

Stejně jako zvířecí zvuky, i tuhle informaci si musím nechat pro sebe. Jsem ale opravdu nadšený. Bude tam pár Američanů a taky jeden Novozélanďan. To jsou takové oříšky, které můžete zkusit rozlousknout. Jeden ze singlů vyjde už za pár měsíců. Na novém albu s námi pracuje pár našich osobních hrdinů, což je pro nás dost šílené, ale víc opravdu neřeknu. Fakt se těším.

Dobře, album stranou. Četla jsem, že sis karantény a nevycházení ven docela užíval. Jaké pro tebe je vrátit se ze samoizolace zpátky na stage před stovky diváků a celkově do normálního života mezi lidi?

Vím, že se spousta lidí nudí, když tráví čas o samotě, ale já to tak nemám. Baví mě být sám. Ono se to možná nezdá, ale nejsem tak moc společenský. Když nehrajeme koncerty nebo nejsme na turné, jsem doma. Nechodím na večírky a nevyhledávám velká seskupení lidí. Jet na turné je tak pro mě opravdu z nuly na sto. Karantény pro nás také byly příležitostí si odpočinout. Jeli jsme tři roky v kuse téměř bez zastávky a bylo skvělé se na chvíli zastavit a vydechnout. Jsem ale samozřejmě opravdu rád, že je to snad u konce. Příjde mi ale, že nejsem sám, v kom pandemie výrazně posílila sociální úzkost.I naše koncerty musí být pro řadu lidí ohromující v negativním smyslu. Být najednou na malém prostoru s tak velkým počtem lidí, když jsme tak dlouho byli zavření sami doma.

Jsou i pro tebe koncerty po pandemii z části negativním zážitkem díky úzkosti z davů lidí?

Já jsem upřímně na koncertě od konce lockdownu jako divák ještě nebyl. Jsem z té představy nervózní.

I na vlastním koncertě jsi ale se stovkami lidí, jen o kousek výš než ostatní.

Jasně, ale přece jen ten prostor, který máme, dělá hodně. Pořád je to ale děsivé. Snad to časem přejde, ale zatím se raději držím dál.

Vaše debutová deska Life's a Beach vyšla loni v červnu. Splnila nahrávka a reakce na ni vaše očekávání?

To úplně nemůžu říct. Já mám očekávání vždycky docela vysoko a pak přijde realita. Jsem s albem velice spokojený a baví mě, ale krátká odpověď na tuhle otázku by byla, že nesplnila. Teď chystáme zmiňované druhé album a myslím si, že je skutečně dobré a že by mělo mít skvělý ohlas, ale je možné, že budu zase zklamaný.

Co vás na první desce nejvíce zklamalo? Představovali jste si více ocenění a jedniček v hitparádách?

Nechci to říkat úplně takhle. Jako kapela jsme hodně sebekritičtí, což je ale dobrá vlastnost, protože na sobě neustále pracujeme a snažíme se ze sebe dostat maximum. Cokoliv, co jsme kdy udělali, jsme zpětně začali kritizovat. Album je venku necelý rok a už teď jsme s tolika jednotlivými částmi, které se nám tenkrát líbili, nespokojeni. Doba, ve které jsme desku vydali, nám také úplně nehrála do karet díky všem lockdownům a špatné situaci na kulturní scéně. Nemohli jsme pořádně jít mezi lidi a ukázat, co v nás je. I pražský koncert byl několikrát přesunut. Konečně se ale věci lepší, a naše druhé album snad vejde do klidnějšího a příznivějšího světa.

Je ti dvacet šest let a v Easy Life jsi většinu svého dospělého života. Jak tvou slávu vnímají tvoji kamarádi z dětství a spolužáci? Setkal ses se závistí?

Naprosto upřímně ne. Mám opravdové štěstí na skvělé kamarády. Nemám hromady kamarádů, ale to bych řekl, že je s věkem přirozené. Čím víc stárneme, tím méně máme času na poflakování se ve větších skupinách, jako jsme to dělali na škole a víc si vybíráme, s kým chceme náš volný čas trávit. Mám pár kamarádů, ale za to opravdu skvělých, na které se můžu vždycky spolehnout. Fandí mým úspěchům a pomáhají mi, když mi není dobře. Dobré přátelství beru jako požehnání. Kolem nich ani necítím, že by se něco změnilo. Nechovají se ke mně, jako kdybych byl nějaká hvězda, ale stejně jako kdykoliv předtím.

Měl jsi někdy pocit, že jsi skutečná hvězda? Poznávají tě lidé na ulici?

Moc často se to nestává. Jasně, že na koncertu za mnou přijde spousta lidí, ale v normálním životě se to vůbec neděje. Pro fotku za mnou někdo přišel třeba dvakrát za celou dobu, co hrajeme. Nejsme slavní, ale jsme za to rádi.

Nestál bys o pozlátko hudební hvězdy?

Vůbec. Zrovna včera jsme se o tom bavili po cestě, že nikdo z nás nechce takovou tu klasickou hollywoodskou slávu, kdy za tebou fanoušci běhají, sledují tě paparazzi a nemáš žádné soukromí. Chceme, aby prorazila naše hudba, aby ji lidé znali po světě a milovali, ale nechceme, abychom prorazili my jako jednotlivci, jestli to dává smysl.

Takže by ti hodně vadilo, kdybyste prorazili a najednou by lidé začali šťourat do tvého soukromí.

To bych naprosto nenáviděl. Nechci, ať se lidi zajímají o to, s kým chodím a co nosím. Vůbec by mi nebylo příjemné ztratit soukromí a myslím, že by tím moje duševní zdraví hodně utrpělo.

Vaše hudba zní vesele, ale když se člověk zaposlouchá do vašich textů, uvědomí si, že jsou veskrze hodně právě o duševním zdraví. O sebevražedných myšlenkách, úzkostech a tlaku vrstevníků. Zápasil jsi vždy se špatným duševním zdravím, nebo je to něco, co přišlo ruku v ruce s tlakem spojeným s hudebním životem?

Většinu textů píšu já a většinou píšu, když jsem smutný. Není to, že bych byl konstantně v depresích, jsem šťastný člověk, ale když mám dobrou náladu, nesednu si ke stolu a nejdu dělat hudbu. Užívám si, že je mi dobře. Když se cítím úzkostlivě, což se děje velice často, mým lékem je právě hudba. S úzkostmi bojuji už dlouho a díky tomu už částečně vím, jak se s nimi vypořádat. To je podle mě základ, jak se s tímhle svinstvem naučit žít. Snažit se zjistit, co spouští úzkostné stavy a co je nějakým způsobem dokáže částečně krotit. Nějakým způsobem se mi daří s tím bojovat, ale některým mým přátelům vůbec.

Jak zvládáš své úzkosti ve spojením s fungováním v kapele?

Čím jsem starší, tím jsou mé úzkosti horší. Zmiňoval jsem, že nechodím ven, když nejsme na turné, nebo nehrajeme koncerty. To je primárně proto, protože ve společnosti se má úzkost jen znásobuje. Dřív jsem miloval chodit do hospod, barů a nočních klubů, a to už dnes nemůžu dělat. Není to, že bych nechtěl, ale prostě nemůžu. Začnu panikařit a udělá se mi zle. Přestal jsem hulit, protože jsem si říkal, že to moje stavy možná zhoršuje a když přestanu, tak se mi udělá líp, ale bohužel.

Duševní zdraví je v naší generaci velké téma a setkávám se čím dál častěji s lidmi, kteří také trpí úzkostmi, depresemi a utápí se pochybnostmi o sobě.

Přesně tak. Přijde mi, že se všichni pohybujeme na jednom spektru, kdy někdo zvládá svou psychiku lépe, někdo hůře. Téměř s každým, s kým se bavím, nacházím toto společné téma. Většina z nás si převrací v hlavě, jestli něco neřekli špatně, neudělali chybu, nebo co si o nich kdo myslí, akorát že někdo to zvládne v hlavě vyřešit líp a jiný se v tom utápí a není schopný přejít na jiné myšlenky.

Říkáš, že máš problém jít do baru, ale přitom každý druhý večer trávíš na stage a vypadáš jako nejšťastnější člověk na planetě. Jak to zvládáš?

Naše koncerty jsou vzácné momenty, které beru jako naprosto oddělené od všeho ostatního, co v životě dělám. Lidé nepřišli za mnou, zkoumat kdo jsem. Přišli na naši hudbu. Chápu, že to zní hrozně divně, když řeknu, že je mi špatně, když jsem mezi lidmi, a pak skákám před tisíci návštěvníky klubu, ale někde v sobě to beru jako odlišnou interakci. Pro mě je psychicky daleko náročnější tenhle náš rozhovor než koncert před tisícem lidí.

To se omlouvám, nerada bych způsobila jakékoliv úzkostné stavy.

Tak jsem to nechtěl říct, spíš jsem chtěl poukázat na ten kontrast. V naší konverzaci řešíme mě osobně. To je pro mě děsivé, ale během koncertu mě žádná taková interakce nečeká, takže je to daleko snadnější. Lidé přišli na Easy Life, ne na mě osobně. Dalším příkladem je, že by pro mě bylo těžší být s partou kamarádů, protože bych přemýšlel, jestli říkám správné věci, ale na stage se cítím v bezpečí a mám svůj prostor.

Vaše texty i podpora diskuze o duševním zdraví určitě pomáhá vašim fanouškům, kteří zápasí s podobnými problémy. Mluví o tom s vámi?

Ano, velice často. Chodí za námi po koncertech a píšou nám zprávy. Je zajímavé, jak si každý dokáže v textu najít svůj vlastní význam. Kolikrát mi někdo napsal, nebo řekl, že mu některá z písniček pomohla zvládnout určitou životní fázi díky tomu, co v ní bylo napsáno a já se pak na ten text podívám a nestačím se divit, protože by mě tam takový význam, který napsali, vůbec nenapadlo hledat. Jsem ale hrozně rád, že naše tvorba dokáže někomu pomoct. Sám to tak mám se spoustou filmů, knih a hudby, že si v nich hledám svoje významy a pomáhají mi překonávat překážky. Je skvělé, že to dokážou Easy Life taky.

Jak je to s duševním zdravím zbytku kapely?

Znám kluky velice dobře, a tak můžu otevřeně říct, že i když jsme všichni velice šťastní lidé, všichni jsme velice nejistí. Pro celou kapelu je náročné zvládat s klidnou hlavou turné. Jsme daleko od domova a našich blízkých, nemáme žádný řád a když se vrátíme domů, tak ve výsledku ten řád také nemáme. Absence rutiny je stresující. Všichni z kapely máme rádi své rituály a rutiny a ty během cest vůbec nemáme. V tomhle bodě se ale vracíme k tomu, o čem jsme se už bavili – a to sice, že je přátelství opravdu důležité pro šťastný život a hlavně dobré duševní zdraví. Když někomu z nás není dobře, řekneme si to navzájem a staráme se o sebe. Na turné s námi jezdí spousta dalších lidí, kteří se starají o to, aby šlo všechno podle plánů a všichni to jsou naši kamarádi z domova.

Opravdu? Celá crew?

Jasně, je to skvělé. Pracuje s námi třeba starší bratr od našeho klávesisty Jordana, náš tour manager je náš nejlepší kamarád z Leicesteru. Původně ani nepracoval jako tour manager, ale když jsme s Easy Life začínali a měli jsme první show, zeptali jsme se ho, jestli by nám nepomohl zajistit logistiku a od té doby s námi zůstal a jezdí s námi už pět let. Příští rozhovor by měl být s ním. O tom jak vlastně bere, že jsme mu takhle změnili životní plány. Já to vlastně sám nevím, musím se ho zeptat.

Za těch pět let jste odehráli spoustu skvělých koncertů, ale zajímalo by mě, jestli ti utkvěl v paměti nějaký opravdu hrozný.

Rozhodně. Teď už je to vzpomínka, které se smějeme, ale tenkrát to bylo šílené. Byl to koncert v Rakousku, na který jsme jeli z Leicesteru. Neměli jsme tenkrát žádný jiný koncert v Evropě, tak to byla 36 hodin dlouhá cesta v dodávce kvůli tomuhle jednomu koncertu. Dorazili jsme, začali hrát a v publiku stála jen jedna dívka. Klub měl kapacitu okolo 2000 návštěvníků, takže jeho prázdnota obzvlášť bolela. Byli jsme naprosto zničení, že jsme jeli takovou dálku kvůli jedné osobě. Pak jsme zjistili, že tam proběhlo nějaké nedorozumění se sekuriťáky, kteří dovnitř nepouštěli lidi, takže po třech písničkách přišlo dalších sto lidí. Na takový prostor to ale stejně bylo šíleně málo. Zpětně se na to díváme jako na jeden z našich nejoblíbenějších koncertů, protože to byla vlastně skvěle komická situace. Ty první tři písničky jsme hráli na přání pro tu jednu slečnu v hledišti, a pak jsme se s ní po koncertě skamarádili a bylo to skvělé. Měli jsme spoustu strašných koncertů, ale to má každá kapela. To k hraní prostě patří.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.