Ještě, než scénu opanovaly hlavní hvězdy večera, dostala prostor předvést se pražskému publiku holandská čtveřice Klangstof. V Praze měla na ploše třiceti minut šanci zaujmout publikum a představit mu starší věci i novinky z desky Godspeed to the Freaks, která vychází 16. září. Tři zatím dostupné skladby (Truth, Plastic Gun a Disguiser) kapelu ukazují v poměrně nudném tanečně popovém módu.
Ani začátek jejich vystoupení ve Fóru Karlín nenaznačoval, že by nemělo jít o jednu z mnoha předkapel, které přetrpíte, abyste se dostali k hlavnímu chodu. O tom, že hrát Klangstof umí, nebylo pochyb, ale produkce byla vcelku zaměnitelná se spoustou jiných kapel. Nešlo se ničeho chytit, co by skupinu dělalo naprosto jedinečnou. Když už se čtveřice dostávala do stádia, že song začínal nabírat na zajímavosti a energii, tak ho ukončila. Naštěstí na závěr zahrála skladbu Death03 ze svého předchozího alba The Noise You Make Is Silent (2020), kterou výsledný dojem velmi výrazně vylepšila. Energická věc končící solidní nástrojovou divočinou byla výbornou pozvánkou na set hlavní hvězdy večera.
Pixies nastoupili na pódium zcela civilně, vedeni kytaristou Joey Santiagem, a přesně načas. V téměř zcela zaplněném Fóru Karlín na ně čekalo různorodé publikum. Kromě těch, kdo patří do věkové kategorie členů kapely (ale netvořili na akci většinu), šlo zahlédnout mezigenerační skupinky, kdy rodiče vzali na bostonské legendy své potomky. Výjimkou v publiku tak nebyly ani desetileté děti. Takto vypadá předávání kulturního dědictví v praxi.
Pixies svůj set zahájili coverem Cecilia Ann a během následujících téměř dvou hodin do publika naládovali téměř čtyřicet věcí. Hity, novinky, prostě svou koncertní klasiku. A set naplánovaný tak, aby v jeho průběhu i méně znalí návštěvníci koncertu dostali to, co od Pixies už slyšeli. Jako třetí v pořadí tak zazněla Wave of Mutilation, hned po ní Debaser, šestá Monkey Gone to Heaven. První půlhodinu Pixies zakončili skladbou Cactus a Joey Santiago si nemohl ukroutit hlavu z toho, jaké parno ve Fóru Karlín panuje.
Nic to ale neměnilo na soustředěném výkonu kapely. Ano, Pixies hráli jako kapela čtyř integrálních součástí jednoho celku, nikoli jako doprovodné těleso Blacka Francise. Ten ve svých sedmapadesáti stále oplývá výbornou pěveckou formou a v Praze to jen potvrzoval. Kytarista Joey Santiago ve svém prostoru kouzlil – tu filigránské vyhrávky, jindy pořádnou riffovou nálož, pro Pixies tak typickou. Bubeník David Lovering a Paz Lenchantin skvěle obstarávali rytmiku, aby těžká váha Pixies bez problému projížděla jukeboxem svých (často) nesmrtelných skladeb.
Že šlo o vystoupení kapely a nikoli zpívajícího sólisty s kytarou dokumentovalo i nasvícení scény. Žádná preference Blacka Francise, nýbrž rovnoměrné světlo na všechny členy kapely. Dívák si tak mohl všimnout, že od poslední návštěvy v Praze lídr Pixies shodil nějaké to kilo. Mohl pozorovat havraní čerň vlasů Paz Lenchantin, stojící s basou nízko u pasu na své (z pohledu diváka) pravé straně pódia a rozdávající během koncertu spoustu úsměvů. I to, jak se Joey Santiago pere s horkem střídavým sundáváním a nandáváním své kšiltovky.
Členové kapely mezi sebou během vystoupení vůbec nekomunikovali, ale na rozdíl od dřívějších časů to nebylo dáno napjatými vztahy v kapele. Opětovně se ukázalo, že odchod Kim Deal ze skupiny byl dobrým řešením pro všechny. Všichni teď znají své role a naprosto bez výhrad je naplňují.
Pixies jsou hudební továrna v nejlepším smyslu tohoto slovního spojení. Každý hraje to své, aby přispěl výslednému výbornému celku. Dokladem je i erbovní znak kapely, harmonie a doplňování se mužného a ženského vokálu. Paz Lenchantin je v tomto směru více než rovnocennou následovnicí Kim Deal, ovšem bez potřeby autorsky bojovat s lídrem kapely. Mimochodem, když už je někdo spoluautorem nového materiálu, tak je to právě Paz.
I když jsou Pixies dobře šlapajícím strojem, ne vždy se všechno povede. Důkazem byl i set skladeb z nového alba Doggerel, které kapela vydává 30. září. Když po Vault of Heaven Black Francis přeskočil There's a Moon On a začal hrát Who's More Sorry Now?, rozmrzelost a naštvání Joey Santiaga bylo více než patrné. Dobrou polovinu skladby musel ladit a programovat na své efektové krabičce. Zároveň se ukázalo, že slova Davida Loveringa pro srpnový Headliner, že setlist není nikdy předem připravený, je nutné brát s rezervou.
Dalším z drobných nedostatků pražského koncertu Pixies, který ale nejde za kapelou, byl zvuk. Na poměry Fóra Karlín nijak dobrý. Jednotlivé nástroje nebyly krystalicky čisté, ale shlukovaly se do zvukové koule. V klidnějších pasážích to problém nebyl, v exponovanějších pak ale zvuk trochu zbytečně kazil dojem z jinak výborného koncertu.
Pixies v Praze nabídli přesně to, co se od nich očekává. Kapela má v zásobě tolik skvělých skladeb, že už po půl hodině by člověk mohl jít domů s tím, že slyšel věci, kvůli nimž přišel. Sází je do publika s takovou nenuceností, že je člověku prostě dobře. Důkazem toho byl opravdu upřímný aplaus publika po skončení koncertu, který navodil úsměv i na tváří Blacka Francise. Stejně tak jako těch, kteří mu v publiku tleskali. Takhle nějak to vypadá, když se věci daří a mají smysl.
Pixies, 25.8., Fórum Karlín, Praha
Hodnocení: 80 %
Support: Klangstof
Setlist:
Cecilia Ann
St. Nazaire
Wave of Mutilation
Debaser
Break My Body
Monkey Gone to Heaven
Human Crime
Something Against You
Isla de Encanta
Cactus
Caribou
Planet of Sound
Vault of Heaven
Who's More Sorry Now?
The Lord Has Come Back Today
There's a Moon On
Gouge Away
There Goes My Gun
Dead
I've Been Tired
Head On
Gigantic
I Bleed
Hey
Mr. Grieves
Crackity Jones
Bone Machine
Velouria
Vamos
Nimrod's Son
The Holiday Song
Nimrod's Son (alternativní verze)
Death Horizon
Here Comes Your Man
All the Saints
Ana
Wave of Mutilation (UK Surf)
Where Is My Mind?
Winterlong