Obrázek k článku Zesnulý Jiří Kolšovský vplul znovu do Dunaje: "Nemuseli jsme nic měnit"
| Marek Reinoha | Foto: Václav Jirásek

Zesnulý Jiří Kolšovský vplul znovu do Dunaje: "Nemuseli jsme nic měnit"

Jedna z nejzásadnějších, nejoriginálnějších a nejinvenčnějších kapel historie české alternativní hudby po 26 letech od předchozího alba La La Lai vydává nové album Za vodou. Jak vznikalo?

Když jsem poprvé slyšel, že je Dunaj znovu ve studiu, bylo těžké tomu uvěřit. Za vodou jsem si ale nakonec mohl v předpremiéře poslechnout v rámci novinářské poslechovky, která se konala ve studiu Sono. Právě tady ho kapela nahrávala pod producentským dohledem Petra Ostrouchova a Ondřeje Mikuly aka Aid Kida. Tahle dvojice se již sice osvědčila na oceňovaném albu Řeka Lenky Dusilové, přesto jsem byl hodně zvědavý zejména na to, jak zvuk Dunaje ovlivnil o generaci mladší elektronický mág Aid Kid.

Hodně mě proto potěšilo, že i přes slyšitelný vliv obou producentů je to pořád Dunaj, který jsem znal, který jsem v mládí poslouchal a který mám rád. Každý z producentů do nahrávky vložil něco ze svého rukopisu. Petr Ostrouchov zpevnil zvuk různými akustickými nástroji, jako jsou třeba klavír, harmonium nebo ukulele, a Ondra Mikula jej tu vyprecizoval, tu podtrhl atmosféru různými elektronicky zeditovanými zvuky. Ale oba toho přidali jen tolik, aby celek nepřearanžovali, neupozadili specifickou hudební poetiku Dunaje a pouze ji přenesli do 21. století.

O tom, jak album vznikalo, psal už v červencovém Headlineru Honza Vedral, přesto mi to nedalo a položil jsem hned po prvním poslechu alba členům Dunaje několik otázek zaměřených na jejich pocity z nahrávaní a na výslednou nahrávku.

Právě jsem si album Za vodou poslechl a za sebe musím říct, že mě potěšilo. Proto bych se na úvod rád zeptal, jaké pocity máte z práce na albu vy osobně?

Josef Ostřanský (kytara): Největší radost mám z producentské práce obou chlapců. Z toho, že pracují s původním materiálem, aniž by do něj vkládali svoje ambice. I přesto je jejich rukopis velmi čitelný. Vychází z naší hudby, kterou jsme jim předali. Spolupráce byla z mého pohledu velmi příjemná, všechno šlo úplně samo. Oni jsou oba vnímaví. Každý pracuje trochu jinak, ale dohromady se to pojí, takže ani nebylo nutné z naší strany do jejich práce zasahovat a dělat nějaké korektury. Až na pár detailů všechno plynulo velmi přirozeně.

Pavel Koudelka (bicí): Byla to prostě spolupráce v tom nejlepším smyslu toho slova. Nedocházelo k nějakým pnutím, střetům různých pohledů, které se ve studiu někdy stanou. Vše se ubíralo ve svobodném duchu, nebylo žádné tabu. Pokud měl někdo nějaký nápad, tak se prostě realizoval. Nikdo neřekl „ale prosím tě, to nezkoušej“, což jsem zažil při mnoha nahráváních v mnoha studiích. Nikdo nelitoval času, nabralo se to a buď se to použilo, nebo ne. To nahrávání byla vlastně i taková kreativní tvorba a některé písně jsme dodělávali až ve studiu. A protože jsme na sebe byli vzájemně naladění, šlo to hodně rychle. Co den, to nahraná písnička připravená k postprodukci.

Josef Ostřanský: Skvělé při nahrávání bylo i to, že Studio Sono má výbornou akustiku a my jsme měli k dispozici spoustu nástrojů. Petr Ostrouchov přivezl asi deset různých kytar, těch nejluxusnějších nástrojů, které si umíš představit, tak jsme mohli využít zdvojování nebo ztrojování nástrojových linek, což jsme dřív nedělali, protože jsme prostě neměli takové možnosti. Na každou písničku se chystaly jiné bicí, což možná není při běžném poslechu úplně slyšet. Ale při tom pozornějším je poznat, že právě tento způsob nahrávání bicích určuje základní zvuk každé písně. Byla to úžasná práce. A bylo to hodně důležité i pro to, o čem mluvil Koudyš, tedy že když někdo měl nějaký nápad, bylo možné ho ihned zrealizovat.

Výsledkem je hudba Dunaje oživená spoustou dalších vlivů, ať již jde o nástroje dohrávané Petrem Ostrouchovem, anebo sound design Ondřeje Mikuly. Odpovídá to tomu, jak jste si „nový“ Dunaj představovali?

Pavel Koudelka: My jsme do toho šli s otevřenou myslí a s tím, že to takhle vlastně chceme. Kdyby to takhle nedopadlo, byl bych vlastně nespokojený. Jsem šťastný, že se to posunulo dál, že se na materiálu, který jsme dodali, stavělo a že se stavělo velmi vnímavě a velmi citlivě.

Jak se s tím množstvím nástrojů a zvuků hodláte popasovat naživo? Bude třeba Koudyš nějaké elektronické linky spouštět od bicích?

Vladimír Václavek (zpěv): Já jsem mu to navrhoval, ale zatím ještě nechce. Takže plánujeme křty, na kterých s námi Petr Ostrouchov a Ondra Mikula budou hrát jako hosté, ale jinak budeme na koncertech nové písně hrát standardně ve třech.

Pavel Koudelka: Ono by to s sebou totiž neslo povinnost hrát s nějakými předtočenými podklady a nevím, jestli to je cesta, kterou bychom se chtěli na živých koncertech ubírat. Ale já se toho živého hraní, i když to bude oproti albu ořezanější, vůbec nebojím, naopak se na to těším. Živé hraní dá té muzice zase jiný drive.

Ve dvou skladbách můžeme slyšet i hlas Jiřího Kolšovského použitý z archivních nahrávek. Bylo nutné při nahrávání těchto songů upravovat tempo, aby se stopy s jeho hlasem daly použít?

Vladimír Václavek: Zmínil jsem se Petrovi, že existují nikdy nevydané nahrávky s Jirkovým zpěvem, až když jsme měli obě skladby nahrané. Jeho pak napadlo je použít, a když mu Volkmar Miedtke, u kterého jsme je tehdy nahrávali, poslal samostatné stopy Jirkova zpěvu, sedly do nových nahrávek úplně přesně. Takže jsme nemuseli nic měnit.

Při poslechu jsem se snažil vnímat i texty jednotlivých písní. Přestože jsou na albu čtyři autoři, zdá se mi, že je spojují dvě základní témata. Jedním je plynoucí voda, která za sebou něco nechává a něco nového přináší, a tím druhým čas, ve smyslu něco bylo, něco je a něco bude, ale možná už nic nebude. Jsou to témata nového Dunaje?

Vladimír Václavek: To album není konceptuálně uchycené. Ale to, co říkáte, se mi líbí, protože pro mě je tekoucí voda jeden z obrazů času, který taky plyne. Současně vodu chápu i jako jiné vyjádření slova vědomí, toho, že jsme živí, že žijeme. Takže ano. Voda, čas, příběh, život.

Na závěr mám ještě jednu otázku, která mě při poslechu neustále napadala. Myslíte, že má nové album potenciál oslovit mladší publikum, které si Dunaj po šestadvaceti letech ani nemůže pamatovat?

Vladimír Václavek: Já osobně se nechám překvapit. My bychom samozřejmě byli rádi. I z toho důvodu, že něco neseme a máme pocit, že tím máme co říct a že to není omezeno jen na určitý výsek lidí, kteří už nás znají. Je však otázka, zda se to k nim dostane a zda jim to bude blízké.

Josef Ostřanský: Určitě budeme rádi, ale prvoplánově se o to nesnažíme. Jsme to, co jsme, hrajeme to, co hrajeme. Není v tom kalkul. Také jsme už předtím, než jsme začali nahrávat, sami více pracovali se zvukem. A pokud album zní současně a osloví vnímavé publikum, budeme jenom rádi.

Seznamte se

Kapela Dunaj zanikla, když se jeho zbylí členové po roce 1998, po předčasném skonu Jiřího Kolšovského, rozprchli nejen do různých hudebních projektů, ale i do různých států. Baskytarista Vladimír Václavek, kytarista Josef Ostřanský a bubeník Pavel Koudelka se znovu setkali až v roce 2018 při natáčení filmu Dunaj vědomí a při společném koncertě na festivalu v Banátu v Rumusku zjistili, že je to spolu pořád baví, takže posléze začali s Václavkem za mikrofonem znovu koncertovat a také pracovat na novém materiálu. Ten přinese album Za vodou, které vzniklo v produkci Petra Ostrouchova a Aid Kida a vychází 7. 10. u Animal Music.