Obrázek k článku Seriál Divný lidi. Radomil Uhlíř byl zpěvák, kterého nikdo neslyšel zpívat
| Josef Vlček | Foto: Karel Šustr

Seriál Divný lidi. Radomil Uhlíř byl zpěvák, kterého nikdo neslyšel zpívat

Radomil Uhlíř zemřel ve věku 62 let 15. dubna 2019. Nad jeho milovaným Žižkovem se v té chvíli válely šedivé mraky, pan Martin, jeho kamarád výčepní z hospody U Vystřelenýho voka, nejspíš zrovna vymýval půllitry a spoluhráč Mikoláš Chadima se mu marně snažil dovolat, aby mu povyprávěl, jak dopadl koncert v Rýmařově, kam se s MCH Triem museli vydat bez něj. Šedivé brady štamgastů na Viktorce a U Voka se sklonily. Život bez Radomila už nebude takový. I stalo se! Přišla pandemie a po ní válka na dohled.

Všichni spolupracovníci tvrdí, že to nejdůležitější, s čím Radomil přišel, bylo propojování. Propojoval na všech úrovních. Dada s punkem, krátké japonské básnické útvary s improvizovanou hudbou, klasické moderování s one man show, štamgasty z jedné hospody s lidmi z jiné hospody… Dokázal dokonce slít do jedné sklenice a tím i propojit Plzeň se Staropramenem!

Velmi rád se také propojoval s děvčaty, což při jeho objemnosti určitě nebylo snadné. Pro muziku je ale nejdůležitější propojení improvizované hudby a mluveného slova.

Mladý Radomil

Radomil byl považován za bájného vypravěče a člověk si musel vždycky dávat pozor na to, co může být skutečnost a co jeho výmysl. Mikoláš Chadima vzpomíná, že teprve po několika letech společného účinkování mu Radomil sdělil, že hrál hokej za Pardubice a dotáhl to až do dorostu. A přidal několik detailů ze zákulisí pardubického hokeje, které se ovšem mohl dozvědět někde v hospodě. Byl opravdu někdy hokejistou? Postavu na to měl, ale…

„Při studiu vysoké školy – biochemie – jsem paralelně vystudoval v letech 1981–1985 Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor herectví–režie u prof. PhDr. Ivana Vyskočila. Od roku 1983 jsem spolu s Jaroslavem Duškem a Oldřichem Kužílkem hrál v souboru Vizita.“ Hudebně prý začínal ve skupině Pleťový nátělník, ale o té se nedá nikde nic dohledat. Jeho příznivec Oldřich Šíma zmiňuje ještě „velice syrový Delaminator Classic Bend Roll“, ale ani po tomto seskupení nezbyla žádná stopa.

První reálné zprávy o Uhlířově hudební činnosti najdeme v antologii Excentrici v přízemí (Panton 1989), která mapuje českou novou vlnu osmdesátých let. Vladimír Vlasák v ní popisuje koncerty skupiny Ultrapunk, v níž Radomil prokazatelně hrál, spřízněné se souborem Nahoru po schodišti dolů: „Skupina koncertovala maximálně dvakrát do roka a členové Schodiště na ni vzpomínají jako na období demolice světélkových robotů, punkové zdravotní sestry, naplno puštěných rádií, na černochy v mysliveckých uniformách, speakera se zeleně blikajícíma ušima, motokrosového jezdce projíždějícího sálem, hudebníky napojené na kapačky s červeným vínem a tak dále.“ Ultrapunk existoval v letech 1980–1982, a jak Vlasák píše, působil potom jako „předkapela divadla Sklep“.

Uhlíř pak na několik let vylézal na povrch hudební scény jen omezeně, účinkování v Duškově divadelním sdružení Vizita a hostování v divadle Sklep mu zabíralo většinu času určeného k umění. V obou uměleckých seskupeních se mu podařilo vybudovat si zvláštní druh charismatu, pro nějž se ze všeho nejvíc hodí slovo nepřehlédnutelnost. Vidíme to například ve filmu Pražská pětka, kde měl Radomil jen drobnou roličku traktoristy, již si ale každý divák už při prvním zhlédnutí zapamatoval.

Famózní Radomil

Setkáváme se s ním až v roce 1988 v souboru Dvouletá fáma. Znalci experimentálního křídla české nové vlny vědí, že šlo o pozoruhodný kvartet pod vedením bubeníka Zdeňka Konopáska. Vznikl v roce 1981 jako čtveřice se zpěvačkou Janou Macháčkovou a přestal existovat v roce 1983, v době komunistického honu na novovlnné kapely. Na scénu se Dvouletá fáma znovu vrátila v roce 1988 právě s Radomilem Uhlířem v roli frontmana. Z této doby už existují nahrávky zachycené jak na druhé desce archivního dvojalba Dvouletá fáma: Studio 1983/Live 1988 (Black Point 2001), tak na desce Z dálky mává kohout piv (Guerilla Records 2020).

Na obou záznamech z koncertů poprvé slyšíme Uhlíře jako osobitého interpreta svých textů. Nad doprovodem beefheartovsky znějícího tria muzikantů recituje se sugestivním afektem své básně. Oproti první fázi nová Dvouletá fáma zdrsněla. Místy vzniká dokonce pocit, že svou syrovost tahá násilně až odkudsi z paty. Zrovna tak z Radomírovy recitace zní jakoby silácká nebo hysterická křečovitost, která se pohybuje od hlasu vyvolávače z mešity až k zběsilému jekotu písně Jako bys napsal Satanovy verše.

„Radomila nebylo možné moc hudebně usměrňovat a kontrolovat, ale jeho hýkání, kvílení a kňučení, zdálo se nám, šlo dobře dohromady s tím, co jsme hráli. Okouzlovaly nás jeho texty, poezie brutálně půvabná, drsně malebná. Některé z textů sepsal Radomil přímo během zkoušek, řadu z nich pak používal i při různých dalších příležitostech ještě dlouhá léta,“ vystihl tehdejší Uhlířův styl Zdeněk Konopásek ve sleevenote ke „Kohoutu piv“. Uhlíře to ale táhlo k volnějším formám, toužil využívat jak pevně dané texty jako pilíře svých performancí, tak dát větší prostor improvizaci. Pozvolna přicházela devadesátá léta, doba, kdy najednou bylo všechno možné.

Radomil v té době prožíval bohatýrské časy. Kromě Dvouleté fámy se totiž po Ultrapunku uchytil u další pražské legendární formace Ženy. A to byla rána do kožichu! Chtělo by se říci, že hlavní náplní této flexibilní skupiny byl život a příležitostná vystoupení byla jeho odrazem. Jinak řečeno slovy pamětníka, byl to nekonečný flám, přerušovaný jen přestávkami na vystoupení, která měla původně charakter zvukového rachotu vycházejícího z nástrojů jako preparovaný akordeon nebo trubka, ale pozvolna se proměňujícího na voiceband. Než se tak stalo, Radomil hrál v Ženách občas na Panovu flétnu nebo různé píšťaly.

Jak Radomil ku štěstí přišel

Někdy v nultých letech se zažila představa, že Uhlíř byl zakladatelem excentrického souboru Ženy, ale pravdou je, že se připojil k už existujícímu, byť amébovitému týmu. Otci Žen byli (a vlastně dodnes jsou) Hmyzák a Záchod neboli Zdeněk Novák a Martin Choura. Excentrici v přízemí zmiňují ještě jako třetího člena klarinetistu Jindřicha Karáska. V průběhu let souborem prošel snad každý, kdo v okruhu pražské avantgardy něco znamenal.

Zdeněk Novák vzpomíná, že se s Radomilem seznámil v hospodě U Sportovce nedaleko Kozího plácku někdy v roce 1982 nebo 1983. Uhlíř se tam věnoval jednomu ze svých koníčků, obluzování děvčat. Jisté dívce se tam naplno věnoval, což znamenalo, že při plné mohutnosti své postavy dvorně spouštěl stavidla své výmluvnosti, až okouzlil i nedaleko sedícího Nováka. Pak absolvoval několik akcí Žen jako divák a v nadšení nad jejich volně improvizovaném vystoupením Na Chmelnici přijal nabídku ke spolupráci. Nebyl členem, ale měl status stálého hosta. On totiž nikdy nikam nepatřil cele.

Přesto se zdá, že přes svou externí pozici byl spoluprací s Ženami uhranut a bral jejich tvorbu výjimečně vážně. Svědčí o tom esej z 1. 3. 1992 publikovaná v knize Skrývám se, ale nikdo mě nehledá. Mezi citáty od Vasilije Kandinského nebo z Bible (Exodus 4,12), jež zdůvodňují existenci souboru, se objevují nástřely inspirativních otázek spíše dadaistického charakteru. Například: „Představují v českém hudebním rejstříku Ženy symbol bohyně plodnosti, a jestliže nikoli, proč si myslíte, že tomu tak je, a co mají učiniti, aby tomu tak bylo?“ Nebo: „Myslíte si, že někoho ještě zajímají duchovně krásné ženy? Není to již přežitek minulých epoch?“

Ale vážně. Co ho přitahovalo na Ženách? Málokdo ví, že Radomil byl docela slušným znalcem moderního jazzu. Uctíval především pianistu a bandleadera Sun Ra, jemuž v éře Dvouleté fámy věnoval dokonce stejnojmennou skladbu. Mnoho z toho, co ve svém životě na poli umění vytvářel, má s králem absolutního jazzového free něco společného. Ženy byly blízko jeho hrdinovi tím, že každý jejich koncert byl neopakovatelnou událostí, plnou nečekaných improvizací a tajuplných osvícení, vycházejících z podprahové komunikace umělců mezi sebou a s publikem. To se ostatně často lišilo nejen počtem, ale i stupněm opilosti. Nesmíme zapomenout, že Radomil dokázal bez problémů „skousnout“ dvacet piv a nějakou tu kořalku navrch a Choura s Hmyzákem se také dovedli pořádně činit.

Mimochodem, Sun Ra o sobě vytvořil mýtus, že pochází z jiné planety, ze Saturnu. To je důležité vědět, protože takové věci byly vodou na Radomilův mlýn. Miloval konspirační teorie všeho druhu a tvrdil společně s jakýmsi americkým vědcem, že do padesáti let se u osmdesáti procent i těch nejšílenějších konspiračních teorií nakonec prokáže jako skutečnost. „Škoda, že se toho nedožiju,“ říkával, když probíral už podesáté vraždu Johna F. Kennedyho nebo údajnou sebevraždu Sida Viciouse, přistání UFO v Arizoně a vedl spory, zda rosenkruciáni jsou lepší než zednáři, nebo sváděl loňskou neúrodu na ilumináty.

Radomil mezi Ženami

Byly Ženy opravdu jen legrace, jak ji vnímali návštěvníci vernisáží, večírků, hospodských akcí, eventů a dalších příležitostí? Ženy byly především odrazem života a humor v něm přece hraje důležitou roli. Podobné názory byly vodou na Radomilův mlýn. Uhlíř se svými kumpány holdoval všem podobám humoru – akčnímu, epickým story i jazykovým hříčkám.

Akce, to byla voda na Uhlířův mlejn. Tak třeba spolu s kamarádem někde získali pár exemplářů časopisu Strážní věž a další tištěné materiály jehovistů a pak je s náležitými proslovy rozdávali kolemjdoucím. Nebo když při natáčení televizní recitace svých básní Ženské komody vypointoval svou recitaci tak šťavnatými verši, že střihačka celá rudá utekla ze studia.

Protože v té době letěly výstavy uměleckých skupin, rozhodly se i Ženy, z nichž nikdo předtím nikdy nenamaloval ani čárku, že založí uměleckou výtvarnou skupinu. Pojmenovali ji Kučera, shromáždili pár artefaktů a uspořádali několik výstav. Kučery si všimla i Věra Jirousová a napsala o ní, že je velkým příslibem do budoucna. Ale tím to nekončilo. Jediný, kdo něco prodal, byl právě Radomil. Nějakou dobu před jednou z výstav na jedné vernisáži přednášel o feministické teologii (ženy prý dělil na ty, které mu daly nebo byly ochotny dát, a na feministky), a jak tak máchal pažemi, pokusila se ho chytit jistá dáma (podle některých to snad byla Tereza Boučková) za ruku a zlomila mu malíček. Právě sádra, popsaná různými nápisy, byla tím úspěšně prodaným artefaktem. Od jednoho Švéda za ni dostal 18 tisíc, což bylo na začátku devadesátých let opravdu hodně peněz. To prý přesvědčilo Radomila, že ve výtvarném umění je jeho budoucnost. Začal malovat. Až do své smrti pak zplodil přes 200 obrazů.

Takové akce se dobře vyprávějí a Radomil byl výborný historkář schopný své příběhy neustále vylepšovat. Ovšem největší popularitu si získal svými krátkými příběhy, jimž říkal zenové vtipy. Rád je vyprávěl mezi jednotlivými skladbami všech souborů, s nimiž vystupoval. Jeden za všechny:

„Dva přátelé, velký Li a malý Tuo, jdou na lov na pandy. Li praví Tuovi: Dnes ale příteli špatně míříš. Mohl jsi mi zastřelit manželku. Tuo v klidu odpoví: Tak si vystřel na moji. A přátelé se obejmou.“

Ženy vydaly jen jedno album. Jmenuje se K smrti vylekán, vyšlo v roce 1992 v Black Pointu a nedávno se objevila jeho reedice. Je slavné už svým obalem, na němž z neznámých důvodů Radomil chybí, pět členů zde stojí jako pánské akty s pyji zataženými mezi nohy. Kolem nich jsou jakoby nalepeny útržky z různých pornočasopisů. Autor obalu Karel Haloun dával jednou k dobru, jak si šel dotyčné magazíny koupit. V těch letech zažívaly porno časopisy velký boom a byly jich plné trafiky. Haloun šel do jedné z nich a nechal si předložit všechny, které tam prodavačka měla. Pečlivě si v nich listoval, až obchodnice znervózněla a povídá mu: „Ale pane, vždyť je to všechno stejný!“ – „Ale to je omyl, paní,“ odpověděl Karel. „Já si z nich budu vystřihovat!“ Prodavačka s děsem v očích, že potkala úchyla, utekla do zadní místnosti.

K rozchodu se Ženami prý přispěla jistá nic netušící žena, o niž prý tehdy Radomil hodně stál, miloval a nenáviděl. Měl totiž podezření, že mu ji potají brousí oba spoluhráči Hmyzák a Záchod. „V pohodě,“ říkával, „hlavně, že to jsou moji kamarádi, a ne žádný blbci.“ Nicméně nakonec to neunesl a s kluky se rozešel. V klidu a míru.

Pepa Jindrák, vydavatel hudby, říká, že Radomil Uhlíř měl v sobě kapku paranoie, která jeho žárlení na naprosto nevinné kamarády vysvětluje: „On byl Radomil hodně složitý člověk. Proto taky po něm zbylo mnohem míň nahrávek, než by člověk čekal. Kdyby žil a já bych za ním přišel, že mu vydám knihu podobnou Schovávám se, ale nikdo mě nehledá, určitě by mě odmítl. On nikomu nevěřil. Bál se, že ho někdo podvádí, zneužívá a využívá. Určitě by mi řekl, že ho chci vzít na hůl, protože jiným nabízím větší honorář než jemu. Ale on nevěřil ani sobě. Nebyl si jistý tím, co dělá. Zvlášť o obrazech často slyšel, že jsou dobrý, ale stejně o tom pochyboval. Totéž o muzice. Jediné, co fungovalo, že přišel s nějakým projektem sám.“

Radomilovy devadesátky

Práce bylo v devadesátkách víc než dost. Vedle Žen psal Uhlíř rozhlasové hry pro Vltavu, režíroval dvě inscenace pro Českou televizi, točil malé štěky v různých filmech, hrál na divadle a působil v rádiu Mama nebo později občas také v soukromé rozhlasové stanici Limonádový Joe. Navíc prý dokázal žít neskutečně levně, v pozdějších letech mu ke spokojenosti stačil i jen malý invalidní důchod, zvlášť když občas prodal nějaký svůj „výkres“.

Hmyzák vzpomíná, že v té době Radomil bydlel v neskutečné díře bez záchodu v Příčné ulici (v době, kdy ještě neexistoval Harry Potter!). „Bylo to jak z nějakého strašidelného filmu – všude tři až pět centimetrů prachu.“ Na úklid prostě nebyla chuť a hlavně čas. Kromě Žen totiž Uhlíř působil na hudebním poli spolu se svými kumpány ještě ve dvou kapelách, které definovaly pražskou avantgardu začátku devadesátých let, v Bad Beef Hat a v Kvartetu dr. Konopného.

Obě skupiny byly víceméně průchozí a co do členů se prolínaly. Rozdíl byl v tom, že Bad Beef Hat byl projekt Hmyzáka, a jak už název naznačuje, jeho největší inspirací byly skladby Zappova souputníka Captaina Beefhearta, zatímco Kvartetu dr. Konopného na pokraji improvizované hudby a free jazzu šéfoval Radomil. Hmyzák hrál na trubku u Uhlíře a Uhlíř recitoval u Hmyzáka.

Podnětem ke vzniku obou kapel byl společný pocit, že Ženy se v roce 1990 už umělecky vyčerpaly a začaly se opakovat. Paradoxní přitom je, že své album natočily až dávno po dočasné smrti a že přes všechny peripetie příležitostně fungují dosud. Naposledy vystoupily při pohřebním obřadu na paměť Jardy Švece, jemuž na cestu do věčných lovišť zazpívali nad rakví jeho oblíbenou Viklaly se máry, viklaly, padaly z nich tučné ovary.

Bad Beef Hat sehráli podle Hmyzákova svědectví z bookletu k desce Uzdravením k zešílení nějakých dvacet nebo třicet koncertů, část z nich společně s Psími vojáky. Některé z nich moderoval Radomír, jiné Martin Choura. Nejvíc se skupina proslavila legendárním chaotickým turné po Holandsku v roce 1990: „My jsme tam chlastali, kouřili trávu, hráli, řvali a byli jsme i na liberální Holanďany, jak nám to řekl tamní starosta, kterému se donesly stížnosti na nás, moc divoký. Takže nás poslali domů a hráli tam jen ty slušný.“ Slušnými byla míněna jakási cimbálovka z Moravy, která v Holandsku s Bad Beef Hat koncertovala.

Po Bad Beef Hat zbylo jen jedno album. Kazeta Uzdravením k zešílení vyšla v roce 1994 v Black Pointu a v reedici jako CD až v roce 2020. Bad Beef Hat se tu prezentují víceméně jako superskupina tehdejší pražské avantgardy. Vystupuje v ní každý, kdo v té době v této oblasti něco znamenal. Včetně Filipa Topola a jeho Psích vojáků a Jiřího Kabeše v Plastic People. Radomila je na desce, složené ze záznamu několika koncertů, jen trochu. Možná také proto, že se v roli speakera střídal s Martinem Chourou podle toho, jak kdo měl čas. Navíc Bad Beef Hat dlouho nevydrželi. Vznikli těsně po listopadu 1989, a jak říká Hmyzák: „Během roku 1991 už jsme skoro nehráli. Já nejsem typ vedoucího, nejsem schopen držet kapelu.“

Radomil Konopný

Kvartet dr. Konopného se vyvinul v roce 1990 z Dvouleté fámy. V prvních měsících v něm hráli víceméně všichni „fámáci“, ale jak se nabalovali další muzikanti, původní členové pozvolna odpadávali. Nakonec se vedení ujal Radomil a časem si přivlastnil roli zakladatele. Jen málokdy to byl Kvartet opravdu jen kvartet. Měl asi nejblíže Uhlířově free jazzové představě, ale také jeho poetice. Uhlíř byl totiž mistrem wisecracků, moudrostí, uložených do jedné věty. „Bez piva a kořalky, není vidět do dálky.“ – „Nikdy jsem netušil, že když je francouzské víno zadarmo, dá se popíjet jako pivo.“ – „Pravda vyjde na povrch jak kondomy na hladinu rybníka.“ – „Nikdy neotvírej plechovku s červy, pokud nejdeš na ryby.“ Takové perly ze sebe nejraději sypával v hospodě Na Viktorce nebo U Vystřelenýho voka jednu za druhou. Škoda, že je nikdo nezapisoval, protože je většinou po dalším pivu zapomněl.

V Kvartetu dr. Konopného Radomil svůj wisecrackový talent konečně dokonale využil. V názvech skladeb, které byly hybnou silou každého koncertu! Nikdy se pochopitelně nezkoušelo, takže název skladby byl jediným vodítkem k atmosféře, kterou měla improvizovaná kompozice mít. A že to nebyla jednoduchá témata! V knize Skrývám se, ale nikdo mě nehledá je dokonce jeden oddíl, kde se objevuje celá plejáda zachovalých názvů skladeb. Například „Hloupý je vlastně vždy velice chytrý. – K ranní kávě českého literáta neodmyslitelně patří manžety a šál. – Mlha je ve výhni vykovaná voda. – Mladý, ale hezký. – Tančí na mucholapce vlastního znečištění. – Člověk je citový atlet emocionality. – Když přijdu, jako bych tu nebyl, když odejdu, jsem přesto tu. – Kdybych opustila každého, s kým jsem neměla orgasmus, nikdy bych žádného neměla…“ A tak dále.

Řada skladeb se týkala vyprazdňování, které bylo jedním z oblíbených umělcových témat. „Dobrý defekát po ránu – a svět je hned krásnější,“ bylo jeho oblíbené úsloví. Možná i proto velice rád koncertoval s Dr. Konopným v žižkovském klubu Red Bull Dog, vybudovaném v bývalých záchodcích nedaleko stadionu Viktorie Žižkov. „Bylo to inspirující místo. Vnímal jsem tam tu sílu všech těch tun výkalů, které jím prošly. Možná nějaký ufon za tisíce let vstoupí na opuštěnou Zemi a zažije stejný pocit, jako já jsem měl z těch už neviditelných hoven,“ popsal Uhlíř kdysi autorovi svou neopakovatelnou zkušenost.

Kvartet dr. Konopného zrealizoval dvě alba, která celkem dobře vystihují nejkreativnější kapitolu Uhlířova života. Vznikaly ale s určitým odstupem od explozivní doby vzniku, a proto je někteří fandové tehdejší experimentální scény považují za příliš uhlazené a při zdi.

Nejprve vyšel v roce 2006 u vydavatelství Guerilla Records dvoudeskový komplet, který se jmenuje stejně jako kniha mapující Uhlířovo dílo – Skrývám se, ale nikdo mě nehledá. První deska dvojalba dostala název Kosmický pesimismus a představuje kreace na počest francouzského básníka Antonina Artauda, natočené v letech 1995–1996. Není jisté, z jakého zdroje Radomil snímky čerpal. Hmyzák totiž tvrdí, že někdy v polovině devadesátých let jistý šlechetný sponzor zaplatil Kvartetu několikadenní nahrávací frekvenci ve studiu Vítězslava Hádla. Výsledná nahrávka nikdy nevyšla a zmizela, stejně jako obal Karla Halouna, ale je pravděpodobné, že přinejmenším některé části Kosmického pesimismu pocházejí z Hádlova studia.

Klasik normalizačního popu prý vyděšeně koukal, když se mu ta sebranka nakýblovala do studia, ale všechno dopadlo dobře. O to víc je na místě otázka, proč se nahrávka neobjevila na deskách už v době svého vzniku. Nevědí to ani účastníci. Nad všemi se tehdy vznášela alkoholová mlha.

Druhá část dvojalba nazvaná Stíny bojovníků byla natočena v Kostelci nad Černými lesy až v roce 2006, a jak vyplývá z průvodního slova, představuje „jednu z posledních etap tvorby Kvartetu dr. Konopného, kdy text se stává již pouze zvukem, dochází k rozpadu tradičních hudebních schémat a umělecká informace zasahuje přímo podvědomí“. Zjednodušeně řečeno – zatímco v Artaudovi zazníval mezi vokálními kreacemi nějaký Radomilův text, tady už dominovaly jen slovům podobné skřeky, mručení, mlaskání, chrčení, vytí a další zvuky, které udělaly z hlasu těžkotonážního obra samostatný hudební nástroj.

O tři roky později, v listopadu 2009, vzniklo pod hlavičkou Kvartetu dr. Konopného možná nejlepší Uhlířovo dílo V kokonu svršků sám v lůžku. Má neobvyklou konstrukci. Zůstává tu všudypřítomná Radomilova vokalíza, ale točí se kolem recitovaného pásma vytvořeného z esemesek, které těžkopádný obr rozesílal svým kamarádům, nebo z jejich odpovědí. Úryvky bez jakéhokoli kontextu vyznívají zneklidňujícím dojmem a vytvářejí atmosféru zmateného snu. To vše je umocněno vynikajícím výkonem doprovodných hudebníků, kteří místy dokonce Radomila zatlačují do pozadí.

Radomilova mikulášská

Všechno jednou končí a i Kvartet dr. Konopného se pozvolna rozpouštěl v hudebním marasmu prvního desetiletí nového století, které si na podobné experimenty už příliš nepotrpělo. U někoho upadal zájem, s jinými se Radomil pohádal. Ani s pitím to nebylo jako dřív, Radomil začal pozvolna chátrat.

Kvartet by vydržel ještě o něco déle, kdyby se Radomilovi nezdálo, že už se příliš opakuje. V té době se začal přátelit se saxofonistou Mikolášem Chadimou, jenž se věnuje podobnému druhu alternativní improvizované hudby. Ovšem s tím rozdílem, že jeho MCH3 tvořily ještě bizarnější komorní formace. Hrát třeba jen ve dvou – Chadima s kytarou a saxofonem a Uhlířův vokál – bylo velmi lákavé. Navíc si Chadima všiml, že Radomil je vynikající malíř, nechal nafotit jeho obrazy a promítal je na koncertech jako zadní projekci. Vypadalo to výborně a umocňovalo to dojem z více než jedenapůlmetrákového baviče. Radomil tomu prý říkal „laterna magika chudých“.

Mikoláš říká, že měl štěstí v tom, že narazil na už vyklidněného Uhlíře, s nímž se dalo celkem spolehlivě pracovat. Vydrželi spolu až do Radomilovy smrti v roce 2019, přičemž se k základní dvojici časem začali připojovat další členové Chadimovy kapely MCH3. Hojně vystupovali především ve vinohradském klubu Ryba naruby. Ne že by tam chodily davy, improvizovaná hudba nemá moc posluchačů. Hrálo se někdy jen před sedmi nebo osmi návštěvníky, z nichž většinu znal Radomil osobně, z čehož vznikaly komunikační vlny, jež dávaly koncertům odér jedinečné události.

Ze šestileté spolupráce s Chadimou se zachovalo jen DVD Ordinarium, vydané vydavatelstvím Polí5 před Vánocemi roku 2016. Neobvyklá volba DVD všechny překvapila, ale Radomil si vydání zvukově-vizuálního záznamu dokázal uhájit. Majitel firmy Pepa Jindrák dokonce tvrdí, že šlo o malý zázrak, protože s nápadem něco vydat přišel výjimečně sám Radomil. To prý naznačuje, že se Uhlíř chtěl zalíbit jisté dámě. Je ale docela možné, že jeho cílem bylo i vizuálně zachytit atmosféru koncertů včetně oné zmíněné „laterny magiky chudých“. Pokud tomu tak bylo, je záhadou, proč Uhlíř nerekonstruoval celé vystoupení a na nosiči shromáždil jen „písňovou“ tvorbu bez monologů mezi jednotlivými skladbami. Ta je ovšem velmi vydařená – Uhlíř ve svých zvukomalbách podává skvělý výkon.

Zdraví se ale neustále zhoršovalo. Radomil dokonce přestal pít. Režisér Hřebejk v nekrologu vzpomínal, že po roce jeho abstinování se ho zeptal, jak funguje bez chlastu. „Čekal jsem něco povzbudivějšího, než jeho nezaměnitelné: Ale to víš, nepobavíš se…“ Existuje ale příliš mnoho svědků, že se tu a tam ještě dokázal pořádně pobavit. Ale dvacet piv a nějaké ty kořalky už to nebyly.

Chadima sice říká, že Ráďa na koncertech vždycky pookřál, ale Jiří Peňás to viděl trochu jinak: „Na pódiu sedí na židli mohutný šedesátiletý muž v šortkách, ze kterých by se dal složit malý stan. Holé nohy prozrazují těžkého cukrovkáře, košile podobná plachtě nedopne objemný břich, jenž připomíná obří glóbus. Ruce, které nepostrádají grácii, se občas zvednou, jako by se tělo nemotorně pokoušelo o vzlet. Trupu dominuje velká zarostlá hlava s daleko od sebe položenýma očima a velkými sumčími ústy, které bychom mohli klidně nazvat hubou, a jejich nositel by nebyl uražen.“

Poslední vystoupení Radomil odehrál 7. března 2019 na vernisáži výstavy malíře Aleše Knotka. Opět mě překvapil. Místo vyprávění veselých historek četl mezi skladbami své básně. Byly proklatě dobré a já o nich do té doby neměl ani tušení.

Někdy na začátku dubna se jeho zdravotní stav zhoršil, ale Radomír trpěl fobií z lékařů. Nejspíš by mu stejně nepomohli. Přišel konec, který si při cestách na mimopražská vystoupení mezi úvahami o UFO často věštil.

Mimo Hudbu

Tento portrét polyumělce Radomila Uhlíře, muže mnoha tvůrčích zájmů, se jen s několika přesahy týká pouze jeho aktivit ve světě alternativní hudby. Uhlířovo dílo ve světě literárním, dramatickém a výtvarném nechť zpracují jiní. Mohutný muž sice proslul jako „poslední pražský bohém“ a pijáckých historek je kolem něj nekonečně, ale záběr jeho různorodé tvorby je až nečekaně objemný. Jeho nejbližší spolutvůrci o něm často mluví jako o géniovi nespoutanosti. „Jednou ho bude obdivovat celý svět,“ říká se v jedné hře o Járu Cimrmanovi. Totéž lze říci také o Uhlířovi. Jen s tím důležitým rozdílem, že na rozdíl od Cimrmana nebyl fiktivní. Už po třech letech od jeho smrti je těžké oddělit skutečný život Radomila Uhlíře od legend. Kdo byl doopravdy Uhlíř a co přinesl české hudbě? Byl opravdu takový, jak ho náš portrét líčí?

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.