Sešli jsme se shodou okolností v den, kdy si svět připomínal rok od ruské invaze na Ukrajinu, která Davida Kollera přiměla jet osobně pomáhat na hranice.
Řekni mi, jak se za ten rok podle tebe změnil svět a zvlášť česká společnost?
Ty se mě ptáš, jako bych byl sociolog, a ne muzikant…
Sociolog sice nejsi, ale v podpoře Ukrajiny se hodně angažuješ od začátku. Pár dní po začátku války ses tam osobně vydal s humanitární pomocí, s řadou českých muzikantů jsi natočil píseň Nevzdám se, hraješ na benefičních akcích atd. Takže k tomu jistě máš i jako muzikant co říct.
Tak každý žije v nějaké své bublině, sleduje věci, které sledovat chce, a nenechá se rušit okolím. Společnost je atomizovaná. Každý má pochopitelně právo na svůj názor, ale těch názorů je najednou tolik, kolik je internetových serverů, každý má svoji pravdu a hlásá ji, aniž by do té války jel. Jenže pro mě jsou třeba určující počty mrtvých dětí. A těch je prokazatelně přes 470. A 470 zavražděných dětí, to prostě nesnese žádnou pochybnost. Kdybys těch 470 dětí položil vedle sebe tady na ulici, na kterou koukáme z okna kavárny, ve které sedíme, tak na ně zleva doprava nedohlédneme. Jestli je tohle někomu jedno, tak je to marný boj, ale takový člověk nemá na svůj názor nárok a je to jenom otrok svojí špatné nálady, kterou si ventiluje tím, že ji obrací proti tomu, kdo bojuje za lidské právo na sebeurčení a potažmo za nás. Takže bychom měli spíš držet hubu a pořádně pomáhat.
Změnilo se za ten rok i tvoje myšlení nebo vnímání světa?
Trošku se snažím stát jogínem. Fakt cvičím jógu. Protože tohle povolání je peklo, co si budeme povídat. V Praze máš tu výhodu, že když někam jedeš MHD, můžeš si vestoje trošku „zasportovat“, ale jinak vlastně pořád sedíš. A tak se to snažím naučit. Už umím sedět skoro vleže. A umím sedět štajf… Ale ty ses ptal na něco jiného…
To ano, ale když jsme u toho, dá se jóga využít při hraní na bubny?
Jasně. Když máš hraní zautomatizované, což většinou máš, můžeš myslet na to, jestli sedíš rovně a jestli správně dýcháš. Zábava začíná, když do toho ještě zpíváš, protože u toho nemůžeš dýchat pravidelně, jsi závislý na frázích a trošku se to rozhodí. Ale právě v takových chvílích je jóga dobrá. Abys zůstal homo sapiens a nestal se zase opicí… Na co ses to ptal původně?
Šlo mi o tvoji případnou psychickou změnu za poslední rok.
Věcmi, se kterými člověk nic nenadělá, se nemůže trápit. Pochopitelně každé ráno vstávám a s nadějí se podívám na zprávy, jestli ta hrůza neskončila nebo jestli ty kretény, kteří to spustili, už někdo nezavraždil. Bohužel pořád ne, což mě velmi mrzí.
Písničky na nové album vznikaly sice asi už před tímhle válečným rokem, ale přesto: ovlivnila válka nějak podobu a výpověď alba?
Většinu písniček jsme s kapelou udělali už za covidu, ale těsně před válkou mi dal Jáchym Topol text, básničku, která se jmenovala Invaze nebude. A z konce té básně tak trochu vysvítá, že by mohla být třetí světová válka.
Jak Jáchym Topol tu situaci odhadl?
Napsal to v době, kdy soudruh Putin tvrdil, že těch dvě stě tisíc jeho vojáků je na ukrajinských hranicích jenom na cvičení. Pak válka vypukla a mně už se do té písničky moc nechtělo. Kdo by to poslouchal, když se najednou střílí za druhými hranicemi od nás? Něco takového jsme nikdy nezažili. Musím říct, že jsem rád, že jsme v NATO a už není takzvaná Varšavská smlouva. Protože kdyby byla, otevřely by se dvě fronty a z té druhé bychom na Ukrajince útočili od nás…
Rozhodl ses písničky zveřejňovat postupně po jedné, i s videoklipem. Co tě k tomu vedlo?
Říkal jsem si, že zkusím ten starý model, kdy se nové písničky průběžně nejen zveřejňují, ale taky zařazují do koncertního repertoáru, takže lidi mají dostatek času je poznat. Mně vždycky přišlo líto, že nové album má tak čtrnáctidenní „životnost“. U velkých vydavatelství, kde jsme dřív byli, se věnovali řekněme třiceti albům za rok. Na tebe tím pádem mají třicetinu roku, nějaké dva týdny. A pak už musejí dělat něco jiného, protože zrovna vycházejí noví U2 nebo nějací „čeští U2“. Ale dva týdny jsou na to, abys dostal desku k lidem, fakt málo. A tak jsem si řekl, že půjdu ještě před šelak. Vlastně až k Edisonovu válečku. Na něm byla vždycky taky jen jedna písnička. Nebo mám doma takové ty malé staré zpěvníčky Karla Hašlera – to je taky vždycky jedna písnička. On ji zahrál v Lucerně, lidi si koupili zpěvníček, naučili se noty a slova a zpívali si to mezi sebou.
Rozhlas byl v plenkách, tak si to lidi předávali mezi sebou. A já se rozhodl, že to zkusím podobně, to byla základní idea, která vznikla v roce 2019.
Nicméně ty jsi hudbu začal nasávat myslím v typicky elpíčkové době. Dokonce bylo dlouhé období koncepčních propracovaných alb. Nehlodalo přece jen v tobě, že vydat album složené ze singlů, je „něco míň“?
Podívej, my jsme třeba teď naposledy s Lucií strávili ve studiu Sono natáčením posledního alba sedm měsíců. Rozumíš, sedm měsíců! To je možná desetina života, který mi ještě zbývá! Pak vydáš první singl, druhý singl, vydáš to album, odjedeš k němu pár koncertů a už se tě lidi ptají, co děláš nového. Strávil jsi tím včetně přípravy ve zkušebně dva roky a měsíc po vydání už se tě někdo ptá, na čem novém děláš. Tak jsem si řekl, že takhle ne. Tím nechci říct, že se už nikdy nenajde větší koncept, který budu chtít dotáhnout. Kdy třeba budeme mít dvanáct souvisejících epických textů, které budou tvořit nějaký příběh. Když to bude dobré, uděláme to. Ale teď jsme jinde.
Obdivuhodné je i to, že ke každé písničce máte klip, to je určitě minimálně český unikát. Každý je přitom úplně jiný svým pojetím, od nízkonákladového lyric videa po rozmáchlé filmové klipy, různé experimentální hrané i animované záležitosti. I tahle různorodost byla součást konceptu?
S výjimkou kámoše Víta Hradila z Olomouce nedělal žádný z režisérů víc než jeden klip. A to byl záměr. Zajímá mě svět videa a byl jsem zvědavý, jak to pojmou. Je to zajímavá „srážka“ dvou druhů umění, dvou různých zkušeností.
Překvapil tě někdo tím, že viděl písničku úplně jinak než ty?
Ondřej Drábek. Ten natočil videoklip k písničce Spokojená. Podle mě je to love song o holce, kterou miluješ a koukáš se po ní, i když s tebou zrovna nemluví. A on si tu písničku vysvětlil tak, že já tu osobu, kterou miluju, vlastně stalkuju, žárlím na ni, ona chodí s někým jiným, a nakonec to vypadá, že jsem ji zavraždil, nebo jí alespoň k smrti pomohl. Takovým tím stylem z detektivek: „Ale pane kapitáne, já do ní nestrčil, ona spadla sama…“ Takhle jsem tu písničku původně vůbec nevnímal.
Hodně zajímavý je i pohled Michala Hořavy, který nám dělá všechny obaly, na písničku Vězenkyně, taky s textem Jáchyma Topola. Ten je o tom, jak kdysi po nějaké demonstraci seděl Jáchym osmačtyřicítku na Barťáku (vězení na 48 hodin, dobu, na kterou komunistická policie nemusela mít na uvězněného žádné obvinění, v budově Ministerstva vnitra v pražské Bartolomějské ulici – pozn. aut.). Byl ve sníženém přízemí a z okna cely koukal na dvůr, kam dvakrát denně vyváděli trestankyně. A ty si mezi sebou říkaly, že tam mají nějakou novou holku, která zabila svého tátu. Jáchym z toho zážitku po letech vytvořil silný text o domácím násilí a Michal Hořava k tomu natočil klip, ve kterém se jenom ze spousty paruk odstřihávají vlasy. Protože to ostříhání bylo v té době součástí ponížení vězňů v base.
Když už mluvíme o Jáchymu Topolovi, který je většinový textař alba – jak jste se k sobě dostali?
Psí vojáky a Jáchyma jsem měl vždycky rád, ale nejsem ten typ, který k někomu přijde a řekne: Hele, ahoj, jak se máš? Nechtěl bys pro mě něco udělat? Tohle prostě neumím. Nicméně jsme se s mojí ženou shodli, že by stálo za to zkusit ho kontaktovat. A tak jsem si s ním dal někdy za hlubokého covidu sraz. Měli jsme se sejít v nějaké tajně otevřené vinárně na Újezdě, a já měl v tramvaji takový divný pocit, že je něco špatně. Začal jsem googlovat a najednou jsem zjistil: ježíšmarjá, ono je sedmé výročí úmrtí jeho bratra Filipa. Tak jsem se proklínal, jak jsem blbej, dávat si s ním zrovna dneska schůzku. Když jsem tam přišel, Jáchym tam stál celý v černém, omluvil jsem se, že mě mrzí, že se s ním scházím zrovna v takovýhle den, a on se mě zeptal, co je vlastně za den. Tak to ze mě spadlo. Ukázalo se, že to oblečení má proto, že jde večer na čtení do Karlína na Invalidovnu. No a od té doby mě zásobuje texty.
Hodně muzikantů nerado skládá na hotové texty. Prý je to svazuje. Tobě to nevadí?
Když má text rytmus a je v něm nějaká idea, která tě odpoutá od země, tak mi to vůbec nevadí, dokonce bych řekl, že je to pro mě nejrychlejší. Ale možnosti jsou různé. Třeba písničku Bodlák jsem rozepsal sám, ale pak jsem se už nějak nechtěl dál otevřít, jako bych se sám sebe začal bát, a tak jsem požádal Patrika Hartla, aby ji dokončil.
Jeden text, Za hranou, je od Michala Ambrože. Ten napsal přímo pro tebe?
Ano, to je písnička pro naši kapelu a je to Michalův poslední text. Tím, co se stalo (Michal Ambrož, leader Jasné páky a Hudby Praha, 31. října 2022 zemřel – pozn. aut.), je to takové děsivější, ale jsem rád, že se textu Michal Pelant jako skladatel ujal a že jsme tu písničku udělali.
Když trochu odbočím, jak to teď po Michalově smrti bude vypadat s Jasnou pákou?
Hodně lidí mi říkalo, že to nesmíme zabalit. Dobré je, že rytmika Jasné páky je stejná jako rytmika Kollerbandu, tedy Marek Minárik, Michal Pelant a já. Takže je to v základu vlastně jedna kapela. S Raďákem Jelínkem taky komunikujeme, takže zbývá, abych zajel do Brna za Petrem Vášou a abychom se domluvili, co s tím dál. Vlastně si myslím, že by byla škoda v tom nepokračovat. Dokud jsme živí.
Připadá mi zajímavé, že v souvislosti se svojí sólovou dráhou mluvíš většinou v množném čísle, že i „projekt David Koller“ vnímáš jako kapelu. Být „v partě“ je pro tebe asi důležité.
No jasně, vždyť tam hrajou pořád ti samí lidi. I Matěj Belko, který teď odešel, s námi hrál šest let. S Markem Minárikem jsem s jednou přestávkou od roku 1995, s Michalem Pelantem taky už skoro dvacet let. No a s Adamem „si hraju“ už pětatřicet let… To, že se to nejmenuje Kollerband, ale David Koller, je jen proto, že nechci měnit názvy. Ale jinak je to stabilní sestava. Prostě naše kapela.
Máš za sebou i poměrně dlouhou producentskou stopu, víš dobře, že externí producent může být zásadním přínosem. Nicméně na novém albu žádného nemáš. Je to jen proto, že vznikalo nestandardně, po jedné písničce?
Dostat sem někoho za covidu bylo nemožné, a tak si každou písničku víceméně produkoval její autor. A já byl tak nějak na konci. Někdo musí říct „jo“ nebo „ne“ a já jsem přece jen ksicht každé té písničky, já ji prezentuju, tak chci, aby bylo aspoň trošku po mém. Když to zbagatelizuju, tak když dělá písničku kytarista, pravděpodobně bude muset přijít někdo, kdo řekne: Hele, nemohl bys trošku těch kytar ubrat?
Na nových nahrávkách máte poměrně hodně elektronických zvuků. To je tedy taky práce kapely?
Než přijde opět další vlna toho, že se všichni zase zamilujou do kytaristů, bych si docela poslechl pořádné analogové synťáky. A tak jsem se jimi obklopil. Mám asi pět nebo šest takových, které se snažím podsouvat muzikantům, kteří naše písničky dělají.
Je důležité, aby ty syntezátory byly analogové?
Pro mě ano. Jejich zvuk je mnohem plnější než digitální náhražky z pluginů. Když na takový synťák něco zahraješ, krásně to proleze zvukem celé kapely a spojí se to s okolím. Neruší to.
Dá se tvůj zvukový ideál přenést v dostatečné kvalitě na koncerty?
Co neuhrajeme, to může být připravené dopředu. Adam má vedle sebe iPad, na kterém může nějaký zvuk odpálit, nebo může nějaký komp, který jede s námi a řídí třeba světla, občas zahrát něco, na co bychom jinak museli mít dalšího muzikanta.
Mimochodem, těsně před vydáním desky sis dopřál měsíční dovolenou, teď běháš po rádiích, televizích a rozhovorech a vzápětí vyrážíte na turné. Máte vůbec čas zkoušet?
Zkoušíme každý den. Bez toho to nejde. Musíme si ve zkušebně říct, kdo co má hrát. A ty věci, které v základní sestavě neuhrajeme, právě dát do nějakého kompu. Ale to je jen tak ve dvou třech písničkách, jinak samozřejmě vybíráme podle délky koncertu asi ze třiceti věcí a tam je naprostá většina hraná naživo.
Cvičíš na bubny i mimo koncerty?
To bohužel musím. Když se na to člověk vykašle, hned to hrozně bolí a je to vyčerpávající. Zrovna teď po dovolené mám co dohánět.
Kolik písniček budeš na šňůře bubnovat?
S Adamem jsme domluveni, že můžu hrát cokoli, na pódiu máme dvě sady. Ale samozřejmě nemůžu bubnovat všechno, když všechno zpívám, to není v lidských silách, protože dýcháš za dva. Takže nevím, myslím,
že to bude tak pět šest písniček. S Lucií hraju víc, protože tam zpívá i Robert, takže se můžu občas trochu flákat, zpívám mu třeba jenom vokály, a můžu dělat i další věci. V Jasný páce hraju všechno, ale tam je těch zpěváků ještě víc.
Když už je řeč o Lucii, ta teď asi půjde trošku stranou, že?
Ani ne. Máme naplánované zkoušky, protože v půli března jedeme na Slovensko, jeden koncert v Bratislavě a jeden v Košicích, oba přeložené z loňska. V létě máme pár festivalů a na podzim chceme v Praze udělat ještě jednu O2 arenu s koncertem Lucie v opeře. Myslím, že to s tou filharmonií nebylo špatné, aranže jsou dobře udělané, jsou tam skvělé sbory a díky covidu bylo na přípravu hodně času.
LP XXIII
Novým sólovým albem David Koller navazuje na osm let staré album ČeskosLOVEnsko. Písně začal připravovat už v roce 2019 a postupně je i vydával společně s klipy, které postupně vzniknou ke všem písním. Fanoušci již před vydáním desky slyšeli a viděli skladby Nazí do kaktusů, Spokojená, Není o čem, Vězenkyně, Pouta, Planeta bez paměti a My se vám ozveme. Krátce po vydání vyšel Bodlák. V dalších měsících se dostanou na řadu i zbývající písně My jsme to chtěli a Za hranou.