Byl tak trochu černou ovcí rodiny: otec divadelník, strýček absolvent JAMU, teta zaměstnaná v knižním nakladatelství. Jen on zamířil na Vysokou školu ekonomickou. „Nezajímala mě ekonomie ani obchod, zato jsem tíhnul k oblastem, které, obrazně řečeno, protínaly hranice. Během mého studia se udála sametová revoluce, obor se rozšířil o specializaci mezinárodní politika a diplomacie, kterou do té doby bylo možné absolvovat jen v tehdejším Sovětském svazu, a já se ocitl v první várce absolventů,“ říká Daniel Sobotka.
Po ukončení školy nastupovali jeho spolužáci téměř okamžitě především na Ministerstvo zahraničních věcí. „Zase jsem byl tou černou ovcí, protože jsem se odebral do kulturní oblasti. Vlastně jsem se tam vrátil. Už tehdy jsem to dělal s vědomím, že kultura dělá pro viditelnost naší země ohromné věci. Před rokem jsme byli na turné v Anglii a po posledním koncertu mi pan velvyslanec Pavel Vošalík děkoval s tím, že jsme jediným koncertem udělali pro propagaci země práci, která by mu jinak zabrala několik měsíců.“
Ředitelem FOKu jste od roku 2013, působíte tu ale mnohem déle. Na čem všem jste se podílel?
Nejprve jsem tu pracoval od podzimu 1996 do roku 2001. Vedl jsem Koncertní jednatelství, měl jsem na starosti komorní cykly a má kancelář byla v kostele sv. Šimona a Judy, což je jeden z našich koncertních prostorů. Měl jsem to tam moc rád a dodnes k tomu místu cítím silný vztah. Když jsem cítil pracovní přetlak, otevřel jsem dveře, sešel dva schody, octl se na kůru a díval se, jak se přes vitráže nad varhanami a přes lustry lámou sluneční paprsky a sál má každou minutu jinou barvu. Magická atmosféra.
Odkdy sídlí FOK v Obecním domě?
Mnoho bílých míst odkryl náš někdejší šéf orchestrální kanceláře Jiří Hannsmann v knize o historii FOKu, kterou jsme vydali k 90. výročí vzniku orchestru, jež jsme slavili v loňské sezoně. FOK funguje od roku 1934. Poprvé se představil nahrávkou k filmu Hrdinný kapitán Korkorán, první veřejný koncert se uskutečnil na podzim roku 1934 v Radiopaláci. Také víme, že první koncert ve Smetanově síni Obecního domu proběhl na jaře roku 1935. Tehdy se Smetanova síň ještě nestala domovem orchestru, ale bylo to poprvé, co tu hrál. Trvale se FOK v Obecním domě usídlil v roce 1952.
Jaký je vlastně vztah FOKu k Obecnímu domu? Stejný jako České filharmonie k jejímu domovskému Rudolfinu?
U nás je to jinak. Z pohledu veřejnosti jsme s Obecním domem spjati, i vizuálně se tak prezentujeme, ale ten dům není náš. Platíme nájem akciové společnosti Obecní dům, která ho spravuje. Správa Obecního domu je složitější než správa Rudolfina, jsou tu restaurace, obchody a kromě výstavních také mnoho menších komorních sálů a salonků. Proto je to takto odděleno, aby hospodaření bylo přehlednější.
Někteří posluchači říkají, že do Smetanovy síně nechodí rádi kvůli nevyrovnané akustice. V posledních letech se tu ale zvuk zlepšil. Co všechno jste pro kvalitní poslech udělali?
Obecní dům je starý sto let a akustika Smetanovy síně s tím souvisí. Že je špatná, je trochu mýtus, protože jsou díla, která se sem náramně hodí, zatímco do Rudolfina by se zvukově nevešla. Akusticky hodně pomohlo například instalování ozvučných desek nad pódiem, což zajišťuje proudění zvuku přímo do sálu, a ne nad pódium a dozadu. Výrazně přispělo zvýšení druhé části sálu. Díky němu mají diváci i lepší vizuální kontakt s děním na pódiu. Jedna věc je ale jistá: genius loci Smetanovy síně existuje! A to říkám s vědomím, že kousek za obzorem vzniká Vltavská filharmonie, naše příští sídlo. Budeme tam mít úžasné zázemí, akustika bude fantastická. Tam se bude klasická hudba prožívat úplně jinak.
To znamená, že ve Smetanově síni už nebudete koncertovat?
K Vltavské filharmonii vzhlížíme jako k nové příležitosti, zároveň ale nezapomeneme na roky strávené ve Smetanově síni. Za její atmosférou se sem budeme vracet.
Takřka všechny orchestry si kladou otázku, jak povzbudit obměnu publika. Jak k tomuto úkolu přistupujete vy?
Publikum se hodně obměnilo po pandemii covidu, během níž se koncertní sály vyprázdnily, ale poté začali koncerty navštěvovat mladší lidé. Myslím si, že naše otevřenější dramaturgie jde oslovení nového publika vstříc. Někdy říkám, že naše publikum se nesnažíme ohromit, ale obejmout. Naší značkou je srdečný a neformální vztah s posluchači. S řadou z nich se známe osobně, s některými, nejde to pochopitelně se všemi, se setkáváme i mimo koncerty, vznikl takový spontánní fan klub FOKu. Máme z toho radost i z normálních lidských důvodů: žijeme v nervózním světě, a když se setkáváme s lidmi, kteří vnímají svět podobně jako my, je to velice povzbuzující.
Posilují sounáležitost posluchačů k FOKu i komorní cykly Stará hudba, Komorní hudba, Obrazy a hudba a Slovo a hudba?
Tam je to ještě zřetelnější, protože na pódiu i na straně publika jde o komorní formáty. Komorní cykly pořádáme od šedesátých let a konají se na různých místech v Praze: v kostele sv. Šimona a Judy, v Anežském klášteře, ve Viole. Každý je jiný, ale všechny mají své posluchačské party. Mluvili jsme o devadesátých letech a mém působení v Koncertním jednatelství. Vzpomínám si, jak jsem před každým komorním koncertem stával u vchodu jako hospodský a zdravil se s pravidelnými návštěvníky. Jsem šťastný, že se to daří i u symfonického formátu, kam přichází tisíc lidí. Není to žádný marketingový kalkul, prostě to tak s kolegy máme.
91 let FOKu
Orchestr F. O. K. vznikl jako privátní soubor, na podzim roku 1934 ho založil hudební organizátor Rudolf Pekárek. Písmena v názvu odkazují k původním oborům, odkud přišli muzikanti: film, opera, koncert. Zásadní postavou orchestru byl dr. Václav Smetáček, který jej coby šéfdirigent řídil od roku 1942 po dobu třiceti let.
Praha začala orchestr zastřešovat až v roce 1952. Mnoho evropských metropolí tehdy zřizovalo své orchestry a také z Orchestru F. O. K. – původně komorního souboru se čtyřiceti členy – se stal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK ve velikosti a obsazení, jak ho známe dnes.
Od té doby jej financuje hlavní město Praha. Daniel Sobotka tuto spolupráci považuje za modelový příklad dobré spolupráce mezi zřizovatelem a kulturní institucí.
V roce 2026 FOK od města obdržel 160 milionů korun, rozpočet se ale plní i z prodeje vstupenek, pronájmů, zahraničních zájezdů a různých partnerství. „Praha v uplynulých letech nenavyšovala příspěvky podle inflace, ale v závislosti na vývoji svých příjmů. To nás sice občas dostávalo do složitější situace, ale zatímco ministerstvo kultury u svých příspěvkových organizací aktuálně avizovalo škrty, financování od Prahy zůstává stabilní. Neocitli jsme se ani v rozpočtovém provizoriu,“ konstatuje Sobotka.