Cory Wong je primárně kytarista, původně ale začínal s baskytarou. Při rozhovoru volá ze svého domácího studia v Minneapolisu, a tak mi při otázce na jeho hudební začátky rovnou ukazuje na kameru svou první basu, Fender Jazz Bass v bílé barvě. „Mám ji od dvanácti a pořád je to můj hlavní nástroj.“
Proč jste si vybral právě basu? A jak jste se pak dostal ke kytaře?
Poslouchal jsem tehdy Red Hot Chili Peppers, Primus, Green Day, všechno kapely se skvělými basáky. Líbilo se mi, jak to zní. Když jsem později chtěl zakládat kapelu, tak jeden kluk ve škole říkal, že do toho půjde, ale jedině když bude basák on, protože doma na půdě měli baskytaru. Já jsem chtěl kapelu tak moc, že jsem byl ochotný jeho naučit hrát na basu a sám se naučit na kytaru. A ta mi už zůstala.
Jaké to bylo vyrůstat jako muzikant v Minneapolisu, ve městě Prince?
S mojí první kapelou jsme hráli punk rock a ska, byla to taková muzika pro skejťáky, u které se mohli vybít. Později jsem přešel k jiným žánrům a měl jsem i jamovací kapelu, hráli jsme dlouhá improvizovaná sóla, čerpali jsme z jazzu i popu. Když jsem se pak dostal do různých kapel s profesionálními muzikanty, často se stalo, že jsem byl nejmladší člověk v místnosti a zároveň jediný, kdo předtím nehrál s Princem. Hodně jsem se toho od nich naučil, mimo jiné taky minneapoliský zvuk.
Jak byste ho popsal?
Hodně lidí vám řekne, že je to v nástrojích –
syntezátory Oberheim, bicí automaty LinnDrum a funková kytara zapojená přímo do linky. A to je část toho zvuku, ale pro mě je to víc cit pro tempo, frázování, volba obratů akordů. Minneapoliský funk je o trošku před dobou. Třeba funk a R&B z východního pobřeží je mnohem uvolněnější, za dobou, a i my takhle hrajeme pomalejší skladby. Ale u těch rychlejších, tam nikdy nesundáváme nohu z plynu. Není to vyloženě předbíhání, ale pořád tlačíme dopředu, takže to má energii uhánějícího vlaku.
Jaké to bylo, hrát s bývalými spoluhráči Prince?
Vždycky jsem byl velký fanoušek Prince, ale dlouho jsem si neuvědomoval plný rozsah toho, jaká velká mezinárodní hvězda to je. Asi i proto, že jsem znal tolik lidí z jeho okolí a že on občas chodil na moje kapely, tak mi to připadalo celé takové víc lokální. Že je to prostě náš chlápek z Minneapolisu. Od jeho muzikantů jsem se toho hodně naučil, kolikrát mi třeba řekli: Prince by to zahrál tak a tak, ať už šlo o jiný akord, nebo úpravu nastavení zesilovače. A nebyla to rada od někoho, kdo by Prince nějak studoval, ale od lidí, kteří s ním osobně strávili stovky hodin ve zkušebnách a na koncertech. Hodně mi to dalo, na druhou stranu pak pro mě bylo těžší najít svůj vlastní zvuk, vlastní hudební identitu.
V rozhovorech také zmiňujete, že vám později spoluhráči naopak říkali, ať se přestanete snažit hrát tolik jako Prince. Kde byl ten zlom?
Je to podobné jako poučka, že se pravidla nejdřív musíte naučit, abyste je pak mohli začít porušovat. Zpočátku lidi okolo mě chtěli, abych se opravdu dobře naučil hrát minneapoliský funk. Až když jsem se do toho bodu dostal, tak po mně začali chtít moji vlastní variaci. A taky záleží, jestli si vás někdo najímá, protože chce konkrétně vás, nebo chce prostě jen dobrého kytaristu, který zvládne zahrát, co je potřeba.
Setkal jste se někdy i přímo osobně s Princem?
Chodil do klubu Bunkers, kde jsem hrával s Dr. Mambo‘s Combo a dalšími kapelami. Když měl nováčky v kapele, vždycky je přivedl do Bunkers, aby jim ukázal, jak hrajeme funk my v Minneapolisu. Někdy se k nám i připojili na pódiu. Jednou mi Prince řekl: „Líbí se mi tvůj zvuk kytary, máš svůj jedinečný styl. Jsi na dobré cestě.“ To si budu vždycky pamatovat.
Na YouTube máte vlastní hudební pořad Cory and The Wongnotes. Jak vás to napadlo?
Vždycky jsem měl rád talk show a různé zábavné pořady, díval jsem se na Conana O’Briana, Lettermana, Lena, show Dany Carveyho nebo Saturday Night Live. A říkal jsem si, jak by to asi vypadalo, kdyby celou show převzali muzikanti z doprovodné kapely. O mnoho let později jsem dělal na jednom albu a řekl jsem si – mám prostředky na studio a klip, mám nějaké úspory, mám talentované kamarády a mám tvůrčí energii, tak pojďme udělat show, jakou jsem vždycky chtěl! Takže jsem spojil produkci alba a webové série. Dělal jsem třeba rozhovory s hosty jako Larry Carlton nebo Victor Wooten, jindy jsme zase změnili formát a šli jsme do studia kapely Chromeo, kde jsme společně napsali a rovnou nahráli písničku. Bylo to ohromná zábava a mohl jsem dát průchod zase jiné tvůrčí stránce než obvykle. Aktuálně sice další řadu neplánuji, ale časem bych se k tomu rád vrátil.
Na vaší hře na kytaru mi připadá zajímavá práce s tlumením strun, jak ve smyslu jednotlivých tónů, tak i v rytmické hře. Jak k tomu přistupujete?
Když jsem začínal, často mi někdo ze zkušenějších hráčů řekl něco ve smyslu, proč hraješ tolik not? Proč hraješ celý akord, pět tónů? Máme tady klávesáka, máme dechaře, máme basáka, ti toho pokryjí hodně a tvých pět tónů se jim zbytečně plete pod nohy a mlží mix. Tak jsem si to vzal k srdci. Chytnu sice celý akord, ale hraju jen ty noty, které zrovna potřebuji. Záleží, jakou úlohu kytara zrovna má, v menší kapele jen s basou a bicími budu hrát více harmonií, ve větší kapele zase třeba jen dvě noty z akordu.
Podobné je to i s rytmem. Beru v potaz, které části doby už pokrývají jiné nástroje a kdo určuje ten základ. V mé kapele jsem to já, ale to neznamená, že tím hlavním nástrojem musí být vždycky kytara.
Povězte mi o vašem loňském sólovém albu Starship Syncopation.
Nahrál jsem ho s orchestrem Metropole Orkest, takže jsem najednou měl kromě své kapely k dispozici dalších 55 muzikantů, to je celá nová paleta barev, se kterými můžu malovat. Byla to pro mě zábavná nová výzva.
A máte i nové album s kapelou Fearless Flyers.
Tam je to přesně naopak, jsme to jen my čtyři. Vždycky nahráváme dohromady v jedné místnosti, tak jsme si tentokrát řekli, co kdybychom to nahráli rovnou před živým publikem? Udělali jsme několik koncertů v klubu Blue Note v New Yorku. Zahráli jsme nejdřív pár starších písniček a pak jsme divákům oznámili, že teď jdeme nahrávat nové album a snad se jim bude líbit. Myslím, že to vyšlo dobře. Vlastně to nebylo o tolik jiné, než jak jsme nahrávali předchozí alba, jen nám teď lidi mohli naživo koukat pod ruce.
Použili jste celé nahrávky nebo jste je kombinovali po částech?
Písničky jsme vzali z různých vystoupení, ale vždycky celé.