Nejdříve fakta. Kapela Clou vznikla v Praze v roce 2001. V jejích řadách stáli nejprve zpěvák Lukáš „Lukemo“ Vyhnal, Petr „Petrock“ Vaško s kytarou, bubeník Radek „Rae“ Tomášek jr., kytarista Hubert „Hube“ Topinka a basák Brian B. (Bugsy). První EP First spolu nahráli už v roce 2004 a už tehdy bylo jasné, že tihle kluci v sobě mají jiskru.
Tomu odpovídalo i nahrávání debutového alba Postcards ve studiu Bellatrix, které začalo ve stejném roce. Už v trochu jiné sestavě. Atmosféra byla podle kytaristy Petrocka nadšená. „Ve studiu jsem byl hlavně s Raem a bylo to naprosto skvělý! Furt jsme se smáli, rád na to vzpomínám,“ ohlíží se po dvaceti letech. „Studio samotný byl přitom bizár. Byla to výloha bývalých potravin nebo řeznictví v nějaké malé vesnici u Benešova. Což pro nás znamenalo po večerech návštěvy různých vesnických zábav v okolí,“ vzpomíná, z jakého životního stylu tehdy paradoxně vycházely ty procítěné a emotivní rockové skladby. „Navíc celková atmosféra v Clou v tý době, kdy jsme hráli malý kluby, bez ambicí, pro radost… To bylo skvělý.“
Podobně se na to zpětně dívá i Rae. „Bylo to celý jeden velkej bizár a jízda. Byli jsme nejlepší kámoši, co tím naprosto žili,“ ohlíží se bubeník Clou. Ale jedním dechem dodává: „Začala tam ale i spousta neshod a clashů, který pak časem začaly komplikovat budoucí cestu kapely. Ale tak to často bývá.“
Nečekaný úspěch
Když Clou o několik měsíců později dokončili album Postcards, stalo se něco magického. Album vyšlo 21. března 2005 pod hlavičkou labelu Columbia a díky hutné produkci Lumíra Hrmy a Martina Nováka ze studia Soundbox i osobitému stylu zaznamenalo okamžitou a nečekanou odezvu. Clou se nějak podařilo vystihnout dobu. Singl Island Sun se dostal až na vrchol českých žebříčků, a dokonce si vysloužil místo mezi Top 10 videi na MTV. Rae to popisuje následovně: „My jsme věděli, že MTV Europe neznamená Německo, Francii, Itálii a tak dále, ale spíš střední, východní blok a Balkán, takže jsme ani nějaký průlom do velkýho světa nečekali. Byla to spíš super reklama pro český trh. A taky se samozřejmě venku nic nestalo.“ Petrock ho doplňuje: „Upřímně, já jsem to vůbec neřešil, nijak jsem tomu nepřikládal pozornost… Já nevím proč, ale nijak mě to nezajímalo.“
Jenomže u českého publika to bylo jinak. Těch třináct skladeb má dodneška skvělou energii a netýká se to jenom již zmíněného singlu. Od úvodní We Have Time přes titulní Postcards až po nezapomenutelnou Best Days of My Life a finální The Sixth Wheel to fungovalo. Úderný zvuk v kombinaci s Lukemovými emotivními vokály a smyslem pro melodie, co se usadí v hlavě. To všechno bylo pro posluchače hladové po rockové hudbě světových parametrů nové. A dodnes to dává albu Postcards nadčasový šmrnc.
Možná tomu pomohli i nečekaní hosté, o kterých v tracklistu nebyla žádná velká zmínka. „My jsme původně chtěli na Postcards Janu Kirschner, ale ta se nějak nechytla, takže tam potom někdo dotáhl Daru Rollins. Upřímně nevím, kdo to byl, to by věděl náš tehdejší manažer a taťka Robert Vlček,“ snaží se dolovat vzpomínky Rae. „A z účasti Kryštofa Michala si jen pamatuju, že to nazpíval, pak si ubalil strašný brko, já si od něj dal dva prásky a úplně mě to sundalo. Pak asi hodinu něco vyprávěl o sobě, ale já to nevnímal, protože jsem byl totálně zhulenej. To je asi vše, co o tom můžu říct.“
Inu i to dobře vystihuje dobu a atmosféru, ve které album vzniklo.
Rok 2005 pro Clou znamenal rapidní vzestup. Nešlo jen o koncerty v klubech, ale i o festivalová pódia, kde se z ničeho stali jedním z nejžádanějších mladých bandů. A to s sebou neslo i dosud nepoznaný tlak. Jen o rok později odešel basák Brian B.
Rae na to vzpomíná následovně: „Brianův odchod byl velmi náhlej a dost vyhrocenej. Zpětně si hodně vyčítám, jak jsem se k tomu tehdy postavil. Ale už se s tím nic nedá dělat. Každopádně jsme si to za čas vyříkali, a dokonce jsem s ním chvíli pak zaskakoval v jeho kapele.“ Petrock dodává: „Odchod kámoše z kapely je vždycky složitej a bolestnej. Zažil jsem to mnohokrát a je to vždycky těžký. Každej člen přináší do kapely svůj charakter, chemii, která ovlivňuje výsledek, jak ta kapela působí a hraje. Takže zpět k odpovědi, kapela po jeho odchodu byla trochu jiná. Neříkám lepší nebo horší, ale jiná a odráží se to na druhý desce.“
Ale to už je jiný příběh.
Když Rae přemýšlí o odkazu nejslavnějšího alba Clou dnes, o dvacet let později, říká: „Postcards má to kouzlo, že přišlo ve správnej čas na správným místě. Není to jen výsledek naší touhy a vášně, ale i spousta práce skvělých lidí, co se kolem nás v té době motali. Určitě vnímám a jsem moc rád, že to tenkrát pro hodně lidí, včetně nás, byl soundtrack pro mládí a bezstarostnost.“
Petrock k tomu dodává: „Na tuhle otázku nedokážu odpovědět. Nevím, jaký má odkaz a co z něj rezonuje. Vlastně mě to vůbec nezajímá a nepřipadá mi správný se k tomu vyjadřovat. Pro mě období v Clou od roku 2001 až 2005, kdy vznikaly songy k Postcards, bylo celkově hezký a zábavný. Chtěli jsme provokovat lidi z HC punk scény ultra popovejma songama, jen tak pro prdel. Vyzkoušet si, jaký to je, takový songy napsat,“ vzpomíná s odzbrojující upřímností. „Pro mě tyhle věci hrát na kytaru taky bylo úplně nový, hrál jsem do tý doby jinou muziku. Lidi, co se začali na kapelu nabalovat a pomáhat, byli skvělí a zajímaví. Mám z toho hodně zážitků. A všechno se to do tý desky odrazilo.“
Dnes, dvě dekády od vydání, je to v Postcards stále slyšet. Je to album, které připomíná dobu, kdy všichni sledovali českou nezávislou scénu s napětím. A i se svým přístupem punkové kapely se takřka přes noc mohli stát hvězdy s hitem, který znal každý. Možná to bylo i tím, že muzika Clou byla autentická, naléhavá, chytlavá a svými záměry čistá.