Měřil 196 centimetrů – což mu spolu s jeho charismatickým hlubokým hlasem předurčilo kariéru. V padesátých, šedesátých a posléze i sedmdesátých letech se díky tomu stal často obsazovaným hercem v hororových filmech produkovaných britskou filmovou společností Hammer.
Od začátku měl ale zároveň blízko k filmovým soundtrackům a muzice. Ostatně koncem třicátých let dokonce zvažoval po vzoru svého pradědy kariéru operního zpěváka, válka mu však do plánů hodila vidle. Pojďme si připomenout jeho nejzásadnější hudební projekty, o kterých se ve stínu slavných filmových rolí poměrně málo hovoří.
Od hororu k metalu
Lee se v rámci své herecké profese zpěvu věnoval spíše okrajově, jeho první větší nahrávkou se stal soundtrack k hororovému filmu The Wicker Man (česky Rituál) v roce 1973, ve kterém sám ztvárnil roli Lorda Summerisla. Konkrétně se jednalo o folkovou baladu s názvem The Tinker of Rye, kterou napsal americký skladatel Paul Giovanni. Na nahrávce Lee překvapil nejen silným a pronikavým hlasem moudrého starce, ale také melancholickým charakterem. Později v roce 2013 sám Lee pro deník The Yorkshire Post přiznal, že scénář a hudba pro film The Wicker Man byla dokonale napsána, jako by to všechno bylo stvořeno jemu na míru. Soundtrack každopádně pomalu odstartoval hudební část jeho kariéry.
V roce 1977 se následně objevil na koncepčním albu The King of Elfland’s Daughter od Petera Knighta a Boba Johnsona, členů folkrockové skupiny Steeleye Span. Jednalo se o nahrávku založenou na fantasy románu Lordna Dunsanyho z roku 1924. Nešlo o žádný velký komerční sukces, Lee se tu ale poprvé projevil nejen jako zpěvák jedné písně (The Rune of the Elf King), ale také jako fantastický vypravěč. Tuto svou přednost následně zužitkoval například ve zhudebněné symfonické pohádce Peter and the Wolf v roce 1989. Do značné míry to předurčilo jeho další hudební směřování, respektive angažování v prvních metalových projektech, které jej navždy ovlivnily.
Díky, Rhapsody!
Ačkoli se k metalové muzice a zajímavým spolupracím dostal Christopher Lee teprve až na začátku nového milénia, v pozdějších rozhovorech často přiznával, že ho metalová muzika oslovovala od samotného začátku díky své dramatičnosti, a dokonce žánr přirovnával ke klasické hudbě.
„Už v počátcích mé kariéry byly moje práce a herectví ovlivněny německým skladatelem Wagnerem. Nyní, když jsem měl možnost poslechnout si mnoho metalových alb, jsem si uvědomil, že tento žánr je přímým vývojem světa a zvuků, které si Wagner představoval,“ řekl pro Skullbanger Media v roce 2013. V jiném rozhovoru pro magazín Metal Hammer v roce 2014, v němž rozmlouval společně s Tonym Iommim, pak přiznal, že jej Black Sabbath silně ovlivnili, přičemž metalové koncerty označil za „vzrušující“.
Zásadním momentem v jeho hudební kariéře se ale stalo přátelství s baskytaristou metalové skupiny Manowar Joeyem DeMaiem, který se v roce 2004 podílel na managementu a produkci alba Symphony of Enchanted Lands II – The Dark Secret italské powermetalové skupiny Rhapsody of Fire. Herce tehdy doporučil jako hosta na desku, který se parádně hodí jako vypravěč fantastických příběhů.
Lee si tehdy snad nemohl lepší spolupráci vysnít. Rhapsody of Fire ve své muzice dokonale odráželi to, v čem spatřoval synergii mezi metalem a klasickou hudbou. Italové se navíc tehdy pro své texty inspirovali v žánru fantasy a jejich příběhy měly ten správně tajemný nádech. Ačkoli měl původně jeho hlas posloužit pouze pro výpravné uvozování příběhů jednotlivých skladeb, nakonec spolupráce přerostla v regulérní pěvecký duet se zpěvákem Fabianem Lionem pro píseň The Magic of the Wizard‘s Dream.
„Z těch sezení si pamatuji, že všichni ostatní zpívali a já jsem byl vynechán,“ vzpomínal sir Christopher v roce 2014 v rozhovoru pro magazín Metal Hammer. „Tak jsem jim řekl, že bych to rád zkusil. Dovedete si představit tu reakci…“ Ale povedlo se. Lee nakonec skutečně propůjčil svůj hluboký basbaryton, který do skladby padl naprosto přirozeně. A to natolik, že následně skupina Leeho angažovala jako stálého hosta na svých nahrávkách. Znovu se tak jeho hlas objevil na pěti dalších albech Rhapsody of Fire včetně The Eighth Mountain (2019), vydaného čtyři roky po jeho úmrtí.
Metalová hvězda v osmdesáti
Rhapsody of Fire však nebyli jedinou metalovou kapelou, se kterou měl Christopher Lee tu čest spolupracovat. Právě díky přátelství s Joeyem DeMaiem se v roce 2010 objevil také na reedici debutového alba Battle Hymns od Manowar s názvem Battle Hymns MMXI. Ve stejné době navíc už připravoval něco daleko většího, co možná sám ještě před lety ani neočekával – své vlastní autorské metalové album s názvem Charlemagne: By the Sword and the Cross (2010).
Na své metalové prvotině ve svých osmaosmdesáti letech Lee zhudebnil příběh o Karlovi Velikém – prvním císaři Svaté říše římské. Žánrově v podstatě skloubil symfonický power metal po vzoru Rhapsody of Fire s prvky klasické hudby. To vše okořeněné vokály i atmosférickými vypravěčskými plochami. Na albu spolupracoval s celou řadou hudebníků a producentů včetně italského skladatele Marca Sabii, který pro Leeho napsal hudbu. Na desku následně o tři roky navázal koncepčním pokračováním v podobě alba Charlemagne: The Omens of Death (2013).
Mezi oběma deskami byl na sklonku svého života Lee ovšem mnohem aktivnější. Do značné míry úsměvná, ale přesto také úctyhodná je jeho vlastní sbírka vánočních coverů slavných písní a koled předělaných do metalových aranží. Mezi lety 2012 a 2013 tak vznikly desky jako A Heavy Metal Christmas (2012) a A Heavy Metal Christmas Too (2013). Zejména druhá deska se stala velmi populární díky coveru písně Jingle Bells (Jingle Hell), jenž se dokonce v době svého vydání v roce 2013 umístil na 18. místě britské hitparády, čímž se Lee ve věku 91 let stal vůbec nejstarším interpretem v historii žebříčku Billboard.
Sbohem, pane gentlemane
Ačkoli je výčet alb a hudebních spoluprací Christophera Leeho mnohem větší, než prozradily předchozí řádky, nutno podotknout, že sám sir ještě těsně před svou smrtí stačil nahrát několik metalových singlů včetně alba Metal Knight (2024). Lee miloval metal, klasiku a filmovou hudbu, což v rámci jeho kariéry demonstruje i cover album Revelation (2006) či Christopher Lee Sings Devils, Rogues & Other Villains (1998) – úplně první hercovo sólové album ovlivněné operou.
Fascinující však byla zejména na sklonku Leeho života jeho energie a pracovitost a ochota překvapovat sám sebe. „Jsem přesvědčen, že ať už jde o hudbu, nebo literaturu, cokoli v životě by mělo čas od času lidi překvapit. Heavy metal od svého počátku překvapuje v tom nejlepším slova smyslu... Být u toho a ukázat lidem, že i teď dokážu své publikum překvapit, je velmi důležité. Celou svou kariéru jsem se snažil riskovat… Nikdy jsem se toho nebál a snažil jsem se podstupovat rizika,“ prohlásil Lee v jednom ze svých posledních rozhovorů pro magazín Metal Hammer v prosinci roku 2014.
Před tím heavymetalovým riskem nezbývá než smeknout.