Obrázek k článku GLOSA: „Chce to, i když tvrdí, že nechce.” O rape culture v české hudbě
| Kristina Kratochvilová | Foto: Profimedia

GLOSA: „Chce to, i když tvrdí, že nechce.” O rape culture v české hudbě

Po kritizovaném návratu hudebních cen Český Slavík korunu všem kontroverzím nasadila skladba letošního nejlepšího zpěváka a absolutního vítěze soutěže, Marka Ztraceného.

Poté, co se text jeho šest let starého singlu Stává se to i v lepších rodinách prohnal bulvárem a sociálními sítěmi, zpěvák okamžitě sklopil hlavu a uznal, že text je z dnešního pohledu nevhodný. Jednalo se prý o nadsázku a omluvil se. Management Ztraceného už pracuje na tom, aby byla píseň stažena ze všech streamovacích služeb.

K textu se vyjádřila ředitelka organizace Konsent Johanna Nejedlová, která se snaží bořit mýty okolo sexu a sexuálního násilí. Stává se to i v lepších rodinách je podle ní typickou ukázkou tzv. rape culture, neboli kultury znásilnění. 

 
 
 
 
 
Zobrazit příspěvek na Instagramu
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Příspěvek sdílený johanna (@johanna_neje)

V kultuře znásilnění je typické sexuální nátlak a násilí omlouvat a zlehčovat. S tím se například pojí obviňování obětí znásilnění nebo slut shaming. 

V rytmu rape culture se ale v české popularní hudbě nepařilo pouze pod pódiem Marka Ztraceného. Děti tančící ve vláčku za sebou při doprovodu Jede jede mašinka od Maxim Turbulenc si jen těžko uvědomí, že se v písni ve skutečnosti zpívá o odpanění třináctileté dívky.

"Lásko má jsi jediná, do třinácti nevinná
Vyhrnu si rukávy praštím s tebou do trávy."

Jiří Macháček zase tak trochu moc naléna dívku, aby si sundala kalhotky, protože je touha silnější než on. "Zvolna kalhotky si sundej, odpusť jestli trochu naléhám," zpívá a dodává, že "tvý slzy uschnou brzy, ráda vítr máš, na to mám čich."

A kdybychom se věnovali jednotlivým nevhodným textům o ženách v československém rapu, můžeme vydat celou knihu. 

Cílem tohoto textu ale není vytahovat a ostrakizovat staré texty, u kterých si jejich autoři možná skutečně „neuvědomili, že jsou za hranou”. Horší jsou reakce posluchačů. Dle těch se v Česku pomalu ale jistě začíná projevovat hyperkorektnost Západu, která smrdí cenzurou, kterou si zde mnozí po čtyřicet let zažívali. Problém je ale v tom, že si lidé bohužel ještě stále pletou pojmy a dojmy a nerozeznávají rozdíl mezi cenzurou názorů a jasným vymezováním se vůči projevu, který zlehčuje sexuální násilí a ubližuje obětem.

Snažit se bojovat za to, co je v životě správné, není diktatura, jak tuto kauzu stovky fanoušků na sociálních sítích nazývají. Je pouze potřeba mluvit o hranicích obyčejné slušnosti, aby naše děti nevyrůstaly s představou, že za využití trochy násilí dosáhnou všeho, co chtějí. Třeba jen proto, že to slyšely v rádiu od svého oblíbeného hudebníka.