Metalcore v Česku. Příběhy žánru, v němž je tvrdost odměnou za slzy

Nejeden z posluchačů tvrdé muziky si mohl v posledních letech povšimnout zvýšené expanze metalcorových kapel na velkých hudebních akcích po celém světě. Skupiny jako Bring Me the Horizon, Architects, Parkway Drive nebo Imminence jsou často k vidění na předních místech line-upů velkých festivalů jako Nova Rock, Wacken, Download festival nebo na českém Rock for People. Zároveň největší kapely tohoto žánru dnes vyprodávají jednu halu za druhou a získávají si přízeň nových fanoušků.

Jak jsou na tom české kapely? Tuzemská scéna si podobně jako ta světová prošla určitým vývojem a dnes generuje řadu skvěle znějících kapel s potenciálem a vyššími ambicemi. I tak na tuhle muziku pořád chodí jen desítky skalních fanoušků. Tedy zatím. Možná právě tahle scéna má teď šanci oslovit více lidí.

Základem je otevřenost

Metalcore byl vždycky takový hudební „crossover“, který si šel, na rozdíl od jiných metalových subžánrů, vlastní cestou. Ostatně jeho základy položily první kapely jako Killswitch Engage nebo All That Remains již koncem 90. let a už tenkrát bylo jasné, že se inspirují nejenom metalem, ale také punkem, hardcorem nebo i hip hopem. Důrazem na ostré kytarové riffy, sekané rytmy a kombinací čistých zpěvů s agresivním řevem tak vzniklo něco, co svět tvrdé hudby ještě neznal.

Své fanoušky si žánr získal v podstatě okamžitě. V éře, kdy se do popředí dostával především nu metal vedený velikány jako Slipknot nebo Korn, si mnoho posluchačů potřebovalo najít podobnou alternativu v tvrdších vodách. Asi by nebylo přesné říci, že metalcore vznikl jako extrémní a těžší forma nu metalu, ale něco na tom vlastně je. Podobně jako se nu metal zrodil na základech thrash metalu a hip hopu, metalcore vnikl především jako forma kombinující punk, hardcore a metal. Otevřenost a určitý hudební liberalismus mají oba dva styly v sobě, což neustále akceleruje jejich vývoj.

Možná proto je dnes podoba současných metalcorových obrů zcela odlišná, než tomu bylo v minulé dekádě. Když si poslechnete desku Daybreaker od skupiny Architects z roku 2012 a srovnáte ji s jejich aktuální novinkou The Classic Symptoms of a Broken Spirit, možná ani nepoznáte, že se jedná o dvě alba stejné kapely. Přitom kořeny metalcoru jsou na obou nahrávkách znát. Stejný dojem má pak člověk u Bring Me the Horizon, kteří se za posledních několik let postavili do čela celé metalcorové scény. Při srovnání jejich veleúspěšné desky Sempiternal (2013) s poslední nahrávkou Post Human: Survival Horror (2020) si člověk jen říká: „To jako kapela přešla od metalu k popu?“ Jak tedy má znít současný metalcore?

Zdá se, že dnešní doba obecně negeneruje nové hudební žánry či průlomové styly. Naopak, spíše dochází k míchání již zavedených hudebních proudů, což vytváří zajímavé kombinace hudebních světů, které se spolu více či méně pojí. Zejména subžánry jako metalcore, hardcore nebo deathcore se natolik prolínají a kombinují, že jen stěží bychom v dnešní době našli mladou kapelu, kterou by vystihl jen jeden žánr.

Metalcore a hodnoty

Zůstaňme ještě chvilku u Bring Me the Horizon. Tahle skupina je asi nejzářnějším zástupcem metalcorové scény. Její komerční úspěch v podobě vyprodaných arén, ocenění Grammy nebo spolupráce s popovým zpěvákem Edem Sheeranem je vzhledem k jejich stále patrným metalcorovým kořenům obdivuhodný. A jsou to oni, kdo dnes ve své hudbě kombinuje mnoho hudebních žánrů a směrů, včetně popových prvků, které jsou pro širší publikum přijatelnější.

Nedávno jsem o tom mluvil s hudebním producentem Filipem Vlčkem, který se svou kapelou John Wolfhooker patří k zástupcům české metalcorové scény. Ten si současný komerční úspěch Bring Me the Horizon vysvětluje právě tím, že se kapele daří neustále reflektovat aktuální hudební trendy. Zároveň jí nahrává fakt, že v mainstreamovém hudebním prostředí jsou dnes více slyšet elektrické kytary.

„Poslední song Bring Me the Horizon se jmenuje Strangers a zní jako popík. Nikdo ale nemůže popřít, že ten popík je dobře udělaný. Přitom ta kapela stále chce, aby v její hudbě byly slyšet její kořeny,“ vyprávěl před koncertem John Wolfhooker v hradeckém AC klubu. „Nevím, jestli zrovna čistý metalcore má šanci se stát mainstreamovým žánrem. Možná je asi dobře, že zůstává jakýmsi subžánrem nebo undergroundem. Mám pocit, že ve chvíli, kdy se z několika metalcorových kapel stal větší mainstream, začaly mizet některé prvky, jako například moshpit nebo stagediving. Možná se pletu, ale jinak to je škoda. Tyhle a další prvky určují tu komunitu, kterou máme rádi. Subžánry jako metalcore předávají hodnoty, což je na té scéně to nejcennější,“ myslí si Vlček.

Český prapor drží Skywalker

Česká metalcorová scéna je menší a hodnoty se tu nadále drží. Pokud zajdete do klubu na koncert kapel Skywalker, Marked As an Enemy nebo Lighthouse Keeper, zažijete upřímnou metalcorovou show, která vám může vyrazit dech. Nejen tyhle kapely totiž zní naživo opravdu dobře a leckdo by si je kvůli dobře zpívané angličtině mohl splést se zahraničními interprety. Jediné, co tomu neodpovídá, je návštěvnost.

Zejména u zmíněných Skywalker to člověka, který tuto scénu sleduje, zkrátka mrzí. Tahle kapela již delší dobu táhne český metalcore a celou alternativní scénu kupředu. O jejím úspěchu svědčí mimo jiné také turné z roku 2020 se slavnými Deez Nuts, kteří si je vybrali jako předkapelu pro evropskou šňůru. Skywalker byli jednou z kapel, která měla smůlu, když se celé turné muselo kvůli covidovým opatřením zrušit již po prvním odehraném koncertu. Místo úspěchu přišla kocovina.

Ale i Skywalker se dívají popovým směrem. Kromě toho, že tahle banda vydala začátkem minulého roku zdařilou desku Late Eternity, dostala se i do finálové osmičky kapel pro reprezentaci Česka na Eurovizi. Co? Metalcore na Eurovizi? Možná to bylo bizarní, ale kapela si nevedla špatně a v národním kole skončila pátá.

Při nedávném metalcorovém večírku v brněnské Melodce jsem se nejen o této zkušenosti pobavil se zpěvákem Skywalker Jayem Kučerou. Především mě zajímalo, jak on sám celou tuzemskou i světovou scénu vnímá.
„Pokud se mě ptáš, jak bych naši scénu nazval, tak je jednoduše metalcorová. Máme tady sice kapely, které jdou víc do hardcoru nebo deathcoru, ale obecně mám tendenci tohle všechno házet do jednoho pytle,“ říká charismatický frontman. „Vezmi si pro příklad třeba kapely jako As I Lay Dying a Polaris. Ty zní hodně jinak, ale oboje je metalcore. Je to hudba, která nás spojuje a důvod, proč děláme tyhle věci,“ dodává Jay, jemuž metalcore ve dvaceti letech zamával životem a on mu zcela propadl.

Po čase se oddělí zrno od plev

Jay si všímá, že globální metalcorová scéna zažívá v pravidelných cyklech světlá i stinná období. Například již zmíněnou kapelu Polaris vnímá od jejich debutu The Mortal Coil v roce 2017 jako novou krev metalcoru. V té době mu ale připadalo, že metalcore stagnoval. Oproti období kolem roku 2010 byl však podle něj tento žánr na vrcholu. „S deskami kapel jako The Ghost Inside to byl podle mě vrchol té minulé generace. Takhle já třeba dneska vnímám Polaris a jejich současné desky. Prostě kapela definující současnou generaci metalcoru. Dnes sleduju výhradně metalcorovou scénu a poppunkovou scénu, na které jsem vyrostl. V obou těchto scénách se vždycky po nějakých sedmi letech trochu oddělí zrno od plev. Takže zůstanou skutečně klasiky té minulé generace, které už se etablovaly,“ vysvětluje Jay, který je rád, že se metalcore celosvětově opět dostává do středu zájmu.

Podobný názor má i na českou scénu, ta se však hlavně potýká s nedostatkem motivace některých kapel, jež mají dobře našlápnuto, ale zkrátka si tolik nevěří. Také jim podle něj schází větší píle a zápal pro muziku, kterou dělají. Zároveň je ale rád, že se kvalita scény u nás zvyšuje. „Přijde mi, že hodně kapel z naší scény se spokojuje s víkendovým hraním. S tím souvisí třeba i zkušenosti, protože ty kapely nemají moc ponětí o tom, jak třeba funguje turné a co třeba znamená spát tři týdny po sobě na zemi. Metalcore je kytarová hudba. Taková hudba nikdy nebude primárně internetová. Přijde mi, že hodně kapel si nevěří, že by na tohle měly, a tak se spokojí s málem. Přitom potenciál kolikrát rozhodně mají,“ myslí si Jay, podle něhož domácí scéně chybí především srovnání.

Optimálním řešením je podle něj pokusit se prorazit do Německa, kde je metalcorová scéna největší v Evropě. „Metalcore je úzký žánr, který se logicky nemůže líbit většině lidí. Je to moc tvrdý, hrozně vyhrocený a vlastně to furt po tobě něco chce. Hardcore nebo metalcore prostě není jednoduchá hudba na poslech. Metalcore je undergroundový žánr, ačkoli v rámci něho jdou dělat skvělý a zajímavý věci. Důležité zkrátka je se nesrovnávat pouze se stejnou hudbou na jakémkoli stejném místě,“ radí ostatním kapelám.

Scéna nejsou jen kapely

Co české metalcorové scéně bezesporu pomáhá, je angažovanost několika organizací, které zde pořádají koncerty a nejrůznější události podporující jak lokální, tak světovou scénu. Koneckonců, i ony jsou nedílnou součástí tuzemské scény. Patří mezi ně například festivalový projekt Fajtfest, který do Česka každoročně dováží několik zvučných jmen světové metalcorové scény. Ten přiveze příští rok právě i The Ghost Inside, legendu světového metalcoru.

Že si Fajtfest vybudoval slušnou reputaci ve světě, není pochyb. Jen v letošním roce zahrály na Fajtově kopci ve Valašském Meziříčí desítky celosvětově uznávaných metalcorových a hardcorových kapel. Lionheart, Malevolence, Deez Nuts, Landmvrks nebo Stick to Your Guns… Zároveň festival dává prostor i českým kapelám. Na festivalu si letos zahráli talentovaní Pražáci Silent Generation nebo jihočeská hardcorová formace NBF. Na akci vystoupil také Tchert, vedlejší hardcorový projekt basáka Toma Rothschilda ze Skywalker. Pěkně se nám ta scéna rozrůstá, měl dojem každý, kdo na místě byl.

V neposlední řadě je třeba uznat, že několika málo vybraným kapelám této scény pomáhají i velké festivaly. V letošním roce získaly kapely John Wolfhooker a Skywalker možnost si zahrát na největších pódiích festivalu Rock for People, kde je mohly sledovat stovky lidí. Podobné možnosti nabízí českým kapelám také Mighty Sounds, jenž každý rok pořádá na letišti v Táboře multižánrovou akci, kde vedle punku, ska či hip hopu vystupují také české a zahraniční metalcorové skupiny.

Větší energii těžko zažijete

Česká metalcorová scéna má větší potenciál, než se na první pohled může zdát. Máme tu opravdu hodně zajímavých a originálních uskupení, které vás při svém vystoupení dostanou do varu. Je v podstatě jedno, jestli si skočíte na známější Skywalker do pražského Rock Café pro pár stovek posluchačů, nebo na méně známější jihočeské Marked As an Enemy do Sedmičky na Strahově. Energie z těchto kapel vyloženě stříká a kontakt mezi kapelou a publikem je od prvních songů užší a užší. Co je však důležitější, tyhle kapely zní sakra dobře a dávají si záležet na svém zvuku.

Při vší úctě k dalším undergroundovým scénám u nás, v tomhle osobně vidím největší rozdíl. Když jsem právě na letošním Rock for People viděl vystoupení kapely Lighthouse Keeper, žasl jsem nad profesionalitou, s níž kluci přišli rozpálit jedno z menších pódií. Uprostřed typického metalcorového „bordelu“, kdy si lidé užívají koncert divokým tancem či skákáním ze stage, jsou slyšet krásné a technicky znějící kytary s precizně přesnými bicími a procítěným zpěvem. Najednou to prostě není jen nějaký punkový chaos se špinavými a rozladěnými nástroji. Tohle je emoční a energická hudba, která vás zkrátka nabije.

Počet kapel, které u nás dobře reprezentují metalcore, roste. Rád bych vypíchl uskupení Depression Island, jež mísí nejrůznější prvky metalcoru, hardcoru a také deathcoru. Nemohu si pomoci, ale tahle kapela mi svým projevem dosti připomíná asi největší světovou deathcorovou smečku Suicide Silence, kterou dlouhé roky táhl charismatický frontman Mitch Lucker. Právě jeho zpěvák Depression Island dosti připomíná, a to nejen svým výrazným tetováním, ale také divokým pohybem na pódiu. Síla, s jakou Depression Island hýbe publikem, je neuvěřitelná a rozhodně stojí za to se na ně zajít podívat.

Poslední roky se na scéně objevují další nová zajímavá jména, která stojí za pozornost. Důležité je ale vnímat rostoucí scénu jako celek, jenž do českého hudebního prostředí přináší velmi zajímavou alternativu s vysokým nasazením. Asi se zbytek scény neurazí, když závěrem naposledy vyzdvihnu skupinu Skywalker a zejména jejich bubeníka Damiána Kučeru, který je zároveň vyhledávaným hudebním producentem. Právě on mnoho skupin ze scény sám produkuje a vytváří s nimi kvalitní nahrávky. Jeho cit pro dobře znějící alba je nesporný. A ukazuje, kolik nadaných muzikantů se i u nás v téhle hlučné scéně skrývá. Jestli třeba některý z nich projde takovým vývojem jako hudebníci z Bring Me the Horizon nebo Architects? Uvidíme, jakou budoucnost nám vitální český metalcore ještě ukáže.