Brutus je jeho nejznámějším oddenkem. Jak žil po sametové revoluci?
Linie Brutusu se všemi změnami názvu dosáhla v roce 1989 něco přes dvacet let existence. S pádem režimu a se s ním souvisejícím uvolněním se naskytly kapele s velkým fanouškovským zázemím nové možnosti. Není divu, že patřila k těm prvním, které vydaly brzy po listopadu 1989 svou desku. Kapelník Vladimír Hasal na to rád vzpomíná, protože to bylo navíc jedno z prvních alb v republice, které vyšlo u malé nezávislé značky: „My jsme měli všechny své desky dlouho předem připravené. Už v osmdesátých letech vůdčí osobnost Brutusu Saša Pleska sestavoval naše písničky do demokazet s představou, jak by vycházely na deskách, kdyby to šlo. A najednou to opravdu šlo! Ta první, se kterou jsme přišli za Vladimírem Kočandrlem do Monitoru, který tehdy ještě sídlil na Kampě, se jmenovala Třikrát denně akt a obsahovala desítkami tancovaček prověřené písničky ze začátku osmdesátých let. Saša ji sestavil dohromady někdy v roce 1986. V Monitoru byli všichni překvapeni, že máme všechno tak do detailu připravené, ale v té době tam řešili nějaké jiné problémy a neměli na nás čas, takže jsme šli za naším kamarádem ze Žatce Pavlem Škarýdem a ten nám ji vydal na své značce Fecal přejmenované pod tlakem kapely na Fast Forward Records. Na ní vyšly jen čtyři desky – dvě naše, jedna s jeho kapelou a pak ještě něco.“
Od Fecalu k Monitoru
Ono to bylo trochu složitější. Námluvy s Monitorem probíhaly v době, kdy už kapela jednala se Škarýdem. Hasal to vypráví na stránkách Brutusu takto: „On chtěl s námi něco vydat; poněvadž mu bylo známo,
že naší nejsilnější zbraní je autentické živé hraní, proto řekl, ať s těmito lidmi něco nahrajeme a pak se uvidí. Skutečně 23. 2. a 24. 2. 1991 v Červeném Poříčí a v Horní Bříze byla zaznamenána dvě hodně živá vystoupení Brutusu, která se po určité selekci měla stát základem pro live album Pro váš tanec. Paradoxem zůstává, že tento materiál, tehdy ve vlastnictví kapely, Pavel Škarýd nikdy nevydal a s drobnými úpravami ho realizoval Monitor na labelu Reflex jako nosič s názvem Somráci – live v roce 1993.“
Konec konců, je to jedno. Důležité je, že debut byl nakonec studiový a že se legendární album točilo 2. až 12. dubna 1991 v Brně, přičemž se spotřebovaly dva sudy krušovického. Aby každý věděl, o co se jedná, na obalu byl vedle názvu nakreslený jakýsi golem, symbolizující dočasný název Brutusu Kyklop. Tenhle symbol se v různých variacích objevuje na všech dalších deskách Brutusu.
Po technické stránce lze desce ledacos vyčíst, ale obsahuje pár svižných rokenrolových čísel, přičemž ze snímků je rozkošně znát původní inspirace Kinks (v písni Znáš tu dívku tam) nebo Rolling Stones (Žádnej cukr). Nicméně kapela se nebála zajet na chvíli i do country světa a v písni Hledám dívku jí to docela šlo. Ovšem nejslavnější skladbou z desky je samozřejmě ploužák První polibek. Takovým skladbám se tehdy říkávalo oplodňovák, a když se o nich mluvilo, První polibek byl vedle Víš od Keksu jmenován na prvních místech. „Já už ji ani nemůžu poslouchat,“ říká Hasal, „ale na koncertech ji samozřejmě hrajeme. Bez ní by to nešlo. Holky ji mají rády.“
Album Třikrát denně akt vyšlo nejdříve jako LP a kazeta, o něco později se objevilo i cédéčko. První vydání se v aukcích vyskytuje jen zřídka, ale pokud ho člověk někde získá s poškozeným obalem za tři tisíce, může být rád. Vyšlo ve dvou reedicích – první v roce 2002, to si je Brutus vydali sami, druhou pak Warner Music v roce 2021 – obojí s bonusem několika koncertních skladeb.
Sex, pívo a rokenrol
Brutus byl v té době v úžasné formě. Jeho koncerty trvaly až čtyři hodiny a kromě vlastních hitů muzikanti s chutí sjížděli v originále známé rokenroly a perly klasického rocku. Záběr měl Brutus odjakživa široký. Ještě dnes má v koncertním repertoáru přes stovku skladeb.
Už první deska ukázala, kde jsou hlavní témata, s nimiž se kapela v různých podobách potýká. Pochopitelně to byl sex, ale spíše v jemné, nevulgární poloze, a pak alkohol. Tradovalo se, že na vystoupení
Brutusu se nejlépe pije. Hasal dává k dobru, že když se rozpadla kapela Petru Novákovi, začali se s ním domlouvat, že by si zazpíval pár svých nejoblíbenějších písní na koncertech s Brutusem. „Dokonce s námi začal zkoušet. A pak najednou telefon. Maminka Petra Nováka. Já jsem slyšela, že s vámi můj Petr bude zpívat. – No, měl by. – A taky jsem slyšela, že strašně pijete. V tom Petr nemůže být. A já mu to zakážu! Takže z toho sešlo. Ale stejně svému smutnému údělu neušel.“ Druhé album Mám horečku vyšlo na Fast Forward Records ve dvaadevadesátém.
Jmenovalo se Mám horečku a je to nejpunkovější deska, kterou Brutus na základě svých předpřipravených kazet vytvořil. Skoro každá píseň je o konzumaci. Zvláštní brutalitou oplývá především píseň Zase pivo s až naturalistickým obrazem „Hlavu opřenou o zeď pisoáru mám / Když tě přivedou, tak tě nepoznám“. Shodou okolností tato píseň, stejně jako několik dalších, se víc než pivem začíná zabývat následky kocoviny. Touhle syrovou deskou, v níž se hlavně vokály se zpěvem nemazlí („Náš profesionální zpěv naplní hrůzou celý sál,“ zpívá se v jedné písni sebekriticky) vzdává Brutus čest svým vzorům z éry anglického punku a nové vlny, ale zároveň se staví do role „kapely somráků“.
Tady je důležité se zastavit. Slovo somrák má dnes úplně jiný význam než v osmdesátých a devadesátých letech. Tehdy představovalo pojmenování určité skupiny lidí, kteří odmítali brát na vědomí některé sociální choroby, které přináší civilizace.
Byli to vlastně pokračovatelé hippies, kteří odmítali vstoupit do zbytečně přidaných struktur společenského života, odmítali konzum, módní trendy (sami ovšem módním trendem byli), hon za kariérou, obřady všeho druhu a další věci, které jim připadaly nepodstatné pro lidský život. V osmdesátých letech to nezřídka byla forma protestu naivně politického, jak to zachycuje například Jan Pelc ve svém románu A bude hůř… Se svým mnohdy dobrovolným outsiderstvím se somráci v českých podmínkách vypořádávali nejčastěji s pomocí alkoholu.
Desky Brutusu se prodávaly docela slušně. Nesmíme zapomenout, že domácí gramofonový trh prodělal na začátku devadesátých let velký boom způsobený hladem po zakázané a zahraniční hudbě. Škarýd prodal bez potíží 20 tisíc vinylů prvního alba, druhé album si s prvním v ničem nezadalo, ale bylo třeba v nejlepším přestat. Dnes je prý majitelem restaurace někde na břehu Berounky.
Brutusáci tedy přestoupili k Reflex Records a svou dráhu u nich nastartovali třetím albem, už zmíněným živákem Somráci Live, sestaveným ze dva roky starých snímků. V kontextu jejich tvorby je to dobrá deska své doby, obsahující některé jejich klíčové skladby jako Půjdeme spolu do nebe, ale hlavně Dřív než zaplatíš nebo pověstnou odrhovačku Opijem se. Aby ne, kapela vytrénovaná stovkami koncertů zní mnohem lépe někde ve venkovském prostředí než ve studiu.
Hrajeme (a pijeme) celou noc
„Dřív jsme hráli každý pátek, sobotu i neděli. Teď už je to hlavně pátek a sobota,“ popisuje Hasal pravidelné víkendové muzicírování Brutusu, od roku 2000 statisticky pečlivě zaznamenávané na jejich internetových stránkách. „Samozřejmě, my hrajeme někdy i v týdnu, hlavně když to jsou koncerty v Praze nebo třeba v Plzni.“ Ročně je to sto až sto deset koncertů. „Máme naše stálý místa, ale tu a tam chceš i někam nově proniknout. Takže v posledních letech jezdíme i na Moravu. Pořád se držíme.“
Čtvrté album Celý večer Rock and Roll (1994) má opravdu výstižný název. Patří mezi desky, kde se ploužáky moc nevedou. Dva nebo tři za hodinu bohatě stačí. Tak jak je u Brutusu zvykem, je to konzervativně laděné album. Žádné experimenty, hlavně zmodernizovaný rock ve stylu šedesátých let neboli to, čemu se v Anglii říkává pub rock. V jednom případě dokonce lehce zakouřený rytmem reggae. Témata jsou brutusovsky jasná – dá mi / nedá mi, pivo a rum. A třeba zase ta prokletá kocovina, výstižně zachycená v největším hitu alba Hospody, hospody, restaurace:
„V pondělí ráno vo půl pátý,
kde jsem se já trouba včera zase tak zpil?
Jak mám teď pracovat,
bejt lidem co platný?
Nahmatám desetník,
ten jediný mi zbyl…“
Jestli má Celý večer Rock and Roll nějaké ústřední téma navíc, tak je to tanec. U kapely, která prošla stovkami tancovaček, je to přirozený námět. Navíc tu vystupuje do popředí další zajímavý rys Brutusu, ale i dalších tancovačkových kapel – nekonečné opakování hlavního sloganu písně. Například titulní píseň je postavena na stručném refrénu „Celý večer rock and roll / nikdy polovic, nikdy polovic“ s pointou „jen rock´n´roll / nic víc“. V písni se dvojverší ve dvou refrénech a závěrečné codě objeví celkem čtrnáctkrát. Dopad na rozpálené publikum je obrovský, svádí k tomu, aby je se zpěvákem nebo úplně samostatně zpíval celý sál.
Vrcholem tohoto repetitivního efektu je ale text písně Indickej čaj, složený z opakování jejího názvu jen s minimálním množstvím obměn a pointou. Podle přepisů z vystoupení na Somráci Live se sousloví „indickej čaj“ ozve celkem šestatřicetkrát.
Pořádná opice za krkem
Stejný mix témat najdeme i na další brutusácké desce Gorila, kterou vydal Monitor EMI o rok později. Patří k tomu nejznámějšímu, co Brutus dal na trh, a s největší pravděpodobností i nejprodávanějšímu.
Je na něm Dlažební kostka a titulní píseň – další oblíbený opilecký hit, neboť když si člověk užene v hospodě pořádnou opici, tak není žádný makak, ale gorila. Úspěch desky je dán i tím, že vyšla po premiéře filmu Indiánské léto. Proto se také jako bonus musela na albu znovu objevit píseň Půjdeme spolu do nebe.
Na Indiánském létu ale najdeme i další písně Brutusu – Znáš tu dívku tam, Hej kámo, Opijem se a hlavně První polibek. Ten někdy bývá označován za největší hit Brutusu, i když podle Spotify je to až čtvrtá nejhranější písnička rakovnické kapely. První polibek má svou story. Saša Pleska na stránkách Brutusu vzpomíná na to, jak ji objevil: „První polibek není původně naše písnička. Při návratu z vystoupení jednou na podzim 1979, než jsme dorazili do Rakovníka, zastavili jsme se na taneční zábavě v Pustovětech. Hrála tam skupina Bonaventura a ten song se mi moc líbil. Vzorovou nahrávku jsem získal natočením na cívkový magnetofon Tesla B4 na zkoušce té kapely v křivoklátské sokolovně.“
Deme na to (v novým tisíciletí)
Pětadevadesátý rok byl jedním z vrcholů brutusácké historie. Kapela už měla tolik populárních písní, že už to vystačilo na výběr Best Of… (1997). Kapela změnila vydavatele, jímž se stala firma Happy Music Production, a Monitor EMI svou kompilací předběhl první „happy desku“ Deme na to. Stejně ji nakonec distribuovali Monitoři. Brutus se na ní poprvé pokusil zpívat svou původní skladbu anglicky. V repertoáru kapely je řada přejatých anglických songů, ale Teen Boy je důkazem toho, že tudy cesta opravdu nevedla.
Deme na to je deska víceméně srovnatelná se všemi předchozími alby, i když proti nim trochu působí jako výprodej zbytků repertoáru. Vladimír Hasal velmi rád v takových souvislostech cituje výrok leadera kapely, že „Brutus je kapela, která má už složeno“.
Dá se tedy říci, že existuje v nastaveném čase? Možná ano. Není jediná z generace zkušených tancovačkových kapel, jež se už do skládání nehrne. „Give people what they want“, zní jedno ze základních hesel showbyznysu. A co lidé chtějí? Hity svého mládí. Většina skupin si je časem vybrousila k precizní dokonalosti, na kterou návštěvníci párty čekají. Nejsou zvědaví na žádné novinky nebo nějaké experimenty.
Škoda, Deme na to je album, které postrádalo péči vydavatele, a proto zapadlo. Blížil se konec devadesátek, nastupovala nová generace poprockových kapel a na Brutus se (alespoň z pohledu nové generace) začalo koukat jako na starobu.
Však taky trvalo sedm let, než se Brutus rozhýbal k další desce. I z pohledu kapely to, co do té doby vytvořil, bohatě stačilo a dodnes stačí k víkendovému putování po klubech, restauracích, sokolovnách nebo městských slavnostech. Typická brutusovská témata se vyčerpala. To je ostatně znát i z alb Díky za číslo (2005) a To samozřejmě můžeš (2008), které původní produkci Brutusu zatím uzavírají. Zbytek produkce jsou už víceméně jen živá CD a DVD.
Komunikace s posluchačem
Brutus patří ke kapelám, které pochopily, že posluchače je třeba si pěstovat. Soudě podle webových stránek Pleska i Hasal dovedou jejich návštěvníky vtáhnout do života kapely. Pozoruhodné jsou hlavně krátké, stručné zápisy o každém vystoupení.
Takhle vypadá třeba zápis z 21. 5. 2017:
„V pátek v České Kamenici byl majáles gymnasia. Dnes park, dříve hřbitov. Pod námi kosti, nad námi duchové. Celou druhou půlku pršelo, tančilo se v dešti. Trávník se proměnil v rozdupaný močál. Pod podiem jsem pak v bahně našel šátek. Automatická pračka mi ho vyprala a vyždímala. Která ho tam ztratila, nechť se o něj hlásí.“
„Bylo to ve vzduchu, že to byl Svátek matek, jak jsem se dočetl až druhý den na Neviditelném psu. Každý přeje po svém, my jsme popřáli songem, který už jsem zapomněl.“
Brutus kráčí do nebe
Čím povídání o rakovnické tancovačkové legendě zakončit?
V rámci pravidelného koncertování došlo k paradoxnímu jevu. Členové populární profesionální kapely přesto i nadále chodili do svých zaměstnání. Pochopitelně, pokud v pozdějších letech už nebyli v penzi. Proč? Hasal to s úsměvem vysvětluje tím, že se hraje o víkendu, takže během týdne se muzikanti tolik nudili, že šli raději pracovat. „Tak se stalo, že hudba se jim najednou stala zaměstnáním a práce koníčkem.“
Na hudbě Brutusu, jejíž jádro pochází hlavně z osmdesátých let, vyrostla generace baby boomers, generace X alias Husákovy děti, mileniálové a dnes na skupinu chodí už i vlna těch, co patří do generace Z. Ale ti si většinou raději pouští Brutus z počítače. Zlé jazyky tvrdí, že tancovačkové hudbě v živém provedení pomalu zvoní hrana.
Opravdu? Návaly na vystoupení Brutusu takovou tezi zpochybňují.